ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1706.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1706/2023-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce J. Š. , proti žalovanému DIAMO, státní podnik se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova č. 201, IČO 00002739, zastoupenému JUDr. Petrem Polednem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova č. 38/15, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 123/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2022, č. j. 16 Co 184/2022-110, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Karly Štuklové Holouškové, advokátky se sídlem v Brně, Vídeňská č. 118/119d.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2022, č. j. 16 Co 184/2022-110, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K otázce přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 21 Co 2815/2018, podle kterého je mimo pochybnost, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“) nebo zvláštním právním předpisem (srov. §338 odst. 1 zák. práce). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází podle ustanovení §338 odst. 2 a 3 zák. práce vždy, bylo-li učiněno právní jednání (smlouva) nebo nastala-li jiná právní skutečnost, s nimiž je (podle zákona) spojen převod činnosti nebo části činnosti nebo úkolů anebo části úkolů k jinému zaměstnavateli, vše za předpokladu, že přejímající fyzická nebo právnická osoba je způsobilá jako zaměstnavatel pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu, aniž by bylo významné, jaký je právní důvod převodu, zda jím dochází také k převodu vlastnických práv a zda dosavadní zaměstnavatel ztratil schopnost být zaměstnavatelem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3712/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2746/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1148/2019).
Jsou-li splněny všechny předpoklady vyžadované zákoníkem práce nebo zvláštními právními předpisy, souhlas tím dotčených zaměstnanců dosavadního (stávajícího) zaměstnavatele se nevyžaduje a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí na přejímajícího zaměstnavatele, i kdyby s tím tito zaměstnanci nesouhlasili (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4030/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 753/2013). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů tedy dochází ze zákona, bez souhlasu zaměstnance a bez nutnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnance s dosavadním zaměstnavatelem a uzavření nové pracovní smlouvy s přejímajícím zaměstnavatelem (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3945/2008, uveřejněného pod č. 100/2011 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3712/2015).
Je tedy rovněž vyloučeno, aby přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů (z dosavadního na přejímajícího zaměstnavatele) nastal jen na základě smlouvy (dohody) zaměstnavatele s jiným zaměstnavatelem (jinou právnickou nebo fyzickou osobou), aniž by šlo o smlouvu (dohodu), s níž zákoník práce nebo zvláštní právní předpisy spojují přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2659/2003, uveřejněné pod č. 88/2004 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 786/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1443/2019, uveřejněný pod č. 17/2021 v časopise Soudní judikatura).
K výkladu pojmu „obchodní závod“ srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 29 ICdo 92/2020, a v něm formulovaný závěr, že obchodní závod je zvláštní případ věci hromadné [srov. též §1314 odst. 2 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“] a jakožto organizovaný soubor jmění zahrnuje zásadně veškerý majetek a dluhy, které mají souvislost s provozováním podnikání. Představuje přitom funkční celek a považuje se za jeden předmět nesoucí společné označení. Je-li závod rozhodnutím podnikatele z jeho vůle vytvořen, je dána vyvratitelná domněnka, že jej tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu (§502 věta druhá o. z.). Závod mohou tvořit hmotné i nehmotné věci (vč. pohledávek), osobní složky podnikání i jiné majetkové hodnoty (např. know-how). Osobní složku závodu potom představují lidské zdroje, jež jsou k dispozici, zejména jejich kvality (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010), tedy i zaměstnanci podnikatele zařazení k výkonu práce v závodu. Má se tedy za to, že obchodní závod (který vytváří pouze podnikatel) tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2023/2016, ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4268/2016, ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3309/2016, ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3366/2016, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4219/2016).
Je-li závod organizovaným souborem jmění (§502 o. z.), s nímž se disponuje „una actu“ (viz zejm. §2175 a násl. o. z.), pak částí tohoto organizovaného souboru jmění nelze rozumět jednu z jeho „složek“; i část závodu má povahu organizovaného souboru jmění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2645/2018, uveřejněný pod č. 8/2020 Sb. rozh. obč.).
V souladu s uvedenými závěry soudní praxe potom odvolací soud správně dovodil, že pro vymezení části závodu je „podstatné, že představuje určitý soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží k plnění úkolů (části) obchodního závodu“, že „pro část závodu je tak charakteristické spojení hmotných a osobních složek činnosti“, že „dochází-li k převedení části závodu, pak takovéto opatření se nemůže dotýkat jen jejich hmotných složek, ale také osobního prvku (tj. zaměstnanců v ní působících)“, a že „v zájmu zachování této jednoty hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání, jež jsou ve svém souhrnu předpokladem ekonomické funkčnosti závodu (části závodu) právní předpis stanoví, že práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům závodu (jeho části) přecházejí z prodávajícího na kupujícího“.
V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že žalobce na základě pracovní smlouvy od roku 1986 pracoval u OKD, a. s., IČO 05979277 (jeho právního předchůdce OKR – Důl Antonín Zápotocký, koncernový podnik), k výkonu práce byl zařazen na Dole Lazy (dříve Důl Antonín Zápotocký), a to i ke dni 1. 1. 2021, kdy nabyla účinnosti smlouva o koupi části podniku uzavřená mezi OKD, a. s., IČO 05979277, jako prodávajícím a DIAMO, státní podnik, IČO 00002739, jako kupujícím, jejímž předmětem „je část obchodního závodu prodávajícího …, kterážto část je tvořena organizovaným souborem jmění, které prodávající vytvořil a která z vůle prodávajícího slouží k jeho činnosti při provozování a obsluze dolů Dukla, Paskov, Frenštát a Lazy a k dalším činnostem realizovaným v oblasti dobývacích prostorů Dolní Suchá, Petřvald I, Staříč, Trojanovice a Lazy, nebo vzhledem ke své povaze má k tomuto účelu sloužit, a která je tvořena zejména majetkem (včetně věcí a pohledávek), dluhy, závazky, smluvními právy a povinnostmi a zaměstnanci, jak jsou tyto jednotlivé složky samostatně účtovány v účetním systému prodávajícího SAP R/3 – Enterprise v rámci účetního okruhu 16 – Divize útlum včetně změn nastalých po 30. 11. 2020 v souladu s režimem uvedeným v č. 6 této smlouvy (takto vymezená část celkového závodu prodávajícího …)“.
Na základě těchto skutkových zjištění potom odvolací soud správně uzavřel, že „pokud žalobce pracoval v převáděné části závodu, byl součástí její osobní složky, a proto na žalovaného jako kupujícího přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce, i když není výslovně uveden v seznamu převáděných zaměstnanců (příloha 7 smlouvy o koupi části závodu)“; na tom, že žalobce byl součástí osobní složky převáděné části závodu, „nemohou nic změnit ani skutečnosti, že žalobce byl ke dni účinnosti smlouvy o koupi části závodu uznán dočasně práce neschopným a že pracovní místo žalobce bylo zrušeno na základě rozhodnutí společnosti OKD, a. s. o organizační změně ještě před uzavřením smlouvy o koupi části závodu“.
Dovolatel zde rovněž namítá, že odvolací soud „nezkoumal společný úmysl jednajících stran, tj. OKD, a. s. a DIAMO, státní podnik,“ který „byl přitom nabíledni a vyplýval z toho, jak OKD, a. s. a DIAMO, státní podnik daly následně najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání (smlouvě o koupi části závodu ze dne 23. prosince 2020) ve vztahu k žalobci přikládají“, a že odvolací soud se odmítl zabývat tím, že „žalobce nikdy nebyl evidován v rámci účetního okruhu 16“ a „byl evidován v rámci účetního okruhu 4“. Přehlíží přitom, že organizovaný soubor jmění v podobě závodu (části závodu) ještě před uzavřením smlouvy o koupi závodu (části závodu) vytvořil podnikatel, který tento závod (část závodu) provozuje, tj. prodávající (nikoliv kupující), a že v případě prvků osobní složky – zaměstnanců je určující jejich faktické zařazení k výkonu práce k převáděnému závodu (části závodu), nikoliv způsob jejich evidence v „účetním systému“ podnikatele (kupujícího), a především pak skutečnost, že k přechodu práv a povinností dochází ze zákona a okruh zaměstnanců, kteří přecházejí, může dosavadní (popřípadě i přejímající) zaměstnavatel ovlivnit jen opatřením, na jehož základě dochází k převodu činností (jejich části) k přejímajícímu zaměstnavateli, jeho účinky však již ovlivnit nemůže. Z hlediska přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů je tedy rozhodující, že byla uzavřena a nabyla účinnosti smlouva o koupi závodu (části závodu), s níž je spojen (mimo jiné) přechod osobní složky, tj. i všech zaměstnanců, jejichž práce přispívala k jeho (jejímu) provozu, a to bez ohledu na to, zda na tyto zaměstnance obsah smlouvy pamatuje; představy (třeba i shodné) prodávajícího a kupujícího o okruhu přecházejících zaměstnanců zde nejsou podstatné. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. vzhledem k uvedenému nezakládá ani nastolená otázka výkladu smlouvy, resp. společného úmyslu prodávajícího a kupujícího při uzavírání smlouvy o koupi části závodu ohledně okruhu převáděných zaměstnanců („jaký obsah a význam právnímu jednání … ve vztahu k žalobci přikládají“).
Rovněž další námitky dovolatele (že „připuštění změny žaloby odvolacím soudem bylo v rozporu se systémem neúplné apelace“ a že „tím, že odvolací soud změnu žaloby připustil, zahájil de facto vlastní jednoinstanční řízení“) přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
V projednávané věci navíc odvolací soud nepřistoupil k připuštění změny žaloby v rozporu s ustanovením §216 odst. 2 o. s. ř., neboť skutková souvislost původního a změněného nároku (s ohledem na to, jak tyto byly žalobcem uplatněny a soudy posuzovány) je zde dána (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 753/97, uveřejněný pod č. 56/1998 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. tzn. 26 Cdo 683/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1694/2021, a z nich vyplývající závěr, že z ustanovení §216 odst. 2 o. s. ř. vyplývá pouze, že v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok, přičemž novým nárokem se rozumí nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve – před soudem prvního stupně – uplatněným nárokem).
Důvodná není rovněž námitka dovolatele, že „tím, že odvolací soud změnu žaloby připustil, zahájil de facto vlastní jednoinstanční řízení“. Zásada dvojinstančnosti není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009); právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014). Ostatně, občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové (srov. právní názor uvedený například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV ÚS 101/01).
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 11. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu