ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1725.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 1725/2022-105
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. F. N. C. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Klepšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Varšavská č. 714/38, proti žalované Central Learning Center s. r. o. se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Fibichova č. 2, IČO 62959352, zastoupené JUDr. Bc. Rudolfem Kožušníkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šumavská č. 1085/12, o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 163/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2022, č. j. 30 Co 57/2022-79, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. et Mgr. Václava Klepše, advokáta se sídlem v Praze 2, Varšavská č. 714/38.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2022, č. j. 30 Co 57/2022-79, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je (při zvažování, že použití fikce uznání je významným zásahem do procesního postavení účastníka řízení, a v závěru „o opodstatněnosti fikce uznání“, bylo-li usnesení obsahující výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř. doručeno žalované dne 1. 10. 2021, avšak její vyjádření bylo soudu doručeno až dne 3. 12. 2021) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že v případě, že za řízení nastala ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalované v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z její nečinnosti vyvodil zákonu odpovídající závěry a rozhodl v její neprospěch rozsudkem pro uznání. Jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaná uplatněnému nároku oponovala (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06 , uveřejněné pod č. 175/2007 v časopise Soudní judikatura, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004 , uveřejněný pod č. 21/2006 Sb. rozh. obč.). Sankce v podobě vydání rozsudku pro uznání se neváže k postoji účastníka řízení před podáním žaloby, ale k průběhu soudního řízení a především k pasivitě žalované, která neodpověděla na kvalifikovanou výzvu soudu v zákonem stanovené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1452/2019). Obdobně uzavřel Ústavní soud (ve vztahu k řízení, kde žalovaný podal opožděné vyjádření a zároveň s ním žádost o prominutí zmeškání lhůty), že institut rozsudku pro uznání upravený v ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. není v rozporu s ústavním pořádkem, protože zákonná ustanovení umožňují ústavně souladný výklad. Při posuzování splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání je však nutno postupovat velmi uvážlivě, aby nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces žalovaného jen pro jeho nezkušenost či neschopnost zajistit si právní pomoc. S ohledem na ne právě vhodné označení rozsudku pro uznání, když žalovaný ve skutečnosti nárok neuznal, je pro větší důvěryhodnost rozhodnutí vhodné, pokud obecné soudy v odůvodnění jasně vysvětlí, že hlavním důvodem prohry žalovaného je jeho pasivita (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15).
Přípustnost dovolání (z hlediska vymezené právní otázky podmínek pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání) není způsobilý založit odkaz žalované na nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky, jež byla řešena v odkazovaném rozhodnutí (jehož předmětem – podobně jako v citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13 – byla zejména otázka, zda s ohledem na procesní aktivitu žalované, která se na výzvu podle §114b o. s. ř. vyjádřila sice včas, ovšem jako osoba neznalá práva nedostatečně kvalifikovaně, byly dány podmínky pro vydání rozsudku pro uznání). Závěr odvolacího soudu není ostatně ani v rozporu se zobecněným závěrem, že „[f]ikce uznání je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivá, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. Obecná zásada audiatur et altera pars jako výraz kontradiktorního řízení je vnímána též jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníku řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí vypořádat. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně jednoznačných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně“ (dále srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3964/17).
Odkazuje-li žalovaná na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3437/2016, pak přehlíží, že v odkazované věci posuzoval dovolací soud zcela jinou otázku, totiž existenci vážného důvodu, jenž žalovanému brání nejenom v podání včasného vyjádření, ale též v tom, aby soudu byť jen sdělil existenci okolností, jež mu dodržení stanovené lhůty znemožnily. Rozhodnutí odvolacího soudu však na posouzení této právní otázky nezáviselo. Stejně tak odvolací soud neposuzoval vážnost důvodu, jenž by bránil žalované vyjádřit se včas ve věci (tato otázka byla zásadní v dovolatelkou odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1660/2018).
Rozsudek odvolacího soudu je rovněž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v závěru, že skutečnost, že v rámci žaloby zmínila žalobkyně zastoupení žalované JUDr. Kateřinou Tomčíkovou, s níž jednala před podáním žaloby, je z hlediska zastoupení žalované v řízení bezvýznamná. Judikatura Nejvyššího soudu již uzavřela, že zástupci účastníka se písemnost doručuje jen tehdy, byla-li v době odeslání písemnosti soudem vykázána jeho plná moc. Listinu osvědčující uzavření dohody o plné moci (průkaz plné moci) předkládá soudu účastník nebo jeho zástupce, či mu alespoň oznamují, že plná moc byla udělena (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 277/2014, které bylo uveřejněno pod č. 99/2014 Sb. rozh. obč.). Plná moc, kterou účastník (žalovaný) vybavil svého zástupce pro jednání s žalobcem v době, která předcházela zahájení soudního řízení, není dokladem způsobilým po skončení soudního řízení prokázat, že účastník byl tímto zástupcem zastoupen i v průběhu řízení, jestliže zástupce ani účastník tuto plnou moc v řízení nepředložil, žádný z nich soudu volbu zástupce pro řízení neoznámil a zástupce sám neučinil v řízení jménem účastníka žádné úkony, z nichž by bylo možné usuzovat na zastoupení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3092/2014, nebo ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2001/2021).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Těmto požadavkům nedostála dovolatelka tam, kde namítá, že v předmětné věci nebylo možné rozhodnout rozsudkem pro uznání také proto, že určení, že pracovní poměr mezi účastníky trval, je porušením veřejného pořádku, neboť právní vztah mezi účastníky obsahově nenaplňoval pracovní poměr, ale jednalo se o spolupráci samostatných podnikatelů.
Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka, že sám soud prvního stupně uvedl v usnesení ze dne 20. 9. 2021, č. j. 17 C 163/2021-10, JUDr. Kateřinu Tomčíkovou jako zástupkyni žalované. Ta by mohla představovat (kdyby byla důvodná) tzv. jinou vadu řízení, k níž ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018 ).
Kromě toho důvodem, proč se žalovaná nevyjádřila ve věci samé v soudem stanovené lhůtě, byla skutečnost, že žalované byla výzva k vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. doručena do datové schránky fikcí, aniž by se do datové schránky včas přihlásila oprávněná osoba; sama žalovaná tuto skutečnost ve svém dovolání přiznává (viz bod 23 dovolání, v němž uvedla, že „založila své vyjádření“ ihned poté, co zjistila, že jí byla fikcí doručena výzva podle §114b o. s. ř. a že již uplynula třicetidenní lhůta „daná soudem pro založení vyjádření“, jakož i bod 9 dovolání, v němž uvedla, že se k žalobě v udělené lhůtě nevyjádřila, neboť „si ani nebyla vědoma, že jí toto usnesení bylo doručeno“). Pak ovšem namítaná vada řízení spočívající v nesprávném uvedení zástupce žalované ve výzvě soudu nezpůsobila opožděné vyjádření žalované, a tedy nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání žalované není přípustné též proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení vynaložených účastníky v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu