ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.2342.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 2342/2022-476
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v exekuční věci oprávněné INTERPAX Central Europe, s. r. o. se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, Srbínská č. 1373/18, IČO 29008191, zastoupené JUDr. Janem Szewczykem, advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova č. 93/10, proti povinnému F. K ., narozenému dne XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Martinem Hanke, advokátem se sídlem v Liberci, Rumjancevova č. 696/3, pro 768 031 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 23 EXE 59009/2019, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. března 2022, č. j. 29 Co 147/2021-439, takto:
I. Dovolání oprávněné se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.875,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Hanke, advokáta se sídlem v Liberci, Rumjancevova č. 696/3.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 3. 2022, č. j. 29 Co 147/2021-439, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci odvolacím soudem mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že podle čl. IV. smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru – dále jen „smlouvy o úvěru“ (kterou uzavřela právní předchůdkyně oprávněné Živnostenská banka, a. s. a F. K., narozený dne XY, dále jen „dlužník“) sjednaly smluvní strany fixní úrokovou sazbu úvěru ve výši 6,5 % p. a., která je platná po dobu 5 let ode dne první splátky poskytnutého úvěru (1 000 000 Kč), a dále pak vždy ve výši a po dobu, které jsou sjednány v dodatcích této smlouvy, podle čl. IV. odst. 2 se účastníci smlouvy dohodli, že banka nejpozději 1 měsíc před ukončením splatnosti následně sjednané výše úrokové sazby stanoví novou výši úrokové sazby a dobu její platnosti a o těchto změnách dlužníka písemně informuje zasláním písemného návrhu dodatku této smlouvy, podle čl. IV. odst. 3 se dlužník zavázal nejpozději před uplynutím doby platnosti stávající úrokové sazby zaslat zpět přijatý (vlastnoručně podepsaný) návrh dodatku nebo písemně oznámit bance svůj nesouhlas s nově navrženou výší úrokové sazby anebo dobou její platnosti, podle čl. IV. odst. 4 se strany dohodly, že pokud dlužník navrženou změnu úrokové sazby nebo dobu její platnosti uvedeným způsobem odmítne nebo se v uvedené lhůtě písemně nevyjádří, a nedohodnou-li se následně smluvní strany formou písemného dodatku jinak, je dlužník povinen nejpozději v poslední den platnosti aktuální úrokové sazby splatit celou dosud nesplacenou jistinu úvěru a její příslušenství (splatné úroky, úroky z prodlení, smluvní pokuty, náklady spojené s poskytnutím úvěru), podle čl. XII odst. 6 bylo dohodnuto, že smlouvu lze měnit pouze formou postupně číslovaných písemných dodatků podepsaných všemi smluvními stranami. První splátka úvěru byla splacena dne 25. 5. 2003. Návrhem dodatku ke smlouvě o úvěru, který není datován ani neobsahuje podpis dlužníka, a který byl učiněn právním předchůdcem oprávněné UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. (dále jen „UniCredit Bank“), bylo v přesně nezjištěnou dobu dlužníkovi nabídnuto, aby pro období od 25. 12. 2007 sjednal s bankou změnu smlouvy o úvěru ohledně fixního období, výše fixní úrokové sazby a platil jí odpovídající výši splátky. Dopisem ze dne 6. 10. 2010 UniCredit Bank dlužníkovi sděluje, že úvěr zesplatnila pro dlouhodobé porušování povinností a požádala ho o splacení dlužné částky ve výši 802 626,15 Kč do 20. 11. 2010. Z přehledu plateb po datu pětileté fixace, po 25. 5. 2008, do 6. 10. 2010 dlužník hradil bance nepravidelně v deseti případech různé částky a po datu 6. 10. 2010 pak v období od 7. 12. 2010 do 25. 8. 2011 ve dvanácti případech hradil plnění v různé výši, v nepravidelných termínech. K zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi Živnostenskou bankou, a. s., dlužníkem a zástavním dlužníkem V. K. dne 25. 11. 2002.
Pakliže dovolatelka klade otázku (jejíž řešení podle ní zakládá přípustnost dovolání) „…odchýlily-li se společně smluvní strany od ujednání smlouvy, které stanovovalo podmínku, za které dojde k automatickému zesplatnění úvěru a projevily tedy vůli nebýt tímto ujednáním vázány, jsou i přes to smluvní strany nadále vázány původní smluvní úpravou (a to i v případě, kdy ve smlouvě výslovně stanovily, že smlouva může být měněna pouze písemnou dohodou stran)?…“, majíc tím zjevně na mysli situaci, že mezi stranami úvěrové smlouvy došlo konkludentně ke změně úvěrové smlouvy v čl. IV. odst. 4 tak, že se tento článek smlouvy neuplatní, přehlíží, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu není závislé, neboť jak soud prvního stupně, tak zejména odvolací soud, tuto situaci připustily, avšak shledaly změnu smlouvy relativně neplatnou při vznesení námitky relativní neplatnosti (srov. body 30. a 31. odůvodnění usnesení odvolacího soudu); pakliže však dovolatelka tento závěr odvolacího soudu přípustným (srov. ustanovení §237 o. s. ř., §242 odst. 3 o. s. ř.) dovolacím důvodem nenapadá, nemůže její námitka (že došlo ke konkludentní změně úvěrové smlouvy) zakládat přípustnost dovolání.
S odvolacím soudem lze tak souhlasit, že platně ke změně smlouvy o úvěru nedošlo, dlužník na písemný návrh dodatku smlouvy o úvěru písemnou formou ve stanovené lhůtě nereagoval a nastalo naplnění čl. IV. bodu 4 smlouvy o úvěru, úvěr se tak stal splatným ke dni 25. 5. 2008. Počátek běhu promlčecí doby zajištěné pohledávky se váže k datu zesplatnění úvěru. Závěr odvolacího soudu o tom, že námitka promlčení zástavního práva byla vznesena povinným důvodně, když promlčecí doba v případě zajištěné pohledávky počala od splatnosti dne 25. 5. 2008 a uplynula dne 25. 5. 2012, a probíhající insolvenční řízení až následně, od 5. 6. 2012, nemohlo způsobit přerušení běhu promlčecí doby, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K otázce, zda zástavní právo podléhá promlčení a kterým právem se řídí, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, uveřejněný pod č. 95/2007 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 687/2007, uveřejněný pod č. 124/2008 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 888/2007, uveřejněný pod č. 123/2008 v časopise Soudní judikatura [a v nich vyslovený právní názor, že zástavní právo je právem, které podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo – na rozdíl od vlastnického práva – z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu, že promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (§101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“)], a že bylo-li zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§110 odst. 1 věta první obč. zák.)]. Promlčení zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů vždy řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, a to i tehdy, byla-li jím zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu (srov. právní názor uvedený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl uveřejněn pod č. 104/2007 v časopise Soudní judikatura).
K otázce vázanosti promlčení zástavního práva na promlčení zajištěné pohledávky srov. odůvodnění již uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 888/2007 [a v něm uvedený závěr, že jestliže se podle ustanovení §100 odst. 2 věty třetí obč. zák. zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba zajištěné pohledávky, tedy nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo; není-li stanoveno jinak, činí promlčecí doba u pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu čtyři roky (§397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále též „obch. zák.“) a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (§391 odst. 1 obch. zák.), a byla-li pohledávka pravomocně přiznána v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. za deset let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet].
Oprávněná ostatně (ve vztahu k oběma nastoleným otázkám) v dovolání předkládá vlastní skutkovou verzi [že „byť dlužník dodatek stanovující novou úrokovou sazbu nepodepsal, obě strany dále ve svém právním vztahu postupovaly tak, jakoby k přijetí nové úrokové sazby došlo, původní věřitel a dlužník se rozhodli dle ustanovení o okamžité splatnosti úvěru nepostupovat a zjevně projevili vůli nebýt vázáni původním písemným ustanovením smlouvy a své vztahy upravit jinak, došlo ke konkludentní změně znění smlouvy, bez nezbytnosti dodržení písemné formy dodatku“ (k otázce č. 1 obsahu dovolání) a že „dlužník konkludentně uznal svůj závazek, a to opakovanými platbami učiněnými za účelem úhrady dluhu ze smlouvy o úvěru, dlužník v žádné fázi splácení nerozporoval existenci dluhu, ke zesplatnění a oznámení dluhu dlužníkovi, jeho celkové výše, došlo dopisem ze dne 6. 10. 2010, po zesplatnění úvěru provedl povinný dalších osm splátek“ (k otázce č. 2 obsahu dovolání)], od níž potom odvíjí tvrzení o neřešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu a dílem odchýlení se odvolacího soudu od ustálené praxe dovolacího soudu, předkládá k vyřešení otázky k závěrům, na nichž není vůbec rozhodnutí odvolacího soudu založeno, když odvolací soud vycházel z jiných skutkových závěrů (především ze skutkového závěru, že došlo k naplnění čl. IV. bodu 4 smlouvy o úvěru a úvěr se tak stal splatným ke dni 25. 5. 2008 a plnil-li dlužník v období po 25. 5. 2008 do 6. 10. 2010 nepravidelně, nemohl uznat celý dluh už proto, že plnil v době, kdy dluh nebyl bankou nijak vyčíslen, byly nastaveny pouze měsíční splátky, a pokud jde o období po 6. 10. 2010, po zesplatnění dluhu bankou v rozporu s uzavřenou smlouvou o úvěru, plnil dlužník bance v různé výši v nepravidelných termínech, nebylo možné z listiny o zesplatnění ze dne 6. 10. 2010 zjistit, jaká částka představuje dluh na jistině, splatných úrocích z úvěru, úrocích z prodlení, smluvních pokutách a nákladech spojených s poskytnutím úvěru a celková výše dluhu nemohla být správná, již s ohledem na to, že byla nesprávně vypočtena ke dni 6. 10. 2010, o dva roky později, když zesplatnění úvěru nastalo podle smlouvy o úvěru dne 25. 5. 2008). Jde tak o námitky, jimiž oprávněná uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Namítá-li oprávněná, že se odvolací soud při řešení otázky uznání závazku dlužníkem odchýlil od judikatury dovolacího soudu (přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 719/2014), přehlíží, že soud v jí uváděné věci aplikoval stejné obecné závěry, avšak vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci. Ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
Usnesení odvolacího soudu bylo napadeno „v plném rozsahu“ (tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání oprávněné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu