ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.2841.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 2841/2023-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce A. D. , zastoupeného Mgr. Jiřím Mašlejem, advokátem se sídlem v Praze 1, Říční č. 456/10, proti žalovanému Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti , se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Sokolovská č. 42/217, IČO 00005886, zastoupenému Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 232/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2023, č. j. 23 Co 2/2023-240, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Vojáčka, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2023, č. j. 23 Co 2/2023-240, zčásti není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, a zčásti neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že poměr soudce k účastníkům řízení, který by odůvodňoval jeho vyloučení z projednávání a rozhodování věci, musí být založen na konkrétních skutečnostech svědčících o takovém vztahu mimo profesionální rovinu v určité intenzitě a že sama skutečnost, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně bydlí v bytě ve vlastnictví hlavního města Prahy, takové intenzity není) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 786/96, ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 23/2015, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1874/2010). Judikatura již dovodila, že účastník je povinen v námitce podjatosti uvést konkrétní skutečnosti, které by svědčily o tom, že soudce rozhodující ve věci byl při svém rozhodování ovlivněn vztahem k věci či k účastníkům řízení. Například obecné tvrzení, že dovolatelka je bývalou manželkou soudce téhož soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, samo o sobě o podjatosti ve věci rozhodujícího soudce nic nevypovídá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2248/2000). V souladu s tím je závěr odvolacího soudu, že ani samo tvrzení, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně bydlí v bytě ve vlastnictví hlavního města Prahy, které je jediným akcionářem žalovaného, nevypovídá nic o její podjatosti. Ostatně i obsah dovolání je v této části založen na pouhých spekulacích žalobce (např. že pronajímatel má „dostatečně účinné nástroje pro to, aby měl možnost ovlivnit nestrannost rozhodování“, a že probíhající privatizace je „způsobilá vzbudit v paní předsedkyni senátu zájem v takto výhodném nájmu setrvat“). Položil-li odvolací soud důraz na intenzitu namítaného vztahu, nevybočil tím ani ze závěrů judikatury, na niž odkazuje sám dovolatel (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, a ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 11/04).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nepostačuje, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
K založení přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku předpokladů přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením předpokladu přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Uvedeným požadavkům dovolání v projednávané věci nevyhovuje tam, kde jako druhý dovolací důvod formuluje otázku oprávněnosti kritiky na adresu žalovaného.
Navíc je z obsahu dovolání zřejmé, že prostřednictvím této otázky polemizuje dovolatel se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, podle nichž bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že důvodem, proč žalovaný nereflektoval na zájem dovolatele pracovat opětovaně jako řidič autobusu či tramvaje, byla žalovaným vnímaná neloajálnost dovolatele k žalovanému, nikoliv jeho členství a činnost v odborové organizaci. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
Poslední ze zformulovaných otázek, „zda žalovaný účelně vynaložil náklady na své právní zastoupení, když je k hájení svých práv a oprávněných zájmů dostatečně vybaven, a to jak po stránce materiální, tak i personální“, se vztahuje (podle obsahu dovolání i z podstaty věci) k rozhodnutí o náhradě nákladů soudního řízení. Přípustnost dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení je však ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výslovně vyloučena.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu