ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.2875.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 2875/2022-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. M. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Otakarem Janebou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, U Železné lávky č. 568/10, proti žalovanému Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Sokolovská č. 42/217, IČO 00005886, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 270/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2022, č. j. 30 Co 77, 80/2022-156, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2022, č. j. 30 Co 77, 80/2022-156, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Přestože dovolatel v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil svůj (právní) závěr, že „v projednávaném případě byl naplněn výpovědní důvod podle §52 písm. e) zákoníku práce“, neboť „žalobce ke dni doručení výpovědi, tj. k 22. 6. 2018, dlouhodobě pozbyl způsobilost ze zdravotního hlediska konat práci řidiče tramvaje“, a s hodnocením důkazů, na základě něhož k těmto skutkovým zjištěním dospěl (zejména s hodnocením znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem z oboru zdravotnictví – Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví ustanoveným soudem prvního stupně a znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví – psychiatrie MUDr. Jakuba Šimka předloženého jako důkaz žalobcem).
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.
Namítá-li dále žalobce, že se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, odkazuje-li v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 129/16 (ve kterém se Ústavní soud zabýval otázkou úmyslu v jednání jako podmínky pro porušení zákazu výkonu práv v rozporu s dobrými mravy), na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1341/2017 (v němž se dovolací soud vyjádřil k otázce zneužití práva), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněný pod č. 104/2020 Sb. rozh. obč. (ve kterém se dovolací soud vyslovil k významu výrazu „zjevně“ užitého v §588 o. z. v kontextu narušení veřejného pořádku a v §8 o. z. v souvislosti se zneužitím práva), a uvádí-li, že žalovaný postupoval účelově (že účelem jednání žalovaného „nebylo vykonat právo, ale poškodit žalobce“), neboť „skutečný důvod výpovědi souvisí s tím, že žalobce po žalovaném vyžadoval dodržování pracovních předpisů a povinností“, a že „podle žalobce nesmí být poskytována ochrana nejen jednáním, která úmyslně a neúmyslně protiprávně zneužívají práva s cílem způsobit jinému újmu, ale i ‚jen‘ končí reálně s takovým dopadem“, tj. v tomto případě dát žalobci výpověď a tímto způsobem se ho „zbavit“, pak přehlíží, že součástí skutkových zjištění soudů (viz závěry soudu prvního stupně o skutkovém stavu uvedené v bodech 50–56 odůvodnění jeho rozsudku a bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) nejsou skutečnosti, na základě nichž by soudy mohly dospět k závěru o rozporu postupu žalovaného vůči žalobci s dobrými mravy, či dokonce zneužití práva žalovaného (skutečnost zjištěná soudem prvního stupně, že žalovaný po vydání lékařského posudku o tom, že žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce, nabídl žalobci jiná pracovní místa, nasvědčuje spíše tomu, že žalovaný – jak uvedl soud prvního stupně – jednal se žalobcem „zcela korektním způsobem“, než tomu, že by se ho chtěl pouze „zbavit“). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, ovšem Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Uvádí-li žalobce v souvislosti se svými námitkami týkajícími se „účelového“ jednání žalovaného vůči němu, že žalovaný „nařídil“ mimořádnou lékařskou prohlídku žalobce v rozporu s ustanovením §55 odst. 2 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (podle něhož má zaměstnavatel právo vyslat zaměstnance na mimořádnou pracovnělékařskou prohlídku, má-li pochybnosti o zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci), bez „relevantního důvodu“, pak pomíjí skutkové zjištění soudů, že již od roku 2010 se začaly hromadit stížnosti na chování žalobce a jeho styl jízdy, z nichž vyplývalo „vulgární, agresivní a nemístné“ chování žalobce, které vyvolalo u žalovaného pochybnosti o zdravotní způsobilosti žalobce k práci řidiče tramvaje (viz bod 50 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Namítá-li žalobce, že se soudy odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2063/2020, ve kterém dovolací soud řešil otázky hmotného práva, jaký význam má podání návrhu na přezkoumání lékařského posudku, kterým byl zaměstnanec shledán způsobilým k výkonu sjednané práce, pro povinnost zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci a zda podání návrhu na přezkoumání takovéhoto lékařského posudku zakládá překážku v práci na straně zaměstnance, není z jeho dovolání zřejmé, v čem by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu vydané v projednávané věci s uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu (který – kromě toho, že se v něm řeší jiné právní otázky – vychází z jiného skutkového stavu, než který byl zjištěn v posuzované věci) v rozporu.
Námitky dovolatele, že nelze souhlasit „s postupem soudů při zjišťování skutkového stavu věci, na jehož základě soudy učinily skutková zjištění, že žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce“, a že proto soudy „zatížily řízení vadou, která měla vliv na nesprávné právní posouzení věci“, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sice – jsou-li vskutku dány – dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, ale jen je-li dovolání přípustné; tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně („ve znění“ doplňujícího usnesení) ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu