ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.3024.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 3024/2022-355
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. D. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 148/11, b) M. D., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Pokorným, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Veverkova č. 1343/1, a c) J. D., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 148/11, proti žalované České republice – Krajskému ředitelství policie Královéhradeckého kraje se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí č. 810/4, o náhradu nemajetkové újmy, za účasti České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/23, IČO 63998530, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 245/2017, sp. zn. 18 C 194/2017 a sp. zn. 8 C 106/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2022, č. j. 19 Co 42/2022-337, doplněnému rozsudkem ze dne 19. července 2022, č. j. 19 Co 42/2022-345, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2022, č. j. 19 Co 42/2022-337, ve výrocích I, III a V, jimiž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. května 2020, č. j. 20 C 245/2017-243, v částech, v nichž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) 400 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 11. 5. 2017 do zaplacení, žalobci b) 240 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 1. 11. 2017 do zaplacení a žalobci c) 160 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 1. 11. 2017 do zaplacení, a ve výrocích VII, VIII, IX a X o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. května 2020, č. j. 20 C 245/2017-243, v rozsahu, ve kterém byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) 400 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 11. 5. 2017 do zaplacení, žalobci b) 240 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 1. 11. 2017 do zaplacení a žalobci c) 160 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 1. 11. 2017 do zaplacení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušují a řízení se v tomto rozsahu zastavuje .
II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc v rozsahu, ve kterém byly zrušeny rozsudky okresního a krajského soudu, postoupena policejnímu prezidentu Policie České republiky k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně a) se žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci Králové dne 15. 8. 2017 (změněnou se souhlasem soudu) domáhala, aby jí žalovaná zaplatila peněžitou náhradu za vytrpěné bolesti a za ztížení společenského uplatnění a náhradu plně vyvažující její duševní útrapy v celkové výši 4 960 835 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 11. 5. 2017 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že je matkou policisty M. D. tragicky zahynulého při přímém výkonu služby dne 29. 12. 2014 při dopravní nehodě eskortní skupiny, jejímž byl členem, že zemřelý s žalobkyní a) trvale žil v místě jejího bydliště a že podle ustanovení §2914 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), je k úhradě „způsobené škody“ zcela nepochybně povinna žalovaná, která plnění odmítla s tím, že odpovědnost Policie České republiky za škodu je komplexně upravena zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“), a jinou škodu nelze na bezpečnostním sboru požadovat. Žalobkyně však má za to, že ustanovení §106 písm. d) a §109 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. se na danou věc nevztahují, neboť „vůbec neřeší skutečnost, že jako důsledek úmrtí příslušníka policie při přímém výkonu služby došlo prokazatelně k újmě na zdraví nejbližšího příbuzného – matky a dále pak, že tragická událost přinesla a stále pozůstalé matce přináší duševní útrapy“, a že by se proto měla použít ustanovení §2914, §2958 a §2959 o. z., neboť v opačném případě by došlo k „nepřípustné diskriminaci“ všech dalších subjektů, které povinnost podle uvedených ustanovení mají, ale i k „diskriminaci práv policistů“. V důsledku tragického úmrtí syna žalobkyně při výkonu služby došlo ke značnému zásahu do její tělesné integrity, resp. k újmě na jejím duševním zdraví ve smyslu §2958 o. z. Újma (kterou žalobkyně v žalobě blíže specifikovala) spočívá ve vytrpěné bolesti, v překážce lepší budoucnosti (ztížení společenského uplatnění) a dále na ni dopadají duševní útrapy, jejichž odškodnění řeší §2959 o. z. Řízení o této žalobě bylo u Okresního soudu v Hradci Králové vedeno pod sp. zn. 20 C 245/2017.
2. Žalobce b) se žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci Králové dne 17. 4. 2018 (doplněnou podáním ze dne 26. 6. 2018) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila peněžitou náhradu za vytrpěné bolesti ve výši 50 256 Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 1 259 429 Kč a peněžitou náhradu ve výši 1 000 000 Kč vyvažující jeho duševní útrapy s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. od 30. 12. 2014 do zaplacení. Žalobce b), který je otcem policisty M. D., ve své žalobě rovněž uvedl, že v důsledku tragického úmrtí jeho syna při výkonu služby policisty došlo ke značnému zásahu do jeho tělesné integrity, resp. k újmě na jeho duševním zdraví ve smyslu §2958 o. z., a že újma (kterou v žalobě blíže specifikoval) spočívá ve vytrpěné bolesti, ve ztížení společenského uplatnění a v duševních útrapách vycházejících z popsané tragické události, které řeší §2959 o. z., a shodně s žalobkyní a) má za to, že „k úhradě způsobené škody“ je zcela nepochybně povinna žalovaná, přičemž ve své žalobě uvádí tytéž argumenty jako žalobkyně a). Řízení o této žalobě bylo u Okresního soudu v Hradci Králové vedeno pod sp. zn. 8 C 106/2018.
3. Žalobce c) se žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci Králové dne 1. 11. 2017 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila peněžitou náhradu za vytrpěné bolesti a za ztížení společenského uplatnění a náhradu plně vyvažující jeho duševní útrapy v celkové výši 2 422 605 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 1. 11. 2017 do zaplacení. Žalobce c) je bratrem policisty M. D., zemřelého při výkonu služby dne 29. 12. 2014. V žalobě uvedl shodné argumenty jako žalobkyně a) a žalobce b) a blíže specifikoval nemajetkovou újmu (újmu na duševním zdraví, vytrpěnou bolest, ztížení společenského uplatnění a duševní útrapy), kterou v důsledku tragického úmrtí bratra utrpěl a jejíhož odčinění se po žalované domáhá. Řízení o žalobě žalobce c) bylo u Okresního soudu v Hradci Králové vedeno pod sp. zn. 18 C 194/2017.
4. Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 8. 2017, č. j. 20 C 245/2017-49, rozhodl, že se řízení o žalobě žalobkyně a) zastavuje, že „po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k vyřízení ČR – Krajskému ředitelství policie Královéhradeckého kraje“ a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně odkázal na ustanovení §7 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Zákon č. 361/2003 Sb. pak upravuje náhrady poskytované po úmrtí příslušníka v rámci poměrně komplexní úpravy odpovědnosti bezpečnostního sboru za škodu (§98–111 zákona č. 361/2003 Sb.), přičemž je dána i pravomoc služebního funkcionáře vydat rozhodnutí o odškodnění pozůstalých (jakožto o právech nebo povinnostech účastníků v řízení „ve věcech služebního poměru“) podle §170 zákona č. 361/2003 Sb. Takovýmto účastníkem je totiž podle §169 zákona č. 361/2003 Sb. I pozůstalý po příslušníkovi. Soud prvního stupně proto řízení podle §103 a §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož není dána pravomoc soudu v této věci rozhodnout.
5. K odvolání žalobkyně a) Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 9. 2017, č. j. 19 Co 263/2017-57, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal na to, že zákon č. 361/2003 Sb. pravomoc rozhodovat v řízení ve věcech služebního poměru svěřuje služebním funkcionářům uvedeným v §2 tohoto zákona, kterými však není Česká republika, ani krajské ředitelství policie, nýbrž výlučně osoby fyzické (§2 odst. 5 zákona č. 361/2003 Sb.), a že tedy již jen proto rozhodnutí soudu prvního stupně v části, v níž určuje, kterému orgánu bude věc postoupena, není správné. Odvolací soud dále uvedl, že §106 zákona č. 361/2003 Sb. zakládá nároky pozůstalých osob v případě úmrtí příslušníka bezpečnostního sboru následkem služebního úrazu taxativním výčtem, že mezi tyto nároky tak patří jen náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem, náhrada nákladů na výživu pozůstalých, jednorázové odškodnění pozůstalých a náhrada věcné škody, avšak že v projednávané věci jde o nároky na náhradu za vytrpěné bolesti, náhradu za ztížení společenského uplatnění a náhradu, kterou by byly odčiněny duševní útrapy spojené se ztrátou blízké osoby, tedy o právní nároky, které zákon č. 361/2003 Sb. nezná. Nelze tak ani uvažovat o tom, že by rozhodování o těchto nárocích bylo svěřeno služebním funkcionářům v řízení ve věcech služebního poměru podle zákona č. 361/2003 Sb. Závěr soudu prvního stupně o nedostatku podmínky řízení spočívajícím v tom, že věc „nespadá do pravomoci soudů“ (§7 odst. 1 o. s. ř.), proto podle názoru odvolacího soudu není správný.
6. Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 22. 5. 2018, č. j. 20 C 245/2017-94, spojil věc vedenou u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 C 194/2017 ke společnému řízení s věcí vedenou pod sp. zn. 20 C 245/2017 s tím, že společné řízení bude nadále vedeno a projednáváno pod sp. zn. 20 C 245/2017.
7. Usnesením ze dne 13. 8. 2018, č. j. 20 C 245/2017-99 pak Okresní soud v Hradci Králové spojil věc vedenou u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 106/2018 ke společnému řízení s věcí vedenou pod sp. zn. 20 C 245/2017 s tím, že společné řízení bude nadále vedeno a projednáváno pod sp. zn. 20 C 245/2017.
8. Následně Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 5. 2020, č. j. 20 C 245/2017-243, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) na náhradě odčiňující její duševní útrapy 950 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za období od 11. 5. 2017 do zaplacení, žalobci b) na náhradě odčiňující jeho duševní útrapy 450 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za období od 1. 11. 2017 do zaplacení a žalobci c) na náhradě odčiňující jeho duševní útrapy 250 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za období od 1. 11. 2017 do zaplacení, jinak žaloby žalobců zamítl, a rozhodl, že ve vztahu mezi žalovanou a žalobkyní a), ve vztahu mezi žalovanou a žalobcem b) a ve vztahu mezi žalovanou a žalobcem c) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že v dané věci není podle zákona č. 361/2003 Sb. dána pravomoc služebního funkcionáře vydat rozhodnutí o odškodnění pozůstalých (jakožto o právech nebo povinnostech účastníků v řízení „ve věcech služebního poměru“) podle §170 zákona č. 361/2003 Sb., že stát zde vůči pozůstalým není ve „vrchnostenském“ postavení, že povaha „náhradového vztahu“ v projednávané věci je soukromoprávní, a že je proto dána pravomoc soudu ve věci jednat a rozhodnout. Zdůraznil, že soudní rozhodovací praxe by měla zaručit, aby s osobami poškozenými dopravními nehodami (a to i při odškodnění nehmotné újmy osob nepřímo poškozených dopravní nehodou) bylo zacházeno srovnatelným způsobem bez ohledu na to, zda se na věc vztahuje zákon č. 361/2003 Sb., či nevztahuje, a bez ohledu na to, zda škoda bude kryta pojištěním občanskoprávní odpovědnosti či nikoliv. Soud prvního stupně „trvá na svém závěru o pravomoci soudu i z toho důvodu, že i v případě, pokud by žalovaná skutečně neodpovídala pozůstalým v režimu zák. o služebním poměru č. 361/2003 Sb., tak má povinnost nahradit újmu žalobcům dle §2927 o. z. jakožto vlastník a provozovatel vozidla“. Soud prvního stupně tedy věc posoudil „dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.“, dospěl k závěru, že úmrtí syna (bratra) mělo zničující dopad do rodinného a soukromého života žalobců, určil, že výsledná výše odškodnění duševních útrap žalobců podle §2959 o. z. je 450 000 Kč, a tuto výchozí částku „adekvátně snížil na cca ½ ohledně žalobce c)“ a zvýšil na maximum možné výše odškodnění pro žalobkyni a). Nárok na náhradu za vytrpěné bolesti a za ztížení společenského uplatnění podle názoru soudu prvního stupně „nemohl pozůstalým žalobcům být v tomto řízení přiznán“, neboť „doposud nebyl překonán názor“ vyjádřený např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1206/2015, „vylučující příčinnou souvislost na základě toho, že následek u sekundární oběti je až následkem újmy primárního poškozeného“.
9. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobce c), žalované a vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 28. 6. 2022, č. j. 19 Co 42/2022-337, doplněným rozsudkem ze dne 19. 7. 2022, č. j. 19 Co 42/2022-345, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) na náhradě odčiňující její duševní útrapy 950 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za období od 11. 5. 2017 do zaplacení, potvrdil „v části, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) náhradu nemajetkové újmy ve výši 400 000 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,05 % ročně jdoucím od 11. 5. 2017 do zaplacení“, a ve zbývající části tohoto výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba o zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 550 000 Kč s příslušenstvím se zamítá. Ve výroku, jímž soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci b) na náhradě odčiňující jeho duševní útrapy 450 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za období od 1. 11. 2017 do zaplacení, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „v části, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci b) náhradu nemajetkové újmy ve výši 240 000 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,05 % ročně jdoucím od 1. 11. 2017 do zaplacení“, a ve zbývající části tohoto výroku jej změnil tak, že žaloba o zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 210 000 Kč s příslušenstvím se zamítá. Ve výroku, jímž soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci c) na náhradě odčiňující jeho duševní útrapy 250 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za období od 1. 11. 2017 do zaplacení, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „v části, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci c) náhradu nemajetkové újmy ve výši 160 000 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,05 % ročně jdoucím od 1. 11. 2017 do zaplacení“, a ve zbývající části tohoto výroku jej změnil tak, že žaloba o zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 90 000 Kč s příslušenstvím se zamítá. Ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu v části, ve které se žalobce c) na náhradě odčiňující jeho duševní útrapy domáhal po žalované zaplacení 1 250 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „v části, kterou byla zamítnuta žaloba žalobce c) o zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím“. Odvolací soud dále rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem“, uložil žalované povinnost společně a nerozdílně s vedlejším účastníkem zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni a) 5 440 Kč k rukám advokáta Mgr. Jiřího Šlence, žalobci b) 3 400 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Pokorného a žalobci c) 5 440 Kč k rukám advokáta Mgr. Jiřího Šlence, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o vydání doplňujícího rozsudku.
10. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně „postupoval zcela správně, pokud řízení nezastavil a věc nepostoupil k rozhodnutí řediteli žalované jako věcně příslušnému správnímu orgánu, ale naopak o nárocích uplatněných žalobci v tomto řízení meritorně rozhodl“, a zdůraznil stěžejní závěry soudu prvního stupně, že by měla soudní rozhodovací praxe zaručit, aby s osobami poškozenými nepřímo úmrtím policisty při výkonu služby bylo při odškodnění jejich nehmotné újmy zacházeno srovnatelným způsobem bez ohledu na to, zda se na věc vztahuje zákon č. 361/2003 Sb., nebo ne, a že pokud byly v řízení uplatněny nároky, které služební zákon nezná, nelze uvažovat o tom, že by rozhodování o těchto nárocích bylo svěřeno služebnímu funkcionáři v řízení ve věcech služebního poměru podle zákona č. 361/2003 Sb. Odvolací soud uvedl, že také v řízení vedeném u zvláštního senátu pod sp. zn. Konf 11/2018 ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy, které měly poškozenému vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí, v němž byl zvláštní senát vázán závěry nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/19, se uplatnil právní názor, jímž se řídily soudy v nyní projednávané věci, že „úpravu odpovědnosti bezpečnostního sboru za újmu způsobenou ozbrojeným sborem jeho příslušníku, včetně škody vzniklé porušením právní povinnosti při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním, zakotvenou v §98 a násl. služebního zákona, nelze považovat za komplexní, ale v případech nároků tímto zákonem neupravených je třeba zvažovat, zda není možno se opřít o normy soukromého práva“. Odvolací soud má za to, že na nároky žalobců je třeba hledět obdobě jako na nároky pozůstalých po zaměstnanci zemřelém v důsledku pracovního úrazu, jimž nevznikl nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých podle §378 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015, a že proto lze na předloženou věc aplikovat závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 710/2019, podle nichž děti zaměstnance zemřelého v důsledku pracovního úrazu, jimž nevznikl nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých podle zákoníku práce, mohou mít právo na náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem do svého práva na soukromí v souvislosti s úmrtím svého otce za podmínek uvedených v §2910 větě první o. z. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že uplatněné nároky nesprávně přímo podřadil pod ustanovení §2959 o. z., aniž by se zabýval splněním předpokladu odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu vzniklou žalobcům spočívajícího v zaviněném porušení povinnosti stanovené zákonem ve smyslu §2910 věty první o. z. Odvolací soud dospěl k závěru, že není pochyb o zaviněném porušení povinnosti policistou, který řídil služební vozidlo žalované při dopravní nehodě dne 29. 12. 2014, že na základě ustanovení §2914 věty první o. z. je zavinění tohoto příslušníka Policie České republiky přičitatelné přímo žalované, že tedy soud prvního stupně „aplikoval správně ustanovení §2951 odst. 2 a násl. o. z.“ a správně uzavřel, že žalobcům náleží náhrada imateriální újmy za zásah do jejich rodinného života podle §2956 ve spojení s §2959 o. z., a stanovil základní částku náhrady ve výši 500 000 Kč, avšak že nesprávně posoudil kritéria modifikace základní částky odškodnění demonstrativně stanovená v §2957 o. z. Za přiměřenou výši náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké pak odvolací soud považuje částky 500 000 Kč u žalobkyně a), 300 000 Kč u žalobce b) a 200 000 Kč u žalobce c), které u každého z žalobců snížil o 20 % odpovídajících míře spoluzavinění zesnulého M. D.
11. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2022, č. j. 19 Co 42/2022-337, podala žalovaná dovolání, kterým podle jeho obsahu tento rozsudek napadla ve výrocích, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž jí byla uložena povinnost k plnění. Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Namítá, že v posuzovaném případě může o náhradě škody včetně nemajetkové újmy rozhodnout výlučně příslušný služební funkcionář v řízení podle zákona č. 361/2003 Sb., že případný soudní přezkum takového rozhodnutí pak náleží do oblasti správního soudnictví a že pravomoc obecných soudů v občanskoprávním řízení se v daném případě vůbec neuplatní. Odvolací soud podle dovolatelky zcela opominul, že jím uvedený nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/19 neřeší odškodňování újmy v souvislosti s úmrtím příslušníka bezpečnostního sboru při výkonu služby, ale odškodnění příslušníka bezpečnostního sboru za nezákonné rozhodnutí ředitele policejního sboru o kázeňském provinění. V případě žalobců se však jedná o zcela odlišnou situaci, neboť škoda jim nevznikla nezákonným (chybným) rozhodnutím služebního funkcionáře, nýbrž jako následek smrtelného služebního úrazu příslušníka Policie České republiky při dopravní nehodě, kterou zavinil řidič služebního vozidla. Dovolatelka má za to, že zákon č. 361/2003 Sb. obsahuje v §98 a násl. komplexní úpravu náhrady škody včetně úpravy odškodnění pozůstalých po příslušníkovi, který zemřel následkem služebního úrazu nebo nemoci z povolání (§106–110 tohoto zákona), a že komplexnost této úpravy vylučuje, aby o náhradě škody rozhodoval jakýkoli jiný orgán než služební funkcionář podle zákona č. 361/2003 Sb. Odkazuje přitom na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 369/21, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pozůstalých po druhém zemřelém policistovi při téže dopravní nehodě, a na uvedenou ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, č. j. 21 Cdo 1261/2020-187, jímž Nejvyšší soud „potvrdil jako věcně správné zastavení civilního řízení a postoupení věci řediteli Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje k dalšímu řízení“. Dovolatelka poukazuje na to, že „nastala situace, kdy o dvou žalobách dvou rodin pozůstalých po dvou policistech (z téže dopravní nehody) bylo rozhodnuto z procesního hlediska zcela opačným způsobem“. Dovolatelka je přesvědčena, že účastník řízení nemůže u náhrady škody (včetně nemajetkové újmy) kombinovat nároky plynoucí ze zákona č. 361/2003 Sb. se soukromoprávní úpravou, resp. zvolit si v konkrétním případě příznivější právní úpravu. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud „rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu 1. stupně zrušil a řízení zastavil“.
12. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
13. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
14. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
15. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky procesního práva, zda je pro rozhodnutí o nárocích žalobců na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku smrtelného služebního úrazu osoby blízké [syna žalobkyně a) a žalobce b) a bratra žalobce c)], uplatněných žalobou na plnění, dána pravomoc soudu. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
16. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
17. Podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (tzv. podmínky řízení), soud podle ustanovení §103 o. s. ř. zkoumá kdykoli za řízení. Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zakládá (mimo jiné) i nedostatek pravomoci soudu. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány (§104 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
18. Podle ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
19. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§7 odst. 3 o. s. ř.).
20. Zákon č. 361/2003 Sb. upravuje právní poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu (dále jen „příslušník“), jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby (dále jen „služební vztahy“). Bezpečnostním sborem se rozumí (mimo jiné) též Policie České republiky (srov. §1 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb.).
21. Podle ustanovení §1 odst. 2 věty první zákona č. 361/2003 Sb. v čele Policie České republiky je policejní prezident, Hasičského záchranného sboru České republiky je generální ředitel, Celní správy České republiky je generální ředitel Generálního ředitelství cel, Vězeňské služby České republiky je generální ředitel, Generální inspekce bezpečnostních sborů je ředitel, Bezpečnostní informační služby je ředitel a Úřadu pro zahraniční styky a informace je ředitel (dále jen „ředitel bezpečnostního sboru“).
22. Příslušník je ve služebním poměru k České republice. Práva a povinnosti České republiky vůči příslušníkovi plní příslušný bezpečnostní sbor (§1 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb.).
23. Ve věcech služebního poměru příslušníků jedná a rozhoduje jménem státu ředitel bezpečnostního sboru, není-li dále stanoveno jinak. V rozsahu jím stanoveném jedná a rozhoduje též vedoucí organizační části bezpečnostního sboru (§2 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb.).
24. V řízení ve věcech služebního poměru se rozhoduje o právech nebo povinnostech účastníků (§170 zákona č. 361/2003 Sb.). V ustanovení §171 zákona č. 361/2003 jsou pak pod písmeny a) až k) uvedeny věci, které jsou z řízení ve věcech služebního poměru vyloučeny (na které se řízení ve věcech služebního poměru nevztahuje). Jedná se o přijímací řízení, služební hodnocení, vyslání na služební cestu, vyslání na studijní pobyt, vyslání na ozdravný pobyt, nařízení služební pohotovosti, rozvržení doby služby v týdnu, nařízení služby přesčas, určení nástupu dovolené a odvolání z ní, udělování služebního volna s poskytnutím služebního příjmu a (s účinností od 1. 7. 2019) přiznání stabilizačního příplatku.
25. Účastníkem řízení ve věcech služebního poměru je příslušník, bývalý příslušník nebo pozůstalý po příslušníkovi; účastníkem řízení o jednání, které má znaky přestupku, je též navrhovatel (srov. §169 zákona č. 361/2003 Sb.).
26. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že služební poměr policisty vznikající mocenským aktem služebního funkcionáře (rozhodnutím o přijetí) je svojí povahou právním poměrem státně zaměstnaneckým – veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků služebního poměru se vyznačují tím, že jeden účastník vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva. Za služebně právní vztahy nelze považovat jen takové vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže nic změnit ani způsob, jakým žalobce své požadavky procesně uplatnil, neboť žaloba na plnění je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků. Nejedná-li se o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v §7 odst. 1 o. s. ř., může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o. s. ř. jen stanoví-li to zákon (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 949/97, uveřejněné pod č. 162/1998 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 683/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1553/2003, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1270/2002).
27. K otázce řízení ve věcech služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů pak srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 489/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2686/2015, a v nich vyjádřený právní názor, že řízení ve věcech služebního poměru upravuje zákon č. 361/2003 Sb. tím způsobem, že ve věcech služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů jednají a rozhodují jménem státu služební funkcionáři, jimiž jsou nadřízený ředitele bezpečnostního sboru, ředitel bezpečnostního sboru a osoby pověřené rozhodováním ve věcech služebního poměru (srov. §2 cit. zákona). Práva a povinnosti účastníků řízení ve věcech služebního poměru a postup služebních funkcionářů v rámci tohoto řízení, včetně opravných prostředků, zmíněný zákon vymezuje v části dvanácté nadepsané „Řízení ve věcech služebního poměru“ v ustanoveních §169 až 196. Z hlediska projednávané věci je potom významné, že ustanovení zde obsažená – kromě jiného – stanoví, že účastníkem řízení ve věcech služebního poměru je též pozůstalý po příslušníkovi, že proti rozhodnutí služebního funkcionáře vydanému podle ustanovení §181 zákona č. 361/2003 Sb. je možné podat odvolání, o němž rozhoduje služební funkcionář nadřízený služebnímu funkcionáři, který napadené rozhodnutí vydal (srov. §190 odst. 1 a 6 cit. zákona), že proti rozhodnutí předsedy vlády, ministra nebo vládou určeného člena vlády lze podat rozklad, o kterém rozhoduje služební funkcionář, který napadené rozhodnutí vydal (srov. §191 cit. zákona), že rozhodnutí, proti kterému již nelze podat odvolání (rozklad), je v právní moci (§182 odst. 1 cit. zákona) a že návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního funkcionáře soudem (správní žalobu) je možno podat až po vyčerpání opravného prostředku podle ustanovení §190 nebo §191, a to v době 60 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí (srov. §196 odst. 1 cit. zákona a rovněž §5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Rozhodnutí ve smyslu ustanovení §181 zákona č. 361/2003 Sb. služební funkcionář nevydává pouze v taxativně vymezených případech uvedených v ustanovení §171 zákona č. 361/2003 Sb.
28. Vedle zmíněných procesních ustanovení upravujících postup služebních funkcionářů v rámci řízení ve věcech služebního poměru obsahuje zákon č. 361/2003 Sb. v části sedmé, hlavě III pod marginální rubrikou „Odpovědnost bezpečnostního sboru za škodu“ komplexní úpravu odpovědnosti za újmu. Ustanovení §100 cit. zákona potom upravuje odpovědnost bezpečnostního sboru za škodu způsobenou příslušníkovi (pozůstalým příslušníka) služebním úrazem (poškozením zdraví nebo smrtí příslušníka úrazem při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním anebo pro výkon služby – srov. §90 odst. 1 cit. zákona); druhy náhrad, které je bezpečnostní sbor povinen poskytnout pozůstalým příslušníka v případě, že příslušník v důsledku služebního úrazu zemře, stanoví §106 až 110 cit. zákona.
29. Podstatné je tedy především posouzení, zda žalobou uplatněné nároky vyplývají ze služebního poměru příslušníka bezpečnostních sborů [tedy zda mají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby]. Protože nároky vyplývající ze služebního poměru mají veřejnoprávní povahu, nelze je považovat za věc vyplývající z poměrů soukromého práva ani tehdy, pokud nějaký nárok není výslovně v příslušném zákonu uveden, ale je ze služebního vztahu jasně odvozován. I když má tedy nárok na náhradu újmy typicky povahu soukromoprávní, vyplývá-li tento nárok ze služebního poměru, je namístě jej považovat za obdobu nároku soukromoprávního ve věci služebního poměru (srov. mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2020, č. j. 8 As 319/2018-59).
30. V projednávané věci se žalobci po žalované domáhají náhrady nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout v souvislosti s úmrtím příslušníka Policie České republiky [syna žalobkyně a) a žalobce b) a bratra žalobce c)], který zemřel při přímém výkonu služby dne 29. 12. 2014 při dopravní nehodě eskortní skupiny, jejímž byl členem (tedy následkem smrtelného služebního úrazu osoby blízké). Žalobci uplatněné nároky (v dovoláním napadeném rozsahu jde konkrétně o nároky žalobců na odčinění jejich duševních útrap) nepochybně mají časový, místní a zejména vnitřní (vnější, účelový) poměr k výkonu služby. Protože základ (podstata) žalobci uplatněných nároků spočívá ve služebním poměru syna žalobců a) a b) a bratra žalobce c) [jako příslušníka bezpečnostního sboru – Policie České republiky] k České republice (nároky žalobců se odvíjejí od osoby zemřelého a existence jeho služebního poměru), nejde o věc, která vyplývá z poměrů soukromého práva. Pravomoc k projednání dané věci [vyplývající ze služebního poměru zemřelého syna žalobců a) a b) a bratra žalobce c), a nikoli z poměrů soukromého práva] a rozhodnutí o ní v občanském soudním řízení přitom soudům nesvěřuje ani jiné ustanovení zákona č. 361/2003, a ani jiný zákon. Pravomoc soudů projednat a rozhodnout danou věc v občanském soudním řízení tedy není dána ani ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř., ani ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o. s. ř.
31. Z uvedeného vyplývá, že pravomoc rozhodnout o žalobci uplatněných nárocích mají správní orgány (příslušní služební funkcionáři), a nikoli soud v rámci občanského soudního řízení. Projednání a rozhodnutí dané věci tedy brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), který nelze odstranit (§104 odst. 1 o. s. ř.). Závěr odvolacího soudu, že je v uvedené věci dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí věci v občanském soudním řízení, proto není správný. Jestliže soudy (vedeny svým nesprávným právním názorem o pravomoci soudů věc projednat a rozhodnout v občanském soudním řízení) přesto věc projednaly a rozhodly o ní, zatížily řízení tzv. zmatečnostní vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
32. K výše uvedeným závěrům srov. též dovolatelkou zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, č. j. 21 Cdo 1261/2020-187, jímž bylo rozhodnuto v řízení o žalobě o náhradu nemajetkové újmy pozůstalých po jiném příslušníku Policie České republiky zemřelém při téže dopravní nehodě služebního vozidla Policie České republiky, a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 369/21, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost podaná pozůstalými (mimo jiné) proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu. V odůvodnění tohoto usnesení Ústavní soud k otázce aplikovatelnosti (odvolacím soudem v nyní projednávané věci akcentovaného) nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 1/19, jímž bylo zrušeno usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019, č. j. Konf 11/2018-16, na jím projednávanou věc uvedl, že z ústavněprávního hlediska nejde o srovnatelné nároky, že z toho, že usnesení sp. zn. Konf 11/2018 bylo Ústavním soudem zrušeno v kontextu práva na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), neplyne, že by v něm uvedená obecná východiska zvláštního senátu nebyla aplikovatelná pro nároky týkající se újmy vzniklé při výkonu služby, že specifikem nároku na odškodnění nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. Je základní předpoklad jeho vzniku, kterým je pochybení orgánu při výkonu veřejné moci (vydání nezákonného rozhodnutí, nebo nesprávný úřední postup), že ve věci stěžovatelů nejde o nárok odvozovaný od nezákonného výkonu veřejné moci (vedlejší účastník je žalován z titulu existence služebního poměru policisty, který při výkonu služby zahynul), že zatímco v prvním případě byla aplikace zákona č. 361/2003 Sb. namísto zákona č. 82/1998 Sb. označena za nesystémovou, v daném případě je použití zákona č. 361/2003 Sb. logické, neboť jde o újmu vzniklou v souvislosti s výkonem služby (podobně jako se v případě zaměstnance soukromého zaměstnavatele aplikují příslušná ustanovení zákoníku práce týkající se pracovního úrazu) a současně nejde o případ, ve kterém by zákon č. 361/2003 Sb. výslovně upravoval výluku z rozhodování ve věcech služebního poměru služebním funkcionářem (viz jeho §77 odst. 9 ve spojení s §7 odst. 3 o. s. ř. a usnesení zvláštního senátu ze dne 24. 9. 2021, sp. zn. Konf 8/2020), a že jako nejpřiléhavější se proto jeví připodobnění případu k věcem služebního poměru vojáků z povolání, jimiž se již soudní praxe zabývala (viz usnesení zvláštního senátu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Konf 51/2004, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 319/2018).
33. Považoval-li odvolací soud v projednávané věci z hlediska posuzování pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci v občanském soudním řízení za stěžejní závěr soudu prvního stupně, „podle něhož by měla soudní rozhodovací praxe zaručit, aby s osobami poškozenými nepřímo úmrtím policisty při výkonu služby bylo při odškodnění jejich nehmotné újmy zacházeno srovnatelným způsobem bez ohledu na to, zda se na věc vztahuje zákon č. 361/2003 Sb. či nevztahuje“ (srov. bod 20 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu), pak nevzal náležitě v úvahu, že při posuzování, zda je v projednávané věci dána pravomoc soudu projednat a rozhodnout věc v občanském soudním řízení (jako jedna z podmínek řízení), jde pouze o řešení otázky, kdo má pravomoc rozhodnout o žalobci uplatněných nárocích na náhradu nemajetkové újmy (zda má pravomoc danou věc projednat a rozhodnout soud, nebo jiný orgán), přičemž zde není prostor pro úvahy soudu o tom, zda a v jaké výši žalobcům náleží (resp. v jaké výši by jim podle názoru soudu měla náležet) jimi požadovaná náhrada nemajetkové újmy, neboť o těchto otázkách jsou oprávněny rozhodovat pouze orgány, kterým zákon přiznává pravomoc předmětnou věc projednat a rozhodnout.
34. Protože dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo – jak vyplývá z výše uvedeného – rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů [§229 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], a protože uvedenou vadou je postiženo i rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud tento rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) a rozsudek soudu prvního stupně v odpovídající části (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) – aniž by se mohl zabývat meritem věci – podle ustanovení §243e odst. 1 a 4 o. s. ř. zrušil, řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci policejnímu prezidentu, který na prvním místě (jako ředitel bezpečnostního sboru – srov. §1 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb.) jedná a rozhoduje jménem státu ve věcech služebního poměru příslušníků Policie České republiky (srov. §2 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb.).
35. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu