ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.3401.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 3401/2023-1091
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněné AFIA PROINVEST s. r. o. se sídlem v Olomouci, Purkyňova č. 278/15, IČO 28581032, zastoupené JUDr. Evou Cahovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní lán č. 1196/9, proti povinným 1) J. M. , a 2) J. M. , zastoupené Mgr. Ivanou Sonko, advokátkou se sídlem v Praze 5, U kříže č. 625/9, pro 2.432.045,01 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinných na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 18 Nc 6077/2009, o dovolání povinné J. M. proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 4. srpna 2022, č. j. 18 Nc 6077/2009-902, usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 6. prosince 2022, č. j. 18 Nc 6077/2009-941 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. března 2023, č. j. 3 Co 378, 379/2023-966, takto:
I. Řízení o dovolání povinné J. M. proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 4. srpna 2022, č. j. 18 Nc 6077/2009-902, a proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 6. prosince 2022, č. j. 18 Nc 6077/2009-941, se zastavuje .
II. Dovolání povinné J. M. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. března 2023, č. j. 3 Co 378, 379/2023-966, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 4. 8. 2022, č. j. 18 Nc 6077/2009-902, bylo řízení o návrhu povinných na zastavení exekuce zastaveno (výrok I.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno „právo na náhradu nákladů tohoto řízení“.
2. Usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 6. 12. 2022, č. j. 18 Nc 6077/2009-941, nebylo připuštěno „zastoupení J. M., narozené XY J. M., narozeným XY“.
3. K odvolání povinných Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. 3. 2023, č. j. 3 Co 378, 379/2023-966, rozhodl tak, že „řízení vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 Co 379/2023 se spojuje ke společnému projednání s řízením vedeným u téhož soudu pod sp. zn. 5 Co 378/2023“ (výrok I.), obě výše uvedená usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výroky II. a III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
4. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že meritornímu rozhodnutí o novém návrhu povinných na zastavení exekuce ze dne 29. 3. 2022 brání překážka věci pravomocně rozhodnuté jakožto neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně uvedenému v bodě 1. tohoto usnesení), a že zastoupení povinné J. M. obecným zmocněncem J. M. brání jeho zdravotní důvody (ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně uvedenému v bodě 2. tohoto usnesení).
5. Proti všem v předchozích odstavcích citovaným rozhodnutím podali oba povinní dovolání.
6. O dovolání povinného J. M. bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 4. 10. 2023, č. j. 18 Nc 6077/2009-1058, tak, že toto dovolání bylo pro opožděnost odmítnuto.
7. Povinná J. M. podala dovolání výslovně i proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 4. 8. 2022, č. j. 18 Nc 6077/2009-902, a proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 6. 12. 2022, č. j. 18 Nc 6077/2009-941 (srov. bod III. obsahu dovolání).
8. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“).
9. Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze, občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání povinné proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 4. 8. 2022, č. j. 18 Nc 6077/2009-902, a proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 6. 12. 2022, č. j. 18 Nc 6077/2009-941, pro nedostatek funkční příslušnosti k jeho projednání, z důvodů blíže vyložených v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, a ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněných pod č. 10/2001 a 47/2006 Sb. rozh. obč., podle ustanovení §243b ve spojení s ustanovením §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (výrok I.).
10. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2023, č. j. 3 Co 378, 379/2023-966, neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
11. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nepostačuje, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
12. K založení přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku předpokladů přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
13. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením předpokladu přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
14. Uvedeným požadavkům dovolání v projednávané věci nevyhovuje.
15. Byť dovolatelka ve svém dovolání poukazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, potažmo Ústavního soudu (srov. bod I., IV. a V/A. obsahu dovolání), jedná se vždy o rozhodnutí, která vůbec s nosnými důvody, na kterých odvolací soud založil své rozhodnutí (překážka věci pravomocně rozhodnuté), nesouvisí, a nijak tuto problematiku neřeší. Dovolatelka naprosto nepřípadně odkazuje na rozhodnutí, týkající se (obecně) problematiky řízení o nařízení soudního prodeje zástavy (ať již podle ustanovení §200y a násl. o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, popř. podle §353a a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), popř. v této části dovolání dovolatelka opakuje argumentaci, která v řízení zazněla v jejích předchozích návrzích na zastavení exekuce; tyto námitky nemohou přípustnost dovolání založit.
16. Námitkami, vztahujícími se k rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení usnesení soudu prvního stupně, jímž nebylo připuštěno „zastoupení J. M., narozené XY J. M., narozeným XY“, dovolatelka přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru o tom, zda jsou či nikoliv dány důvody pro omezení svéprávnosti pana J. M., nýbrž na závěru, že zdravotní stav M. neumožňuje řádný výkon práv a povinností, vyplývajících ze zastoupení (srov. bod 11. usnesení odvolacího soudu); za této situace opětovné odkazy dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu, vztahující se k problematice omezení svéprávnosti (resp. omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům), jak jsou prezentovány v bodě V./B obsahu dovolání, přípustnost dovolání založit nemohou.
17. Pakliže dále v této části dovolání dovolatelka namítá, že „…zřejmě došlo k účelovým závažným medicínským a právním omylům založeným opatřením vypracování Znaleckého posudku č. 1281/2022…“, že „…J. M. absolvoval opakovaná vyšetření neurologem…“, že „…byl u J. M. kognitivní deficit vyloučen…“, přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit.
18. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 19/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
19. Napadá-li dovolatelka (jak vyplývá z obsahu dovolání) i výrok I. usnesení odvolacího soudu, jímž rozhodl o spojení věci, pak dovolání proti tomuto výroku není přípustné, neboť nejde o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí (§237 o. s. ř.).
20. Usnesení odvolacího soudu bylo napadeno i ve výroku o náhradě nákladů řízení; dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
21. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Dovolatelka v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Obdobně je nutno posoudit i návrh na odklad právní moci napadeného usnesení. Návrhem na odklad právní moci a vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud České republiky nezabýval.
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2023
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu