ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.3803.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 3803/2022-317
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce D. Č., narozeného dne XY, bytem v XY, proti žalované O.S.E. Security Consulting, s.r.o. , se sídlem v Hodoníně, Plucárna č. 3560/1, IČO 26305305, zastoupené JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Štefánikova č. 4083/14, o vydání potvrzení o zaměstnání, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 10 C 353/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. července 2021, č. j. 49 Co 54/2020-270, opravenému usnesením ze dne 29. září 2021, č. j. 49 Co 54/2020-277, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2021, č. j. 49 Co 54/2020-270, opravenému usnesením ze dne 29. 9. 2021, č. j. 49 Co 54/2020-277, neobsahuje náležité údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (nebo jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Uvedeným požadavkům dovolání v projednávané věci nevyhovuje. Dovolatelka předestřenou otázku „pracovního práva spočívající v určení okamžiku zániku pracovního poměru“ a „běhu lhůty, ve které musí být uplatněno právo na vydání potvrzení o zaměstnání“, založila na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, neboť předkládá vlastní skutkovou verzi posuzovaného případu [namítá-li ve vztahu k období po nabytí právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru, že „považuje stav od roku 2012, ve kterém účastníci neprojevují jakoukoliv aktivitu (vůli) směřující k výkonu závislé práce, za projev jejich shodné vůle ohledně zániku pracovněprávního vztahu“, že „účastníci již nechtějí být v jakémkoliv vztahu, tedy jeden druhého nepotřebuje“, a že „ pokud tedy ani jeden z účastníků pracovněprávního vztahu po delší dobu, tj. po dobu více jak osmnácti (18) měsíců ničeho nekoná a takovýto stav vyhovuje oběma, tak to svědčí o společné vůli nebýt ničím k druhému z účastníků vázán“], na základě které buduje své vlastní – od odvolacího soudu odlišné – právní posouzení věci. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Ostatně, napadený rozsudek odvolacího soudu [jeho závěr o tom, že pracovní poměr účastníků „byl rozvázán výpovědí ze strany žalovaného (pozn. správně žalobce) ze dne 19. 5. 2014“, a to „uplynutím výpovědní doby ke dni 31. 8. 2014“, a že skončení pracovního poměru žalobce u žalované „kdykoli před uvedeným datem … nelze dovozovat ani z (nesporné) skutečnosti, že po rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru žalovaná nepřidělovala žalobci práci a žalobce se jejího přidělování výslovně nedomáhal“, neboť „z nedostatku přímé komunikace mezi účastníky o vzájemných právech a povinnostech vyplývajících z trvajícího pracovněprávního vztahu neplyne … jejich shodná vůle rozvázat pracovní poměr právě tímto způsobem a další skutečnosti nasvědčující existenci takové shodné vůle žalovaná v řízení netvrdila“] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce podmínek, za nichž dochází ke konkludentnímu projevu vůle, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1299/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1688/2010, a v nich vyjádřený právní názor, že kromě výslovného projevu (včetně projevu písemného) je právem aprobován i projev učiněný mlčky (konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný projev, který s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vylučuje pochybnosti o tom, jaká vůle je tímto způsobem projevována; právní úkony (pracovní poměr účastníků byl podle žalované rozvázán dohodou v roce 2012) vyjádřené konkludentně ( per facta concludentia ) jsou interpretovatelné především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1299/2004)].
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1299/2004, na který odkazuje dovolatelka, a nemůže být v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1801/2007, neboť toto rozhodnutí se otázkou konkludentního projevu vůle nezabývá (řeší otázku, jak se zaměstnanec může bránit právním následkům dohody o rozvázání pracovního poměru, kterou nepodepsal).
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu