ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.936.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 936/2023-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. CH. , zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem v Plzni, Veleslavínova č. 363/33, proti žalované IDEAL AUTOMOTIVE Bor, s. r. o. , se sídlem v Boru, Nová Hospoda č. 16, IČO 25230425, zastoupené JUDr. Karlem Trojanem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8 – Palmovce, Na Žertvách č. 2230/42, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 19 C 135/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. prosince 2022, č. j. 13 Co 240/2022-188, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karla Trojana, CSc., advokáta se sídlem v Praze 8 – Palmovce, Na Žertvách č. 2230/42.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2022, č. j. 13 Co 240/2022-188, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že pokud žalobkyně v cestovních příkazech dlouhodobě a opakovaně uváděla „výhradně v neprospěch zaměstnavatele“ nepravdivé údaje o vykonaných pracovních cestách, na jejichž základě došlo k „proplacení hodnot žalobkyni, které však pro zaměstnavatele neodvedla“, jde o závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci, které odůvodňuje postup žalované vůči žalobkyni podle §52 písm. g) zákoníku práce] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k jeho základním povinnostem vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce]. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) a §52 písm. g) části věty před středníkem zákoníku práce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, který byl uveřejněn pod č. 83/2019 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1631/2018, nebo – ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce a k vymezení pojmu porušení pracovní kázně – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2003, sp. zn. 21Cdo 1755/2002, uveřejněný pod č. 92/2003 Sb. rozh. obč.).
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný pod č. 7–8/1996 v časopise Práce a mzda, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., nebo ve vztahu k současnému zákoníku práce odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5727/2015, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4596/2014).
Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým z nich je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněného pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, uveřejněného pod č. 5/2017 v časopise Právní rozhledy, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je též ustálena v závěru, že útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1496/2013).
Odvolací soud, z výše uvedené judikatury – jak je patrné z odůvodnění jeho rozsudku – při svých úvahách vycházel, jestliže při posuzování intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci přihlédl zejména k tomu, že žalobkyně se dopustila podvodným jednáním v podobě falšování cestovních příkazů útoku na majetek zaměstnavatele a že se tohoto jednání dopouštěla na pracovním místě vedoucího zaměstnance, dlouhodobě a systematicky.
Poukazuje-li dovolatelka na výši škody, která měla žalované vzniknout jejím jednáním (7 652 Kč), a uvádí-li v této souvislosti, že se v daném případě může jednat pouze o méně závažné porušení povinnosti zaměstnance, pak přehlíží, že podstatně významnější než výše částky, o kterou se neoprávněně obohatila (a kterou rozhodně nelze považovat za nepatrnou), je v posuzovaném případě narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi žalobkyní a žalovanou a zpochybnění spolehlivosti žalobkyně ve vztahu k majetku žalované ve smyslu ustanovení §301 písm. d) zákoníku práce (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 991/2019, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2596/2004). Dospěl-li odvolací soud za těchto okolností k závěru, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr žalobkyně u ní nadále pokračoval, odpovídá tento úsudek konstantní judikatuře dovolacího soudu.
Namítá-li žalobkyně, že „v jejím případě nebyla naplněna podmínka úmyslu, vědomé nedbalosti ani nevědomé nedbalosti, v důsledku kterých by se dopustila porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci“, neboť šlo „pouze o omyl ze strany žalobkyně ve smyslu chybně vyplněného cestovního příkazu“, pak tím zpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu, že s ohledem na dlouhodobost a především četnost pochybení žalobkyně je vyloučeno, že by mohlo jít jen o „přehlédnutí“ či „nedopatření“. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Tato námitka by mohla představovat (kdyby byla důvodná) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
Poměřováno těmito závěry není odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nepřezkoumatelné, jak namítá žalobkyně, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byly odvolacím soudem shledány správnými závěry soudu prvního stupně, na základě nichž došlo k zamítnutí žaloby o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalovanou žalobkyni. Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle §211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolatelce v uplatnění jejích práv.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 10. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu