ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1001.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1001/2023-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) J. A. a b) J. A. , zastoupených Mgr. Kateřinou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 843/4, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu , identifikační číslo osoby 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupenému Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 3/4, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 C 5/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2022, č. j. 19 Co 17/2022-123, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 260 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Kateřiny Krejčí.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 7. 2021, č. j. 108 C 5/2020-93, určil, že žalobci mají ve společném jmění manželů spoluvlastnický podíl o velikosti id. ¼, žalobce a) je výlučným vlastníkem podílu o velikosti id. ½ a žalobkyně b) je výlučným vlastníkem podílu o velikosti id. ¼ na nemovitosti, a to pozemku par. č. XY, zapsaném na listu vlastnictví XY, pro obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Brně („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 19 Co 17/2022-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Ve věci šlo v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, o vydržení spoluvlastnických práv k pozemku par. č. XY o výměře 78 m 2 , ostatní plocha, v k. ú. XY, obec XY, tvořícího předzahrádku rodinného domu žalobců. Celková výměra nemovitostí žalobců činí 469 m 2 a rozdíl rozlohy skutečně vlastněných nemovitostí k výměře předzahrádky pak činí zhruba 17 %. Žalobci nabyli spoluvlastnické podíly od osob blízkých, faktický stav žalobce a) velmi dobře znal, když nemovitosti včetně připlocené předzahrádky užívala jeho rodina „od doby, co si žalobce a) vzpomíná“. Dům ve 30. letech postavili předci žalobce a), kteří užívali dům, zahradu i předzahrádku, kterou si oplotili, osázeli a udržovali ji. Stejně tak tomu bylo i u osob, které na žalobce nemovité věci převedly. Po zhodnocení všech okolností soudy žalobě na určení spoluvlastnického práva držitelů vyhověly.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle odst. 3 §241a o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, přičemž ve smyslu §237 o. s. ř. je povinen také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Pouhý odkaz na spisovou značku rozhodnutí Nejvyššího soudu bez další specifikace není dostačující.
Dovolací soud opakovaně konstatoval, že v řízení o posouzení oprávněnosti držby záleží na individuálním posouzení každé věci a na hodnocení zjištěných skutečností v nalézacím řízení. Dovolací soud proto zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna. V dané věci není nic, co by činilo úvahu odvolacího soudu o dobré víře žalobců zjevně nepřiměřenou.
Dovolatel uvádí: „Dovoláním napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V tomto případě se jedná o otázku, zda byly žalobci naplněny podmínky pro vydržení vlastnického práva k pozemku par. č. XY v kat. území XY, obec XY, a to především ve vazbě na existenci dobré víry žalobců. Odvolací soud se v napadeném rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky existence objektivní dobré víry žalobců (konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 30 sp. zn. 22 Cdo 1253/99, Cdo 3499/2017, 22 Cdo 4663/2010), při posouzení otázky existence dobré víry žalobců v návaznosti na nabytí souvisejících nemovitostí prostřednictvím kupní smlouvy (konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2911/2007 a 22 Cdo 4208/2018) a při posouzení otázky omluvitelnosti právního omylu ve vztahu k výměře (konkrétně od rozhodnutí 22 Cdo 3079/2014, 22 Cdo 2004/2004 či 29 Cdo 273/2011).“ Takto obecně a nekonkrétně vymezené právní otázky, na kterých má rozhodnutí odvolacího soudu záviset, spolu s naprosto nedostatečnou konfrontací právního posouzení věci odvolacím soudem s konkrétními závěry dovolacího soudu, nemohou přípustnost dovolání založit.
Dále dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu týkající se nabytí pozemku, který nebyl v právním titulu, na jehož základě držitel nabyl jiné nemovitosti, uveden (věci Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4911/2007, a sp. zn. 22 Cdo 4208/2018). Tato rozhodnutí se však netýkají případů, kdy jde o uchopení držby pozemku sousedícího s pozemkem skutečně nabytým.
Dovolatel dále, bez dalšího upřesnění, tvrdí, že pokud jde o porovnání výměry skutečně nabytého a drženého pozemku, je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou uvedenou pod bodem II. dovolání, a také „s rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 954/2005“; k tomu uvádí: „Výměru předmětného pozemku parc. č. XY, na kterém se nachází předzahrádka, lze poměřovat pouze s pozemkem parc. č. XY zastavěná plocha a nádvoří, a nikoliv již s pozemkem parc. č. XY, na němž se nachází zahrada za domem“.
Nicméně v rozsudku ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005, ve kterém šlo o vydržení pozemku sousedícího s pozemkem skutečně nabytým, Nejvyšší soud uvedl: „Při posuzování poměru nabytého a skutečně koupeného pozemku za účelem zjištění, zda se držitelem oprávněným stal nabyvatel, který se ujal i držby části sousedního pozemku, jehož vlastnictví nenabyl, je třeba vycházet z poměru výměry všech na sebe navazujících nabytých parcel (tedy pozemku odděleného od sousedních částí vlastnickou hranicí, který může zahrnout více parcel) k uchopené části cizího pozemku; nestačí vyjít jen z výměry parcely přiléhající k této části s pominutím výměry všech nabytých parcel. I v tomto případě ovšem platí, že soud musí vycházet z konkrétní situace.“ To je opak toho, co požaduje dovolatel; tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu tak není dán.
Ostatně odvolací soud k tomu uvedl: „Dle názoru odvolacího soudu není důvod nepoměřovat předzahrádku, tj. p. č. XY k celkové velikosti pozemku (v součtu obou p. č. XY a p. č. XY), protože z nabývacích titulů z let 1984, 1988 a 1995 (a k tomu viz i výpis z LV č. l. 17 spisu) vůbec neplyne, jak a kde by měla být p. č. XY umístěna (neplyne z toho třeba to, že se svým umístěním nachází až za domem ve směru od ulice) a jak je odvolacímu soudu obecně známo i známo z úřední činnosti, bývá běžné, že pozemek označený zastavěná plocha a nádvoří bývá vsazen (umístěn) dovnitř jiného pozemku. Pokud by se plocha p. č. XY poměřovala ve vztahu k zahradě p. č. XY, představuje to 23 % plochy zahrady, což pořád evidentně lze podřadit pod omluvitelný omyl.“ S tím dovolatel nijak nepolemizuje.
Dovolatel též tvrdí: „Důkazní břemeno existence objektivní dobré víry ve smyslu uvedené judikatury ve vztahu ke kupní smlouvě, uzavřené žalobci v roce 1984, tížilo žalobce, kteří dostatečně netvrdili a neprokázali skutečnosti, které by svědčily ve prospěch jejich dobré víry.“ Ani zde tuto judikaturu nijak neupřesňuje. Ve skutečnosti se však dobrá víra držitele presumuje (§7 ve spojení s §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to i v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník); důkazní břemeno o nedostatku dobré víry tak leží na tom, kdo ji popírá.
Není tu tak nic, co by zakládalo přípustnost dovolání pro rozpor napadeného rozsudku s judikaturou dovolacího soudu.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. 11. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu