ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1659.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1659/2023-482
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně B. D. , zastoupené JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, nám. J. Žižky 39/2, proti žalovanému J. D. , zastoupenému JUDr. Miroslavem Valou, advokátem se sídlem v Bruntále, Komenského 12/1, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 73/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2023, č. j. 57 Co 190/2022-446, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 4. 2022, č. j. 16 C 73/2019-404, z věcí patřících do společného jmění (dále také jen „SJM“) manželů účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně v tomto výroku specifikovaný osobní automobil (výrok I) a do výlučného vlastnictví žalovaného členský podíl v Okresním stavebním bytovém družstvu Bruntál, se sídlem v Krnově, Březinova 990/23, IČO: 00078263 (dále též jen „členský podíl ve stavebním bytovém družstvu“ či „členský podíl“), s tím, že žalovaný se stává výlučným členem bytového družstva a nájemcem družstevního bytu č. 16 ve 4. nadzemním podlaží domu v obci XY, XY (dále též jen „družstevní byt“) – (výrok II). Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 544 086,50 Kč (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 1. 2023, č. j. 57 Co 190/2022-446, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že z věcí patřících do společného jmění manželů účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně výše uvedený osobní automobil a do výlučného vlastnictví žalovaného členský podíl ve stavebním bytovém družstvu s tím, že žalovaný se stává výlučným členem bytového družstva a nájemcem družstevního bytu, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 588 479 Kč (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II– IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Byť výslovně přípustnost dovolání nevymezil (a zaměňuje ji s dovolacím důvodem), namítl, že „při vyřešení otázek hmotného a procesního práva se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně tyto otázky dosud nebyly dovolacím soudem řešeny“. V další části dovolání vyjádřil nesouhlas se závěry soudů obou stupňů, které se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu „dále rozvedené“. Podle jeho názoru soudy učinily nesprávný závěr, že součástí společného jmění manželů je i členský podíl ve Stavebním bytovém družstvu Bruntál, jestliže posoudily jako platnou dohodu o převodu členských práv ze dne 13. 4. 2014. Popsal okolnosti nabytí členského podílu a jeho převodu, přičemž dospěl k závěru, že dohoda o převodu členských práv ze dne 13. 4. 2014 je absolutně neplatná „pro rozpor s úpravou ve Stanovách“, protože stanovy převod členství mezi manžely neřeší. Připustil, že převod členského podílu „z jednoho manželů na druhého“ je možný, ale odstoupení od takové dohody „zřejmě řešeno nebylo“, a proto je namístě se zabývat otázkou možnosti odstoupení od takové smlouvy, jestli ji dovolací soud posoudí jako darovací.
Další dovolací námitku uplatnil „proti prolomení zásady koncentrace řízení“. To v dané věci spočívalo v tom, že soud nařídil vypracování znaleckého posudku i přesto, že se sporné strany shody na ocenění bytu a do koncentrace řízení „žádná strana vypracování znaleckého posudku nenavrhla“ a návrh na zjištění aktuální ceny družstevního podílu učinila žalobkyně až po koncentraci řízení, ačkoliv tento návrh mohla učinit již dříve. Považuje připuštění vypracování znaleckého posudku „z iniciativy soudu“ za porušení pravidel zákonné koncentrace řízení.
Třetí námitkou směřoval k tomu, že pokud došlo k „valorizaci hodnoty členského podílu – hodnoty bytu“, mělo dojít také k valorizaci jeho vnosu, neboť částka 250 000 Kč použitá na zakoupení bytu představuje jeho vnos do společného jmění manželů. Odvolací soud se však touto námitkou vůbec nezabýval. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud se nejprve v dané věci zabýval posouzením přípustnosti dovolání.
V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22 (dostupném stejně jako i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz ), se konstatuje: „Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.“
„Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§237 a §241a odst. 1 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum ), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité ‚zevšeobecnění‘ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů“ (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17).
Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli.
Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva.
Dále Ústavní soud zdůraznil, že pro splnění těchto náležitostí nikdy nepostačí pouhé povšechné konstatování či odkaz na zákonné ustanovení. Vždy je třeba, aby dovolatel aplikoval obecnou právní normu na projednávanou věc. Neobsahuje-li dovolání vymezené náležitosti plynoucí z §237 a §241 o. s. ř., není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením základních práv dovolatelů. Odmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým jen proto, že si možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a ustálené rozhodovací praxe mohl Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám. Tím by totiž byl účel právní úpravy v občanském soudním řízení zcela popřen a požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam. Pokud by stačilo, že si Nejvyšší soud dovodí předpoklady přípustnosti sám, odpadá tím předpoklad, že se advokát seznámí s judikaturou, zváží, zda v jejím světle má význam mimořádný opravný prostředek podat, a následně získané poznatky zakomponuje do svého podání, díky čemuž poskytne svému klientovi kvalitnější právní pomoc a zároveň přispěje k efektivitě a přesnosti rozhodování Nejvyššího soudu.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, by mohl založit přípustnost dovolání, bylo-li by z dovolání patrno, kterou otázku procesního nebo hmotného práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
V otázce zařazení členského podílu v bytovém družstvu do SJM dovolatel zdůrazňuje odklon od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Bez ohledu na to, že v této souvislosti v dovolání schází formulace zobecnitelné právní otázky a tuto část dovolání dovolatel zjevně směřuje k individuálnímu posouzení této konkrétní věci, není zřejmé, od jaké rozhodovací praxe a při řešení jaké právní otázky se měl odvolací soud dostat do rozporu s praxí dovolacího soudu. Jediné, na co dovolatel v této souvislosti odkazuje, je „zpráva o osobním užívání družstevních bytů Cpj 182/83 ze dne 24. 6. 1983“, ze které dovolatel zdůrazňuje tu část, kde byla připuštěna možnost převodu členských práv z jednoho z manželů na druhého. S tímto závěrem však dovolatel vyjadřuje souhlas a jako platnou smlouvu o převodu členských práv ze dne 13. 4. 2014 posoudil i odvolací soud. Není tedy patrné, v čem by měl spočívat rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, resp. s jakou judikaturou by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem – o kterou v daném případě jde
– nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř.
Druhou dovolací námitkou uplatňuje dovolatel výhrady vůči „prolomení zásady koncentrace řízení“. I zde má jít o rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže soudy provedly důkaz znaleckým posudkem navrženým žalobkyní až po koncentraci řízení. V této souvislosti dovolatel odkazuje na jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4209/2009, které mimo jiné vymezuje případy „prolomení koncentrace řízení“. O rozpor s tímto rozhodnutím však nemůže jít, protože rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že účinky koncentrace nenastaly (bod 19 odůvodnění), a ke koncentraci proto nedošlo.
Bez ohledu na to, že v dovolání schází formulace zobecnitelné právní otázky a tuto část dovolání dovolatel zjevně směřuje k individuálnímu posouzení této konkrétní věci, není ani zřejmé, od jaké rozhodovací praxe a při řešení jaké právní otázky se měl odvolací soud dostat do rozporu s praxí dovolacího soudu, jestliže o rozpor s rozhodnutím sp. zn. 29 Cdo 4209/2009 z výše uvedených důvodů nemůže jít.
Třetí námitkou dovolatele je tvrzení o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže se odvolací soud nezabýval otázkou „valorizace hodnoty členského podílu“.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vady řízení (kam patří i dovolatelem uplatněné námitky, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné) samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání; jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení, natož i námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23).
Vady řízení tedy přípustnost dovolání založit nemohou a žádná právní otázka procesního práva v této souvislosti není formulována. V této části dovolání ostatně není žádná zmínka o vymezení jeho přípustnosti.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2023
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu