ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2323.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2323/2023-327
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Českého svazu ochránců přírody , IČO 00103764, se sídlem v Praze 4, Michelská 48/5, zastoupeného Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Malická 11, proti žalovanému městu Chrudim , IČO 00270211, se sídlem v Chrudimi, Resselovo náměstí 77, zastoupenému Mgr. Janou Malou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova 335, o zaplacení 1 189 778 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 171/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 1. 2023, č. j. 22 Co 192/2022-285, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 1. 2023, č. j. 22 Co 192/2022-285, se ruší a věc se Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 5. 2022, č. j. 8 C 171/2015-245, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku 96 460 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 22. 11. 2014 do zaplacení (výrok I), v části týkající se zaplacení 1 093 318 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 22. 11. 2014 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2023, č. j. 22 Co 192/2022-285, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu v části týkající se 96 460 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 22. 11. 2014 do zaplacení zamítl (výrok I), v zamítavém výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV).
3. Odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí shodně jako soud prvního stupně z toho, že žalovaný byl v období od 9. 11. 2010 do 27. 3. 2014 oprávněným držitelem nemovitosti žalobce (pozemku, jehož součástí je stavba), neboť byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem této nemovitosti. Uvedl, že oprávněný držitel má podle §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) stejná práva jako vlastník, tedy i předmět držby užívat a požívat plody a užitky, žalovaný se proto na úkor žalobce bezdůvodně neobohatil tím, že přijal od nájemců peněžité plnění v souvislosti s přenecháním nebytových prostor v této nemovitosti nebo že takové peněžité plnění od nájemců mohl získat. Žalobu, kterou se žalobce vydání bezdůvodného obohacení za období od 9. 11. 2010 do 27. 3. 2014 domáhal, proto posoudil jako nedůvodnou v plném rozsahu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání.
5. Přípustnost dovolání spatřuje žalobce v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
6. Dovolání odůvodnil tím, že odvolací soud byl při posouzení dobré víry žalovaného, zda mu nemovitá věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, veden úvahou, která je zřejmě nepřiměřená, a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešil také otázku vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovité věci bez právního důvodu a určení výše takového bezdůvodného obohacení. Uvedl, že odvolací soud sice správně bezdůvodné obohacení a povahu držby žalovaného posuzoval podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., bez dalšího dokazování však vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která jej vedla k závěru, že objektivně hodnoceno byl žalovaný v žalovaném období v dobré víře, že je vlastníkem nemovitostí, za jejichž užívání žalobce bezdůvodné obohacení požaduje. Na dobrou víru žalovaného usoudil odvolací soud ze zjištění, že v daném období byl žalovaný zapsán jako vlastník předmětné nemovitosti v katastru nemovitostí, a to na základě souhlasného prohlášení z 23. 8. 2010, které sepsal s pobočným spolkem ZO ČSOP 44/16 Klub ochránců SPR Habrov (dále i jen „pobočný spolek“) a které obsahovalo prohlášení, že kupní smlouva uzavřená 4. 6. 1997 nebyla v rozporu se stanovami podepsána dvěma oprávněnými osobami za nabyvatele, k uzavření smlouvy proto nedošlo a vlastníkem je žalovaný. Podle názoru žalobce nemohl být žalovaný v rozhodném období při běžné (normální) opatrnosti v dobré víře, že mu vlastnické právo svědčí pouze na základě zápisu v katastru nemovitostí, neboť souhlasné prohlášení nebylo způsobilou vkladovou listinou, a nemohlo tak být považováno za právní titul držby. Ukázalo se, že nedostatek podpisu druhé oprávněné osoby pobočného spolku nezpůsobil neplatnost kupní smlouvy a v řízení o povolení vkladu vlastnického práva v roce 2007 a ve sporu o zápis práva do katastru nemovitostí zastupovala pobočný spolek zástupkyně žalovaného Mgr. Malá. Žalovaný věděl také o probíhajícím řízení o neplatnost darovací smlouvy z 24. 8. 2007, ve kterém pobočný spolek zpochybňoval darování nemovitostí žalobci (byť z jiných důvodů, než uvedených v souhlasném prohlášení). Ještě při jednání konaném 14. 1. 2009 nabídl žalobce žalovanému zpětný převod nemovitostí, ten to však s poukazem na špatný technický stav nemovitostí odmítl. Mohl si tak být vědom složitosti posuzování otázky vlastnictví v dané věci a chtěl-li se vyhnout neomluvitelnému omylu, mohl již v roce 2010 podat žalobu o určení svého vlastnictví. Za těchto okolností považuje dovolatel úvahu odvolacího soudu o dobré víře žalovaného za nepřiměřenou. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4925/2016, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 a sp. zn. 21 Cdo 145/2003.
7. Odvolacímu soudu žalobce dále vytýkal, že řešil pouze, zda žalovaný má žalobci vydat užitky (získané nájemné), ale nezabýval se vydáním samotného předmětu bezdůvodného obohacení, jehož výše dle žalobce odpovídá ekvivalentu obvyklého nájemného v místě a čase. Odchýlil se tak od rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 394/2004 či sp. zn. 28 Cdo 2056/2009.
8. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Podle názoru žalovaného žalobce jen polemizuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která převzal i soud odvolací, a dále polemizuje s právním posouzením ze strany odvolacího soudu, aniž by vysvětlil, od kterého rozhodnutí dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Odvolací soud nehodnotil dobrou víru žalovaného jen na základě zápisu jeho vlastnického práva v katastru nemovitostí, ke kterému došlo na základě souhlasného prohlášení, ale hodnotil veškeré okolnosti, které se na tehdejším skutkovém stavu podílely, své úvahy pak odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně popsal. Skutkové i právní závěry nalézacích soudů považuje za správné. Žalovaný byl historickým vlastníkem předmětné nemovitosti, na vadě kupní smlouvy z června 1997 se shodl s kupujícím, na základě souhlasného prohlášení byl znovu zapsán jako vlastník do katastru nemovitostí, což jeho dobrou víru ve vlastnictví nemovitosti jen utvrdilo. Sám žalobce v žalobě uváděl, že teprve v souvislosti s nabytím právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích získal vědomost o vlastnictví předmětné nemovitosti, a to i v žalovaném období. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
III. Přípustnost dovolání
10. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř. “) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
IV. Důvodnost dovolání
12. Námitka žalobce, že odvolací soud se při posouzení otázky dobré víry držitele věci odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, zakládá přípustnost dovolání, a zároveň je i důvodná.
13. Podle §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
14. Podle §3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
15. Jelikož ke vzniku práva na vydáni bezdůvodného obohacení nastalého v důsledku užívání výše uvedené nemovitosti docházelo jak před, tak i po 1. lednu 2014 (v době od 9. 11. 2010 do 27. 3. 2014), a žalovaný neodvozoval své právo na užívání nemovitostí od neplatné nebo zrušené smlouvy, řídí se práva a povinnosti vyplývajícíz tohoto bezdůvodného obohacení zčásti zákonem č. 40/1964 Sb. (obč. zák.), jde-li o bezdůvodné obohacení vzniklé od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, a zčásti zákonem č. 89/2012 Sb. (o. z.), jde-li o bezdůvodné obohacení vzniklé od 1. 1. 2014 do 27. 3. 2014 (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018)
16. Podle §129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
17. Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Nestanoví-li zákon jinak, má podle §130 odst. 2 obč. zák. oprávněný držitel stejná práva jako vlastník, zejména má též právo na plody a užitky z věci po dobu oprávněné držby.
18. Podle §992 odst. 1 věty první o. z. kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel.
19. Podle §996 odst. 1 o. z. poctivý držitel smí v mezích právního řádu věc držet a užívat ji, ba ji i zničit nebo s ní i jinak nakládat, a není z toho nikomu odpovědný. Poctivému držiteli náležejí podle §996 odst. 2 o. z. všechny plody věci, jakmile se oddělí. Jeho jsou také všechny již vybrané užitky, které za držby dospěly.
K předmětu bezdůvodného obohacení
20. Otázka nesprávného postupu odvolacího soudu, který podle názoru odvolatele pochybil, když řešil pouze vydání užitků (získaného nájemného) a nezabýval se vydáním bezdůvodného obohacení odpovídajícího ekvivalentu obvyklého nájemného v místě a čase, přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud totiž na základě úvahy o tom, že žalovaný byl oprávněným držitelem nemovitosti, vyloučil s odkazem na §130 odst. 2 obč. zák. vznik bezdůvodného obohacení vzniklého jak užíváním nemovitosti, tak požíváním užitků (bod 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
K závěru o oprávněné držbě žalovaného
21. K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, dostupném, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz . Uvedl, že oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, se pak uvádí, že posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).
22. Dobrá víra držitele zaniká okamžikem, kdy se držitel seznámí se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc patří, a na tom nic nemění skutečnost, že držitel bude subjektivně i nadále v dobré víře. Je lhostejné, jakým způsobem bude držitel s takovýmito skutečnostmi seznámen, podstatné je to, že budou takového charakteru, aby byly schopny (při postupu s obvyklou mírou opatrnosti) u každého vyvolat pochybnosti o vlastnictví věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 400/2012). Objektivním důvodem vzbuzujícím pochybnost o souladu skutečného právního stavu a stavu zapsaného ve veřejném seznamu mohou být i informace vyplývající z katastru nemovitostí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018).
23. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Právní omyl je omluvitelný, jestliže se držitel nemusel omylu vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít např. o nejasné znění zákona). O nejasné znění zákona jde i v případě, že obsah právní normy nevyplývá jasně ze znění zákonného ustanovení, ale z výkladu provedeného rozhodnutím či stanoviskem publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zásada, že neznalost zákonů neomlouvá, se nevztahuje na znalost judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008).
24. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Dovolací soud zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo jeho rozsudek ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011).
25. Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že žalovaný jako prodávající uzavřel dne 4. 6. 1997 s pobočným spolkem kupní smlouvu o převodu předmětné nemovitosti. Dne 23. 8. 2010 učinily smluvní strany této kupní smlouvy vůči katastru nemovitostí prohlášení, že kupní smlouva byla uzavřena v rozporu se stanovami pobočného spolku, neboť nebyla podepsána dvěma členy výboru základní organizace, proto k uzavření kupní smlouvy nedošlo a vlastnické právo na kupujícího převedeno nebylo. Na základě tohoto prohlášení byl žalovaný po celé žalované období (9. 11. 2010 - 27. 3. 2014) zapsán jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí, kupní smlouvu z roku 1997 považoval za nicotnou, nebytové prostory v domě žalovaný v tomto období pronajímal třetím osobám a v roce 2012 poskytl pobočnému spolku část domu k bezplatnému užívání na dobu neurčitou. Ještě v dubnu 2017 se žalovaný vzájemným návrhem domáhal určení, že je vlastníkem nemovitosti, vzájemný návrh byl pravomocně zamítnut až v lednu 2020 s tím, že kupní smlouva je platná, ačkoli jí podepsal pouze předseda pobočného spolku jako statutární orgán. Pobočný spolek uzavřel dne 24. 8. 2007 darovací smlouvu, kterou nemovitost daroval žalobci, vklad vlastnického práva žalobce podle této smlouvy do katastru nemovitostí byl pod sp. zn. V-5334/2007 povolen až na základě rozhodnutí soudu, a to 30. 4. 2014 s právními účinky k 17. 10. 2007. Skutkové zjištění, že žalovaný věděl o tom, že probíhá řízení o neplatnost darovací smlouvy z roku 2007, jak žalobce tvrdí, soud prvního stupně ani odvolací soud neučinily.
26. Přesvědčení žalovaného o jeho vlastnickém právu bylo založeno na právním omylu o tom, že kupní smlouva podepsaná v rozporu se stanovami pobočného spolku nemá zamýšlené právní účinky. Závěr o tom, že stanovy (občanského sdružení) mají dosah veřejnoprávní a interní, neboť v oblasti vnějších soukromoprávních vztahů je významné toliko to, co je soukromým právem vyžadováno pro právnické osoby obecně, vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2641/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 382/2010, uveřejněný pod č. 139/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1758/2020), omluvitelnost právního omylu žalovaného proto nelze vyloučit.
27. Domnělým právním titulem držby žalovaného v období od 9. 11. 2010 nebylo souhlasné prohlášení z 23. 8. 2010, jak dovolatel namítá, ale nabývací titul, na základě kterého vlastnické právo původně nabyl. Právní omyl se pak vztahoval k právním následkům okolností uzavření kupní smlouvy, kterou měl vlastnické právo v roce 1997 pozbýt. V souladu se souhlasným prohlášením smluvních stran kupní smlouvy z roku 1997 se žalovaný nesprávné domníval, že své vlastnické právo v roce 1997 nepozbyl, nikoli že jej v roce 2010 nabyl.
28. Odvolací soud však při hodnocení dobré víry žalovaného, založené zejména na zápisu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí, zcela pominul skutkové zjištění, že v katastru nemovitostí bylo již od roku 2007 poznamenáno vedení vkladového řízení pod V-5334/2007. Na stejném listu vlastnictví, o jehož obsah žalovaný, který byl uveden jako vlastník, své přesvědčení o vlastnickém právu od listopadu 2010 opíral, byly tedy obsaženy informace o tom, že právní vztahy k nemovitostem jsou dotčeny změnou, a to od roku 2007. Takový údaj je objektivně způsobilý vyvolat pochybnosti o správnosti zapsaných údajů, neboť vklad práva se mohl týkat i práva vlastnického. Pokud se žalovaný spokojil se souhlasným prohlášením pobočného spolku o tom, že kupní smlouva z roku 1997 nemá zamýšlené právní účinky, a nezabýval se tím, v čí prospěch má být proveden vklad práva navržený před více než třemi lety, nepostupoval s obvyklou mírou opatrnosti. Zjištění o tom, že si na nemovitost činí nárok třetí osoba (zde žalobce) by pak k vyvolání důvodných pochybností o vlastnickém právu žalovaného, a tím ztrátě jeho dobré víry ve vlastnictví nemovitosti, rovněž vedlo.
29. Ke ztrátě dobré víry žalovaného nebylo třeba, aby nabyl jistotu, že zápis jeho vlastnického práva v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, je proto nerozhodné, že jeho žaloba o určení vlastnictví byla pravomocně zamítnuta až v lednu 2020 a že žalovaný nebyl účastníkem řízení o neplatnost darovací smlouvy, zahájeného v roce 1997, a ani řízení, ve kterém byla posuzována správnost postupu katastrálního úřadu v řízení vedeném pod V-5334/2007.
30. Úvahu odvolacího soudu, že žalovaný byl v období od 9. 11. 2010 do 27. 3. 2014 v dobré víře, že je vlastníkem předmětné nemovitosti, považuje dovolací soud za zjištěných okolností za úvahu zjevně nepřiměřenou, která je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, zejména s výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018. Dovolání je z uvedeného důvodu nejen přípustné (§237 o. s. ř.), ale pro nesprávné právní posouzení věci i důvodné (§241a odst. 1 o. s. ř.).
V. Závěr
31. Dovolací soud proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
32. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně znovu přezkoumá. Neopomene přitom, že žalobce se domáhá vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětné nemovitosti také v období po 1. 1. 2014. Je proto třeba zabývat se tím, jaký právní předpis na základě přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, na uplatněný nárok nebo jeho část aplikovat.
33. Vysloveným právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud vázán (§243g odst. 1 věta první část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 9. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu