ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3742.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3742/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Zemědělského družstva Hlavnice , se sídlem v Hlavnici, IČO: 4396413, zastoupeného Mgr. Františkem Hendrychem, advokátem se sídlem v Opavě, Masarykova 39, proti žalovaným: 1) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, zastoupené Mgr. Antonínem Hulvou, advokátem se sídlem v Opavě, nám. Republiky 1, 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO: 69797111, Územnímu pracovišti Ostrava – Radvanice, Lihovarská 1335/9, 3) Lesům České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslovců 1106, IČO: 42196451, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 128/2000, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. května 2011, č. j. 57 Co 434/2010-270, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení vlastnického práva k pozemkům v katastrálním území a obci H., které v žalobě specifikoval.
Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. září 2010, č. j. 7 C 128/2000-206, ve výroku I. zastavil řízení v části, ve které se žalobce domáhal určení vlastnického práva k pozemku parc. č. st. 190/1 a pozemku ve zjednodušené evidenci – parcely s původem přídělový plán GP 525 v katastrálním území a obci H., neboť žalobce vzal v tomto rozsahu žalobu zpět. Ve výroku II. soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že je žalobce vlastníkem pozemků v katastrálním území a obci H., specifikovaných v tomto výroku. Ve výrocích II. (soud prvního stupně ve svém rozhodnutí označil dva výrok II.) – IV. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Žalobce tvrdil, že nabyl vlastnického právo k předmětným pozemkům tím, že se ujal jejich držby, což považoval za dostatečný důvod nabytí vlastnického práva podle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že v katastrálním území Hlavnice došlo ke konfiskaci majetku podle §1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Dne 3. června 1950 schválilo ministerstvo zemědělství přídělový plán pro katastrální území H. Dne 1. července 1949 podal žalobce přihlášku o příděl půdy v tomto katastrálním území. Dne 23. června 1950 byl sepsán protokol, podle kterého byly dle směrnic Národního půdního fondu předány do vlastnictví žalobce zemědělské usedlosti, které zahrnovaly předmětné pozemky. Za užívání zemědělských usedlostí byla sjednána úplata. Soud prvního stupně dále zjistil, že byl dne 13. září 1957 sepsán zápis o přídělu a odevzdání zemědělského majetku v obci H., přičemž podle tohoto zápisu byl odevzdán zemědělský majetek po odešlých přídělcích M. a M. K. podle předpisů o pozemkových reformách ke dni 1. ledna 1957 žalobci.
Soud prvního stupně zkoumal, zda nabyl žalobce vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě platného právního titulu. Konstatoval, že k nabytí vlastnického práva převzetím držby přidělené půdy podle §5 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. nemohlo dojít, neboť mu nepředcházelo rozhodnutí o přídělu půdy vydané Národním pozemkovým fondem, případně ministerstvem zemědělství či příslušným národním výborem. Takovým rozhodnutím nemůže být oproti názoru žalobce protokol ze dne 23. června 1950 o předání zemědělských usedlostí žalobci. Rozhodnutím o přídělu však podle názoru soudu byl zápis ze dne 13. září 1957 o přídělu a odevzdání zemědělského majetku v obci H. Avšak ani na základě tohoto rozhodnutí nemohlo dojít k nabytí vlastnického práva žalobcem, neboť se jedná o nicotný správní akt, jelikož byl vydán orgánem (Okresním národním výborem v Opavě), který k jeho vydání nebyl věcně, místně a funkčně příslušný. Tento správní akt navíc soud považoval za nicotný z důvodu jeho neurčitosti a nesrozumitelnosti. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda žalobce nemohl vlastnické právo vydržet. Zejména zkoumal, zda mohl zápis sepsaný dne 23. června 1950 založit dobrou víru žalobce. Dospěl k názoru, že nikoliv, neboť uvedený zápis předpokládal schválení Národním pozemkovým fondem v Praze a v řízení nebylo prokázáno, že tento orgán předmětný protokol schválil. Pokud jde o zápis o přídělu a odevzdání zemědělského majetku v obci H., soud prvního stupně uvedl, že nicotný správní akt již z tohoto důvodu nemůže založit dobrou víru žalobce. Kompetence správních orgánů k sepsání zápisu o přídělu byly již podle názoru soudu prvního stupně dostatečně konsolidovány a vyplývaly z obecně závazných předpisů.
Krajský soud v Brně (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. května 2011, č. j. 57 Co 434/2010-270, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud šlo o výrok II. v části o zamítnutí žaloby vůči žalovanému 3) a ve výroku III. potvrdil (výrok I. rozsudku). Odvolací soud však změnil rozsudek soudu prvního stupně, pokud byla zamítnuta žaloba na určení, tak, že určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. 171, 121, 119, 650/2, 122/2, 118, parc. č. st. 170/1, 172, 191, 173/1, 173/2, 162, 163, 164, 165, 176/1, 176/2, 234, 235, 236, 237 a pozemků ve zjednodušené evidenci – parcel původu přídělový plán GP 904/1, GP 903/1, GP 902/1, GP 650/3, GP 650/4, GP 647/1, GP 638, GP 649/1, GP 650/1, GP 651, 648/2 a 648/5, to vše v katastrálním území a obci H. (výrok II. rozsudku). Ve zbývajícím rozsahu výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok III. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV. rozsudku).
Na základě zopakovaného dokazování odvolací soud zejména zjistil, že ze zápisu o přídělu a odevzdání zemědělského majetku ze dne 13. září 1957 plyne, že tento zápis nahrazuje rozhodnutí o přídělu a je vkladovou listinou ve smyslu §11 zákona č. 90/47 Sb. Odvolací soud dále zjistil, že žalobce podával přiznání k dani z nemovitostí k pozemkům v katastrálním území H.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, pokud šlo o skupinu pozemků, která byla v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně označena jako C a D, neboť tyto pozemky nebyly zahrnuty do přídělu vedeného pod č. 78 a nebyly součástí nemovitosti. Správným seznal odvolací soud i závěr soudu prvního stupně ohledně zastavení řízení v části, kterou se žalobce domáhal určení vlastnického práva k pozemkům v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně označeným jako skupiny E a F, neboť žalobce ohledně nich vzal žalobu zpět.
Odvolací soud však nesdílel závěr soudu prvního stupně, pokud jde o pozemky zařazené do skupin A a B, které jsou uvedeny ve výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu. Zabýval se především tím, zda zápis ze dne 13. září 1957 o přídělu a odevzdání zemědělského majetku v obci H. může být podkladem pro dobrou víru žalobce jakožto jeden z předpokladů nabytí vlastnického práva vydržením. Odvolací soud konstatoval, že i kdyby bylo uvedené rozhodnutí nicotným správním aktem, obsahuje důležité ustanovení, ze kterého plyne, že je vkladovou listinou ve smyslu §11 zákona č. 90/1947 Sb., o zavedení knihovního pořádku ohledně konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek. Podle tohoto zákona jsou vkladovými listinami i takové listiny, které byly vydány i jinými příslušnými orgány. Odvolací soud dospěl k závěru, že na základě tohoto ustanovení zápisu mohl být žalobce v dobré víře, že vlastnické právo nabyl přídělem. Jeho právní předchůdce totiž měl k dispozici listinu, o které státní orgán prohlásil, že se jedná o vkladovou listinu, tedy listinu, na jejímž základě docházelo k vkladu vlastnického práva do pozemkové knihy. Pokud se žalobce ujal držby předmětných pozemků a své vlastnictví opíral o listinu, která měla charakter vkladové listiny, vlastnické právo vydržel po započtení doby oprávněné držby jeho právního předchůdce. Odvolací soud dodal, že žalobcova dobrá víra nebyla žalovanými nijak zpochybněna, o tom, že ve skutečnosti vlastníkem není, se dozvěděl až v roce 1992 v souvislosti se zavedením daně z nemovitosti. Zároveň uvedl, že zápisy z 13. září 1957 a 14. září 1957 považuje na rozdíl od soudu prvního stupně za dostatečně určité a v souladu s tehdejším způsobem označování nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Podle jejího názoru nebylo v řízení prokázáno nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalobcem, a to ani vydržením. Namítá, že žalobce nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu vlastnické právo náleží. O tom svědčí podle ní skutečnost, že zápis ze dne 13. září 1957, který měl představovat vkladovou listinu, nikdy do pozemkové knihy nebyl zapsán a nebyl na základě něj proveden vklad do pozemkové knihy. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že se nezabýval tím, proč nebyl vklad na základě této listiny proveden. Dále uvedla, že žalobce nepředložil doklad o tom, že zaplatil přídělovou cenu československému státu. Upozornila, že pokud je zápis ze dne 13. září 1957 nicotným správním aktem, jak uzavřel odvolací soud, nemůže být okolností zakládající dobrou víru žalobce, neboť nikdy neexistoval, resp. ani nevznikl. Podle názoru dovolatelky jsou nemovitosti v předmětné listině neurčitě vymezeny. Vytkla odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou rozporů ve výměrách v listině neidentifikovaných pozemků. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí nebo zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. května 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je v řešené věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Dovolatelka v předmětné věci napadá závěr odvolacího soudu, že na straně žalobce (resp. jeho právního předchůdce) byly splněny podmínky pro vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům, neboť podle přesvědčení dovolatelky žalobce „nebyl v dobré víře s ohledem ke všem okolnostem“.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, uveřejněnému na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012 – nalus.usoud.cz).
V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod č. C 8610).
Ústavní soud v nálezu ze dne 3. prosince 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 47, pod pořadovým č. 217, vyložil, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať již jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je princip konstituovaný akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. Z ústavněprávních hledisek je stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně jednotlivce sankcionuje za to, že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné.
Na tato východiska Ústavní soud navázal v nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. I ÚS 2576/10 (nalus.usoud.cz), k jehož závěrům je třeba přihlédnout i v projednávané věci, Ústavní soud ve vztahu k okolnostem rozhodným pro dobrou víru jakožto podmínku vydržení vlastnického práva uvedl, že z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán osvědčí určité skutečnosti (že držitel nabyl sporné pozemky), čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl.
Ke skutečnosti, že tyto závěry je třeba brát v potaz při posuzování splnění podmínek vydržení vlastnického práva, se následně Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 27. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 2926/2010, rozsudku ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 1039/2012 nebo v rozsudku ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 635/2012, všech uveřejněných na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz.
V návaznosti na takto formulovaná východiska dobré víry Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, vyložil, že i s přihlédnutím k uvedeným ústavněprávním závěrům je hodnocení dobré víry vždy věcí individuálního posouzení a je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci; i v takovém případě je proto nutno vzít do úvahy všechny okolnosti, za nichž byla držba uchopena a vykonávána.
Spoléhají-li osoby, jichž se aplikační činnost státu a státních orgánů na úseku vlastnických a majetkových práv přímo dotýká, na předpoklad správnosti postupu a rozhodovací činnosti státu a jeho orgánů, jímž završuje či deklaruje změny ve vlastnických a majetkových vztazích, nelze případně nesoulad v tomto postupu a důsledky s tím spojené připisovat primárně adresátům právních norem a aktů aplikace práva. Jinými slovy řečeno, jestliže státní orgány opakovaně potvrdí nabytí vlastnického práva k nemovitostem jakožto exponovanému předmětu vlastnického práva, určitému okruhu osob, jeví se přiměřenou úvaha, že tak nebudou činit ve vztahu k majetku, který má být právě ve vlastnictví státu samotného, neboť lze předpokládat vědomost příslušných orgánů státu o jeho vlastním majetku. Pokud tak přesto učiní, musí jít důsledky takového postupu především na úkor právě státu a činnosti jeho orgánů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3249/2011, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Dlouhodobá držba nasvědčuje dobré víře držitele; při obvyklé péči o majetek by totiž subjekt, jenž namítá absenci podmínek pro vydržení vlastnického práva, nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel užívá jeho pozemek. Lze uvést, že na takto dlouhodobou držbu váže nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu (§1095) – (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011 – www.nsoud.cz ).
S těmito závěry je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené.
Odvolací soud vyšel z toho, že zápis o přídělu a odevzdání zemědělského majetku v obci H. zn. Zem: 1831-21/9-57Úl ze dne 13. září 1957, i kdyby představoval nicotný správní akt, protože jím Okresní národní výbor v Opavě rozhodl – v rozporu s vládním nařízením č. 122/1951 Sb., o dalších přesunech působnosti a o jiných zjednodušeních veřejné správy, o přídělu více než 108 hektarů konfiskované zemědělské půdy mimo svou věcnou působnost, mohl být způsobilým putativním titulem, jenž založil dobrou víru žalobce, resp. jeho právního předchůdce. Součástí tohoto zápisu je totiž doložka, podle které se jedná o vkladnou listinu ve smyslu §11 zákona č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek.
Podle §11 odst. 1 tohoto zákona vkladnými listinami jsou vedle rozhodnutí o přídělu (přídělových listin), vydaných fondem nebo i, pokud jde o majetek konfiskovaný podle dekretu č. 108/1945 Sb., jiným příslušným úřadem, také jiná rozhodnutí nebo prohlášení fondu anebo jiného příslušného úřadu o přechodu konfiskovaného majetku na jiného nabyvatele.
V daném případě tak žalobci (resp. jeho právnímu předchůdci) svědčilo prohlášení státního orgánu o tom, že předmětná listina – zápis o přídělu – je listinou vkladnou podle uvedeného zákonného ustanovení. Odvolací soud uzavřel, že se jednalo o listinu, v níž státní orgán prohlásil, že se jedná o listinu vkladnou, tedy listinu, na jejímž základě docházelo ke vkladu vlastnického práva do tehdejší pozemkové knihy, přičemž stejnou klauzuli obsahovaly i další dva zápisy ze dne 13. září 1957 a 14. září 1957. Právní předchůdce žalobce příděl č. 78 převzal do své držby, nemovitosti podle přídělu užíval již od roku 1949 a výkon jeho práv nebyl nikým zpochybňován.
Dovolací soud nemohl při posouzení této skutečnosti odhlédnout také od toho, že se mělo jednat o odevzdání pozemků ze strany státu. S ohledem na tuto skutečnost se dovolacímu soudu jeví jako přiměřený úsudek, že to bude právě stát jako vrcholná organizační struktura spravující svůj majetek, která bude dbát na uvedení souladu stavu právního a evidenčního se stavem skutečným K tomu však podle zjištění soudů v dané věci nedošlo a stát sám výkon svého vlastnického práva ani nerealizoval. Ostatně samotná informace žalobce o tom, že by mu předmětné pozemky neměly jako vlastníkovi náležet, mu nebyla zprostředkována jako námitka některého ze žalovaných, že žalobce užívá pozemky, jež by měly náležet jinému subjektu. Sám žalobce totiž až v roce 1992 v souvislosti se zavedením daňové povinnosti k nemovitostem zjistil, že předmětné nemovitosti nejsou zapsány v katastru nemovitostí jako nemovitosti v jeho vlastnictví.
Jednal-li žalobce (jeho právní předchůdce) v důvěře v činnost státních orgánů, jež se týkala přidělování konfiskovaného majetku, nelze úvahám odvolacího soudu nic vytknout. Ke konfiskacím majetků podle dekretu prezidenta č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, a č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, docházelo v návaznosti na poměry vyplývající z ukončení druhé světové války, a žalobce se tak mohl zcela oprávněně domnívat, že majetek, který mu státní orgány přidělují, získává ve shodě s právní úpravou.
Úprava činnosti státních orgánů při rozhodování o přídělech konfiskovaného majetku byla upravena zákonem č. 98/1950 Sb., o zrušení Národního pozemkového fondu při ministerstvu zemědělství a fondů pozemkových reforem a o sloučení jejich jmění, vládním nařízením č. 122/1951 Sb., o dalších přesunech působnosti a o jiných zjednodušeních veřejné správy, a vládním nařízením č. 23/1954 Sb., o organisaci výkonných orgánů národních výborů. Právní obtížnost vymezení kompetencí jednotlivých státních orgánů vyplývala mimo jiné z ustanovení §1 odst. 1, 2 vládního nařízení č. 122/1951 Sb., podle kterého z působnosti ústředních úřadů se přenášejí na krajské národní výbory věci uvedené v příloze A, na okresní národní výbory věci uvedené v příloze B a na místní národní výbory věci uvedené v příloze C tohoto nařízení. Tam, kde v těchto věcech ústřední úřady rozhodovaly v dohodě s jinými ústředními úřady nebo po jejich slyšení, přenáší se též působnost těchto jiných ústředních úřadů, pokud v těchto přílohách není stanoveno jinak. Z působnosti krajských národních výborů se přenáší na okresní národní výbory věci uvedené v příloze D tohoto nařízení. Z působnosti krajských a okresních národních výborů se přenášejí na místní národní výbory věci uvedené v příloze E tohoto nařízení.
Jestliže činnost samotných státních orgánů byla ovládána ne zcela jasně vymezeným, chápaným a aplikovaným rozsahem kompetencí na jednotlivých úsecích veřejné správy, nelze neznalost kompetenčních vztahů mezi jednotlivými státními orgány přenášet na koncové adresáty právních norem, v daném případě příjemce přídělů.
Tyto závěry korespondují i zásadám formulovaným Nejvyšším soudem při výkladu omluvitelnosti právního omylu jakožto podmínky vydržení vlastnického práva. Dovolací soud v rozsudku ze dne 22. září 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6525 vyložil, že právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Právní omyl je omluvitelný, jestliže se držitel nemusel omylu vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít např. o nejasné znění zákona). O nejasné znění zákona jde i v případě, že obsah právní normy nevyplývá jasně ze znění zákonného ustanovení, ale z výkladu provedeného rozhodnutím či stanoviskem publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zásada, že neznalost zákonů neomlouvá, se nevztahuje na znalost judikatury.
Z těchto důvodů je dovolací soud ve shodě s odvolacím soudem – a oproti přesvědčení dovolatelky – v tom, že v poměrech daného konkrétního případu i výše uvedený zápis vydaný okresním národním výborem mohl představovat pro žalobce, resp. jeho právního předchůdce putativní titul zakládající jeho dobrou víru a oprávněnou držbu vlastnického práva.
V této souvislosti nemůže založit nepřiměřenost úvah odvolacího soudu v poměrech souzené věci ani námitka, že nebyl zjištěn konkrétní důvod, pro který nedošlo k zápisu vlastnického práva ve prospěch žalobce do evidence nemovitostí.
Otázkou tzv. intabulačního principu se Nejvyšší soud České republiky souhrnně zabýval např. v rozsudku ze dne 22. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 1964/2010, uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz (proti tomuto rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. února 2013, sp. zn. I. ÚS 2983/2012 – nalus.usoud.cz). V uvedeném rozhodnutí dovolací soud vyložil, že „Od 1. ledna 1951, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb., opustilo platné právo intabulační princip, který byl opětně zaveden až zákonem č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem; to se týkalo nejen vlastnického práva, ale i jiných práv k nemovitostem. Evidence nemovitostí v této době měla čistě administrativně statistický (evidenční) charakter a nesplnění povinnosti ohlášení změny vlastnického práva k nemovitosti nebylo na překážku nabytí práva (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2009, sp. zn. 28 Cdo 2836/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pořadové č. C 6937). Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného jako R 27/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek platí: „Od 1. 1. 1951 zápis převodu vlastnictví k věcem nemovitým nemá již konstitutivní význam a byl v zákoně ponechán "jen z důvodu potřebné kontroly a evidence" (viz důvodová zpráva k §111 až §113 dříve platného zákona č. 141/1950 Sb.).“
Obdobná otázka je řešena nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 14. června 1995, sp. zn. Pl. ÚS 1/95, publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1995, č. 32, na který lze plně odkázat. Ústavní soud dospěl k závěru, že „ustanovením §114 občanského zákoníku z roku 1950 pozbyl zápis v pozemkové knize konstitutivní povahu i v případech přechodu vlastnictví výrokem soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy. Ústavní soud má proto za to, že vzhledem k těmto ustanovením byl v našem právním řádu dnem účinnosti občanského zákoníku z roku 1950, tj. dnem 1. 1. 1951, výslovně opuštěn intabulační princip.“
Sama skutečnost, že nedošlo k zápisu vlastnického práva ve prospěch žalobce (právního předchůdce žalobce) do evidence nemovitostí, není bez dalšího způsobilá založit pochybnosti o dobré víře. K převzetí nemovitostí došlo od státního orgánu, který následně výkon vlastnického práva dlouhodobě žádným způsobem nezpochybňoval a zápis o přídělu ze dne 13. září 1957 byl vydán v době, kdy již intabulační princip neplatil. Jestliže by i žalobce návrh na zápis vlastnického práva k předmětným pozemkům nepodal, nevylučuje to bez dalšího jeho dobrou víru. Ostatně poukaz na to, že není zřejmé, z jakého důvodu nedošlo k zápisu vlastnického práva ve prospěch žalobce, dovolatel ani v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím neuplatnil (nutno se podívat do spisu) . Za této situace odvolací soud při posuzování vydržení vlastnického práva vycházel ze skutečností zjištěných v průběhu řízení na základě tvrzení účastníků řízení k otázce vydržení vlastnického práva a potud jeho závěry obstojí.
Dovolatel dále namítal, že „žalobce, ač tvrdil, že přídělovou cenu čs. státu zaplatil, nepředložil o tom důkaz, neboť listina označená jako obecní účet… svým obsahem nijak neprokazuje zaplacení přídělové ceny“.
Tato námitka je nedůvodná již proto, že na otázce zaplacení ceny přídělu není rozhodnutí odvolacího soudu o vydržení vlastnického práva založeno. Odvolací soud svou úvahu o splnění podmínek vydržení neopřel o zaplacení ceny přídělu, neboť k závěru o vydržení dospěl s přihlédnutím k jiným skutečnostem. Z uvedeného pohledu je pak bezpředmětné, zda žalobce k tvrzení o zaplacení ceny přídělu splnil svou důkazní povinnost či nikoliv. I kdyby totiž žalobce toto své tvrzení neprokázal, nemohlo by se to promítnout do rozhodnutí odvolacího soudu. Z tohoto důvodu se pak dovolací soud nemusel zabývat posouzením, zda listinný důkaz označený jako „obecní účet pro majetkovou podstatu pozemkových reforem (MPPR)“, kterým odvolací soud v průběhu odvolacího řízení doplnil dokazování, dané tvrzení žalobce prokazuje či nikoliv.
Konečně pak dovolatel vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o určitosti označení předmětných nemovitostí v zápisu o přídělu ze dne 13. září 1957, kde odvolací soud uzavřel, že nemovitosti jsou označeny v souladu s tehdejším způsobem označování nemovitosti, přičemž o tom, že nemovitosti jsou označeny určitě, svědčí i to, že i „přes desítky let trvající časový odstup, byl v řízení možné předmětné pozemky dle jejich současného označení v katastru nemovitostí ztotožnit s těmi, které byly předmětem zápisů z 13. 9. 1957 a 14. 9. 1957“. V této části jde ovšem pouze o obecnou výhradu, která představuje náznak polemiky s hodnocením důkazů ze strany odvolacího soudu.
V souvislosti s obsahem uvedené listiny dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se vůbec nezabýval otázkou diametrálního rozporu ve výměře „v listině neidentifikovaných pozemků náležejících k usedlosti č. p. 56 a výměře, která je v tomto zápise uvedena“. S ohledem na naprostou obecnost této námitky není zřejmé, jak by se měla promítnout do poměrů souzené věci.
Soud prvního stupně pozemky, které byly předmětem sporu, ve svém rozhodnutí rozdělil do pozemkových skupin A, B, C, D, E, F, G a u každé z těchto skupin vymezil vztah pozemků v ní obsažených (ať již pozitivně či negativně) k původní zemědělské usedlosti č. 56. Odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně k pozemkům uvedeným ve skupinách C, D, G, přičemž ve vztahu k pozemkům ve skupinách E a F bylo řízení pro zpětvzetí žaloby zastaveno.
Za této situace není z uplatněné dovolací námitky zřetelné, ke kterým specifikovaným pozemkům by tato námitka měla být vztažena a jakou konkrétní výhradu dovolatel vůči závěrům odvolacího soudu uplatňuje. Poukaz na „diametrální rozpor ve výměře v listině neidentifikovaných pozemků náležejících k usedlosti“ je natolik obecný, že nemůže být předmětem přezkumu dovolacím soudem ve vztahu ke konkrétní argumentaci odvolacího soudu a jím vysloveným závěrům.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2, část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. když dovolání žalované 1) bylo zamítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Obsah vyjádření žalobce, podaný prostřednictvím jeho zástupce, však dovolací soud nepovažuje za účelně vynaložené náklady k uplatňování práva, jestliže se obsah tohoto vyjádření omezuje na pouhopouhé konstatování, že „žalobce souhlasí s právními názory a závěry Krajského soudu v Ostravě“, aniž by se jakkoliv blíže či konkrétně vymezil vůči dovolací argumentaci dovolatelky.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2013
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu