ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2693.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2693/2023-1086
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně Z. V. , zastoupené Mgr. Lenkou Novotnou, advokátkou se sídlem v Brně, Vídeňská 1018/18, proti žalovanému J. J. , zastoupenému Mgr. Michalem Vávrou, advokátem se sídlem v Brně, Jana Nečase 1343/29, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 20 C 298/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2023, č. j. 38 Co 58/2021-966, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2020, č. j. 20 C 298/2017-800, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, k pozemku parc. č. XY a stavbě bez č. p. / č. ev. na pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, obci XY (výrok I), uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání včetně širšího vypořádání částku 4 200 615 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Rozhodl dále o vypořádání společného jmění účastníků (výroky IV – V) a o nákladech řízení (výroky VI – VIII).
2. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2023, č. j. 38 Co 58/2021-966, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I), ve výroku III změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání spoluvlastnictví částku 5 200 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, a ohledně návrhu na širší vypořádání rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II), rozsudek soudu prvního stupně zrušil odvolací soud také ve výrocích IV, V, VI, VII a VIII a věc soudu prvního stupně v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti jeho výroku I a II, podal žalovaný včasné dovolání.
4. Přípustnost dovolání spatřuje žalovaný v tom, že odvolací soud se při svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudů ohledně postupu při vypořádání podílového spoluvlastnictví, konkrétně otázky primárního způsobu vypořádání reálným rozdělením věci či jejím rozdělením na jednotky (odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, 22 Cdo 2208/2015, 22 Cdo 3059/2018, 22 Cdo 3242/2017 a 22 Cdo 400/2015 ve spojení s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 799/19). Za právní otázku hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena a kterou je nutné posoudit, označil otázku, zda rozdělení rodinného domu na jednotky brání, že společné části domu (konstrukce, základy, stropy, střecha atd.) nelze reálně rozdělit a musely by zůstat v podílovém spoluvlastnictví.
5. Dovolání odůvodnil dále tím, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku řádně neozřejmil, která kritéria považoval při přikázání věci žalobkyni za relevantní, přikázání věci žalobkyni proto přezkoumatelným způsobem neodůvodnil a nezohlednil ani argumenty označené předchozí judikaturou (odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 367/2019, 22 Cdo 3222/2018, 22 Cdo 1450/2015, 22 Cdo 103/2019 a 22 Cdo 4063/2015). Odvolací soud se podle názoru žalovaného odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při úvaze o tom, komu má nemovitosti přikázat, neboť přikázání žalovanému by bylo daleko logičtější, spravedlivější a právně správné. Za nepřezkoumatelné považuje žalovaný rozsudek odvolacího soudu také ve vztahu k závěru o nemožnosti rozdělit nemovitosti vymezením bytových jednotek. V odvolacím řízení sice pro zjednodušení a urychlení řízení od prosazování rozdělení domu na jednotky upustil, protože předpokládal, že v odvolacím řízení převáží jeho nesporně silnější argumenty pro přikázání nemovitosti do jeho vlastnictví, to však podle jeho názoru odvolací soud nezbavovalo povinnosti podrobně se zákonem preferovanému způsobu vypořádání věnovat a závěry soudu prvního stupně v tomto směru přezkoumat. Konfliktní vztah účastníků, na který poukazoval soud prvního stupně, nemůže být dle žalovaného sám o sobě překážkou pro rozdělení společné věci. Žalovaný dále uvedl, že argumenty, které uplatnil k důvodům přikázání nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví, soudy ignorovaly. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I a II a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I – III zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl. K dovolání uvedla, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a své rozhodnutí na žádné právní otázce, která by dosud nebyla dovolacím soudem řešena, nezaložil. Odvolací soud se možností primárního způsobu vypořádání společné věci zabýval a své úvahy v odůvodnění svého rozsudku rozvedl. Žalovaný dle názoru žalobkyně ve svém dovolání polemizuje toliko se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a soudu odvolacího a dále s právním posouzením věci, což však přípustnost dovolání nezakládá. Na vyřešení otázky, zda rozdělení společného domu brání, že společné části reálně rozdělit nelze, kterou žalovaný považuje za otázku dovolacím soudem neřešenou, odvolací soud své rozhodnutí ani nezaložil.
7. Dovolání není přípustné.
8. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř. “) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K možnosti rozdělení společné věci vymezením bytových jednotek v domě:
10. Podle §1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) nedohodnou
-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.
11. Podle §1144 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (§1144 odst. 2 o. z.).
12. Podle §1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
13. Jednotka vznikne, pokud o tom rozhodne soud při oddělení ze spoluvlastnictví, při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, při zúžení společného jmění nebo při vypořádání společného jmění (§1165 o. z.).
14. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že občanský zákoník stanoví způsoby vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu a jejich závazné pořadí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015, dostupný, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ).
15. Primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je rozdělení společné věci (§1144 o. z.). Již dřívější judikatura ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle §142 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), připouštěla s odkazem na §5 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. 12. 2013, vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením společné věci na bytové jednotky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 650/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004). Judikatura přitom zdůraznila, že tento způsob vypořádání nastupuje při nemožnosti reálného dělení věci, a předchází tak přikázání společné věci některému ze spoluvlastníků za náhradu.
16. Rovněž současná judikatura Nejvyššího soudu ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu podle §1143 a násl. o. z. připouští s odkazem na §1165 o. z. vypořádání spoluvlastnictví transformací společné věci (budovy) na vlastnictví jednotek. Vychází z toho, že podle §1147 o. z. je třeba dát přednost nejprve rozdělení společné věci (a to i rozdělení domu na jednotky podle §1165 o. z.), a teprve tehdy, není-li to dobře možné, může soud přikázat věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2208/2015), případně nařídit prodej společné věci ve veřejné dražbě.
17. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že judikaturu vytvořenou za účinnosti obč. zák. týkající se vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti současného občanského zákoníku, jelikož řešení otázky, zda lze vypořádat spoluvlastnictví dělením společné věci a na to navazujících otázek řeší oba zákoníky v podstatě stejně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4835/2015).
18. K rozdělení na bytové jednotky soud přistoupí pouze v případě, že vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle §139 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004). V rozsudku ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007, dovolací soud vyložil, že hypotetická možnost komplikací při správě a údržbě domu, ke kterým by mohlo v budoucnu dojít, nemůže sama o sobě vyloučit dělení domu na jednotky. Samotná okolnost, že účastníci vedou spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je zpravidla důkazem toho, že vztahy mezi nimi nejsou optimální; to však nemůže vyloučit rozdělení domu na jednotky (ke stejným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008).
19. Odvolací soud považoval závěr soudu prvního stupně o nemožnosti reálného rozdělení společné věci (na zcela samostatné nemovitosti bez společných prostor) za věcně správný, stejně jako jeho závěr o tom, že rozdělení společných nemovitostí není dobře možné vymezením bytových jednotek v domě. Poukázal na to, že by ani po vymezení jednotek nebylo možné dům užívat bez společných prostor, že nelze reálně rozdělit ani přilehlé pozemky a nelze také pominout negativní vztah obou účastníků zjištěný v průběhu celého řízení. Dovolateli lze sice přisvědčit, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, jak dospěl k závěru o podstatném snížení hodnoty nemovitosti v případě rozdělení domu na dvě jednotky, neboť soud prvního stupně takové zjištění neučinil. Svůj závěr o tom, že rozdělení nemovitostí účastníků vymezením jednotek není dobře možné, však odvolací soud shodně se soudem prvního stupně založil i na dalších skutkových zjištěních, zejména na negativních vztazích účastníků (tedy nikoli jen na hypotetické možnosti komplikací při správě a údržbě domu). Špatné vztahy účastníků jsou také důvodem, pro který společné nemovitosti v průběhu řízení před nalézacími soudy neužíval žádný z nich. Spolu se zjištěním, že v daném konkrétním případě jde o nemovitosti, u kterých by i po vymezení jednotek bylo nutné společně užívat nejen společné prostory v domě, ale také garáž a dále přilehlé pozemky, které reálně dělit nelze a na kterých se nachází bazén, nelze úvahu odvolacího soudu, že rozdělení nemovitostí vymezením bytových jednotek není v dané věci dobře možné, označit za zjevně nepřiměřenou či nepřezkoumatelnou (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3170/2019).
20. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, kterou dovolatel považuje za právní otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, tedy zda rozdělení rodinného domu na jednotky brání, že společné části domu (konstrukce, základy, stropy, střecha atd.) nelze reálně rozdělit a musely by zůstat v podílovém spoluvlastnictví. Na vyřešení této otázky totiž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Odkázal jen na správný závěr soudu prvního stupně, že vymezením jednotek by k reálnému rozdělení (ve smyslu dvou samostatných staveb) nedošlo.
21. Žalovaný navíc sám připustil, že v odvolacím řízení námitky ve vztahu k závěru soudu prvního stupně o nemožnosti reálného rozdělení společné věci včetně vymezení bytových jednotek ani neuplatnil, s touto námitkou přichází až v dovolacím řízení. Nejvyšší soud vychází trvale z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když lze v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010). Pokud se tedy odvolací soud otázkou, zda rozdělení rodinného domu na jednotky brání, že společné části domu (konstrukce, základy, stropy, střecha atd.) nelze reálně rozdělit, nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí jen proto spočívat na nesprávném právním posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014).
K přikázání společných nemovitých věcí do vlastnictví žalobkyně:
22. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel vymezuje otázku posouzení kritérií přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků, zejména míru zásluh o nabytí nemovitostí a péče o ně, bytovou potřebu účastníků a vlastnictví sousedících pozemků. Dovolání však není přípustné ani v této části, neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
23. Podle §1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
24. Ačkoliv z §1147 o. z. vyplývá pouze jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která respektuje základní principy soukromého práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019).
25. V rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, dovolací soud dále vysvětlil, že i po 1. 1. 2014 lze při úvaze o přikázání věci některému ze spoluvlastníků zohlednit hledisko účelného využití věci a velikosti spoluvlastnických podílů. V usnesení ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, pak Nejvyšší soud uvedl, že mezi další možná kritéria ovlivňující úvahu soudů o přikázání věci některému ze spoluvlastníků Nejvyšší soud dlouhodobě řadí zejména schopnost včas zaplatit vypořádací podíl, či skutečnost, že spoluvlastník je ochoten a schopen zaplatit dalším spoluvlastníkům vyšší finanční náhradu, než jaká by jim náležela podle obvyklé ceny společné věci; dále například skutečnost, že spoluvlastník v nemovitosti bydlel, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat.
26. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy rozhodujících soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by nebyly řádně odůvodněny či by byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019).
27. V dané věci projevili o nemovitosti zájem oba účastníci, oba disponují prostředky na zaplacení přiměřené náhrady, jejich podíl na nemovitostech je stejný, v době rozhodnutí odvolacího soudu je neužíval žádný z nich. Odvolací soud se ztotožnil se soudem stupně, který při úvaze o tom, komu z účastníků mají být nemovitosti přikázány, vyšel z toho, že na vybudování a udržování nemovitých věcí, především domu, se účastníci podíleli stejnou měrou a že žalovaný vlastní další nemovitosti, z nichž některé obsahují i bytové jednotky, které může užívat k bydlení. Skutkovými zjištěními nalézacích soudů je dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
28. Odvolací soud považoval za správný i závěr soudu prvního stupně o přikázání nemovitostí žalobkyni, která proto, aby mohla v nově vybudovaném domě v XY žít, opustila své zázemí v XY, kde žily její děti, a do XY do své blízkosti přestěhovala také svou matku, které je přes 80 let. Žalovaný naproti tomu zůstal v místě svého podnikání, dosavadního bydlení a rodiny, neboť žil v XY. Nebylo prokázáno, že by v domě chtěl některý z účastníků zůstat, oba se naopak z nemovitosti odstěhovali a pokoušeli se ji prodat. Nalézací soudy vzaly v úvahu i to, že některé z okolních pozemků jsou ve vlastnictví společnosti GAPA H. s.r.o. nebo ve vlastnictví žalovaného. Tuto skutečnost však nepovažovaly za rozhodující s tím, že žalobkyně má o společné nemovitosti zájem i za těchto podmínek. Bytovou potřebu žalobkyně, okolnosti jejího přestěhování do společného domu, které dokládají její vztah k předmětným nemovitostem, a její zájem na bydlení v blízkosti své matky, která je vysokého věku a která se po vybudování domu účastníků do blízkosti žalobkyně přestěhovala, tak odvolací soud shodně se soudem prvního stupně považoval za důvody, pro které při jinak shodných rozhodných kritériích přikázal nemovitosti žalobkyni a nikoli žalovanému, v jehož prospěch svědčilo vynaložení prostředků na rekonstrukci bazénu, na pojištění, vodné a stočné, plyn a elektřinu, což však žalovaný uplatnil v rámci návrhu na širší vypořádání. Tvrzení, že vlastníkem přilehlých pozemků je žalovaný, případně společnost GAPA H. s.r.o., sice žalovaný uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně v podání, na které v odvolání odkázal, tím však odůvodňoval jen efektivnější využití celku. Tvrzení o tom, že hodnota těchto přilehlých pozemků by se snížila, uplatnil žalovaný nepřípustně (§243f odst. 1 o. s. ř.) až ve svém dovolání.
29. Úvahy soudu prvního stupně i odvolacího soudu o přikázání nemovitosti do vlastnictví žalobkyně jsou dostatečně odůvodněny a v daném konkrétním případě nejsou ani zjevně nepřiměřené, ani v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
30. Přípustnost dovolání nemůže sama o sobě založit tvrzená vada řízení, a to námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. K ní by mohl dovolací soud přihlédnout až za situace, že by shledal dovolání z jiného důvodu přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
31. Dovolací soud pro úplnost dodává, že výrokem I, který byl dovoláním napaden jako celek, byl rozsudek soudu prvního stupně z části zrušen a věc soudu prvního stupně vrácena v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Dovolání do zrušující části výroku I rozsudku odvolacího soudu není přípustné rovněž dle §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř.
32. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243b a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 9. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu