ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2786.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2786/2022-375
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. H. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalovaným 1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze, Husinecká 1024/11a, 2) B. H., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ing. Petrem Perglem, advokátem se sídlem v Litvínově, Janáčkova 317, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 21 C 397/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 84 Co 15/2022-340, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 10. 2021, č. j. 21 C 397/2014-290, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem železobetonové jímky o kapacitě 300 m 3 ohraničené železným zábradlím umístěné na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II a III).
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také jako „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 84 Co 15/2022-340, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není vlastníkem jímky umístěné na pozemku parc. č. XY. Předně namítá, že jímku je nutno považovat za příslušenství věci hlavní, a to polního hnojiště nacházejícího se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, kterou nabyl do vlastnictví jako kupující na základě kupní smlouvy ze dne 24. 2. 1997 uzavřené s Pozemkovým fondem České republiky jako prodávajícím. V takovém případě se stal rovněž vlastníkem jímky, která jako příslušenství věci hlavní sdílí její právní osud bez zřetele k tomu, že smluvní strany příslušenství věci hlavní ve smlouvě nezmínily. Má za to, že při řešení této právní otázky je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyjádřenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001. K tomu rovněž podotýká, že jímka tvoří s ostatními věcmi, které žalobce nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 24. 2. 1997, zemědělskou usedlost ve smyslu stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, publikovaného pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z tohoto důvodu tak nelze na jímku hledět izolovaně od ostatních věcí, které žalobce nabyl na základě příslušné smlouvy, a rozdělovat vlastnický režim jednotlivých věcí tvořících tento komplex.
Má také za to, že prostřednictvím kupní smlouvy ze dne 24. 2. 1997 nabyl vlastnické právo k jímce i z toho důvodu, že k převodu majetku v rámci privatizace docházelo na základě rozhodnutí příslušného orgánu o privatizaci (které mělo podle tvrzení dovolatele jímku zohledňovat), a nikoliv podle privatizačního projektu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010).
Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že jímku nemohl nabýt do vlastnictví vydržením. Podotýká, že již v roce 1998 jednal s Pozemkovým fondem České republiky o vlastnickém právu k jímce a byl ujištěn o vlastnictví této věci. Dovolatel tedy byl již od uzavření kupní smlouvy ze dne 24. 2. 1997 vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu jímka patří, a jeho dobrá víra nebyla v průběhu následujících 10 let žádným způsobem narušena. Z tohoto důvodu nabyl vlastnické právo k jímce na základě vydržení ve smyslu §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Posoudil-li odvolací soud tuto právní otázku jinak, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Má za to, že dovolání žalobce není přípustné, neboť „postrádá potřebný judikatorní přesah.“ Uvádí také, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. Podle žalovaného 1) se žalobce na základě žádné právní skutečnosti nemohl stát vlastníkem předmětné jímky. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Žalovaný 2) se k dovolání žalobce nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitce žalobce, že nabyl vlastnické právo k jímce jakožto příslušenství věci hlavní (polního hnojiště nacházejícího se na pozemku parc. č. XY) na základě kupní smlouvy ze dne 24. 2. 1997:
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001 (na nějž rovněž odkazuje dovolatel), uvedl, že „při převodu vlastnictví sdílí příslušenství věci právní osud věci hlavní bez zřetele k tomu, jestli účastníci smlouvy v ní toto příslušenství přímo identifikovali“. Tento právní názor však byl překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, publikovaným pod č. 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozsudku se velký senát od uvedeného právního názoru a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001, výslovně odchýlil a mimo jiné uvedl: „Příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů, a jejich právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní. Platné právo nemá ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci. K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství; nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází. Opačný názor nelze opřít o žádné ustanovení platného práva“. Tento právní názor velkého senátu Nejvyššího soudu respektuje i další judikatura dovolacího soudu, a představuje tak jeho ustálenou rozhodovací praxi (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp, zn. 22 Cdo 2813/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018).
Odvolací soud dovodil, že předmětnou jímku lze považovat za příslušenství věci hlavní (polního hnojiště nacházejícího se na pozemku parc. č. 1502/2), přičemž žalobce nabyl vlastnické právo k věci hlavní na základě kupní smlouvy ze dne 24. 2. 1997. Ani v takovém případě však žalobce nemohl nabýt vlastnické právo k jímce na základě kupní smlouvy ze dne 24. 2. 1997 jakožto k příslušenství věci hlavní (jež byla předmětem převodu), jelikož v převodní smlouvě nebyla vyjádřena vůle stran převést společně s věcí hlavní i vlastnické právo k jejímu příslušenství. Tento závěr odvolacího soudu je v souladu se shora uvedenou, dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledá žádný důvod pro její změnu ani v poměrech projednávané věci.
V této souvislosti není opodstatněná námitka žalobce, že k převodu majetku v rámci privatizace docházelo podle rozhodnutí příslušného orgánu o privatizaci (v rámci kterého měla být zohledněna rovněž předmětná jímka), a nikoliv podle příslušného privatizačního projektu.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1239/2006, přijal a odůvodnil závěr, že rozhodnutí o schválení privatizačního projektu, resp. rozhodnutí o privatizaci, byť vydané vládou České republiky, nezakládá závazkový právní vztah; k tomu dochází teprve převodem vlastnického práva k privatizovanému majetku, ať již kupní smlouvou či vkladem do akciové společnosti. Privatizační projekt představuje přípravnou fázi v procesu privatizace, teprve na jeho základě se privatizace realizuje právně závaznými formami, mimo jiné kupní smlouvou. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5070/2015, a v rozsudku ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2858/2010. V tomto rozsudku dovolací soud dále zdůraznil, že schválený privatizační projekt není právním důvodem nabytí privatizovaného majetku; způsob prodeje privatizovaného majetku určuje §14 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Jsou jimi smlouva nebo veřejná dražba a těmito způsoby dochází k převodu privatizovaného majetku na nabyvatele.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 32 Odo 759/2001, dovodil, že zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušený ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), při úpravě smlouvy o prodeji podniku v §476 a násl. obch. zák. nepodmiňuje platnost závazku prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo jmenovitým uvedením věcí (ve sporu šlo o nemovitosti), jež slouží k provozování podniku; v této věci posuzoval smlouvu o prodeji podniku uzavřenou právě v rámci privatizace. V usnesení ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5059/2016, však k tomu Nejvyšší soud doplnil, že taxativní výčet pozemků převáděných v rámci prodeje podniku, obsažený ve smlouvě, má právě ten význam, že jím jsou vymezeny (negativním způsobem) ty pozemky, které původně k podniku náležely, pro účely jeho prodeje v rámci privatizace byly však z něho vyňaty (srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5070/2015, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2567/2016).
Tak tomu bylo i v projednávané věci. V kupní smlouvě ze dne 24. 2. 1997 smluvní strany odkázaly na přílohu této smlouvy, ve které byly specifikovány nemovité věci, které jsou předmětem převodu. Jelikož zde předmětná jímka nebyla uvedena, nemohl k ní žalobce nabýt vlastnické právo na základě této kupní smlouvy. Z tohoto důvodu není opodstatněná ani námitka žalobce, že na základě kupní smlouvy ze dne 24. 2. 1997 nabyl zemědělskou usedlost, kterou tvoří mimo jiné i předmětná jímka.
Přiléhavý není rovněž odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010. Nejvyšší soud v tomto rozsudku uvedl, „že převod majetku podle zákona č. 92/1991 Sb., po novele provedené s účinností od 1. 9. 1993 zákonem č. 210/1993 Sb. (tedy též podle tohoto zákona ve znění účinném do 31. 12. 2005, jež je rozhodné v projednávané věci), se již převod majetku provádí nikoliv podle schváleného privatizačního projektu, nýbrž podle rozhodnutí o privatizaci podniku nebo jeho části (§5), přičemž rozhodnutí o privatizaci se může týkat i části majetku řešeného návrhem privatizačního projektu (§10 odst. 5) a orgán příslušný k rozhodování o privatizaci může rozhodnutím o privatizaci změnit podmínky, rozsah a způsob privatizace obsažený v návrhu privatizačního projektu (§10 odst. 6). Při posouzení platnosti smlouvy bude proto třeba zkoumat, zda převod majetku v ní sjednaný odpovídá příslušnému rozhodnutí o privatizaci.“ V poměrech projednávané věci však žalobce nenamítá, že by kupní smlouva ze dne 24. 2. 1997 byla neplatná (z důvodu jejího rozporu s příslušným rozhodnutím o privatizaci)
– ostatně takový (byť i jen hypotetický) závěr by ani nemohl mít za následek příznivé rozhodnutí pro žalobce v této věci (neboť by nebyl dán žádný právní titul, na základě kterého by žalobce měl nabýt vlastnické právo k předmětné jímce).
K námitce žalobce, že vlastnické právo k jímce nabyl na základě vydržení ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák.:
Odvolací soud dovodil, že žalobci muselo být na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 4. 2005, č. j. 30 C 15/2004-64, zřejmé, že prostřednictvím kupní smlouvy ze dne 24. 2. 1997 nenabyl jiný, než v tomto právním úkonu specifikovaný majetek, a tudíž nejpozději od tohoto okamžiku nemohl být ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák. vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu jímka patří.
Žalobce však v dovolání tento závěr odvolacího soudu žádným způsobem nenapadá a ani neuvádí, z jakého důvodu považuje takové právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu za nesprávné. Dovolatel pouze namítá, že na základě kupní smlouvy ze dne 24. 2. 1997 byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu jímka patří, přičemž svou dobrou víru opírá rovněž o výsledky jednání s Pozemkovým fondem České republiky, které se uskutečnilo v roce 1998. V dovolání však neuvádí, z jakého důvodu považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 4. 2005, č. j. 30 C 15/2004-64, nemohl být nadále vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu jímka patří. Jelikož v dovolání žalobce tento nosný důvod rozhodnutí odvolacího soudu nenapadá, není dovolání v této části přípustné.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že v dovolacím řízení obstojí úvaha odvolacího soudu o tom, že žalobce nemohl být nejpozději na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 4. 2005, č. j. 30 C 15/2004-64, resp. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006, č. j. 14 Co 568/2005-99 (kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrzen), ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák. vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu jímka patří, a proto ji nemohl nabýt na základě vydržení podle §134 odst. 1 obč. zák. Z těchto soudních rozhodnutí muselo být žalobci zřejmé, že na základě kupní smlouvy ze dne 24. 2. 1997 nenabyl žádné jiné nemovitosti než ty, které byly specifikované v této kupní smlouvě, tedy ani předmětnou jímku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná 1) domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 1. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu