ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3026.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 3026/2023-724
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně V. D. , zastoupené Mgr. Tomášem Holubem, advokátem se sídlem v Mělníku, Kpt. Jaroše 317/24, proti žalovaným 1) L. H. a 2) J. H. , oběma zastoupeným JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 297/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2023, č. j. 17 Co 84/2023
-682, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 365 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Borise Vacy.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2022, č. j. 23 C 297/2015-633, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, vymezeného geometrickým plánem Ing. Martina Appelta č. 2317-97/2015, eventuelně určení, že rovnodílnými spoluvlastníky tohoto pozemku jsou žalobkyně, A. S., zemřelá XY, a L. S., zemřelý XY (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III) a zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení (výrok IV).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 5. 2023, č. j. 17 Co 84/2023-682, odmítl odvolání proti výroku IV rozsudku soudu prvního stupně, změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku I a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. V řešené věci se žalobkyně dovolávala vydržení části zemského povrchu, která přiléhala k části pozemku žalobkyně (jejích právních předchůdců) zatíženého služebností cesty a spolu se zatíženou částí pozemku tvořila koridor mezi oplocenými pozemky. Pozemek, za jehož součást měla být sporná část zemského povrchu považována, nabyla žalobkyně spolu se svými rodiči v roce 1957, každý byl vlastníkem ideální 1/3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že za doby účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, desetiletá vydržecí doba neuplynula, k vydržení by mohlo dojít v době od 1. 1. 1992, avšak žalobkyně ani její právní předchůdci spornou část pozemku neměli v držbě. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil, poukázal i na zjištění soudu prvního stupně, že sporný pozemek nebyl nikdy k pozemku žalobkyně (jejích právních předchůdců) připlocen, jak se žalobkyně domnívá.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání.
5. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při svém rozhodnutí odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4027/2009) při posouzení otázky, zda pro úspěšné vydržení nemovitosti je nezbytné nemovitou věc po celou vydržecí dobu fyzicky užívat, či je možné řádnou držbu shledat i v jiných aspektech. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl dále odvolací soud odchýlit při řešení dvou otázek procesního práva. Jde o otázku, „zda jde o porušení zásady zákazu soudní libovůle“, učiní-li soud závěr o nevěrohodnosti svědecké výpovědi na základě rozporů mezi jeho první a druhou výpovědí, zatímco svědek byl vyslechnut pouze jednou a ve druhém případě byla vyslechnuta osoba shodného jména a příjmení, je-li to podstatné pro jeho skutkový závěr, a dále o otázku, zda se soudy musí vypořádat v rozhodnutí se všemi účastníky uváděnými skutečnostmi a jejich právními názory a uvést, proč některé důkazy neprovedly a proč provedené důkazy neprokazují skutková tvrzení.
6. Za otázky v rozhodovací praxi dosud neřešené považuje žalobkyně tyto právní otázky: 1. zda počala-li běžet vydržecí lhůta za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, (dále jen „zákon č. 141/1950 Sb.“) a to dne 29. 6. 1957, bylo možné vzhledem k čl. I bodu 110. §865 odst. 3 zákona č. 509/1991 Sb. vydržet pozemek k 29. 6. 1967. 2. zda „došlo zrušením občanského zákoníku z roku 1950 zákonem č. 40/1964 Sb. ke zrušení/zániku dosud plynoucí promlčecí lhůty s účinností k 1. 4. 1964“, 3. zda „došlo zrušením občanského zákoníku z roku 1950 zákonem č. 40/1964 Sb. ke stavení dosud plynoucí promlčecí lhůty s účinností k 1. 4. 1964 s tím, že tato lhůta pokračovala ve svém běhu ode dne 1. 1. 1992“ … a skončila dne 29. 6. 1995 nabytím vlastnického práva vydržením, případně zda došlo k jejímu přerušení/přetržení s účinností k 1. 4. 1964 a desetiletá promlčecí lhůta počala plynout znovu od 1. 1. 1992.
7. Dovolání odůvodnila tím, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně a její rodiče koridor, ve kterém se nacházel i sporný pozemek, neužívali (neužívali tedy ani část pozemku parc. č. XY, přes který vedla už od roku 1949 služebnost), neobhospodařovali jej, ani neprojevili žádnou vůli vlastnicky s předmětným pozemkem nakládat, panství nad ním nevykonávali, ten pouze navazoval na služebnost a byl spolu s částí pozemku žalobkyně zatíženého služebností užívaný třetími osobami k průchodu a průjezdu na sousední parcely, které vznikly rozdělením p. č. XY v roce 1949. Dále uvedl, že vydržení bylo možné až od 1. 1. 1992, jestliže však žalobkyně neprojevila žádnou vůli pozemek držet a užívat a ani jej pro sebe neužívala, nemohlo dojít k jeho vydržení. Podstata držby však podle žalobkyně není v jejím fyzickém ovládání, záleží na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory nakládá s věcí. Odvolací soud přitom pominul vůli věc vlastnit a propůjčení užívacího práva ve prospěch třetí osoby.
8. Dovolatelka dále podrobně uvádí důvody, pro které nebylo hodnocení svědeckých výpovědí ze strany soudu prvního stupně správné, a dodala, že listiny založené ve spisu nekorespondují s originálem. Soudům obou stupňů vytýká, že se nevypořádaly s právní argumentací dovolatelky, podle které promlčecí doba začala plynout již 29. 6. 1957 a uplynula 29. 6. 1967 za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ani neodůvodnily, proč nebyl proveden důkaz jejím výslechem a výslechem jejího syna, za nepřesvědčivý považuje dovolatelka i závěr o šíři koridoru 2,5 m. Soudy se nezabývaly ani dobrou vírou žalobkyně a jejích rodičů při nabytí pozemku a tím, že žalobkyně mohla na sporný pozemek chodit, a to brankou, na které byla umístěna poštovní schránka s označením S. Zákon č. 141/1950 Sb. neměl ustanovení o běhu vydržecí lhůty, běh promlčecí lhůty měl právní následek v podobě nabytí vlastnického práva vydržením. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není vypořádána ani námitka, že k promlčení mohlo dojít po roce 1992 na základě lhůty běžící už od roku 1957. Žalobkyně dále popsala své úvahy o možnosti dalšího běhu promlčecí doby, která započala běžet v roce 1957 a vyjádřila se také k umístění plotů v oblasti v průběhu let.
9. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalovaní navrhují, aby bylo dovolání jako nedůvodné odmítnuto. Rozsudek odvolacího soudu nepovažují za nepřezkoumatelný. Uvedli, že žalobkyně dala podnět k zahájení dodatečného projednání dědictví – sporného pozemku, až v průběhu tohoto řízení, v dědických rozhodnutích z roku 1987 a 1996 není tento pozemek uveden. Podrobně se také vyjádřili ke skutkovým zjištěním nalézacích soudů, že sporný pozemek žalobkyně ani její právní předchůdci žádným způsobem neužívali a že nebyl k jejich pozemku ani připlocen, k historii vzniku sporné části zemského povrchu a rozdělení přilehlého pozemku a k hodnocení provedených důkazů. Vyjádřili se také k tvrzené dobré víře žalobkyně a jejích právních předchůdců, která měla být opřena o absenci výměry pozemku parc. č. XY v kupní smlouvě z roku 1957 a k podmínkám vydržení.
11. Dovolání není přípustné.
12. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř. “) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
14. Podle §116 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb. práva vlastnického k věci movité nabude, kdo ji drží oprávněně (§145) a nepřetržitě po tři léta; jde-li o věc nemovitou, je třeba vydržecí doby desetileté.
15. Podle §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 1992, (dále jen „obč. zák.“) oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle §134 odst. 3 obč. zák. do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.
16. Podle §129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
17. Pro vznik držby je nezbytné ve smyslu §129 odst. 1 obč. zák. naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní; srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, dostupný, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz ).
18. Právní otázka, zda pro úspěšné vydržení nemovitosti je nezbytné nemovitou věc po celou vydržecí dobu fyzicky užívat, či je možné řádnou držbu shledat i v jiných aspektech, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na pouhé absenci fyzického užívání sporného pozemku ze strany žalobkyně či jejích právních předchůdců.
19. Odvolací soud sice vyšel z toho, že žalobkyně ani její právní předchůdci sporný pozemek sami neužívali, uvedl však také, že jej ani neobhospodařovali ani neprojevili žádnou vůli s předmětným pozemkem vlastnicky nakládat, panství nad ním nevykonávali. Pouhé (nesprávné) subjektivní přesvědčení žalobkyně, že sporný pozemek je součástí části jejího pozemku zatížené služebností stezky, navenek nijak neprojevené, odvolací soud správně považoval za nedostatečné pro závěr o držbě, neboť jde jen o jeden z výše uvedených předpokladů pro závěr o držbě pozemku. K námitce žalobkyně, že odvolací soud se nezabýval dobrou vírou její a jejích právních předchůdců je třeba dodat, že při posuzování nabytí vlastnického práva vydržením se teprve při existenci držby držitele zkoumá její oprávněnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5756/2015).
20. Dovolání není přípustné ani pro řešení dovolatelkou formulovaných otázek plynutí vydržecí doby a jejího možného stavení či přerušení, které považuje za otázky dovolacím soudem dosud neřešené, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na vyřešení těchto otázek hmotného práva. Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozsudku zmínil, že v období od 1. 4. 1964 do 1. 1. 1992 nebylo vydržení pozemku fyzickými osobami možné (shodně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2028/2000), vzhledem k závěru o absenci držby ze strany žalobkyně či jejích právních předchůdců však také uvedl, že polemika o tom, kdy sporný pozemek žalobkyně mohla či nemohla teoreticky vydržet, je nadbytečná.
21. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Námitky dovolatelky, že listiny založené ve spisu nesouhlasí s originálem, a týkající se hodnocení věrohodnosti svědků však tento charakter mají. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
22. V souvislosti s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu neformulovala dovolatelka žádnou konkrétní právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., k této námitce by proto dovolací soud mohl přihlédnout, jen pokud by dovolání shledal přípustné z jiného důvodu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, dostupný na nalus.usoud.cz).
23. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
24. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením splněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 28. 11. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu