ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3089.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3089/2022-430
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně N. F. D. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Janem Kollárem, advokátem se sídlem v Sokolově, Obce Ležáky 972, proti žalovanému H. D. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. et Mgr. Janem Jungem, advokátem se sídlem v Chebu, Májová 606/35, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 161/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. května 2022, č. j. 13 Co 311/2021-353, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. května 2022, č. j. 13 Co 311/2021-353, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 8. listopadu 2021, č. j. 15 C 161/2018-287, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 11. 2021, č. j. 15 C 161/2018-287, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. 11. 2021, č. j. 15 C 161/2018-292, vypořádal společné jmění manželů účastníků tak, že přikázal do vlastnictví žalobkyně pozemky v obci XY, které jsou v katastru nemovitostí evidovány jako pozemek parc. č. st. XY a pozemek parc. č. XY, oba v k. ú. XY, spolu se stavbou domu č. p. XY na pozemku parc. č. st. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), a dluh ve výši 641 689 Kč z hypotečního úvěru sjednaného ve smlouvě č. 301/07601/10/1/01 se společností Raiffeisenbank, a. s., [výrok I, bod a)], dále přikázal do vlastnictví žalovaného hodnotu obchodního podílu ve výši 100 % ve společnosti D., IČO: XY, se sídlem v XY (dále jen „obchodní podíl“), a motorové vozidlo zn. XY, obchodního označení XY, RZ: XY, [výrok I, bod b)], a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na vypořádání podílu ze společného jmění manželů částku 863 398,49 Kč [výrok I, bod c)]. Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Soud prvního stupně považoval za součásti společného jmění manželů (dále také jen „SJM“) účastníků řízení, které zaniklo ke dni 8. 11. 2017, společný dluh ve výši 641 689 Kč z hypotečního úvěru, vlastnické právo k předmětným nemovitostem a vlastnické právo k předmětnému obchodnímu podílu. Po skutkové stránce zjistil, že hodnota předmětného obchodního podílu činila ke dni zániku SJM 5 400 000 Kč a hodnota předmětných nemovitostí činila ke dni zániku SJM 4 700 000 Kč, načež jednu z těchto dvou majetkových hodnot nejvyšší ceny přikázal každému z účastníků. Dluh z hypotečního úvěru přikázal k vyrovnání žalobkyni v částce 641 689 Kč, tj. ve výši stanovené ke dni zániku SJM, neboť od tohoto okamžiku jej umořovala výhradně žalobkyně, a bylo by tak nadbytečné se v této souvislosti zabývat jejími vnosy na placení společného dluhu, pokud by se zjišťovala výše dluhu k pozdějšímu okamžiku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 5. 2022, č. j. 13 Co 311/2021-353, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Ve vztahu ke způsobu vypořádání společného dluhu z hypotečního úvěru, odvolací soud potvrdil jako správný postup soudu prvního stupně, vypočetl-li tento výši dluhu podle stavu v době zániku společného jmění manželů. Dále odvolací soud hodnotil jako irelevantní skutečnost, že žalovaný předmětný obchodní podíl po zániku SJM převedl na třetí osobu, i údaj o ceně, za niž byl na třetí osobu žalovaným převeden. Soud prvního stupně podle něj postupoval správně, pokud hodnotu předmětného podílu vypořádal, neboť v době zániku SJM předmětný obchodní podíl do SJM náležel.
Námitku žalovaného, podle které měl soud při vypořádání SJM účastníků řízení vycházet z obvyklé ceny předmětného obchodního podílu a předmětných nemovitostí v době svého rozhodování a nikoli ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství, považoval odvolací soud rovněž za nedůvodnou. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, a vysvětlil, že se sice zásadně vychází z obvyklé ceny věci a jejího stavu v době rozhodování soudu, nicméně ve specifických případech a s přihlédnutím k individuálním okolnostem může požadavku na spravedlivé řešení více odpovídat zohlednění stavu vypořádávané věci v době zániku SJM. Ve vztahu k předmětnému obchodnímu podílu zohlednil právě skutečnost, že předmětný obchodní podíl byl bezprostředně po rozvodu manželství účastníků převeden na třetí osobu, pročež požadavku na spravedlivé řešení více odpovídá zohlednění stavu vypořádávané hodnoty předmětného obchodního podílu v době zániku SJM. Pokud jde o předmětné nemovitosti, podle odvolacího soudu ze znaleckého posudku o jejich ceně vyplývá, že stav nemovitostí v době, kdy znalec posudek zpracovával, odpovídal stavu ke dni 8. 11. 2017, tj. ke dni zániku SJM, neboť podle prohlášení účastníků před znalcem se na domě od té doby nic podstatného nezměnilo. Dovodil proto, že znalec bez ohledu na vlastní zadání znaleckého posudku soudem prvního stupně z ocenění předmětných nemovitostí podle jejich stavu aktuálního v době zpracování posudku „v podstatě“ vycházel.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Napadené rozhodnutí podle něj spočívá na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejprve ve vztahu k vypořádání dluhu z hypotečního úvěru namítá, a) že odvolací soud i přes odvolací námitku žalovaného nezohlednil, že některé splátky po zániku SJM provedl sám žalovaný, a b) že odvolací soud pochybil (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 6109/2017), pokud nevyčíslil výši dluhu ke dni rozhodování soudu, ale ke dni zániku společného jmění. Dále ve vztahu k předmětnému obchodnímu podílu a) nesouhlasí se závěrem nalézacích soudů, podle něhož byl obchodní podíl součástí společného jmění manželů, b) namítá (s odkazem např. na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3457/2018 či 22 Cdo 3450/2009), že i pokud by obchodní podíl součástí SJM byl, měla být vypořádána pouze částka ve výši 350 000 Kč, která odpovídá kupní ceně, za kterou podíl žalovaný prodal, a nikoli ve výši stanovené znaleckým posudkem, a c) upozorňuje (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2453/2012) na vadný výrok rozhodnutí, neboť byla žalovanému přikázána jen hodnota podílu, nikoli obchodní podíl sám. Konečně dovolatel namítá, že jak ve vztahu ke stanovení ceny předmětných nemovitostí, tak ve vztahu k předmětnému podílu měly soudy vycházet z jejich hodnoty ke dni rozhodování soudu, nikoli ke dni rozvodu manželství. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1205/2019. Navrhuje jednak, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, a jednak, aby napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že s dovolacími důvody žalovaného nesouhlasí a neshledává jejich relevanci. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání vyplývá zaprvé otázka, ke kterému okamžiku má být určena výše společného dluhu při jeho vypořádání soudním rozhodnutím.
Tato otázka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že k zániku SJM došlo po 1. 1. 2014, dovolací soud posoudil vypořádání společného jmění podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 (uveřejněný pod č. 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní].
Podle §736 o. z. je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně.
Již rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) ustáleně vycházela ze zásady, podle níž lze vypořádat jen existující společnou věc či dluh bývalých manželů; nelze tedy rozhodnutím soudu (výrokem jeho rozhodnutí) přikazovat již uhrazený dluh či zaniklou pohledávku stejně jako zničenou věc. Byl-li společný dluh splacen až po zániku společného jmění, pak v případě, že byl splacen před rozhodnutím soudu o vypořádání, žádnému z bývalých manželů se k zaplacení nepřikazuje. Pokud se však některý z manželů po rozvodu manželství podílel na zaplacení společného dluhu již ze svých výlučných prostředků, má právo na jejich náhradu ve smyslu §149 odst. 2 věty druhé obč. zák. Tato eventuální skutečnost se pak promítne do výroku o povinnosti jednoho z manželů zaplatit určitou částku druhému na vyrovnání jejich podílů [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. Z vedeného lze dovodit, že u dosud nevyrovnaných společných dluhů a pohledávek účastníků je namístě, aby soud ve výroku o jejich vypořádání promítnul jejich výši v době, kdy k vypořádání dochází, při současném zohlednění toho, co který z účastníků na sporný dluh zaplatil, eventuálně co na společné pohledávce získal (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5386/2008). Takový přístup odpovídá pravidlu, podle něhož se věci vypořádávají podle jejich hodnoty ke dni vypořádání [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)].
Na shora citovanou judikaturu Nejvyšší soud navázal i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to zejména v rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 (uveřejněném pod č. 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), v němž uvedl: „Vzhledem k obsahové podobnosti úpravy obsažené v §149 odst. 2, 3 obč. zák. a §742 odst. 1 o. z., kterou důvodová zpráva k občanskému zákoníku označuje dokonce jako ‚přepis dosavadní právní úpravy‘ (k tomu srovnej Eliáš, K. a kolektiv: Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, Sagit, 2012, s. 324), neshledává dovolací soud důvod k odklonu od uvedených závěrů – pro řešení situací, kdy jeden z manželů ze svých výlučných prostředků hradí dluh tvořící součást SJM – ani v poměrech o. z. tím spíše, že podle §736 věty druhé o. z. platí, že dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně. Jestliže navíc §742 odst. 1 písm. a) o. z. normuje při vypořádání SJM stejnou velikost podílů obou manželů na vypořádávaném jmění, přičemž podíl na jmění představuje podíl jak na aktivech, tak i na pasivech tohoto jmění, tj. na společných dluzích (k tomu srovnej §495 o. z.), je zřejmé, že úprava mimo jiné v §742 odst. 1 písm. c) o. z. musí dopadat i na případy použití výhradního majetku na společné dluhy bez ohledu na to, že uvedené ustanovení hovoří toliko o ‚vynaložení na společný majetek‘. Podle přesvědčení dovolacího soudu není žádný důvod pro odlišení případů, kdy jsou výhradní prostředky jednoho z manželů použity na společný majetek na straně jedné a na úhradu společných dluhů na straně druhé. V obou případech musí mít manžel právo na zohlednění těchto prostředků při vypořádání SJM.“
Jinými slovy, podle právní věty R 63/2019, vypořádává-li soud dosud neuhrazené dluhy, které jsou součástí společného jmění manželů, vychází z jejich výše v době vypořádání. Jestliže některý z manželů po zániku společného jmění hradil takový dluh ze svých výlučných prostředků, má právo na náhradu tzv. vnosu ve smyslu §742 odst. 1 písm. c) o. z. Tato skutečnost se projeví ve výroku o povinnosti jednoho z manželů zaplatit druhému určitou částku na vyrovnání jejich vypořádacích podílů. Z těchto závěrů pak Nejvyšší soud vychází i v navazující judikatuře [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 753/2020 (uveřejněný pod č. 23/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)].
V projednávané věci nalézací soudy u dosud neuhrazeného společného dluhu z hypotečního úvěru ve výroku o jeho vypořádání promítly jeho výši v době zániku SJM, neboť jim přišlo nadbytečné zabývat se vnosy žalobkyně z jejího výlučného majetku na úhradu společného dluhu po zániku SJM, jestliže tak činila výhradně ona a zároveň jí byl dluh soudem přikázán k vyrovnání.
Takový postup nalézacích soudů je zjevně v rozporu s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Není mu možné přisvědčit již z toho důvodu, že jím v podstatě došlo k vypořádání společného pasiva v rozsahu, v jakém už k okamžiku vypořádání SJM neexistovalo. Takový postup se tedy příčí zásadě, podle níž lze soudním rozhodnutím vypořádat jen existující součást SJM, vyjádřené mimo jiné i v §736 o. z. Na tom nic nemění ani ta skutečnost, že v konkrétním případě se může jevit jako „nadbytečné“ zabývat se vnosy jednoho z manželů na společný dluh, jestliže je právě jemu dluh přikázán k vyrovnání. Napadené rozhodnutí stejně tak jako rozhodnutí soudu prvního stupně proto spočívají na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., pročež v dovolacím přezkumu neobstojí.
Dovolací soud nicméně nemohl přihlédnout k dovolací námitce skutkového charakteru, podle níž v průběhu řízení před nalézacími soudy uhradil některé splátky úvěru také žalovaný, neboť dovolací soud je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení přezkoumávat (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Vedle toho je tato dovolací námitka formulována toliko obecně, bez uvedení, kdy a jaká částka měla být žalovaným po rozvodu na úhradu společného dluhu z jeho výlučných prostředků uhrazena. To však nezbavuje soudy v dalším řízení se touto otázkou zabývat, budou-li dané námitky žalovaným konkretizovány.
Závěr, kterým se odvolací soud vypořádal s uvedenou námitkou uplatněnou žalovaným v průběhu řízení jen tak, že „námitku žalovaného, ničím nepodloženou, že po rozvodu manželství účastníků zaplatil některé splátky hypotečního úvěru na pořízení společného rodinného domu účastníků v XY také on, pokládá odvolací soud za účelovou a zcela odporující jeho předchozímu vyjádření před soudem prvního stupně, kdy účastníci učinili nesporným, že po rozvodu veškeré splátky hypotečního úvěru hradila výlučně žalobkyně“, lze jen stěží považovat za odpovídající požadavkům na odůvodnění podle §157 odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud v této souvislosti uvádí, že změnu procesních stanovisek účastníků může brát soud v potaz jako jednu z okolnostní při hodnocení důkazů, samotná změna bez dalšího však nemůže být podkladem pro závěr, že jde o námitku účelovou, k níž jenom z tohoto důvodu přihlédnout nelze.
V dalším řízení bude však úkolem nalézacích soudů se tvrzenými vnosy obou účastníků zabývat a eventuálně je zohlednit ve výroku o výši dluhu ke dni rozhodování soudu a v částce na vyrovnání vypořádacích podílů účastníků.
Dovolatel zadruhé pokládá otázku, k jakému okamžiku mají být věci tvořící součást SJM pro účely jeho vypořádání oceněny.
I tato otázka zakládá přípustnost dovolání, neboť se i při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je rovněž důvodná.
Nejvyšší soud na tomto místě plně odkazuje na rozsudek ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019 (uveřejněný pod č. 103/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, dále jen „R 103/2020“), v němž se dovolatelem uplatněnou otázkou podrobně zabýval. Uvedl v něm mimo jiné následující: Podle §736 věty druhé o. z. dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně. Přiměřená aplikace znamená, že se pravidla o společném jmění použijí jen potud, pokud ještě odpovídají změněnému účelu majetkového společenství. Například je možné aplikovat pravidla o správě společného jmění (viz §714 o. z., srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3450/2009). Z toho plyne, že zaniklé (zúžené) společné jmění je nadále nedílným majetkovým společenstvím, které trvá až do okamžiku jeho vypořádání (srov. rovněž Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. §655–975. Praha: Leges, 2016, s. 553). Lze tedy dovodit, že spoluvlastníky věci jsou až do okamžiku vypořádání společného jmění oba manželé, kteří by tedy zásadně společně měli nést důsledky zhodnocení či znehodnocení věci (nastalého např. působením náhody či vlivem jednání třetí osoby). Až vypořádáním dochází k nabytí výlučného vlastnického práva k věci jedním z bývalých manželů, tedy až od tohoto okamžiku nabývá ten z manželů, komu je věc přikázána, plnou majetkovou hodnotu a může s věcí disponovat bez ohledu na druhého z bývalých manželů. Základním smyslem vypořádání společného jmění je spravedlivé a zásadně rovné rozdělení součástí tvořících společné jmění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011). Tomuto principu nejlépe odpovídá pravidlo, že při zjištění ceny věci tvořící vypořádávané SJM je třeba zásadně vycházet z obvyklé ceny věci v době rozhodování soudu stanovené s ohledem na stav této věci k okamžiku vypořádání SJM (tedy ke stejnému okamžiku), a to právě z toho důvodu, že spoluvlastníky věci jsou až do okamžiku vypořádání SJM oba manželé, kteří by zásadně společně měli nést důsledky zhodnocení či znehodnocení věci. V této souvislosti lze větu druhou §740 o. z. ve spojení s důvodovou zprávou interpretovat tak, že stavem, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku SJM, se rozumí základní rozsah součástí vypořádávaného SJM, a nikoliv faktický stav věcí tvořících toto majetkové společenství (srov. Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 781). Lze tedy uzavřít, že vypořádává-li soud SJM zaniklé (zrušené či zúžené) na základě příslušných ustanovení o. z., je třeba zásadně vyjít z obvyklé ceny věci v době rozhodování soudu stanovené s ohledem na stav této věci k okamžiku vypořádání SJM (srov. Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 817) … Uvedené závěry činí Nejvyšší soud s vědomím, že ve specifických případech a s přihlédnutím k individuálním okolnostem může požadavku spravedlivého řešení více odpovídat potřeba zohlednění stavu vypořádávané věci v době zániku SJM. Tak tomu bude např. v situaci, kdy dojde ke zhoršení stavu věci, který je přičitatelný tomu z manželů, kterému bude věc přikázána (srov. Mezer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. §655–975. Praha: Leges, 2016, s. 592).
Odvolací soud v nyní souzené věci sice odkázal na rozhodnutí R 103/2020, avšak s jeho závěry se bez dalšího ztotožnit nelze. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí v části skutkových zjištění ohledně hodnoty nemovitostí toliko uvedl, že hodnota nemovitostí byla bez námitek účastníků zjištěna písemným znaleckým posudkem, s nímž se soud spokojil jako „s listinným důkazem“. Není však vůbec patrno, jaké bylo zadání tohoto posudku, zda závěr tohoto zadání znalec splnil, kdy byl posudek podán a jaká je hodnota nemovitostí podle tohoto posudku (bod 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud (bod 9 odůvodnění) uvedl, že stav nemovitostí v době, kdy znalec posudek zpracovával, odpovídal jejich stavu k 8. 11. 2017, neboť podle prohlášení účastníků před znalcem se „na domě od té doby nic podstatného nezměnilo“. Odvolací soud pak uzavřel, že „znalec bez ohledu na vlastní zadání znaleckého posudku soudem prvního stupně z ocenění podle jejich aktuálního stavu v době zpracování posudku ‚v podstatě‘ vycházel“. Ani z této části odůvodnění není patrno přesné zadání znaleckého posudku, datum jeho vyhotovení, způsob splnění znaleckého úkolu a hodnota nemovitostí. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se spíše naznačuje, že znalecký úkol se vztahoval na určení ceny nemovitostí podle stavu ke dni zániku společného jmění, odvolací soud však uvádí, že znalec „v podstatě“ vycházel z jejich aktuálního stavu v době zpracování posudku. Bez ohledu na chybějící konkretizaci toho, co znamená, že znalec „v podstatě vycházel“, platí, že pokud by nemovitosti ocenil podle aktuálního stavu, odchýlil by se od zadání znaleckého úkolu. Pokud by pak ocenil nemovitosti podle stavu ke dni zániku SJM, odchýlil by se od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1205/2020, které ocenění podle stavu a ceny věci v době rozhodování formuluje jako základní výchozí pravidlo, připouští však ve výjimečných případech i ocenění podle stavu věci ke dni zániku SJM a ceny v době vypořádání.
Odvolací soud uvádí jak ono pravidlo obecné, tak i možnou výjimku z něj, tím naznačuje zadání ocenění podle stavu ke dni zániku SJM, ale faktické ocenění „v podstatě“ podle stavu ke dni zpracování posudku. Jestliže však není uvedeno datum podání posudku a jaká je cena věci, nelze z rozhodnutí soudů určit jednoznačný závěr o splnění či nesplnění znaleckého úkolu, ani aktuálnost znaleckého posudku a výslednou částku obvyklé ceny a jednoznačný závěr, zda soudy vycházely ze základního oceňovacího pravidla či výjimky z něj. Tyto nedostatky nabývají v dané věci na významu tím spíše, že dovolatel v dovolání namítá, že i kdyby bylo možno závěry odvolacího soudu interpretovat jako ocenění podle stavu a ceny ke dni rozhodování, byla by mezi znaleckým posudkem a datem rozhodnutí soudu prvního stupně prodleva delší než 2,5 roku. S přihlédnutím k datu rozhodnutí odvolacího soudu (poznámka dovolacího soudu) pak doba delší tří let.
Dovolací soud vychází ze své ustálené judikatury, podle níž jestliže soud při zjištění ceny předmětu spoluvlastnictví vezme za základ znalecký posudek vypracovaný před více lety, pak nesprávně nevychází z ceny v době vypořádání; nejedná se o procesní vadu, ale o nesprávné právní posouzení věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3555/2009). V rozsudku ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3956/2018 Nejvyšší soud uzavřel, že zjištění ceny nemovitosti je zjištěním skutkovým, stejně jako závěr o tom, zda ceny určité věci se v době od pořízení znaleckého posudku, který ji ocenil, změnily či nikoliv. Skutečnost, že ceny nemovitostí kolísají – nyní se řadu let každoročně zvyšují, kdykoliv však může dojít k poklesu – je obecně známa (§121 o. s. ř.), a proto judikatura Nejvyššího soudu požaduje, aby po více jak dvou letech od pořízení byl posudek aktualizován. K tomu dovolací soud doplňuje, že kratší časový rozdíl, tedy dobu, která uplynula mezi pořízením znaleckého posudku ohledně ceny vypořádávaných věcí, především nemovitostí a podniku, a vyhlášením rozsudku provádějícího vypořádání, je nutné řešit individuálně s přihlédnutím ke specifickým okolnostem případu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1805/2021).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k ocenění předmětných nemovitostí vyplývá tedy toliko závěr, že „znalec z ocenění předmětných nemovitostí podle jejich aktuálního stavu v době zpracování posudku v podstatě vycházel“. Při oceňování předmětných nemovitostí však bylo třeba zohlednit nejen stav předmětných nemovitostí, ale taktéž jejich cenu k okamžiku vypořádání SJM. Vzhledem k tomu, že žalobkyně a žalovaný byli až do okamžiku vypořádání spoluvlastníky předmětných nemovitostí, odpovídá požadavku na spravedlivé a rovné rozdělení součástí SJM v dané věci, aby oba nesli důsledky zhodnocení, příp. znehodnocení těchto věcí až to tohoto okamžiku. V odůvodněních rozhodnutí nalézacích soudů se přitom nepodávají žádné skutečnosti svědčící pro výjimečný odlišný přístup umožňující zohlednit cenu věcí ke dni zániku SJM. Je tedy zřejmé, že ani závěry nalézacích soudů ohledně ocenění nemovitostí tak, jak jsou formulovány, nemohou v dovolacím řízení obstát.
Nad rámec výše uvedeného, dovolací soud podotýká, že je obecně známou skutečností, že ceny nemovitostí mezi léty 2017 a 2021, popř. 2022, tj. v době od zániku SJM do jeho vypořádání soudem, se „skokově“ měnily. Pokud by došlo k navýšení ceny, byla by žalobkyně postupem nalézacích soudů bezdůvodně značně zvýhodněna na úkor žalovaného. V tomto směru bude nicméně na nalézacích soudech, aby učinily konkrétní skutková zjištění ohledně ceny předmětných nemovitostí ke dni vypořádání SJM, neboť je zřejmé, že k období mezi vyhotovením znaleckého posudku a rozhodnutím soudu prvního stupně přistupuje doba odvolacího i dovolacího řízení, což si zcela nepochybně vyžaduje aktualizaci závěrů o obecné ceně a jasně formulované skutkové závěry soudů v daném ohledu.
Dovolatel následně zatřetí vymezil otázku, zda má být předmětem vypořádání částka získaná za převod obchodního podílu po zániku SJM nebo jeho obvyklá cena ke dni zániku SJM.
Tato otázka taktéž zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ustáleně vycházel ze závěru, že dojde-li k platnému převodu věci, která tvoří součást společného jmění manželů (tj. v případech, kdy je věc převedena oběma manžely nebo jedním z manželů bez souhlasu druhého a tento manžel se nedovolá relativní neplatnosti takového právního úkonu), je předmětem vypořádání částka získaná za jeho převod, nikoliv hodnota tohoto podílu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3450/2009). V takových případech nemůže být předmětem vypořádání hodnota věci, která byla součástí společného jmění manželů, ale pouze částka či jiná hodnota za tuto věc získaná (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2190/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2453/2012). Stejné závěry platí i pro převod obchodního podílu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1754/2009).
Uvedený princip platí i v případech, kdy došlo k převodu věci po zániku zákonného majetkového společenství do jeho vypořádání [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3450/2009 (uveřejněný pod č. 131/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Podle právní věty citovaného rozhodnutí k převodu obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným, který je ve společném jmění manželů, na třetí osobu i po zániku společného jmění manželů před jeho vypořádáním se pod sankcí relativní neplatnosti vyžaduje souhlas druhého z bývalých manželů. Dojde-li k převodu obchodního podílu, který tvoří součást společného jmění manželů, po zániku společného jmění manželů do jeho vypořádání, je předmětem vypořádání částka získaná za jeho převod, nikoliv hodnota tohoto podílu.
V rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3457/2018 (uveřejněném pod č. 96/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), Nejvyšší soud vyložil, že úprava obsažená v o. z. spočívá (stejně jako právní úprava obsažená v obč. zák.) na koncepci relativní neplatnosti jednání v neběžných záležitostech týkajících se součástí SJM a možnosti samostatného jednání každého z manželů v záležitostech běžné správy, pročež se i v poměrech o. z. prosadí závěr formulovaný v režimu obč. zák., podle nějž jestliže jde o právní jednání, jehož prostřednictvím je nakládáno s majetkem tvořícím součást SJM, které je právním jednáním platným, ať již proto, že jej učinili oba manželé ve shodě, nebo proto, že jej učinil pouze jeden z manželů bez souhlasu druhého, ale tento manžel se relativní neplatnosti takového právního úkonu nedovolal, důsledkem existence takového jednání je skutečnost, že majetek, jehož se týká, je zákonem předvídaným způsobem vyveden z režimu společného jmění manželů (právě proto, že se jedná o jednání platné).
Předmětem vypořádání se v takových případech může stát toliko hodnota za takový majetek získaná (finanční částka získaná za převod movité či nemovité věci, obchodního podílu apod.), neboť ke dni rozhodování soudu o vypořádání SJM již taková věc netvoří součást SJM právě proto, že došlo k platnému právnímu jednání ohledně takové součásti SJM (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1765/2018, ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1326/2012, či ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1754/2009).
Zároveň platí, že dokud zaniklé společné jmění manželů není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně (§736 věta druhá o. z.). Například je možné aplikovat pravidla o správě společného jmění [viz rozhodnutí R 103/2020; stejně také např. Psutka, J. §736 (Likvidace společného jmění manželů vypořádáním). In: Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§655−975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 300].
Je tak třeba i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, uzavřít, že bez ohledu na okamžik, kdy k platnému převodu věci tvořící součást SJM na třetí osobu před jeho vypořádáním došlo, může být předmětem vypořádání pouze hodnota za takovou věc získaná. Takový závěr odpovídá zásadě, podle níž lze vypořádat jen existující společnou věc bývalých manželů, jak byla vymezena výše v tomto rozhodnutí. Akcentuje jej také odborná literatura – viz např. Králík, M., §736 (Základní principy vypořádání SJM). In: Petrov, J., Výtisk M., Beran M. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 10.; Psutka, J. §736 (Likvidace společného jmění manželů vypořádáním). In: Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§655−975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 303; a rovněž Melzer, F., Tégl, P. §736 Vypořádání společného jmění. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. §655–975. Praha: Leges, 2016, s. 555–556.
V projednávané věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu konečně i v této části na nesprávném právním posouzení věci, jestliže jako správný potvrdil postup soudu prvního stupně, jenž v řízení vypořádal hodnotu 5 400 000 Kč, kterou měl předmětný obchodní podíl ke dni zániku SJM, přestože byl ještě před vypořádáním SJM účastníků platně převeden na třetí osobu. Byl-li totiž předmětný obchodní podíl po zániku SJM, avšak ještě před jeho vypořádáním, platně převeden na třetí osobu, nemůže být již předmětem vypořádání SJM, protože už není jeho součástí. V řízení přitom nevyšlo najevo, že by se žalobkyně dovolala neplatnosti převodu obchodního podílu v souladu s §714 odst. 2 o. z. Není proto možné přisvědčit odvolacímu soudu, pokud považoval skutečnost, že žalovaný převedl předmětný obchodní podíl na třetí osobu, i údaj o ceně, za níž byl na třetí osobu převeden, za irelevantní, neboť je to právě hodnota nabytá za prodej předmětného obchodního podílu, která byla součástí SJM a která proto měla být předmětem vypořádání.
Odkazuje-li odvolací soud na rozhodnutí R 103/2020 s tím, že pokud byl předmětný obchodní podíl bezprostředně po rozvodu manželství účastníků převeden na třetí osobu, odpovídá požadavku na spravedlivé řešení více zohlednění stavu vypořádávané hodnoty předmětného obchodního podílu v době zániku SJM, dovolací soud podotýká, že dané rozhodnutí bylo vydáno ve věci, v níž společná věc byla stále součástí SJM ke dni jeho vypořádání soudním rozhodnutím, načež se zabývalo otázkou, k jakému okamžiku společnou věc ocenit (k tomu více viz výše). Tak tomu v nyní souzené věci, pokud jde o předmětný obchodní podíl, však nebylo. Pokud žalobkyně nesouhlasila s jeho prodejem, měla možnost se v souladu s §714 odst. 2 a 736 věty druhé o. z. dovolat relativní neplatnosti právního jednání, kterým byl na třetí osobu převeden. Není však možné následně v řízení o vypořádání SJM, aby soud s odkazem na požadavek spravedlivého řešení rozhodl o vypořádání věci, která již není součástí SJM, či její hodnoty, došlo-li k platnému převodu věci bez uplatnění námitky relativní neplatnosti.
Napadené rozhodnutí tak ani v této části v dovolacím přezkumu neobstojí.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívají na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 ve spojení s §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. k dalšímu řízení.
Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006).
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
V dalším řízení se nalézací soudy, kromě výše uvedeného, budou zabývat také námitkou žalovaného, podle níž předmětný obchodní podíl nebyl vůbec součástí SJM, neboť k nabytí podílu došlo způsobem zakládajícím jeho výlučné vlastnictví. Otázka, která z obsahu dovolání vyplývá, je ta, zda §709 odst. 3 věta druhá o. z. dopadá výlučně jen na derivativní způsoby nabytí obchodního podílu. Dovolací soud se jí po věcné stránce v dovolacím řízení nemohl zabývat, neboť dovolatel v daném rozsahu řádně nevymezil přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.). Zejména neuvedl žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, se kterým by napadené rozhodnutí v předmětné otázce mělo být v rozporu.
V této souvislosti pak dovolací soud dodává, že uvedená námitka míří na rozsah majetku tvořícího součást společného jmění manželů a v případě její důvodnosti by se nic ve vztahu k obchodnímu podílu nestalo součástí společného jmění manželů. Podle úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb. by bylo nutno tuto otázku posoudit, jestliže by žalovaný podíl nabyl po 1. 1. 2014; pokud by podíl nabyl před tímto datem, jeho právní posouzení by podléhalo režimu zákona č. 40/1964 Sb. (§3028 odst. 2 část věty za středníkem o. z.).
O návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalovaného v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu