ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3177.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 3177/2023-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. J. , zastoupené JUDr. Monikou Bakešovou, advokátkou se sídlem v Budyni nad Ohří, Malomlýnská 177, proti žalovaným 1) M. J. a 2) V. J. , zastoupeným Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, a 3) J. J. , zastoupené Mgr. Michalem Hledíkem, LL.M., advokátem se sídlem v Mělníku, Kpt. Jaroše 317/24, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 20 C 226/2020, o dovolání žalované 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. 30 Co 69/2023-265, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 7. 2022, č. j. 20 C 226/2020-203, určil, že rozestavěná stavba, postavená na pozemku parc. č. st. XY, v k. ú. XY (dále jen „rozestavěná stavba“), je v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění manželů žalobkyně a žalovaného 2) – (výrok I), a že stavba č. p. XY, postavená na pozemku parc. č. st. XY, v k. ú. XY (dále jen „rodinný dům“), je v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění manželů žalobkyně a žalovaného 2) – (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
K odvolání žalovaného 2) a žalované 3) Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č. j. 30 Co 69/2023-265, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s upřesněním výroku I a II tak, že stavby uvedené v těchto výrocích jsou samostatnými věcmi (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).
Proti výroku I a III rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná 3). Rozhodnutí odvolacího soudu je podle jejího názoru založeno na nesprávném právním posouzení věci, neboť se odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně je posuzovaná otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Žalovaná 3) především nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu o existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení; odkázala v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1031/2009, z nichž cituje pasáže týkající se naléhavého právního zájmu. Uzavřela, že „k této otázce existuje vzájemně rozporná judikatura Nejvyššího soudu ČR“. V další části dovolatelka uvedla, že „má potřebu vyjádřit se ke skutkovým závěrům nalézacích soudů“, a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1168/2019, sp. zn. 22 Cdo 5601/2016 a sp. zn. 22 Cdo 3428/2020. V této souvislosti dospěla k závěru, že ani případné čerpání prostředků spadajících do společného jmění žalobkyně a žalovaného 2) na financování výstavby řešených nemovitostí nezakládá vlastnické právo žalobkyně. Jediné, čeho by se žalobkyně na žalovaném 2) mohla domáhat, je vypořádání tzv. vnosu do majetku žalovaného 2) z prostředků náležejících do společného jmění – to však spadá do předmětu řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, nikoliv do tohoto řízení. V poslední části dovolání vyjádřila nesouhlas se závěrem o absenci její dobré víry a odmítla, že by měla mít informaci, že jí nabývaná stavba patří do společného jmění žalobkyně a žalovaného 2). Citovala pasáže z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4540/2018 (resp. 21 Cdo 3017/2019) a dále z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1187/2019, sp. zn. 21 Cdo 1353/2019 a z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 693/23 a III. ÚS 1207/23. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci se k dovolání žalované 3) nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V prvé řadě dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Ve vztahu k této otázce dovolatelka odkazuje na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu a přípustnost dovolání vymezuje tak, že k otázce naléhavého právního zájmu „existuje vzájemně rozporná judikatura Nejvyššího soudu ČR“.
Dovolací soud v této souvislosti především uvádí, že pokud by mělo jít o tento předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že určitá právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, muselo by dovolání uvádět, o jakou právní otázku jde, v čem spočívají rozdílné závěry jednotlivých rozhodnutí Nejvyššího soudu a které řešení by podle dovolatelky mělo být do budoucna v praxi aplikováno. Rozhodnutí uváděná dovolatelkou však tento důvod přípustnosti dovolání nemohou založit již proto, že ve vzájemném rozporu nejsou, a dovolatelka ani neuvádí, v čem by tento rozpor měl spočívat a jaké řešení by soudní praxe pro další období měla přijmout. Obě dovolatelkou uváděná rozhodnutí totiž shodně připouštějí, že naléhavý právní zájem na určení, že věc je součástí společného jmění manželů, může v určitých situacích pominout.
Řešení vzájemného vztahu obou rozhodnutí je však v dané věci bez významu již proto, že obě rozhodnutí míří do právních poměrů ustavených ještě v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tj. do 31. 12. 2013, zatímco v dané věci jde o řešení poměrů nastanuvších po 1. 1. 2014. Pro toto období, spadající již do účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je však judikatura Nejvyššího soudu pro řešení otázky naléhavého právního zájmu na určení, že věc je součástí společného jmění manželů, zcela jednotná a rozhodnutí odvolacího soudu je s ní v naprostém souladu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017, uveřejněném pod č. 1/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., vysvětlil, že je-li v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti evidován jen jeden z bývalých manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem zaniklého, avšak dosud nevypořádaného společného jmění manželů, může se domáhat určení, že nemovitost je v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění manželů. V odůvodnění výslovně vysvětlil, že právní názor obsažený v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 506/2008 již není po 1. 1. 2014 pro nemovitosti evidované v katastru nemovitostí použitelný, a to s ohledem na zavedení principu materiální publicity zápisů do veřejných seznamů. K tomuto závěru se bez jakýchkoliv pochybností Nejvyšší soud přihlásil následně např. v rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 nebo v usnesení ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 2811/2021 (tato i všechna další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ) – proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 624/22 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ). V usnesení ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1542/2019, pak Nejvyšší soud jednoznačně konstatoval, že naléhavý právní zájem na určení, že nemovitosti jsou v zaniklém a nevypořádaném společném jmění, jestliže je jako jejich vlastník zapsán pouze jeden z manželů, trvá až do vypořádání společného jmění manželů.
Závěr odvolacího soudu o existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je proto bez jakýchkoliv pochybností správný.
V další části dovolání (bod VIII) zpochybňuje dovolatelka skutkové závěry nalézacích soudů, což také výslovně zdůrazňuje, a současně provádí oproti nalézacím soudům odlišné hodnocení dokazování.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Dovolání lze podle §241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Skutkové námitky pak také nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
V této části ostatně není formulována žádná právní otázka, kterou by měl Nejvyšší soud přezkoumat. Samotný odkaz na tři rozhodnutí Nejvyššího soudu je v této souvislosti zcela nepřiléhavý. V rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1168/2019 se řeší právní režim věci nabyté na základě kupní smlouvy, což není tento případ, protože zde stavby byly vybudovány svépomocí. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5601/2016, řeší otázku transformace majetku nabytého za majetek náležející do výlučného vlastnictví jednoho z manželů a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, se týká tzv. vypořádání vnosů; o tyto situace v dané věci nejde.
Rozhodnutí nalézacích soudů jsou založena na klíčovém závěru, že obě stavby vznikly za trvání manželství i z prostředků tvořících součást společného jmění manželů. Byly postaveny svépomocně, a to s účastí obou manželů a s jejich úmyslem nemovitosti společně užívat. Již z tohoto důvodu proto tvoří součást společného jmění manželů. S těmito závěry však dovolání nijak nepolemizuje, tím méně v rovině vymezené přípustnosti dovolání. Závěr o zařazení staveb do společného jmění manželů je tak správný.
Poslední námitkou dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že nebyla v dobré víře při uzavření směnné smlouvy, což vylučuje nabytí vlastnického práva k předmětným stavbám na základě ustanovení o tzv. materiální publicitě (§984 a násl. o. z.). Ani zde neformuluje žádnou právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání a kterou by měl dovolací soud přezkoumat. Cituje pasáže z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4540/2018 (21 Cdo 3017/2019) a dále z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1187/2019, 21 Cdo 1353/2019 a z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 693/23 a III. ÚS 1207/23.
Uvedená rozhodnutí vymezují především obecná pravidla pro nabývání od tzv. neoprávněného, která citaci částí rozhodnutí obsahují a která odvolací soud zohledňoval při posouzení, zda dovolatelka nenabyla vlastnické právo ke stavbám právě podle těchto zákonných ustanovení.
Závěr o nedostatku dobré víry u dovolatelky opřel odvolací soud o skutečnost, vycházející z tvrzení samotné dovolatelky, že s podáním návrhu na vklad vlastnického práva podle uzavřené směnné smlouvy vyčkávaly její smluvní strany na to, zda do katastru nemovitostí nebude zapsána poznámka spornosti, a to proto, že žalovaná 1), se kterou směnnou smlouvu dovolatelka uzavřela, obdržela dopis, ve kterém žalobkyně namítala relativní neplatnost převodu vlastnického práva na žalovanou 1) s tím, že stavby jsou ve společném jmění manželů. Již tato informace byla způsobilá žalovanou 3) objektivně znejistit v jejím přesvědčení o správnosti zápisu v katastru nemovitostí. Odvolací soud dodal, že žalobkyně mohla využít zápis poznámky podle §985 a §986 o. z., které by působily vůči všem osobám, uzavřel však, že vůči jednotlivé osobě může dobrou víru zpochybnit i adresné sdělení skutečností, které správnost zápisu znejišťují, či znalost takových skutečností.
S těmito rozhodnými závěry odvolacího soudu však dovolání nijak nepolemizuje, tím méně v rovině vymezené přípustnosti dovolání a uvedení důvodu dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované 3) přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2023
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu