ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3288.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 3288/2023-392
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně E. K. , zastoupené JUDr. Vlastimilem Marhanem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672/14, proti žalovanému M. N. , zastoupenému Mgr. Kateřinou Boháčovou Balatovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Americká 152/15, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 15/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2023, č. j. 17 Co 52/2023-371, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2023, č. j. 17 Co 52/2023-371, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2023, č. j. 3 C 15/2019-341, zřídil služebnost odpovídající povinnosti vlastníka pozemku parc. č. XY strpět na něm část bazénu z pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, přičemž tato část je vymezena kruhovou výsečí ohraničenou kružnicí mezi body 2, 3, 4, 5, 6 a přímkou mezi body 226–108 a 308–2, jak jsou zachyceny v geometrickém plánu č. 195/2018 Ing. Miloše Tůmy ze dne 11. 10. 2018, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I). Věcné břemeno zřídil za náhradu 900 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–V).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 6. 2023, č. j. 17 Co 52/2023-371, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku odstranit vlastním nákladem stavbu bazénu a plotu na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a uvést pozemek do předešlého stavu (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž ve vztahu k přípustnosti dovolání uvedl, že v rozhodnutí odvolacího soudu „jde o právní otázky (hmotného práva), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jedná se o otázky, které jsou v rozhodování dovolacího soudu rozhodovány odlišně“. V části III dovolání pak dovolatel uvádí, že „spatřuje rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, neboť na základě … skutkového stavu vyvstávají právní otázky, které byly rozhodovány Nejvyšším soudem rozdílně, a to: a) zda stavba bazénu žalovaného na části pozemku žalobkyně je neoprávněnou nebo oprávněnou, a pokud oprávněnou, zda s časově omezeným nebo neomezeným právem, b) zda nejsou dány důvody pro požadavek, aby byla odepřena ochrana vlastnického práva žalobkyně (práva domáhat se odstranění stavby) podle §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud především konstatuje, že dovolání je na samé hranici projednatelnosti z hlediska vymezení přípustnosti dovolání.
V úvodní části dovolání dovolatel uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právních otázek, přičemž „jde o právní otázky (hmotného práva), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jedná se o otázky, které jsou v rozhodování dovolacího soudu rozhodovány odlišně“.
Z této formulace není především patrné, zda má jít o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně otázky, které jsou v rozhodování dovolacího soudu rozhodovány odlišně, anebo o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a vedle toho o další (jiné) otázky, které jsou v rozhodování dovolacího soudu rozhodovány odlišně.
Šlo-li by o první z uvedených variant, pak dovolání vymezuje přípustnost dovolání pojmově nesprávně, neboť pro jednotlivou právní otázku nemůže současně existovat ustálená (jednotná) rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se odvolací soud měl odchýlit, a současně tatáž praxe dovolacího soudu, která by byla při řešení této otázky odlišná. Naproti tomu může z hlediska přípustnosti dovolání existovat situace, kdy je jedna právní otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena jednotně a jiná právní otázka naopak dovolacím soudem rozdílně. V dovolání se pak (obsahově) přípustnosti týká část pod bodem III, kde žalovaný poukazuje již jen na potřebu řešení právních otázek, které jsou rozhodovány Nejvyšším soudem odlišně.
Z celého obsahu dovolání je však zcela zřetelné, že pokud dovolatel odkazuje na jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž pasáže a části cituje, činí tak se souhlasem s obsahem těchto rozhodnutí a na žádném místě dovolání není vyjádřen nesouhlas se závěry vyslovenými dovolacím soudem. Z dovolání ostatně není patrna žádná právní otázka, která by měla být dovolacím soudem řešena odlišně, s tím, že by dovolatel žádal po dovolacím soudu vyjasnění nejednotnosti v jeho judikatuře. Takovou otázku dovolatel neuvádí a nevyplývá ani z obsahu dovolání.
Protože však v části bodu III dovolání je na několika místech uvedeno – ve vazbě na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu – že odvolací soud závěry vyslovené Nejvyšším soudem ve svém rozhodnutí nerespektoval, je obsahově zřejmé, že jediným důvodem přípustnosti dovolání je přípustnost založená na výhradě, že odvolací soud nerespektoval závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (bod 14 odůvodnění) na klíčové úvaze a závěru, že stavba části bazénu na pozemku žalobkyně parc. č. XY byla provedena se souhlasem jeho tehdejších většinových spoluvlastníků L. N., matky účastníků, a J. Č., děda účastníků, takže nešlo o stavbu neoprávněnou. Současně však odvolací soud zdůraznil, že takový souhlas mohl vlastník pozemku kdykoliv odvolat a uděleným souhlasem není vázán ani právní nástupce vlastníka, který souhlas udělil. Jde tak o situaci, kdy stavba byla postavena na základě práva, které žalovaného (stavebníka) k takové stavbě opravňovalo, nicméně toto právo později zaniklo. Zánik tohoto práva, tedy odvolání souhlasu žalobkyně jako vlastnice uvedeného pozemku s umístěním stavby, lze bezpečně dovodit právě z postoje žalobkyně, který vyjádřila podáním žaloby a který zastávala v průběhu celého řízení.
Dovolatel zjevně směřuje k závěru, že právo, které ho opravňovalo ke zřízení části stavby na pozemku žalobkyně, nepředstavuje „časově omezené právo“, ale naopak „časově neomezené právo“. Namítá v této souvislosti rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 4027/2010; s tímto rozhodnutím však rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není.
Ve věci sp. zn. 22 Cdo 4027/2010, kde soudy nevyhověly žalobě na odstranění části stavby z pozemku, byl dovolací soud vázán skutkovými zjištěními, že právní předchůdce žalovaného zřídil spornou stavbu garáže na pozemku žalobců, který byl tehdy ve spoluvlastnictví jeho a právních předchůdců žalobců, a že tak učinil za souhlasu všech tehdejších podílových spoluvlastníků pozemku, učiněného bez výhrady časového omezení a bez sjednané možnosti dodatečného odvolání souhlasu. Vyšly tak ze zjištění, že ke dni jejich rozhodování měl stavebník stále existující právní titul k užívání pozemku, na kterém se stavba nacházela. Šlo tak o dohodu podílových spoluvlastníků. Tím se však uvedená věc odlišuje od souzené věci, kde odvolací soud (viz výše – bod 14 odůvodnění jeho rozsudku) vysvětlil, že ke dni rozhodování soudu již žalovaný titul ke zřízení stavby pozbyl, a to z důvodu odvolání souhlasu vlastníka pozemku (šlo o výprosu od vlastníka pozemku); s tímto klíčovým závěrem dovolání nijak nepolemizuje.
Odvolací soud zjevně vyšel z úvahy, že žalovanému svědčila k užívání pozemku žalobkyně toliko výprosa jako časově omezené právo, které zaniklo odvoláním souhlasu ze strany žalobkyně. Za takové časově omezené právo pak výprosu výslovně v dovolání označuje i sám žalovaný. Ze stejného důvodu nemůže založit rozpor s judikaturou dovolacího soudu ani odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 746/2007, které vycházelo z časově neomezeného práva stavebníka zřídit na cizím pozemku stavbu.
Dovolání je ostatně v této části vnitřně rozporné, neboť dovolatel dovolací argumentací zjevně směřuje k závěru, že mu svědčilo časově neomezené právo ke zřízení stavby na pozemku žalobkyně (tj. právo na pozemku žalobkyně stavbu zřídit), současně však (bod 25 dovolání) nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že stavba bazénu na pozemku žalobkyně je stavbou oprávněnou. Jestliže dovolatel na jednu stranu tvrdí, že mu svědčilo časově neomezené právo ke zřízení stavby na pozemku žalobkyně, nemůže současně tvrdit, že nejde o stavbu oprávněnou, protože ta je podmíněna právě existencí právního titulu ke zřízení stavby ať již dočasného, nebo trvalého.
Jako druhou právní otázku dovolatel v dovolání vymezuje nesprávné posouzení nároku žalobkyně z hlediska korektivu dobrých mravů, resp. zákazu zjevného zneužití práva. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku (bod 30 odůvodnění) konstatoval, že uvedené korektivy představují výjimečné odepření ochrany jinak existujícímu právu (vlastnickému právu žalobkyně). V této souvislosti akceptoval závěr soudu prvního stupně, že odstranění bazénu z pozemku žalobkyně nelze považovat za účelné, neboť hospodářský přínos takového opatření žalobkyni je ve zjevném nepoměru k hospodářské ztrátě žalovaného. Současně však zdůraznil, že otázku dobrých mravů, resp. zákazu zneužití práva je v dané věci nutno posoudit komplexněji a přihlédnout i k jiným než ekonomickým hlediskům. Odvolací soud přihlédl k tomu, že z chování žalobkyně v průběhu řízení nelze dovodit, že by snad chtěla žalovanému „působit jen obtíže a naschvály“. Vztahy účastníků jsou totiž na špatné úrovni, na čemž se výrazně podílí žalovaný svým chováním. Za zásadní pak odvolací soud považoval také postup žalovaného v dané věci potud, že na jednání u soudu prvního stupně dne 24. 4. 2019 soud prvního stupně projednal s účastníky možnost smírného vyřešení sporu, přičemž byla uzavřena dohoda o dalším postupu, kterou oba účastníci stvrdili svými podpisy. Obsahem této dohody byla bezúplatná směna pozemku účastníků, pro niž bylo zapotřebí vyhotovení geometrického plánu, přičemž mezi účastníky došlo k dohodě, že zpracování tohoto plánu zadá žalobkyně zvolenému geodetovi a náklady s tím spojené uhradí účastníci rovným dílem. Dne 20. 8. 2019 žalobkyně oznámila, že žalovaný odmítl podmínky této dohody splnit, což žalovaný nepopíral, ale vysvětloval to tím, že na pozemku dříve nabízeném ke směně má stromy a další dřeviny, k nim má citový vztah. Odvolací soud tak s přihlédnutím k uvedeným skutečnostem dospěl k závěru, že výkon práva žalobkyně v dané věci není ani v rozporu s dobrými mravy ani zjevným zneužitím jejího práva.
V této souvislosti dovolatel namítá rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2023/2013, 21 Cdo 633/2002, 31 Cdo 1096/2000 (o rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 432/2002 nemůže jít proto, že v uvedeném rozhodnutí řešil Nejvyšší soud otázku vypořádání neoprávněné stavby, nikoliv stavby oprávněné).
Dovolatelem uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjadřují obecný požadavek na to, aby při úvaze, zda výkon práva vlastníka není v rozporu s dobrými mravy či není zjevným zneužitím práva, soud vzal v potaz všechny okolnosti případu, neboť zamítnutím žaloby se odpírá vlastníkovi věci ochrana jeho vlastnického práva. S rozhodnutími uváděnými žalovaným však rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není.
Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech žaloby na vydání věci či odstranění stavby poměřovat úpravou obsaženou v §1040 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Tím se pak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění žalobě, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014).
Podle §1040 odst. 1 o. z. platí, že kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.
Podle §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Podle odst. 2 téhož ustanovení má obdobné právo i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe.
Vzhledem k tomu, že ochrana vlastnického práva formou vindikační žaloby je v §1040 odst. 1 o. z. založena na stejných principech jako tomu bylo v §126 odst. 1 obč. zák., lze v tomto směru i nadále vycházet z dosavadní judikatury (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 02. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015).
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle §2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
Podle §8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Nejvyšší soud opakovaně připustil zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy (např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014 či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99). Dospěl přitom k závěru, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného.
Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v §3 odst. 1 obč. zák., s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v §2 odst. 3 o. z. a v §8 o. z. vylučujících právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017).
Tak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), uvedl, že za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu [k tomu srovnej §8 (Zákaz zneužití práva). In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1–654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 59], resp. Se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Pulkrábek, Z. §8. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. §1–117. 1. vydání Praha: Leges, 2013, s. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany [k tomu srovnej Lavický, P. §8 (Zákaz zneužití práva). In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1–654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 59–60; Pulkrábek, Z. §8. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. §1–117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 163].
Samotné posouzení toho, zda v určité věci jde o rozpor výkonu práva s dobrými mravy či jde o zjevné zneužití práva, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, neboť toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění. Dovolací soud by mohl takovou úvahu zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005).
V dané věci dovolací soud nespatřuje úvahu o tom, že žalobu nelze vzhledem ke konkrétním okolnostem dané věci zamítnout pro rozpor s dobrými mravy, resp. Pro zneužití práva ve smyslu §8 o. z., za zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud přihlédl k individuálním okolnostem věci, které v rozhodnutí popsal; zvážil ekonomický dosah odstranění části stavby z pozemku žalovaného, přihlédl však také ke špatným vztahům mezi účastníky, na nichž se výraznou měrou podílí žalovaný, jednání žalobkyně, které vůči žalovanému charakter šikany nemá, a zejména zohlednil zmaření mimosoudního vyřízení věci ve značné fázi jeho realizace, přičemž důvody nemožnosti smírného vyřízení věci lze přičíst jednoznačně žalovanému. Dospěl-li na základě těchto skutečností odvolací soud k závěru, že výjimečné okolnosti, které by umožňovaly učinit závěr o zjevném zneužití práva, v dané věci nejsou, nelze v žádném případě jeho závěry a úvahy považovat za zjevně nepřiměřené tím spíše, že řízení o dovolání je řízením o mimořádném opravném prostředku.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalovaného není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu