ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.343.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 343/2023-1025
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 340/42, adresa pro doručování Územní pracoviště Brno, Brno, Příkop 11, proti žalované A. P. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Jakubem Hájem, advokátem se sídlem ve Vizovicích, Palackého náměstí 354, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 272/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 6. 9. 2022, č. j. 59 Co 47/2022-957, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalované na odklad právní moci napadeného rozsudku se zamítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 12. 2021, č. j. 38 C 272/2019-861, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. 1. 2022, č. j. 38 C 272/2019-889, rozhodl o vypořádání společného jmění manželů („SJM“) žalované a jejího manžela S. P., narozeného XY. Zamítl žalobu na vypořádání ke specifikovaným položkám žaloby 24, 25 a 103 (výrok I), přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně nemovité věci (výrok II), přikázal do výlučného vlastnictví žalované specifikované movité věci - položky 1-23 a 26 – 102 (výrok III), uložil žalobkyni, aby zaplatila žalované vypořádací podíl 2 474 300 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV), a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku (výroky V- VII).
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalované po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 6. 9. 2022 č. j. 59 Co 47/2022-957, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení ve výrocích II, III, IV. potvrdil, změnil ve výrocích V, VI a VII a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Ve věci jde o toto: Společné jmění manželů žalované a jejího manžela zaniklo právní mocí rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2016, č. j. 68 T 9/2015-2751, kterým byl manželu žalované uložen mimo jiné trest propadnutí majetku, a na žalobkyni tak přešlo právo podat žalobu na vypořádání SJM manželů P. V důsledku trestné činnosti manžela žalované a jejich syna byla spotřební daň zkrácena nejméně o 353 525 370 Kč. Protože značnou část jmění v SJM tvořil majetek nabytý za výnosy z trestné činnosti manžela žalované, resp. v souvislosti s ní, přikročil odvolací soud , stejně jako soud prvního stupně , k disparitě podílů ve prospěch žalujícího státu.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013. Dovozování předpokladu přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, není možné, aby si dovolací soud sám přípustnost dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě se zabýval důvodností dovolání.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí). Předpoklad přípustnosti dovolání se vymezí tak, že dovolatel specifikuje právní otázku, na které rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, přičemž toto vymezení vyžaduje určitou míru zobecnění problému (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17), a poté se uvede předpoklad přípustnosti dovolání. Tvrdí-li dovolatel, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak musí konkrétně uvést, od jakého řešení se odvolací soud odchýlil; odkaz na spisovou značku rozhodnutí v zásadě nedostačuje.
Především se uvádí, že dovolací soud, vázán obsahem podaného dovolání, vychází z dovoláním nezpochybněného předpokladu, že i majetek nabytý trestnou činností, resp. majetek za takový majetek získaný, je v této věci součástí společného jmění manželů (k této otázce viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 84/2017, a ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 6 Tdo 203/2022, a judikaturu a literaturu tam uvedenou).
K relevantním předpokladům přípustnosti dovolání, vymezeným pod bodem I. Pod nadpisem: „Přípustnost dovolání“, se uvádí: Byť se tu zjevně zaměňuje přípustnost dovolání a dovolací důvod, z obsahu dovolání tvrzení některých způsobilých předpokladů přípustnosti vyplývá.
K rozhodnutí o disparitě podílů:
Dovolatelka tvrdí, že předpoklad pro disparitu není dán, a uvádí: „Odvolací soud se při hodnocení otázky hmotného práva ve vztahu k důvodům pro tzv. disparitu podílů při vypořádání společného jmění manželů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak popsána například v rozhodnutí dovolacího soudu č. j. 22 Cdo 3304/2018-1038 ze dne 5. 1. 2021 ve vztahu k hodnocení principu zásluhovosti o nabytí majetku na straně jednoho z manželů proti otázce péče o rodinnou domácnost na straně druhého z manželů. Odvolací soud rozhodnutí o disparitě ve prospěch státu/manžela založil (navzdory rozdílným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně) na (zástupném) argumentu zásluhovosti manžela o nabytí majetku a v tomto kontextu zcela pominul protikladný argument náležité péče dovolatelky jako manželky o rodinu, děti, rodinnou domácnost a společný majetek“.
Takový rozpor však není dán. Ve zmíněném rozsudku dovolací soud uvedl: „V rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, dovolací soud vysvětlil, že pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů“. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004, dále uvedl, že základní tezí při uplatnění principu zásluhovosti je, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě pouze za podmínky, že zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty.
To, že rozhodnutí o disparitě je v případě, že druhý z manželů řádně pečoval o rodinu, výjimečné, ještě neznamená, že je vyloučeno.
Posouzení toho, zda jsou dány podmínky pro uplatnění disparity podílů, je vždy individuální. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že řešení této otázky lze v dovolacím řízení zpochybnit jen v případě, že by úvahy soudů nižších stupňů byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3725/2015)“.
Disparita tedy tam, kde jeden z manželů řádně pečuje o společnou domácnost, přichází v úvahu v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. O to v dané věci, byť jistě netypické, jde, jak to zdůvodnil odvolací soud pod bodem 47. rozsudku, kde mimo jiné uvedl: „V posuzované věci k uvedené zásluhovosti přistupuje ta okolnost, že k opatření finančních prostředků k výstavbě rekreačního objektu docházelo v souvislosti s výkonem podnikatelské činnosti manžela žalované, při které se jmenovaný dopouštěl trestné činnosti, za kterou byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Manžel žalované tedy opatřil finanční prostředky k výstavbě rekreačního objektu při podstupování rizika trestního stíhání a s ním spojeného rizika uložení vysokého trestu, což se v konečném důsledku v jeho případě naplnilo“. K tomu pod bodem 48 dodal: „Žalovaná se o nabytí rekreačního objektu do společného jmění manželů nikterak nezasloužila a při shora zmíněných okolnostech by bylo v rozporu s principy spravedlnosti, aby z takto získané majetkové hodnoty při vypořádání společného jmění manželů profitovala“. Podle zjištění soudu prvního stupně žalovaná od roku 2000 vlastní příjmy neměla, „až posléze starobní důchod“ (bod 49 rozsudku). „Žalovaná nikdy vysokých výdělků nedosahovala, což ostatně dokládají i přehledy jejích vyměřovacích základů pro důchodové pojištění. Ostatně i její manžel vypověděl, že ona sama žádné velké příjmy neměla“ (bod 75 rozsudku). Přitom podle zjištění v trestním řízení „činila hodnota majetku nacházejícího se v SJM manželů P. v průběhu let 2004 až 2011 částku okolo 20 000 000 Kč (bod 49 rozsudku – k tomu se dodává, že „v trestním řízení bylo podle žalobkyně zjištěno, že manžel žalované spolu s jejich synem naprostou většinu majetku získaného trestnou činností vyvedl do ciziny, případně jinak ukryl, aby se tak vyhnul jeho postižení trestem propadnutí majetku“ – bod č. 40).
Za těchto skutkových okolností a s přihlédnutím k individuálním zvláštnostem věci nepovažuje dovolací soud úvahu, na jejímž základě rozhodl odvolací soud o disparitě, za zjevně nepřiměřenou; není tu tak rozpor s jeho judikaturou a v této části není dovolání přípustné.
Dovolatelka, nesystematicky, ještě tvrdí blíže neupřesněný rozpor napadeného rozsudku s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010; v tomto rozsudku dovolací soud vyslovil, že „odklon od rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním, ale pouze takovým, které se významněji promítá do majetkové sféry zákonného majetkového společenství manželů nebo do péče o rodinu. Zjištěné okolnosti je však nutno důsledně poměřovat v poměrech každého individuálního případu, neboť variabilita vzájemných vztahů manželů ztěžuje vyslovení obecných, vždy aplikovatelných závěrů“. Ovšem již druhá z citovaných vět vylučuje tvrzený rozpor; jde tu o jiné skutkové okolnosti. Navíc v této věci soud nevyšel z toho, že by jednání manžela dovolatelky mělo být důvodem ke snížení jeho podílu, bylo tomu přesně naopak, neboť důvodem jeho vyššího podílu bylo jeho chování, vymykající se obvyklému standardu a spojené s vysokou mírou rizika, které vedlo k získání značného majetku. Ani zde není rozpor s judikaturou dovolacího soudu dán.
Ke tvrzení o nesprávném posouzení uplatnění soukromého práva nezávisle na uplatňování práva veřejného (§1 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „o. z.“):
Zde dovolatelka tvrdí, že „odvolací soud posoudil dovoláním otevřenou otázku hmotného práva v rozporu s ustálenou judikaturou (např. právní závěry vyslovené v rámci rozhodnutí dovolacího soudu 22 Cdo 3637/2010 ze dne 5. 3. 2012), což má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (v otázce tzv. disparity)“. Jiný předpoklad přípustnosti se tu neuvádí. Pokud jde o disparitu, odkazuje se na to, co je uvedeno výše; ohledně nesprávné aplikace §1 odst. 1 o. z. není předpoklad přípustnosti dovolání nijak vymezen, rozpor s uvedeným rozsudkem tu nemůže být již proto, že ten se aplikací §1 odst. 1 o. z. nezabýval, věc posuzoval podle tehdy účinného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
Ke tvrzení o nepřípustném přenesení důkazního břemene v rámci vysvětlovací povinnosti spolu s nepřípustnou retroaktivitou tzv. „prokazování příjmů“ při hodnocení zásady zásluhovosti.
Zde dovolatelka po předložení právního názoru na postup soudu nijak nevymezila právní otázku, na které napadené rozhodnutí spočívá, a uvedla: „Soud prvního stupně (a stejně též soud odvolací, jenž postup soudu prvního stupně aproboval a převzal) tak rozhodly v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu k otázce tzv. vysvětlovací povinnosti, přenesení důkazního břemene a související míry (hodnocení) důkazu, např. ve vztahu k rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2822/2013 ze dne 30. 7. 2014 (vysvětlovací povinnost, přenesení důkazního břemene) či sp. zn. 30 Cdo 5750/2015 ze dne 25. 5. 2016 (otázka míry důkazu)“. V čem má rozpor spočívat v souvislosti s vymezením předpokladů přípustností dovolání, neuvedla. Není zde tedy konkrétně vymezena právní otázka, na které rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od konkrétně vymezení ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (označení spisových značek rozhodnutí je nedostatečné). Již z toho důvodu nemůže uvedené tvrzení založit přípustnost dovolání.
Jen na okraj se uvádí, že prokáže-li se v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, že věc nabyl v tzv. zákonném režimu jeden z manželů nebo oba manželé společně za trvání manželství, má se za to, že věc je součástí společného jmění; toho, kdo tvrdí, že jsou splněny podmínky pro nezařazení věci do společného jmění, uvedené zejména v §709 odst. 1 a 3 o. z., tíží důkazní břemeno ohledně skutečností tam uvedených (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021).
Hodnocení důkazů, které dovolatelka zpochybňuje, v zásadě nepodléhá dovolacímu přezkumu. A ostatně judikatura uvedená výše se netýká případu, kdy majetek nabytý v důsledku trestné činnosti mnohonásobně převyšoval příjmy a – s odhlédnutím od této činností – majetkové poměry manželů.
K „opomenutí důkazů (jež nebyly provedeny) a též opomenutí důkazů provedených ve smyslu §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu“:
Zde dovolatelka tvrdí rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo 592/2022, bod 33 a 34 odůvodnění chybí první uvozovky “. Nicméně právě v bodě 34 tohoto rozhodnutí se uvádí, že odvolací soud „zatížil odvolací řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. K takové vadě může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání (z jiného důvodu) přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, nebo ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020; (stejné též např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1954/09).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 10. 5. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu