ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3629.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3629/2022-743
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. S., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Janem Groborzem, advokátem se sídlem v Brně, Benešova 628/12, proti žalovanému P. S., narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269/36, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 77/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 13. 9. 2022, č. j. 54 Co 268/2021-707, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 13. 9. 2022, č. j. 54 Co 268/2021-707, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně – pobočce v Jihlavě, k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 9. 2021, č. j. 7 C 77/2018-613, rozhodl o vypořádání společného jmění manželů (dále také „SJM“) tak, že přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného osobní automobil zn. XY, RZ XY, v ceně 392 300 Kč, zůstatek na účtu číslo XY, vedený u České spořitelny, a.s., ve výši 48 485,42 Kč, kapitálovou hodnotu na penzijním připojištění u AXA penzijní společnost a.s., číslo smlouvy 1600920685, ve výši 217 891,84 Kč, kapitálovou hodnotu na životním pojištění u ČSOB Pojišťovny, a.s., číslo smlouvy 1200254485, ve výši 35 366 Kč, kapitálovou hodnotu na životním pojištění u ČSOB Pojišťovny, a.s., číslo smlouvy 1105029150, ve výši 69 582 Kč, zůstatek na účtu u Generali Investments CEE, investiční společnost, a.s., číslo účtu XY, ve výši 21 235,20 Kč, zůstatek na účtu stavebního spoření u Raiffeisen stavební spořitelny, a.s., číslo účtu XY, ve výši 161 618,77 Kč a vyplacenou částku z trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 1/2010 ve výši 41 257,34 Kč (výrok I). Do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal zůstatek na účtu u společnosti Generali Investments CEE, investiční společnost, a.s., číslo účtu XY, ve výši 2 087,79 Kč, zůstatek na účtu u Penzijního fondu České spořitelny, a.s., číslo smlouvy 4000715504, ve výši 29 303,50 Kč, zůstatek na účtu u České spořitelny, a.s., číslo účtu XY, ve výši 36 793,93 Kč, nesplacený zůstatek úvěru u Raiffeisen stavební spořitelny, a.s., číslo XY, ve výši mínus 405 497,64 Kč a členský podíl v bytovém družstvu Zelená Hora, stavební bytové družstvo, sídlem Brněnská 1146/30, 591 01 Žďár nad Sázavou, spojený s právem nájmu k bytu č. 003 o velikosti 3+1, nacházející se v budově č. p. XY, č. or. XY, na adrese XY, ve výši 1 240 000 Kč (výrok II). Výrokem III uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. 003 v domě č. p. XY, č. or. XY, na adrese XY, a výrokem IV zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ze zaniklého společného jmění manželů ve výši 42 524,50 Kč. Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V) a rozhodl i o náhradě nákladů řízení státu (výrok VI a VII).
O přikázání členského podílu v bytovém družstvu žalobkyni rozhodl soud prvního stupně s tím, že o jeho nabytí a udržení se sice oba účastníci zasloužili stejnou měrou a družstevní byt užívá žalovaný s nezletilou dcerou účastníků, avšak žalovaný nedisponuje dostatečnými finančními prostředky, aby mohl žalobkyni uhradit případný vypořádací podíl. Současně soud prvního stupně neměl za prokázaný tvrzený vnos žalovaného ve výši 200 000 Kč, resp. 250 000 Kč.
Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, č. j. 54 Co 268/2021-707, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV změnil tak, že ze společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal osobní automobil zn. XY, registrační značky XY v ceně 392 300 Kč, zůstatek na účtu číslo XY vedeném u České spořitelny, a.s., ve výši 48 485,42 Kč, kapitálovou hodnotu na penzijním připojištění sjednaném u AXA penzijní společnosti a.s. dle smlouvy číslo 1600920685 ve výši 217 891,84 Kč, kapitálovou hodnotu na životním pojištění sjednaném u ČSOB Pojišťovny, a.s., dle smlouvy číslo 1200254485 ve výši 35 366 Kč, kapitálovou hodnotu na životním pojištění sjednaném u ČSOB Pojišťovny, a.s., dle smlouvy číslo 1105029150 ve výši 69 582 Kč, zůstatek na účtu číslo XY vedeném u Generali Investments CEE, investiční společnosti, a.s., ve výši 21 235,20 Kč, částku 41 257,34 Kč představující náhradu škody přiznanou rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2011, sp. zn. 10 T 1/2010 a „vlastnické právo k družstevnímu podílu“ v bytovém družstvu Zelená Hora, stavební bytové družstvo, sídlem 591 01 Žďár nad Sázavou, Brněnská 1146/30, spojené s právem nájmu k bytu č. 003, o velikosti 3 + 1 nacházejícím se v budově č. p. XY, č. or. XY, na adrese XY, a do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal zůstatek na účtu číslo XY vedeném u společnosti Generali Investments CEE, investiční společnost, a.s., ve výši 2 087,79 Kč, kapitálovou hodnotu na penzijním připojištění sjednaném u Penzijního fondu České spořitelny, a.s., dle smlouvy číslo 4000715504 ve výši 29 303,50 Kč a zůstatek na účtu číslo XY vedeném u České spořitelny, a.s., ve výši 36 793,93 Kč. Dále žalovanému přikázal k doplacení jednu polovinu nesplaceného zůstatku úvěru poskytnutého Raiffeisen stavební spořitelnou, a.s., číslo účtu XY. Stejně tak žalobkyni přikázal k doplacení jednu polovinu nesplaceného zůstatku úvěru poskytnutého Raiffeisen stavební spořitelnou, a.s., číslo účtu XY a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů na vypořádávaném jmění částku ve výši 1 249 787 Kč (výrok I). Zrušil výrok III rozsudku soudu prvního stupně a v této části řízení zastavil (výrok II). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III – V).
Odvolací soud dospěl na základě jím provedených důkazů k opačnému závěru, tedy že se žalovanému podařilo prokázat vnos 250 000 Kč do společného jmění z jeho výlučných prostředků. Odlišně od soudu prvního stupně odvolací soud rozhodl i o vypořádání družstevního podílu. Především z důvodu péče o nezletilé dítě a zajištění jeho bytové potřeby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a přikázal právo k družstevnímu podílu spojené s nájmem bytu do výlučného vlastnictví žalovaného. Odvolací soud přitom přihlédl k tvrzení žalovaného, že je připraven zaplatit žalobkyni vypořádací podíl z úvěru od peněžního ústavu. S ohledem na odlišný náhled odvolacího soudu na rozsah společného jmění účastníků, na vnosy účastníků z jejich výlučného majetku do společného jmění manželů i rozdílný způsob vypořádání družstevního podílu rozhodl odvolací soud rozdílně i o výši vypořádacího podílu.
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které formuluje následovně:
1. Je v případě rozhodování o přikázání družstevního podílu, se kterým je spojeno právo nájmu bytu, v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů do výlučného vlastnictví jednoho z bývalých manželů, nutné dát přednost zásadě minimalizace vypořádacího podílu nebo naopak zájmu nezaopatřeného dítěte, které v bytě dosud bydlí s rodičem, kterému má družstevní podíl připadnout, a to navíc za situace, kdy se nezaopatřené dítě chová k druhému rodiči hrubě?
Podle tvrzení dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se zásady minimalizace vypořádacího podílu, dle které se věci mají mezi rozvedené manžele rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, dále pak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3655/2017 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 932/2016. Otázku upřednostnění zásady minimalizace vypořádacího podílu či zájmu nezaopatřeného dítěte současně považuje za otázku dosud dovolacím soudem neřešenou.
2. Lze při vypořádání společného jmění manželů přikázat do výlučného vlastnictví bývalého manžela věc, v důsledku čehož bude tento bývalý manžel povinen hradit vysoký vypořádací podíl (rovnající se hodnotě přikazované věci), aniž by bylo dokazováním postaveno najisto, že je solventní k úhradě vypořádacího podílu?
Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se prověření schopnosti spoluvlastníka uhradit vypořádací podíl, jestliže mu bude věc přikázána do výlučného vlastnictví, přičemž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 493/2018, dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1305/2007.
3. Stávají se součástí společného jmění manželů finanční prostředky ve výlučném vlastnictví jen jednoho z manželů, které jsou vloženy na bankovní účet, na kterém jsou uloženy finanční prostředky tvořící společné jmění manželů, jestliže takovým vkladem na bankovní účet dojde ke smísení výlučných prostředků manžela a prostředků ve společném jmění manželů, v důsledku čehož, včetně následných finančních transakcí na bankovním účtu, již nelze finanční prostředky odlišit?
Žalobkyně uvádí, že se jedná o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a pro případ, že dovolací soud dojde k závěru, že se jedná o otázku již dovolacím soudem vyřešenou, žalobkyně uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost a případně i právní moc rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Přípustnost dovolání zakládá, jak blíže rozvedeno dále, skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K otázce minimalizace vypořádacího podílu:
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2068/2019 (toto a dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz ), vyložil, že úprava vypořádání společného jmění manželů obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), se co do základních hmotněprávních souvislostí zásadně neliší od úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Nevyplývají z ní výslovně (stejně jako v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) žádné konkrétní způsoby vypořádání společného jmění manželů. Podpůrně lze uvažovat o aplikaci způsobů vypořádání podle úpravy podílového spoluvlastnictví (§712 o. z.). Lze proto připustit, stejně jako za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, způsob vypořádání přikázáním majetkových hodnot do výlučného vlastnictví některému z bývalých manželů.
Již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, soudní praxe formulovala množství hledisek rozhodných pro přikázání věci jednomu z manželů; právní úprava totiž nestanovila přesná a jednoznačná kritéria pro určení toho, které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány (§149 odst. 3 obč. zák.), ani hlediska určující, k čemu má soud při vypořádání zákonného majetkového společenství manželů přihlédnout (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011). Jedním z takto dovozených hledisek bylo, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001).
Ani současná právní úprava nestanoví kritéria pro určení toho, které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány (srov. především §742 o. z.). S ohledem na některé podstatné změny právní úpravy společného jmění manželů nelze patrně bez dalšího dovozovat použitelnost všech takto dosud formulovaných kritérií či zachování jejich dřívější váhy. Lze však nadále vycházet z toho, že objeví-li se v řízení o vypořádání společného jmění manželů různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudů nižších stupňů, jaké řešení zvolí. Tuto úvahu dovolací soud zpochybní pouze v případě, že bude zjevně nepřiměřená či nebude řádně odůvodněna (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3822/2019).
V posuzované věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu o přikázání shora uvedeného družstevního podílu v bytovém družstvu Zelená Hora, s nímž je spojené právo nájmu bytu, do výlučného vlastnictví žalovaného. Odvolací soud své rozhodnutí řádně odůvodnil, když uvedl, že je nutné především přihlédnout k tomu, že předmětný byt obývá žalovaný se svou nezletilou dcerou, která je svěřena do péče otce, nadto žalobkyně předmětný byt od konce roku 2016 neobývá. Je to tedy výhradně otec, kdo zajišťuje péči o nezletilé dítě a jeho bytovou potřebu, a to právě v předmětném bytě.
Z uvedeného plyne, že rozhodl-li odvolací soud o přikázání této položky do vlastnictví žalovaného, spočívá jeho rozhodnutí v této části na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., a proto tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
K otázce prokazování solventnosti žalovaného:
Rozhodnutí odvolacího soudu je v daném směru v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, proto je dovolání v této části přípustné i důvodné.
V rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, Nejvyšší soud uvedl, že smyslem požadavku solventnosti spoluvlastníka je dosáhnout toho, aby každý ze spoluvlastníků obdržel majetkovou hodnotu odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu a zamezilo se tomu, že spoluvlastník, kterému byla přiznána přiměřená náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně. V uvedeném rozhodnutí také Nejvyšší soud vysvětlil, že solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání rozhodnutí soudu. Účastník tedy musí s finančními prostředky odpovídajícími přiměřené náhradě disponovat nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (například závazným příslibem půjčky či poskytnutím úvěru). Toliko výjimečně je možné spoluvlastníku přikázat společnou věc, ačkoliv finančními prostředky nezbytnými pro vyplacení přiměřené náhrady nedisponuje, za předpokladu, že z dokazování vyplyne jednoznačný závěr, že daný spoluvlastník potřebné finanční prostředky v přiměřené době získá (například probíhá-li dědické řízení, po jehož skončení by měl spoluvlastník patřičné finanční prostředky zdědit, či má-li finanční prostředky po omezenou dobu fixované na peněžním účtu, dluhopisovém listu apod.). V těchto případech se jedná o přísné posouzení individuálních skutečností a hodnocení důkazů v konkrétní věci. Není-li tedy postaveno najisto, že spoluvlastník finančními prostředky již disponuje či je v přiměřené době získá, pak podmínka solventnosti není splněna.
Odvolací soud rozhodl o nároku žalobkyně na vypořádací podíl ve výši 1 249 787 Kč, musel proto poměřovat solventnost žalovaného ve vztahu k této částce. V odůvodnění svého rozhodnutí se však omezil na konstatování, že žalovaný „uvedl, že je připraven zaplatit vypořádací podíl, a to formou poskytnutí mu úvěru od peněžního ústavu“. Tento závěr však odvolací soud nedoplnil žádným důkazním prostředkem ani - v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. - neuvedl, jaká konkrétní skutečnost byla zjištěna či prokázána k učinění takového závěru. Jakým konkrétním způsobem, v jaké podobě a za jakých podmínek by měly být finanční prostředky peněžním ústavem žalovanému poskytnuty, však z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu patrné není.
Skutková zjištění odvolacího soudu tak podkladem pro závěr o solventnosti žalovaného být nemohou.
Požadavek na zkoumání podmínky solventnosti byl namístě mimo jiné dále proto, že odvolací soud dospěl k nerovnoměrnému přikázání věcí ze společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalovaného, přičemž žalobkyni byl toliko přiznán nárok na vysoký vypořádací podíl.
K tomu dovolací soud připomíná, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5180/2016, připustil, že podmínka solventnosti nemusí být dána pouze vyplacením z „ruky do ruky“, ale může být splněna i prostřednictvím smlouvy o úvěru. V daném případě se jednalo o smlouvu o hypotečním úvěru, která již byla uzavřena ke dni rozhodování odvolacího soudu.
V souvislosti se splněním podmínky solventnosti a úvěrovými produkty je však nutno přísně odlišovat jejich povahu; může jít typicky totiž již o uzavřenou smlouvu o úvěru (či o jinou smlouvu, na základě které vzniká nárok na poskytnutí finančních prostředků), tzv. „předschválený limit hypotečního úvěru“ (viz uvedené rozhodnutí 22 Cdo 5180/2016), zprávu bankovního ústavu, který vyjadřuje ochotu k jednání o poskytnutí úvěru (v návaznosti na výsledek řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nebo bez vazby na tento výsledek), apod. Současně samozřejmě mohou účastníci dokládat možnost opatření finančních prostředků od nebankovních institucí nebo od fyzických či právnických osob či jiným způsobem.
Otázku formy poskytnutí finančních prostředků, podmínek a předpokladů jejich poskytnutí i osobu poskytovatele je nutno posuzovat při úvaze, zda je podmínka solventnosti splněna z hlediska závěrů vysvětlených v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1942/2016; v těchto případech jde o posuzování individuálních okolností a hodnocení konkrétních důkazů.
Poměřovat závěry přijaté odvolacím soudem ve vztahu k výše uvedenému však nelze, protože odvolací soud se v odůvodnění rozsudku omezil na konstatování, že žalovaný „uvedl, že je připraven zaplatit vypořádací podíl, a to formou poskytnutí mu úvěru od peněžního ústavu“. Jestliže však závěry odvolacího soudu nemohou obstát pro nepřezkoumatelnost rozsudku v této části, je zřejmé, že otázka solventnosti byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
K otázce smísení finančních prostředků ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů s finančními prostředky tvořícími společné jmění manželů na jednom bankovním účtu:
Otázka smísení výlučných prostředků manžela a prostředků ve společném jmění manželů na jednom bankovním účtu i včetně následných finančních transakcí na bankovním účtu, již byla dovolacím soudem vyřešena. Nejvyšší soud např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uvedl, že peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo smlouvy o vkladovém účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu, představuje pohledávku z účtu u peněžního ústavu. V rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 638/2011, Nejvyšší soud doplnil, že „důsledkem takového postupu však není skutečnost, že se výlučné finanční prostředky žalobkyně staly po jejich vložení na účet a následném výběru finančními prostředky tvořícími součást společného jmění manželů, ale zůstaly ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Na tom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že na účtu žalovaného se v době vkladu nacházely již i prostředky tvořící společné jmění manželů. Samotným uložením výlučných finančních prostředků na účet u peněžního ústavu a jejich následným výběrem nedochází ke změně právního režimu v tom smyslu, že by se uvedené finanční prostředky staly součástí společného jmění manželů“.
Není důvodu, aby nebylo možné rozlišovat mezi výlučnými prostředky a prostředky náležejícími do SJM, byť jsou uloženy na jednom bankovním účtu. Opačný závěr by nedůvodně nutil manžele k zakládání „oddělených“ bankovních účtů, přičemž se však může v každém konkrétním případě stát, že na účet s prostředky ve výlučném majetku bude připsána (byť bagatelní) částka ze SJM; v takovém případě není správný závěr, že by výlučné prostředky nebylo – v poměrech konkrétní věci – možné od společných odlišit. Jestliže byly na účet u peněžního ústavu patřící jednomu z manželů uloženy jeho výlučné peněžní prostředky i prostředky pocházející ze společného jmění manželů, neznamená to, že by bez dalšího na všechny platby z tohoto účtu bylo nutné pohlížet jako na plné nebo částečné platby ze společného jmění manželů. Bude vždy záležet na okolnostech dané věci, na výši uložených prostředků, jejich původu a na výši platby. Stejný závěr se podává i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 638/2011.
Uvedené závěry shrnul Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, který byl uveřejněn pod č. 48/2023 Sbírky soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu.
V této věci odvolací soud přihlédl ke všem relevantním okolnostem, zejména k původu a výši finančních prostředků na bankovním účtu, z čehož učinil závěr, že se žalovanému podařilo prokázat svůj vnos do společného jmění ze svých výlučných prostředků ve výši 250 000 Kč, přičemž jeho výši pro účely vypořádání společného jmění manželů následně redukoval. V této části je tak rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006).
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O návrhu žalobkyně na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalobkyně v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu