ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3687.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 3687/2021-325
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) M. M. , narozené XY, a b) M. M. , narozeného XY, obou bytem v XY, zastoupených Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, proti žalovaným 1) J. P. , narozené XY, a 2) J. P. , narozenému XY, oběma bytem v XY, zastoupeným JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, o určení vlastnického práva k nemovitostem, jejich vyklizení a zdržení se jejich užívání, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 143/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. června 2021, č. j. 20 Co 108/2021-284, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně a) je povinna nahradit žalované 1) náklady dovolacího řízení ve výši 2 069,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloslava Noska, advokáta se sídlem v Semilech, Nádražní 24.
III. Žalobkyně a) je povinna nahradit žalovanému 2) náklady dovolacího řízení ve výši 2 069,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloslava Noska, advokáta se sídlem v Semilech, Nádražní 24.
IV. Žalobce b) je povinen nahradit žalované 1) náklady dovolacího řízení ve výši 2 069,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloslava Noska, advokáta se sídlem v Semilech, Nádražní 24.
V. Žalobce b) je povinna nahradit žalovanému 2) náklady dovolacího řízení ve výši 2 069,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloslava Noska, advokáta se sídlem v Semilech, Nádražní 24.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2020, č. j. 3 C 143/2017-235, určil, že žalovaní jsou spoluvlastníky ve společném jmění manželů pozemků parc. č. XY – travní porost, parc. č. XY – travní porost, parc. č. XY – travní porost, parc. č. XY – travní porost, v katastrálním území XY, nově vznikajících podle geometrického plánu J. E., č. 702-68/2016 ze dne 31. 1. 2018, který je přílohou tohoto rozsudku, a pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětné pozemky“) – (výrok I). Soud prvního stupně dále zamítl žaloby, kterými se žalobci domáhali vyklizení pozemku parc. č. st. XY (výrok II), části pozemku parc. č. XY (blíže specifikované ve výroku III), části pozemku parc. č. XY (blíže specifikované ve výroku IV) a pozemku parc. č. XY (výrok IX) vše v k. ú. a obci XY. Rovněž zamítl žaloby, kterými se žalobci domáhali povinnosti zdržet se sekání trávy, sušení sena, ukládání kamenů a jiných věcí, jakož i jiného užívání a obhospodařování pozemku parc. č. st. XY (výrok V), části pozemku parc. č. XY (blíže specifikované ve výroku VI), části pozemku parc. č. XY (blíže specifikované ve výroku VII) a části pozemku parc. č. XY (blíže specifikované ve výroku VIII), vše v k. ú. a obci XY. Nakonec rozhodl o nákladech řízení (výroky X a XI).
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, č. j. 20 Co 108/2021-284, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Napadené rozhodnutí podle nich spočívá na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jedná se zejména o „právní otázky oprávněnosti údajné držby žalovaných, běhu vydržecí doby a dobré víry žalovaných“ a pokud jde o otázky procesního práva, soudy obou stupňů podle dovolatelů svévolně hodnotily provedené důkazy, přičemž rozhodnutími obou soudů byl založen extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (odkazují např. na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 849/16). V tomto směru mělo být porušeno právo žalobců na spravedlivý proces. Dovolatelé namítají, že žalovaní nedostáli své povinnosti tvrzení, neboť v řízení netvrdili konkrétní rozhodné skutečnosti pro údajné vydržení, zejména nevymezili časové období, kdy bylo jimi či jejich právními předchůdci vykonáváno právo držby. Soudy učiněné závěry tak nemohou vycházet z provedeného dokazování. Uvádějí, že svědci byli ve věci dotazováni velice obecně, přičemž jejich výslech nemůže sloužit jako důkazní podklad pro rozhodnutí o území přesně vymezeném geometrickým plánem ani o žádném konkrétním časovém období, neboť vyslechnutí svědci se v drtivé většině případů vůbec nemohli vyjádřit k soudem prvního stupně vymezené vydržecí době. Argumentují nezpůsobilostí jednotlivých důkazních prostředků prokázat rozhodné skutečnosti a nepřezkoumatelností rozhodnutí. Upozorňují, že soud prvního stupně neučinil závěr, na který odvolací soud odkazuje, a totiž že „žalovaní splnili všechny podmínky pro vydržení sporných nemovitostí ke dni 1. 1. 1993.“ Následně citují řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, 22 Cdo 4579/2007 apod.). Dobrou víru žalovaných je podle žalobců třeba posuzovat s ohledem na objektivní skutečnost, že domnělý stav je výrazně odchýlen oproti stavu zapsanému v katastru nemovitostí, a to co do tvaru a rozlohy, i na zcela specifickou situaci v dané lokalitě. Soudy se podle dovolatelů nikterak nezabývaly opakovaně akcentovaným aspektem uplynutí prekluzivní lhůty ve vztahu k dříve podané žalobě na ochranu držby a nepřezkoumatelným způsobem se vypořádaly s aspektem užívání pozemků zemědělským družstvem. Navrhují, aby dovolací soud rozhodl podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a žalovaným uložil povinnost nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolaní žalobců není přípustné ani důvodné. Žalobci podle nich nedostatečně vymezili přípustnost dovolání a nepřípustně polemizují se skutkovými zjištěními nalézacích soudů. Uvedli, že řádně vymezili časové období, v němž vykonávali držbu předmětných pozemků, neboť v řízení odkazovali na putativní titul z roku 1973 a na dlouhou nerušenou držbu až do roku 2016. Navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto a žalobcům uložena povinnost nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobci ve svém rozsáhlém dovolání namítají nesprávné právní posouzení dobré víry žalovaných v jejich vlastnické právo k předmětným pozemkům jako předpokladu oprávněné držby.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při posuzování dobré víry žalovaných neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), neboť k vydržení práva mělo dojít v době jeho účinnosti – srovnej §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Podle §129 odst. 1 obč. zák. je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 (toto i další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Uvedl, že oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, se pak uvádí, že posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).
Objektivně posuzovaná dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 11/1997, s. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, či ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005).
V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Dovolací soud zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).
V nyní projednávané věci nalézací soudy vycházely z následujících ve vztahu k dovolateli předestřené právní otázce relevantních skutkových zjištění. Na předmětných pozemcích od „nepaměti“ hospodařili právní předchůdci žalovaných. Sami žalovaní se jejich držby chopili poté, co se stali na základě kupní smlouvy ze dne 26. 1. 1973 uzavřené s matkou žalovaného 2) vlastníky sousedních pozemků. Žalovaní od té doby mimo jiné sklízeli plody z ovocných stromů stojících na předmětných pozemcích, sekali na nich trávu a sušili seno. V hranicích faktické držby (podél hraničních bodů č. 10, 11, 13 a 15) žalobci zřídili laťový plot. Spory o průběh hranice mezi pozemky účastníků řízení začaly probíhat až od roku 2016 poté, co proběhla v katastrálním území XY obnova katastrálního operátu, v rámci níž bylo zjištěno, že hranice pozemků zobrazené v katastrální mapě jsou odlišné od faktického stavu. Nešlo přitom jen o pouhou nepřesnost mapy, nýbrž o zcela jinou konfiguraci pozemků. Až po roce 2016 tak žalobci začali zasahovat do pokojné držby žalovaných (např. tím, že se snažili nově vytyčit a posunout dosavadní plot podle hranice mezi pozemky zjištěné při digitalizaci), kterou do té doby plně respektovali.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uvedl, že žalovaní minimálně od roku 1973, resp. od 26. 1. 1973, vykonávali faktickou moc nad předmětnými pozemky a zároveň se k nim chovali v dobré víře jako k vlastním. Odvolací soud pak uzavřel, že žalovaní splnili všechny podmínky pro vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům do SJM ke dni 1. 1. 1993. V reakci na odvolací námitky zdůvodnil, že sporné pozemky byly žalovanými užívány v rámci funkčního celku pozemků, které nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 26. 1. 1973 uzavřené s matkou žalovaného 2) se znalostí místních poměrů. Předmětné pozemky přitom tvořily jen jejich minimální část – 265 m 2 ku 6 412 m 2 , tj. cca 4 %. Žalobci navíc své vlastnické právo k předmětným pozemkům dlouhodobě nebránili. Žalovaní proto podle odvolacího soudu nikdy neměli důvod pochybovat o tom, že jsou jejich vlastníky. Způsobilým titulem k vydržení předmětných pozemků byla pro žalované právě kupní smlouva ze dne 26. 1. 1973.
Uvedené úvahy odvolacího soudu dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené, naopak jsou řádně zdůvodněné a odpovídají ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu; proto v dovolacím přezkumu obstojí.
V neprospěch dobré víry žalovaných v jejich vlastnické právo k předmětným pozemkům podle dovolatelů „jednoznačně“ svědčí objektivní skutečnost, že se předmětné pozemky rozkládají na celkové ploše „245 m 2 “ (správně podle skutkových zjištění nalézacích soudů, kterými je dovolací soud vázán, 265 m 2 ), a také ta skutečnost, že je domnělý stav výrazně odchýlen oproti stavu zapsanému v katastru nemovitostí.
S námitkou týkající se poměru plochy koupeného a skutečně drženého pozemku se již s odkazem na relevantní ustálenou judikaturu dovolacího soudu řádně vypořádal odvolací soud (viz bod 11 a 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí), s jehož právním posouzením se dovolací soud zcela ztotožňuje. V dané situaci, v níž žalovaní nabyli od matky žalovaného 2) funkční celek pozemků, který byl jejich právními předchůdci – osobami blízkými – dlouhodobě užíván ve stejných hranicích, a sami žalobci v hranici faktické držby zbudovali plot, žalovaní objektivně neměli důvod pochybovat o svém vlastnickém právu k předmětným pozemkům, které tvoří pouze 4 % celku jimi obhospodařovaných pozemků. Odkazují-li dovolatelé na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4579/2007, dovolací soud podotýká, že žalovaní se nechopili pozemku, jehož výměra by byla vyšší, než výměra pozemků nabytých na základě kupní smlouvy ze dne 26. 1. 1973. Poukaz na právní závěry v těchto rozhodnutích dovolacím soudem dovozených je tak pro nyní souzenou věc bezpředmětný.
Bez významu pro posouzení dobré víry žalovaných v jejich vlastnické právo k předmětným pozemkům je také ta skutečnost, že „je domnělý stav výrazně odchýlen oproti stavu zapsanému v katastru nemovitostí, a to co do tvaru i rozlohy“. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2197/2010, uvedl, že v poměrech konkrétního případu nemusí být na překážku závěru o dobré víře, že nabyvatel nezkoumal obsah katastrální mapy, jestliže nebyl dán žádný zvláštní důvod pro takový postup (srovnej také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4138/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3801/2020). Tento závěr se uplatní i v nyní souzené věci, neboť soudy nezjistily žádné zvláštní důvody, pro které by bylo namístě, aby se žalovaní s obsahem katastrální mapy seznámili. Naopak vzhledem k výše vyčteným okolnostem, zejména skutečnosti, že žalovaní nabyli pozemky od osoby blízké a že byli znalí místních poměrů, v nichž předmětné pozemky v rámci funkčního celku ve stejných hranicích od nepaměti užívali jejich právní předchůdci, je pochopitelné, že žalovaní stav zapsaný v katastru nemovitostí nezkoumali. Z tohoto důvodu tak ani není žalobci namítaná skutečnost na překážku dobré víry žalovaných, kteří objektivně nemuseli mít důvodné pochybnosti o tom, že užívají také pozemky, které jim nepatří.
Dále se žalobci jen stěží mohou v neprospěch žalovaných dovolávat „specifické situace v dané lokalitě“, „nejednolitosti území“ či „členitosti terénu“, jestliže sami domnělou hranici v místě oddělující pozemky faktickou držbou dlouhodobě až do provedené obnovy katastrálního operátu plně respektovali, a dokonce na ní vystavěli plot.
Nepřiléhavý je pro tuto věc taktéž odkaz dovolatelů na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, neboť toto rozhodnutí vychází ze zcela odlišného skutkového stavu, podle něhož byl nabývací titul pro neurčitost co do jeho předmětu absolutně neplatný, neboť jeho součástí nebyl oddělovací geometrický plán, který by převáděné části parcel oddělil a označil.
Dále dovolatelé nalézacím soudům vytýkají svévolné hodnocení důkazů a skutečnost, že jejich rozhodnutími byl založen extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Těmito pochybeními mělo být porušeno právo dovolatelů na spravedlivý proces.
Ani tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají, přičemž porušení práva dovolatelů na spravedlivý proces na základě obsahu předloženého dovolání a jím určených mezí dovolacího přezkumu dovolací soud neshledal.
Dovolací soud předně připomíná, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Skutkové námitky pak také nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
Dovolací soud se proto bez dalšího nezabýval těmi částmi dovolání, v nichž žalobci polemizují s hodnocením důkazů (ať už listinných důkazů či svědeckých výpovědí) tak, jak je učinily nalézací soudy. Pokud se však dovolávají nezpůsobilosti jednotlivých důkazů prokázat běh vydržecí doby od 26. 1. 1973 do uplynutí 10 let od tohoto data, dovolací soud pouze na okraj svého přezkumu uvádí, že odvolací soud shledal naplnění podmínek vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům až k 1. 1. 1993. Na tom nic nemění ani jeho zjevně nesprávný odkaz na údajně shodný závěr soudu prvního stupně, na který dovolatelé poukazují.
Jestliže dovolatelé tvrdí, že žalovaní nedostáli své povinnosti tvrzení, protože nevymezili přesné časové období, kdy měla plynout vydržecí doba, a absenci jejich tvrzení zhojil soud svým tvrzením, čímž „pošlapal“ práva žalobců, kteří se v řízení nemohli proti absentujícím tvrzením bránit, klást otázky svědkům a navrhovat další důkazy vyvracející vydržení v konkrétním časovém období, dovolací soud upozorňuje, že dovolatelé tímto předestírají toliko tvrzené vady řízení, která samy o sobě nemohou založit přípustnost dovolání. Dovolací soud by k nim mohl přihlédnout až tehdy, pokud by shledal dovolání z jiného důvodu přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Pro úplnost je však třeba dodat, že žalovaní řádně tvrdili všechny rozhodné skutečnosti týkající se běhu vydržecí doby, jestliže uvedli, že se držby předmětných pozemků chopili poté, co na základě kupní smlouvy ze dne 26. 1. 1973 nabyli vlastnické právo k sousedním pozemkům, a v dobré víře ve své vlastnické právo k nim je drželi až do roku 2016, kdy byla provedena obnova katastrálního operátu. Žalobcům přitom nic nebránilo se proti uvedeným tvrzením žalovaných bránit, popř. činit jimi jmenované procesní úkony. Určení přesných okamžiků, od kdy do kdy vydržecí doba podle platných právních předpisů běžela, a tedy kdy k vydržení došlo, je již otázkou právní, přičemž její řešení dovolatelé v dovolání relevantním způsobem nezpochybňují.
Taktéž námitka nepřezkoumatelnosti „klíčových konkrétních úvah“ odvolacího soudu ohledně „konkrétně vymezeného vydrženého území“ či posouzení aspektu užívání pozemků zemědělským družstvem nebo námitka, že se soudy nezabývaly „opakovaně akcentovaným aspektem uplynutí prekluzivní lhůty“, jsou tvrzené vady řízení, které samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Ač dovolatelé výslovně napadají i výrok II rozhodnutí odvolacího soudu, z obsahu dovolání je zřejmé, že směřuje výhradně proti jeho výroku I. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení ostatně ani není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
.
V Brně dne 23. 2. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu