ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3871.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3871/2022-952
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně EFES, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 5, Třebonice 110, IČO: 41189710, zastoupené Mgr. Davidem Vosolem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalované SALIA, s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Olšanská 2898/4d, IČO: 25541382, zastoupené JUDr. Martinou Mervartovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 837/11, o přikázání pozemků a odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 413/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2022, č. j. 68 Co 90, 91/2022-895, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2022, č. j. 68 Co 90, 91/2022-895, se zamítá .
III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně JUDr. Martiny Mervartové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 837/11.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2021, č. j. 18 C 413/2013-852, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala přikázání pozemků parc. č. 609/69 a 609/79, k. ú. Třebonice, obec Praha, do vlastnictví vlastníka budovy č. ev. 110 (dále také „předmětná budova“) umístěné na pozemcích parc. č. 609/58, 609/77, 609/78 a 609/79, vše k. ú. Třebonice, obec Praha, a zpevněných ploch na pozemku parc. č. 609/69, k. ú. Třebonice, obec Praha, za náhradu 3 985 000 Kč (výrok I). Uložil žalobkyni povinnost odstranit část stavby č. ev. 110 umístěné na pozemcích parc. č. 609/58, 309/77, 609/78, 609/79, k. ú. Třebonice, obec Praha, a to konkrétně část umístěnou na pozemku parc. č. 609/79, k. ú. Třebonice (dále také „předmětný pozemek“) – (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2022, č. j. 68 Co 90, 91/2022-895, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku I a II potvrdil a v rozsahu nákladového výroku III změnil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku I podala žalobkyně dovolání. V něm vymezila několik otázek: 1) Zda dobrou víru ve smyslu §1086 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), vylučuje existence dlouhodobého právního titulu k nárokovaným pozemkům v situaci, kdy předmětná budova je pouze přestavbou původní plechové haly, postavenou na půdorysu této původní haly a na původní zpevněné ploše, resp. zda je v takovém případě stavebník chráněn jednáním v omluvitelném omylu, přičemž se při řešení této otázky odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. 2) Zda v daném případě není ochrana vlastnického práva vlastníka předmětného pozemku, na kterém stojí předmětná budova, v rozporu s dobrými mravy, neboť (tehdejší) vlastník pozemku od počátku o budově věděl a bez vážného důvodu se u stavebního úřadu nebo u soudu nedomáhal zastavení přestavovacích stavebních prací a bránil se až po dokončení přestavby budovy, přičemž se při řešení této otázky odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. 3) Zda na právní vztahy mezi vlastníkem předmětného pozemku a vlastníkem předmětné budovy zřízené na cizím pozemku před 1. 1. 2014 na základě časově neomezeného práva mít na cizím pozemku stavbu, které později zaniklo, lze použít §1086 o. z., resp. zda je v takovém případě možné nařídit odstranění stavby, přičemž se jedná o otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. 4) Zda byly splněny zákonné podmínky a předpoklady pro odstranění části předmětné budovy v situaci, kdy na její střeše (jejíž část má být odstraněna) stojí další samostatná stavba – fotovoltaická elektrárna, jejíhož odstranění se žalovaná ani nedomáhá, přičemž se jedná o otázku v rozhodovací praxi soudu doposud neřešenou. 5) Zda byly splněny zákonné podmínky a předpoklady pro odstranění části předmětné budovy včetně testu proporcionality v situaci, kdy (tehdejší) vlastník pozemku nezakročil proti (pře)stavbě v době její realizace, o níž věděl, a pokud od realizace (pře)stavby uplynula doba více než 15 let, přičemž se při řešení této otázky odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, která se ustálila v závěru, že „při rozhodování o odstranění neoprávněné stavby je třeba přihlédnout i k důvodům, pro které vlastník pozemku řádně nezakročil proti neoprávněné stavbě v době její realizace, a pokud vlastník pozemku o neoprávněné stavbě věděl, též k době, která od zřízení uplynula“ a při řešení testu proporcionality se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. 6) Stejně tak považuje dovolání za přípustné i pro nesprávné právní posouzení otázky procesního práva, protože soud neaplikoval §118a, §213 ani §213a o. s. ř., a nepoučil žalobkyni ve vztahu k doplnění tvrzení a důkazů a nedoplnil dokazování k otázce právního titulu k umístění předmětné budovy na pozemcích a k otázce dobré víry žalobkyně. 7) Dále žalobkyně namítla, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť se odvolací soud nevypořádal s její argumentací směrující k právnímu hodnocení dobré víry, a to nejen ve vztahu k dobré víře žalobkyně v souvislosti s nájemní smlouvou ze dne 12. 8. 1975, ale zejména též k otázce nesplnění podmínek a předpokladů pro odstranění stavby v situaci, kdy na střeše haly (jež má být odstraněna) stojí další samostatná stavba (fotovoltaická elektrárna), jejíhož odstranění se žalovaná ani nedomáhala. Navrhla, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Navrhla rovněž odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání zdůraznila, že odvolací soud v napadeném rozsudku vycházel z rozhodnutí vydaných ve věci Nejvyšším a Ústavním soudem, tedy se od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. Jeho rozhodnutí považuje žalovaná za správné a dovolání žalobkyně za nepřiléhavé. K otázce 1) uvedla, že s ohledem na uzavření nájemní smlouvy v roce 2006 se na předmětnou budovu nahlíží jako na stavbu oprávněnou. Dobrá víra žalobkyně při umísťování části budovy na předmětný pozemek žalované absolutně absentuje. K otázce 2) uvedla, že na dobré mravy nemá vliv okolnost, že se původní vlastník předmětného pozemku nedomáhal odstranění budovy. K otázce 3) uvedla, že pro aplikaci §1086 o. z. nejsou splněny zákonné předpoklady, neboť žalobkyně nebyla v dobré víře. K otázce 4) uvedla, že žalobkyně žalovanou nepožádala o souhlas s umístěním fotovoltaické elektrárny či jiné stavby na jejím pozemku. Šlo opět o svévoli žalobkyně, která nemůže být přičítána k tíži žalované. K námitce 5) uvedla, že ji nepovažuje za relevantní. Ke zbylým námitkám uvedla, že neobstojí a že nebyla porušena procesní práva žalobkyně. Navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto a žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobkyně vymezila otázku 3), zda na právní vztahy mezi vlastníkem předmětného pozemku a vlastníkem předmětné budovy zřízené na cizím pozemku před 1. 1. 2014 na základě časově neomezeného práva mít na cizím pozemku stavbu, které později zaniklo, lze použít §1086 o. z., resp. zda je v takovém případě možné nařídit odstranění stavby.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V prvé řadě je nutné podotknout, že nalézací soudy svá rozhodnutí nepostavily na závěru, že by žalobkyně měla k předmětné budově v minulosti časově neomezené právo mít na předmětném pozemku stavbu. Už z tohoto hlediska je předložená otázka bezpředmětná.
Námitka by však nemohla být úspěšná ani tehdy, pokud by předmětná budova vznikla na základě časově neomezeného práva mít na cizím pozemku stavbu.
V rozsudku ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017 (publikovaném pod č. 54/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupném na www.nsoud.cz ), který žalobkyně sama cituje, totiž Nejvyšší soud uvedl, že právní vztahy mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby, zřízené na cizím pozemku před 1. 1. 2014 na základě časově neomezeného práva mít na cizím pozemku stavbu, které později zaniklo (zejména v důsledku změny právní úpravy), nelze posuzovat analogicky podle §135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), ani podle §1084 až 1086 o. z.
V této souvislosti dovolací soud zdůrazňuje, že pro právní posouzení věci jsou bez významu ty části dovolací argumentace, které dovolatelka výslovně pojí s aplikovatelností §1086 o. z. Bez ohledu na to, že oproti přesvědčení dovolatelky odvolací soud své rozhodnutí na ustanovení §1086 o. z. vůbec nezaložil, ale založil jej na ochraně vlastnického práva žalované, ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 828/2017 Nejvyšší soud jasně uvedl, že ustanovení §1084–1086 o. z. dopadají na řešení případů, ve kterých se uplatní superficiální zásada, tj. na případy staveb zřízených neoprávněně na cizím pozemku od 1. 1. 2014, přičemž na jiné případy nelze uvedená ustanovení aplikovat.
Dovolací soud proto uzavírá, že §1086 o. z. by na řešený případ nemohl dopadnout již jen proto, že předmětná budova byla zřízena před 1. 1. 2014.
S ohledem na to je bezpředmětné, aby dovolací soud řešil otázku 1). Vzhledem k tomu, že se §1086 o. z. na případ nepoužije, je zcela bez relevance zabývat se posuzováním dobré víry žalobkyně, jakožto aplikačním předpokladem tohoto ustanovení.
Dále žalobkyně vymezila otázku 2), zda v daném případě není ochrana vlastnického práva vlastníka předmětného pozemku, na kterém stojí předmětná stavba, v rozporu s dobrými mravy.
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při jejím posuzování neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, který v dovolání uvedla žalobkyně, neodchýlil, neboť je v něm řešena otázka posuzování dobrých mravů v případech staveb neoprávněných. To však není – jak již bylo výše uvedeno – případ této věci; nalézací soudy neuzavřely, že by předmětná budova byla neoprávněnou stavbou. Naopak vyšly z toho, že žalobkyni zanikl právní titul, na základě kterého byla stavba na pozemku žalované umístěna (sjednaná doba nájmu uplynula) a žalovaná se z tohoto důvodu domáhá ochrany jejího vlastnického práva. V této souvislosti odkazuje dovolací soud na svá dvě předchozí rozhodnutí vydaná v této věci (sp. zn. 22 Cdo 2439/2018 a 22 Cdo 516/2020).
Nad rámec uvedeného dovolací soud odkazuje na závěr odvolacího soudu, který v bodě 42 napadeného rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, proč nárok žalované na odstranění předmětné budovy není v rozporu s dobrými mravy, ačkoliv předmětný pozemek koupila v době, kdy na něm již stála předmětná budova. Konkrétně vzal v úvahu, že na věc nemá dopad způsob podnikání či sídlo žalované ani to, že žalovaná odmítá s žalobkyní pozemky směnit a že za jejich prodej požaduje podle názoru žalobkyně nepřiměřenou částku. A dále to, že žalobkyně zčásti vědomě vystavěla předmětnou budovu na cizím pozemku, a to i bez stavebního povolení a kolaudace, že se na základě svého rozhodnutí (minimálně o výši ceny nabízené ve výběrovém řízení) zbavila možnosti předmětný pozemek nabýt do svého vlastnictví a že pozemek vlastněný jinou osobou dlouhodobě užívá. Odvolací soud tedy v posuzované věci přihlédl ke konkrétním okolnostem případu a v rámci úvahy dospěl k závěru, že zde nejsou dány podmínky pro nevyhovění nároku žalovaného pro rozpor s dobrými mravy. Takový postup a závěr dovolací soud neshledal zjevně nepřiměřeným, a proto v dovolacím přezkumu obstojí. Okolnost, že žalovaná koupila předmětný pozemek již zastavěný předmětnou budovou žalobkyně, kterou v dovolání argumentuje žalobkyně, sama o sobě – a tím spíše s poukazem na další okolnosti, které vzal odvolací soud v úvahu
– nepředstavuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy. To platí tím spíše, že jestliže v době, kdy žalovaná pozemek nabyla, bylo užívání pozemku mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalovaného ošetřeno nájemní smlouvou na dobu určitou.
V širším kontextu tato námitka směřuje k tomu, že podle přesvědčení žalobkyně je výkon práva žalované na odstranění stavby zneužitím výkonu jejího vlastnického práva ve smyslu §8 o. z.
Tak tomu však není.
Problematikou dobrých mravů v podmínkách o. z. se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, v usneseních ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018. S odkazem na odbornou literaturu dovodil, že problematika dobrých mravů byla dříve upravena v §3 odst. 1 obč. zák., s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v §2 odst. 3 o. z. a v §8 o. z. vylučujících právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (uvedený závěr převzal Nejvyšší soud z odborné literatury také v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.).
Při posuzování podmínek pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. je však vždy třeba brát v úvahu princip vlastnické svobody, vyjádřený též v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle které vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Z tohoto principu vyplývá i právo vlastníka neužívat věc, pokud mu její užívání není uloženo zákonem. Zamítá-li soud vlastnickou žalobu proto, že uplatnění práva vlastníka na ochranu je v rozporu s dobrými mravy, jde v podstatě o případ nuceného omezení vlastnického práva (byť v případě, že se změní skutkové okolnosti, které vedly k zamítnutí žaloby, může se vlastník opět u soudu domáhat ochrany). Nelze sice vyloučit, že uplatnění práva vlastníka bránit se proti neoprávněným zásahům může být v konkrétním případě v rozporu s dobrými mravy; půjde však vždy o výjimečné případy, kdy výkon práva vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného.
Ustanovení §8 o. z. (dříve §3 odst. 1 obč. zák.) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Závěry, zda jde o zjevné zneužití práva, může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, pokud by tato úvaha byla z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, a ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019). Dovolací soud přitom zdůraznil, že zákaz zneužití práva (§8 o. z.) je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Posouzení, zda v daném případě je namístě žalobu zamítnout pro zjevné zneužití práva (§8 o. z.), závisí tedy na posouzení konkrétních okolností věci (k tomu srovnej souhrnně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2616/2021).
V dané věci není nic, co by činilo výkon práva žalované zneužitím práva a v čem by závěry odvolacího soudu snad měly být zjevně nepřiměřené. Nad rámec toho, co uvedl již odvolací soud, dovolací soud dodává, že žalobkyně měla uzavřenou nájemní smlouvu na užívání daného pozemku pro období od roku 2006 do roku 2011. Po ukončení nájemní smlouvy užívá pozemek žalované bez právního důvodu, přičemž se žalovaná domáhá v soudním řízení ochrany svého vlastnického práva již od roku 2013. Již uzavření nájemní smlouvy na dobu určitou je jasným dokladem toho, že po skončení nájmu zaniká i právní titul k užívání pozemku, na kterém se stavba nachází, důsledky čehož nelze přenášet na žalovanou. Samotná okolnost, že mezi účastníky nedošlo k žádnému smírnému mimosoudnímu vyřízení věci, v žádném směru zneužití práva ze strany žalované nepředstavuje.
Dále žalobkyně vymezila otázku 4), zda byly splněny zákonné podmínky a předpoklady pro odstranění části předmětné budovy v situaci, kdy na její střeše (jejíž část má být odstraněna) stojí další samostatná stavba – fotovoltaická elektrárna.
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť dovolání v této části trpí vadami.
Žalobkyně sice vymezila otázku přípustnosti dovolání, neuvedla však v souladu s §241a odst. 3 o. s. ř. dovolací důvod, tj. neuvedla ve vztahu k této otázce právní posouzení věci, které požaduje za nesprávné, a nevyložila, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. S ohledem na tuto vadu dovolání nemohl dovolací soud podrobit námitku přezkumu.
Soud prvního stupně v této souvislosti uvedl, že „nová tvrzení ve vztahu k solárním panelům nacházejícím se na střeše budovy č. ev. 110 byla vznesena po koncentraci řízení, proto k nim soud prvního stupně nepřihlížel“. Odvolací soud nadto ještě uvedl konkrétně (bod 41 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), proč tuto námitku žalobkyně nepovažuje za důvodnou. S žádnou z těchto argumentací obsah dovolání polemiku nevede a vůbec se k nim nevyjadřuje.
Dále žalobkyně vymezila otázku 5), zda byly splněny zákonné podmínky a předpoklady pro odstranění předmětné budovy včetně testu proporcionality.
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při jejím posuzování neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud se od judikatury namítané žalobkyní v dovolání – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4667/2010, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 903/2012 – neodchýlil. V obou rozhodnutích totiž byly řešeny otázky související s vypořádáním staveb neoprávněných. Jak už bylo uvedeno, v řešené věci o neoprávněnou stavbu nešlo. Uvedená judikatura proto na věc nedopadá.
Naopak pro daný případ platí, že pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (případně po jiném způsobu zániku práva) právo mít nadále na tomto pozemku umístěnou stavbu, a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může domáhat odstranění stavby (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 22/01). Jelikož žalobkyni uplynula doba, po kterou měla na základě nájemní smlouvy k užívání předmětný pozemek, má žalovaná nárok na odstranění předmětné budovy. Jde o případ odlišný od staveb neoprávněných, v němž má soud širší prostor pro úvahu o jejím vypořádání. I v tomto ohledu odkazuje dovolací soud v podrobnostech na svá předchozí rozhodnutí vydaná v této věci.
Případný není ani odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1226/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015. Vypořádání podle ustanovení o bezdůvodném obohacení totiž judikatura dovozovala v případech staveb zřízených na základě trvalého časově neomezeného práva k cizímu pozemku, které v důsledku změny právní úpravy zaniklo, jakož i u staveb zřízených na pozemku jeho oprávněným držitelem. V řešené věci však nalézací soudy neuzavřely, že žalobkyně disponovala právním titulem na časově neomezenou dobu k umístění předmětné budovy na předmětném pozemku ani, že byla oprávněnou držitelkou předmětného pozemku. Ani tyto judikatorní závěry proto nemohou na věc dopadnout.
Dovolacímu soudu není zřejmé, jak by se měly závěry těchto rozhodnutí promítnout do poměrů dané věci, neboť vypořádání podle pravidel o bezdůvodném obohacení míří na případy, kdy nelze odstranění stavby uložit pro existenci trvalého časově neomezeného práva, které však v dané věci žalobkyni nesvědčí. I zde platí výše uvedené, že žalobkyně měla dočasné právo k užívání pozemku založené nájemní smlouvou, takže o rozpor s uvedenými rozhodnutími nemůže jít.
Dále žalobkyně vymezila otázku 6). Soud podle ní neaplikoval §118a, §213 ani 213a o. s. ř., a nepoučil žalobkyni ve vztahu k doplnění tvrzení a důkazů a nedoplnil dokazování k otázce právního titulu k umístění předmětné budovy na pozemcích a k otázce dobré víry žalobkyně.
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Jak plyne z výše uvedeného, prokázání ani jedné z navrhovaných skutečností by na výsledek věci nemělo vliv.
I kdyby žalobkyně prokázala, že mezi právními předchůdci byla uzavřena tvrzená „nájemní“ či užívací smlouva z roku 1975, nemělo by to dopad na výsledek sporu, neboť takový titul nezakládá trvalé časově neomezené nevypověditelné právo mít na pozemku stavbu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1690/2004), tím spíše, jestli by takové právo bylo nahrazeno nájemní smlouvou uzavřenou v roce 2006 na dobu určitou. Existenci nevypověditelného práva pak žalobkyně v dovolání netvrdí vůbec.
K otázce dobré víry pak bylo výše uvedeno, že s ohledem na nemožnost aplikace §1086 o. z. v řešené věci je její posuzování bez významu.
Nejvyšší soud již v usnesení z 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, uvedl, že poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti a aby ke svým tvrzením označili důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoliv proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci.
V řešené věci odvolací soud rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu a nikoliv proto, že by žalobkyně neunesla břemeno tvrzení či důkazní břemeno. Poučení podle §118a o. s. ř. proto i z toho důvodu nepřicházelo v úvahu.
Dále žalobkyně namítla 7), že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Žalobkyně spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že nalézací soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci. Taková námitka však nemůže založit přípustnost dovolání, a to jednak proto, že je dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej nalézací soudy zjistily (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), a za druhé je námitka neprojednatelná pro svoji obecnost; žalobkyně v ní nijak nekonkretizuje, v čem by měl nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy spočívat. Dovolacímu soudu proto není jasné, co konkrétně by mělo být podle žalobkyně v této souvislosti předmětem přezkumu.
Skutkový stav je mezi účastníky v zásadě nesporný, neboť žalobkyně užívala pozemek žalované na základě nájemní smlouvy uzavřené na dobu určitou, která uplynula v roce 2011 a od té doby žádný právní titul k užívání pozemku nemá. Není tak patrné, jaké případné vady ve zjištění skutkového stavu věci se měly promítnout v řízení v neprospěch žalobkyně.
V souvislosti s tvrzenými a naznačovanými vadami řízení pak dovolací soud pouze dodává, že ani jejich případná existence přípustnost dovolání sama o sobě založit nemůže, neboť k vadám řízení přihlíží dovolací soud pouze v případě dovolání, které je z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 2. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu