ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.404.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 404/2023-275
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně THUS, spol. s r.o., IČO 60491892, se sídlem v Praze 7, U průhonu 1141/2, zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalovanému D. T. H., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 820/45, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 11 C 31/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021, č. j. 22 Co 142/2021-212, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021, č. j. 22 Co 142/2021-212, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 11 C 31/2018-180, vyhověl žalobě na povolení nezbytné cesty a zřídil služebnost cesty přes pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a to pro každého vlastníka budovy bez č. p./č. ev. nacházející se na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 156-107/2017, vyhotoveném GBS Praha s.r.o. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit za zřízenou služebnost jednorázovou náhradu 200 000 Kč (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení, které vznikly účastníkům (výrok II) a státu (výrok III).
Krajský soud v Praze (dále také jako „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č. j. 22 Co 142/2021-212, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zřídil služebnost nezbytné cesty spočívající v právu průchodu a průjezdu přes pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, ve prospěch každého vlastníka budovy bez č. p./č. ev. stojící na těchto pozemcích, v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu č. 156-107/2017, vyhotoveném GBS Praha s.r.o. Žalovanému uložil povinnost výkon tohoto práva strpět a žalobkyni stanovil povinnost zaplatit za zřízenou služebnost jednorázovou náhradu 260 000 Kč (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení a odvolacího řízení vzniklých účastníkům (výrok II a III) a náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok IV).
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá zajištěn dostatečný přístup ke shora uvedené stavbě z veřejné cesty. Uvedl, že nájemní smlouva ze dne 1. 9. 1999, ve znění dodatku č. 1 ze dne 22. 10. 2003, uzavřená mezi účastníky řízení neposkytuje žalobkyni nezbytnou právní jistotu v souvislosti se zajištěním přístupu k její nemovitosti z veřejné cesty. Pokud je žalobkyně podle nájemní smlouvy oprávněná užívat pozemky parc. č. XY a parc. č. XY jako skladové plochy, neopravňuje ji to k průchodu a průjezdu k budově bez č. p./č. ev., která je postavena na těchto pozemcích. Zohlednil také, že nájemní smlouva je uzavřena na dobu určitou, a to do 1. 9. 2049. Přihlédl rovněž k tomu, že ujednání o výši nájemného je neurčité. Uzavřel, že na základě takové nájemní smlouvy nemá žalobkyně možnost s ohledem na absenci přístupu z veřejné cesty užívat stavbu v souladu s jejím účelem za podmínek, které lze po ní spravedlivě požadovat. K tomu poznamenal, že nájemní smlouva není žádnou ze stran dodržována. Především žalovaný dlouhodobě neumožňuje žalobkyni užívání předmětu nájmu v souladu s nájemní smlouvou.
Za důvodné nepovažoval námitky žalovaného, že stavba, k níž se žalobkyně domáhá povolení práva nezbytné cesty, není ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Vyložil, že žalobkyně zřídila stavbu s právně relevantně projeveným úmyslem mít ji pro sebe. Splnila rovněž veškeré povinnosti plynoucí ze smluv, na základě kterých byla stavba zřízena, a následně dokončené dílo převzala. Proto ke stavbě nabyla vlastnické právo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že nájemní smlouva ze dne 1. 9. 1999 ve znění dodatku č. 1 z 22. 10. 2003 neumožňuje žalobkyni užívat pozemky parc. č. XY a parc. č. XY k průjezdu a průchodu k budově bez č. p./č. ev. (která je podle odvolacího soudu postavena na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY). Podle žalovaného je nutné výkladem tohoto právního úkonu dospět k závěru, že žalobkyni je prostřednictvím nájmu předmětných pozemků zajištěn dostatečný přístup ke stavbě z veřejné cesty, a proto nelze žalobě na povolení nezbytné cesty vyhovět (v této souvislosti odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1893/2011). Z uvedené smlouvy (s přihlédnutím k vůli stran při jejím uzavření) plyne, že účelem tohoto právního úkonu bylo (mimo jiné) zajistit žalobkyni přístup z veřejné cesty ke stavbám (i budoucím), které se nachází na pozemcích, jež jsou předmětem nájmu.
Má rovněž za to, že sjednané nájemné nelze považovat za neurčité, neboť ve smlouvě je specifikován způsob jeho výpočtu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006).
Podle žalovaného nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena právní otázka, zda může soud nezbytnou cestu povolit, má-li žadatel zajištěn přístup z veřejné cesty na základě nájemní smlouvy (jako tomu je v poměrech projednávané věci). K tomu poznamenává, že pokud je zajištěn přístup k nemovitosti na základě nájemní smlouvy, následně zřízená služebnost by byla „neplatná“ pro nemožnost plnění ve smyslu §580 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Nesouhlasí také se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně je vlastníkem stavby, k níž se domáhá povolení práva nezbytné cesty. Podle příslušné smlouvy měla žalobkyně nabýt vlastnické právo k této stavbě zaplacením ceny za příslušné dílo. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobkyně tuto cenu zaplatila. Odvolací soud vyšel z ustálené rozhodovací praxe, podle které vlastnické právo ke stavbě nabyde ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001). Proto dovodil, že vlastníkem příslušné stavby je žalobkyně. Podle žalovaného by však tato právní otázka měla být posouzena jinak. Vlastnické právo je objektivní kategorií a subjektivní představy stavebníka nemohou založit vlastnické právo ke zhotovované stavbě. A nesplnila-li žalobkyně povinnosti plynoucí ze smlouvy, na základě které měla vlastnické právo nabýt, nemohla se stát vlastníkem nově zřizované stavby.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího i nalézacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemá zajištěn přístup z veřejné cesty k předmětné stavbě na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 1999 ve znění dodatku č. 1 ze dne 22. 10. 2003. Pro rozhodnutí ve věci je zásadní skutečnost, že žalovaný dlouhodobě brání žalobkyni ve výkonu jejích práv, která jsou založena touto nájemní smlouvou. Na jejím základě tak žalobkyně nemá potřebnou právní jistotu v souvislosti s přístupem k předmětné stavbě z veřejné cesty. Za správný považuje rovněž závěr odvolacího soudu o neurčitosti nájemní smlouvy s ohledem na stanovení výše nájemného. Na druhou stranu neopodstatněné jsou námitky žalovaného, že žalobkyně není vlastníkem předmětné stavby. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.
Dovolání je z části přípustné a zároveň důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitce žalovaného, prostřednictvím které zpochybňuje vlastnické právo žalobkyně ke stavbě bez č. p./č. ev., k níž se žalobkyně domáhá zřízení práva nezbytné cesty
Žalovaný v této souvislosti namítá, že v posuzované věci není postaveno najisto, že žalobkyně nabyla na základě příslušných právních skutečností vlastnické právo k předmětné stavbě. Má za to, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně splnila svoji povinnost zaplatit cenu za stavbu vyplývající z příslušných smluv o dílo (a jelikož se žalobkyně měla stát vlastníkem nově zřizované stavby zaplacením ceny za dílo, nemohla k ní nabýt vlastnické právo). Dovolatel tak pokládá za nesprávné skutkové zjištění odvolacího soudu vztahující se k nabytí vlastnického práva žalobkyně (splnění povinností žalobkyně plynoucích z příslušných smluv o dílo). V této souvislosti také napadá procesní postup odvolacího soudu, který měl žalobkyni poučit o povinnosti tyto skutečnosti prokázat.
Žalovaný však v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jeho procesním postupem, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Je-li v poměrech projednávané věci dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (a to i zjištěními vztahujícími se k právním skutečnostem souvisejícím s nabytím vlastnického práva žalobkyně), není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Z těchto důvodů nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. námitka dovolatele (a s tím související argumentace), že žalobkyně není vlastníkem stavby, k níž se domáhá povolení nezbytné cesty.
K závěru o vlastnickém právu žalobkyně k příslušné stavbě odvolací soud také poznamenal, že žalovaný v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 496/2009 prohlásil za nesporné skutečnosti opodstatňující uzavřít, že žalobkyně je vlastníkem předmětné stavby. Tuto argumentaci odvolacího soudu však žalovaný v dovolání nijak nenapadá. Rovněž z tohoto důvodu nemůže námitka, prostřednictvím které dovolatel rozporuje vlastnické právo žalobkyně k příslušné stavbě, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 824/2022).
K námitce žalovaného, že žalobkyně má zajištěn dostatečný přístup ke svým nemovitostem z veřejné cesty na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 1999 ve znění dodatku č. 1 ze dne 22. 10. 2003, a proto soud nebyl oprávněn nezbytnou cestu povolit
Tato námitka zakládá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v této otázce v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle §1029 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3903/2008, uvedl, že „zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud musí zajistit, aby bylo možno stavbu řádně užívat, především však musí dbát, aby vlastník pozemku byl omezen co nejméně.“
Nezbytnou cestu tak lze zřídit pouze v případě, ve kterých nelze zajistit přístup k nemovitosti jinak (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1814/2015). V rozsudku ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, Nejvyšší soud uvedl, že „věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit, má-li žalobce zajištěn přístup na základě obligačního práva nebo může-li k přístupu využít pozemky ve svém vlastnictví.“ V rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, Nejvyšší soud dále vyložil, že „nezbytná cesta nebude povolena, pokud např. vlastník sousedního pozemku, který může sloužit k přístupu, nabízí prodej tohoto pozemku za obvyklou cenu, zřízení služebnosti za tržní cenu či žadatel o povolení nezbytné cesty vůbec nestojí o zajištění přístupu na základě nájemní či jiné obligační smlouvy, jejíž uzavření by v konkrétním případě objektivně postačovalo k zajištění přístupu a poskytnutí potřebné právní jistoty“ (srovnej dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3607/2016). V obdobných případech je nutno (individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem v každé projednávané věci) posoudit, zda přístup žadatele o nezbytnou cestu k nemovitosti z veřejné cesty odvozený od příslušné obligace zajišťuje žadateli obvyklé užívání nemovitosti v souladu s jejím účelem za podmínek, které lze po něm spravedlivě požadovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 651/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 185/2022).
Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1774/2019). Dovolací soud pak při přezkumu postupuje zdrženlivě; úvahy soudů nižších stupňů zpochybní jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 912/2019).
V poměrech projednávané věci považuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že jsou dány důvody pro povolení nezbytné cesty, jelikož nelze zajistit přístup žalobkyně k předmětným stavbám z veřejné cesty jinak (než povolením nezbytné cesty). Je nutné především zohlednit, že účastníci řízení uzavřeli dne 1. 9. 1999 nájemní smlouvu, na základě které je žalobkyně oprávněna užívat pozemky (přes které se domáhá povolení nezbytné cesty) jako skladové plochy. Na základě dodatku č. 1 ze dne 22. 10. 2003 se účastníci řízení dohodli, že žalobkyně je oprávněna na předmětu nájmu postavit „další skladové objekty“ a „příslušné komunikace“.
Nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval (§663 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a §2201 o. z. ve spojení s §3074 o. z.). Užívání věci představuje čerpání užitných vlastností pronajaté věci. Pronajímatel je povinen užívání předmětu nájmu nájemcem strpět. Toto strpění představuje plnění, které poskytuje pronajímatel nájemci.
Ze shora uvedených ustanovení nájemní smlouvy zcela zřetelně vyplývá, že žalobkyně byla a stále je oprávněna užívat předmětné pozemky jako skladové plochy, zřizovat na těchto pozemcích stavby sloužící jako sklady, zřizovat další stavby související s provozováním skladu či stavby příslušných komunikací. Implicitní součástí těchto oprávnění rovněž je (i s ohledem na §2201 o. z.) užívání těchto pozemků, které sousedí s veřejnou cestou, k zajištění přístupu žalobkyně ke stavbám, které se zde nachází, z veřejné cesty (srovnej rovněž §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1893/2011). Jinými slovy řečeno právo užívat tyto pozemky jako skladové plochy, oprávnění zřídit na těchto pozemcích stavby sloužící jako sklady či právo zřídit na nich příslušné komunikace zahrnuje rovněž právo průchodu a průjezdu po pozemcích právě za účelem, pro který jsou pronajaty. Takovému právu žalobkyně odpovídá povinnost pronajímatele toto užívání ze strany nájemce strpět.
Je nutné rovněž zohlednit, že nájem vzniklý na základě shora uvedeného právního úkonu byl sjednán na dobu určitou, a to do 1. 9. 2049. Z uvedeného plyne, že přístup k předmětným stavbám odvozený od nájmu předmětných pozemků zajišťuje žalobkyni obvyklé užívání stavby v souladu s jejím účelem za podmínek, které lze po ní spravedlivě požadovat. Pokud smluvní strany povinnosti jim vzniklé na základě nájemní smlouvy a jejího dodatku neplní, neznamená to, že by žalobkyně neměla zajištěn přístup z veřejné cesty (stejně tak totiž nelze vyloučit, že osoba povinná ze služebnosti nebude plnit své povinnosti vyplývající z existence služebnosti). V takovém případě mohou obě smluvní strany vzájemně uplatnit svá práva plynoucí z příslušné nájemní smlouvy u soudu.
V této souvislosti není relevantní poznámka odvolacího soudu, že ujednání o výši nájemného je neurčité. Předně odvolací soud žádným způsobem nespecifikuje, jak tento závěr ovlivňuje zajištění přístupu žalobkyně k předmětné stavbě založenému nájemní smlouvou. Lze také poznamenat, že podle §671 odst. 1 obč. zák. výše nájemného nebo způsob jeho určení není podstatnou náležitostí smlouvy o nájmu nemovitostí uzavřené podle §663 obč. zák., a proto ani tato hypotetická vada právního úkonu nezpůsobuje jeho neplatnost (srovnej §3074 o. z. ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2824/2009).
Z uvedeného se podává, že odvolací soud se při řešení právní otázky, že žalobkyně nemá zajištěn dostatečný přístup ke svým nemovitostem z veřejné cesty na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 1999, ve znění dodatku č. 1 ze dne 22. 10. 2003, a proto byl soud oprávněn nezbytnou cestu povolit, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak podle §237 o. s. ř. přípustné. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., je dovolání důvodné. Protože Nejvyšší soud neshledal podmínky pro postup podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř., rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle §243e odst. 2 o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O návrhu žalovaného na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Požadavek žalovaného tak byl v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2610/2016).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu