ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.824.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 824/2022-611
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R.E.I.T. Group družstvo, IČO 26007983, se sídlem v Pardubicích, Pernerova 441, zastoupeného JUDr. Marií Starečkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Pernerova 1490, proti žalovaným 1) M. P., narozené XY, bytem XY, 2) M. Š., narozenému XY, bytem XY, 3) Š. Š., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a o vzájemné žalobě žalovaného 3) o zaplacení 337 500 Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 46/2015, o dovolání žalovaného 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2021, č. j. 28 Co 120/2019-543, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalovaného 3) na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2021, č. j. 28 Co 120/2019-543, se zamítá .
III. Žalovaný 3) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 16 892 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Marie Starečkové.
IV. Ve vztahu mezi zbývajícími účastníky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2019, č. j. 16 C 46/2015-264, zrušil ve výroku I spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., a pozemku parc. č. XY, to vše v k. ú. XY (dále také jako „předmětné nemovitosti“). Nařídil prodej předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek z prodeje bude rozdělen mezi účastníky podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů na předmětných nemovitostech, tedy žalobci náleží 1/8 výtěžku, žalované 1) 1/8 výtěžku, žalovanému 2) 3/8 výtěžku a žalovanému 3) 3/8 výtěžku (výrok II). Zamítl vzájemný návrh žalovaného 3) vůči žalobci na zaplacení 37 500 Kč (výrok III), vzájemný návrh žalovaného 3) vůči žalobci na zaplacení 100 000 Kč (výrok IV), vzájemný návrh žalovaného 3) vůči žalované 1) na zaplacení 100 000 Kč (výrok V) i vzájemný návrh žalovaného 3) vůči žalovanému 2) na zaplacení 100 000 Kč (výrok VI). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok VII – IX) i státu (výrok X).
Krajský soud v Praze (dále jako „odvolací soud“) k odvolání žalovaného 2) a 3) rozsudkem ze dne 29. 7. 2021, č. j. 28 Co 120/2019-543, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV a v části výroku V co do částky 62 500 Kč zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích I, II, III, VI a ve zbylé části výroku V co do částky 37 500 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů vzniklých účastníkům (výrok III – VIII) a státu (výrok IX).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný 3) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, které byly řešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a na právní otázce, které nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Předně poukazuje na jednání žalobce, který nabyl spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech v dražbě a nyní se domáhá zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Toto jednání považuje za spekulativní, žalobce podle žalovaného 3) pouze využívá sociálních potíží jiných osob a snaží se prostřednictvím takového postupu získat finanční prostředky. Podotýká, že prodejem předmětných nemovitostí „pozbyde bydlení“, přičemž vypořádací podíl mu neumožní pořídit bydlení jiné. Takový postup považuje za nemravný představující zjevné zneužití práva ve smyslu §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Z tohoto důvodu měla být žaloba na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zamítnuta. Pokud tak odvolací soud neučinil, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, nebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 674/2018. Má také za to, že rozhodnutí odvolacího soudu není v této části řádně odůvodněné.
Dále namítá, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s návrhem žalovaného 3) na přikázání nemovitostí do jeho vlastnictví za předpokladu, že by platil vypořádací podíl náležející ostatním spoluvlastníkům ve splátkách (což ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve výjimečných případech připouští, srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3781/2012). Odvolací soud tuto možnost řádně neposoudil, a žalovaného 3) tak považoval neopodstatněně za nesolventního. V takovém případě však odvolací soud nerespektoval závazné pořadí způsobů vypořádání spoluvlastnictví ve smyslu §1144 a násl. o. z., a proto ani nebyly naplněny podmínky pro nařízení prodeje předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě.
Má rovněž za to, že pro účely tohoto řízení znalec nestanovil cenu obvyklou předmětných nemovitostí, avšak cenu podle cenového předpisu. Takový postup znalec je však v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5698/2016.
Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že v řízení nebylo možno zohlednit investice do společné věci, které žalovaný 3) učinil před tím, než se žalobce stal vlastníkem spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech. Má za to, že i když žalobce nabyl spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech ve veřejné dražbě, pro účely vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu je nutno vyjít z toho, že žalobce v tomto řízení vystupuje na místě původní osoby, jež byla vlastníkem příslušného spoluvlastnického podílu před žalobcem. Proto je možné v tomto řízení uplatnit také pohledávky a dluhy, které vznikly žalovanému 3) vůči ostatním spoluvlastníkům v době, kdy žalobce nebyl spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Tuto právní otázku považuje v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za nevyřešenou.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhuje dovolání „odmítnout, popř. zamítnout“. Ve vyjádření shrnuje „historii“ nakládání se spoluvlastnickými podíly i průběh soudního řízení. Odůvodňuje, proč nelze v jeho jednání shledat porušení dobrých mravů a proč nejsou dány zákonné důvody pro zamítnutí žaloby na vypořádání spoluvlastnictví.
Žalovaná 1) ani žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitce, že žaloba o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví měla být zamítnuta, neboť požadavek žalobce na zrušení spoluvlastnictví představuje v poměrech projednávané věci zjevné zneužití práva ve smyslu §8 o. z.:
Podle §1140 odst. 1 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.
Podle §1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.
Podle §8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (který obstál i v ústavněprávním přezkumu, neboť ústavní stížnost proti němu Ústavního soud odmítl usnesením ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2773/16, dostupným na http://nalus.usoud.cz ), vysvětlil, že zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví pro zjevné zneužití práva se v obecné rovině může prosadit například tam, kde by se jednalo o důvody, které by neopodstatňovaly zamítnutí takové žaloby z důvodů uvedených v §1140 odst. 2 o. z., ale šlo by ze strany spoluvlastníka domáhajícího se zrušení spoluvlastnictví o zjevné zneužití práva. Dovolací soud vysvětlil, že za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srovnej také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1483/2019).
V rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, Nejvyšší soud také zdůraznil, že již samotná podstata spoluvlastnického poměru je z povahy věci spojena vždy s nutností vědomí, že o společných záležitostech týkajících se společných věcí rozhodují vždy spoluvlastníci, kteří namnoze nemusí vystupovat jednotně a mohou zastávat i odlišné názory, a stejně tak si každý ze spoluvlastníků musí být vědom, že druhý spoluvlastník může kdykoliv uplatnit právo na zrušení spoluvlastnictví (nejsou-li splněny předpoklady odkladu zrušení spoluvlastnictví). Otázku možného zneužití práva při uplatnění požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nadto nutno vždy nahlížet primárně také z hlediska zákonem výslovně zdůrazněné maximy, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§1140 odst. 1 o. z.) se zákonem stanovenými výjimkami reflektujícími toliko dočasné okolnosti (§1140 odst. 2 o. z.), z čehož vyplývá, že zjevné zneužití práva domáhat se likvidace spoluvlastnického poměru bude v praxi záležitostí zcela výjimečnou.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2903/2015, poukázal z hlediska dobrých mravů, resp. tvrzeného zneužití práva v souvislosti s podáním žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, na skutečnost, že koupě podílu na nemovitostech představuje realizaci práva nabývat majetek s tím, že právě zrušení spoluvlastnictví soudem je institutem, který chrání práva všech spoluvlastníků a zajišťuje spravedlivé vypořádání vztahů ke společné věci. Samotné nabytí podílu v exekuční dražbě (případně i za nižší cenu) nelze klást k tíži nabyvatele, neboť skutečnost, že se v dražbě nenašel zájemce, který by nabídl vyšší cenu než nabyvatel, nezakládá okolnost negativně přičitatelnou nabyvateli. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 15. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016, v rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 103/2019, či v rozsudku ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4856/2017.
Samotné posouzení toho, zda se jedná v konkrétně projednávané věci o zjevné zneužití práva, je věcí úvahy soudů nižších stupňů, neboť toto posouzení je odvislé od specifických, jedinečných skutkových zjištění v poměrech každé projednávané věci. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak vychází z toho, že dovolací soud zpochybní relevantní úvahu odvolacího soudu jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená či nebyla řádně odůvodněna (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1483/2019).
V poměrech projednávané věci Nejvyšší soud neshledává za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že požadavek žalobce na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nepředstavuje zjevné zneužití práva ve smyslu §8 o. z. Odvolací soud rovněž tuto úvahu náležitě odůvodnil a také se důkladně vypořádal se všemi námitkami žalovaného 3).
Dovolací soud považuje v posuzované věci za důležité především zohlednit, že koupě podílu na nemovitostech představuje realizaci práva nabývat majetek s tím, že právě zrušení spoluvlastnictví soudem je institutem, který chrání práva všech spoluvlastníků a zajišťuje spravedlivé vypořádání vztahů ke společné věci. Samotné nabytí podílu v exekuční dražbě nelze klást k tíži žalobce jakožto jeho nabyvatele. Ostatně ani ostatním spoluvlastníkům předmětných nemovitostí nic nebránilo v tom, aby příslušný spoluvlastnický podíl v exekuční dražbě nabyli. Z obsahu spisu je rovněž zřejmé, že se žalobce pokusil před zahájením tohoto řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se žalovaným 3) na vypořádání spoluvlastnictví dohodnout, avšak bezúspěšně.
Dovolací soud se přes značnou citlivost otázky také domnívá, že zpeněžením předmětných nemovitostí, jejichž obvyklá cena činí podle znaleckého posudku 1 950 000 Kč, přičemž z výtěžku prodeje předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě připadnou žalovanému 3) 3/8, bude mít žalovaný 3) přinejmenším dostatečný finanční základ k tomu, aby si zajistil do budoucna jiné slušné bydlení, když ostatně lze uspokojovat bytovou potřebu i na základě nájemního vztahu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 324/2016). Potřeba řešení otázek spojených s uspokojováním potřeby bydlení je imanentní vždy při zrušení a vypořádání spoluvlastnického vztahu, přičemž prvorepubliková judikatura vycházela výslovně z toho, že prodeji společné nemovitosti není na závadu ani to, že spoluvlastník „pozbude bytu a že za bytové tísně nebude s to, by si opatřil nový byt“ [k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 2. 1931, sp. zn. Rv II 31/30 (publikované pod č. 10 550/1931 ve Vážného sbírce)].
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při řešení otázky, zda představuje požadavek žalobce na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zjevné zneužití práva ve smyslu §8 o. z., neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
K námitce, že odvolací soud nerespektoval závazné pořadí způsobů vypořádání spoluvlastnictví ke společné věci ve smyslu §1144 a násl. o. z., protože řádně neposoudil návrh žalovaného 3) na zaplacení vypořádacího podílu ve splátkách:
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, dovodil, že „solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání soudního rozhodnutí. Účastník tedy musí s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu disponovat nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (například závazným příslibem půjčky či poskytnutím úvěru). Toliko výjimečně je možné spoluvlastníku přikázat společnou věc, ačkoliv finančními prostředky nezbytnými na vyplacení vypořádacího podílu v době rozhodnutí nedisponuje, za předpokladu, že z dokazování vyplyne jednoznačný závěr, že daný spoluvlastník potřebné finanční prostředky v přiměřené době získá (například probíhá-li dědické řízení, po jehož skončení by měl spoluvlastník patřičné finanční prostředky zdědit, či má-li finanční prostředky po omezenou dobu fixované na spořicím účtu).“
V této souvislosti lze poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 494/03 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), v němž Ústavní soud zdůraznil, že je „s obecnými soudy zajedno v tom smyslu, že je třeba zkoumat kredibilitu toho spoluvlastníka (těch spoluvlastníků), jemuž (jimž) má být věc přikázána a jenž má (již mají) poskytnout náhradu zbylému spoluvlastníkovi (zbylým spoluvlastníkům). Z ústavního požadavku vyplývajícího z čl. 11 odst. 4 Listiny tak dle názoru Ústavního soudu vyplývá, že pokud soud přikročí ke zrušení vlastnického práva a vypořádání spoluvlastnických podílů na základě §142 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů [obdobně §1147 o. z.], musí bezezbytku naplnit uvedené principy a v řízení musí být prokázáno, zda jsou splněny veškeré předpoklady pro to, aby za zrušení spoluvlastnického podílu mohla být i fakticky poskytnuta přiměřená náhrada. Naplnění tohoto kritéria nemůže být založeno pouhou úvahou soudu, ale musí mít jednoznačnou oporu v učiněných skutkových zjištěních. Pokud uvedená okolnost není jednoznačně prokázána, může postup dle §142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů [obdobně §1147 o. z.], znamenat zásah do práva vlastnit majetek, neboť není garantováno, že vlastník bude svého vlastnického práva zbaven při poskytnutí přiměřené náhrady.“
V rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, k uvedenému Nejvyšší soud poznamenal, že „podle §160 odst. 1 o. s. ř. je zpravidla lhůta ke splnění povinnosti (tzv. pariční lhůta) tři dny od právní moci rozsudku. Soud sice může určit delší lhůtu ke splnění povinnosti nebo může stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí, měl by ale mít na zřeteli, že se již jedná o výjimku, pro jejíž uplatnění by měly svědčit konkrétní okolnosti případu a racionální důvody zohledňující zejména povahu projednávané věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků [k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65 (uveřejněné pod č. 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, části civilní)]. Soudy musí s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou rovnováhu mezi zájmy sporných stran [k tomu srovnej LAVICKÝ Petr a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 783.].“
Nejvyšší soud neshledává v poměrech projednávané věci za zjevně nepřiměřenou ani úvahu odvolacího soudu (se kterou se Nejvyšší soud ztotožňuje) o tom, že předmětné nemovitosti nebylo možno přikázat žalovanému 3), protože není solventní. Odvolací soud tuto úvahu taktéž řádně odůvodnil. V projednávané věci je nezbytné zohlednit, že odvolací soud se důkladně zabýval finanční situací žalovaného 3) a také posuzoval jeho možnosti zaplatit případný vypořádací podíl ve splátkách. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný 3) by nebyl schopen vzhledem ke svým majetkovým poměrům zaplatit příslušný vypořádací podíl v přiměřené době, a to ani ve splátkách. Z tohoto důvodu nebylo možné přikázat předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného 3). Proto není rovněž opodstatněná námitka dovolatele, že odvolací soud nerespektoval závazné pořadí způsobů vypořádání spoluvlastnictví ve smyslu §1143 a násl. o. z. Dovolání žalovaného 3) tak není ani v této části přípustné podle §237 o. s. ř., jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
K námitce žalovaného 3), že v projednávané věci nebyla pro účely zrušení a vypořádání spoluvlastnictví řádně stanovena cena obvyklá vypořádávaných nemovitostí:
Podle ustálené rozhodovací praxe je nutno pro účely zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ke společné věci stanovit její obvyklou cenu, tedy cenu v daném místě a čase v době rozhodování (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 976/2011).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uvedl, že „stanovení obvyklé ceny je úkolem k tomu povolaného znalce. Otázka správnosti takto stanovené ceny není pak otázkou právní, ale skutkovou. Ostatně, jak známo, znalci nepřísluší, aby řešil otázky právní; může řešit jen otázky skutkové.“ Tyto závěry lze vztáhnout i na úpravu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5137/2015).
V rozsudku ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013, dovolací soud dále uvedl, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001).
Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.). Zjistí-li soud, že znalec nedostatečně splnil úkol, který soud vymezil ve svém opatření, případně jej nesplnil vůbec, podle okolností případu posoudí, zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto neúplného (nedostatečného) posudku nebo zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví jiného znalce (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5137/2015).
V dané věci vycházel odvolací soud při stanovení obvyklé ceny vypořádávaných nemovitostí pro účely zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ze znaleckého posudku zpracovaného Ing. Vladimírem Votavou ze dne 10. 11. 2020, č. 913-20-06. Znalec při jednání odvolacího soudu konaném dne 3. 6. 2021 vysvětlil, jakým způsobem stanovil obvyklou cenu, a rovněž řádně odůvodnil, z jakého důvodu nebylo možné provést ocenění přímým porovnáním se srovnatelnými nemovitostmi [na tomto místě považuje Nejvyšší soud za důležité podotknout, že tato nemožnost byla zapříčiněna jednáním žalovaného 3), který odmítal znalce vpustit do předmětných nemovitostí, a to i když místní šetření proběhlo celkem 5x]. Proto znalec postupoval jiným způsobem (než stanovení ceny obvyklé na základě přímého porovnání se srovnatelnými nemovitostmi), na základě kterého dospěl k závěrům o obvyklé ceně předmětných nemovitostí. Pokud odvolací soud vyšel za těchto okolností z ceny obvyklé předmětných nemovitostí stanovené na základě shora specifikovaného znaleckého posudku, je jeho rozhodnutí i v této části založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto ani tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
K námitce, že žalovanému 3) náleží také právo na vypořádání investic vynaložených na předmětné nemovitosti v době, kdy žalobce nebyl spoluvlastníkem předmětných nemovitostí:
Žalovaný 3) uplatnil požadavek na vypořádání investic do předmětných nemovitostí při jednání soudu prvního stupně, které se konalo 14. 9. 2016 (viz č. l. 116). Tento požadavek blíže specifikoval v podání ze dne 21. 6. 2017 (viz č. l. 146). Z obsahu spisu je zřejmé, že žalovaný 3) při vypořádání investic požadoval po jednotlivých účastnících vždy poměrnou částku za každou vynaloženou investici, a to podle velikosti spoluvlastnických podílů ostatních spoluvlastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který uvedl, že žalovaný 3) neprokázal skutečnosti odůvodňující jeho požadavek na vypořádání těchto investic [tedy např. zda je vůbec žalovaný 3) učinil nebo kdy je měl učinit atd.]. Nalézací soud rovněž dovodil, že nelze vůči žalobci vypořádat investice, které měly být uskutečněny před tím, než se stal vlastníkem spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech (k výše uvedenému srovnej odst. 44-45 rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 1. 2019, č. j. 16 C 46/2016-264, a odst. 35-36 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2021, č. j. 28 Co 120/2019-543).
Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu o požadavku žalovaného 3) na vypořádání spoluvlastnictví v širším slova smyslu je založeno na dvou, na sobě nezávislých důvodech:
a) žalovaný 3) neprokázal jím tvrzené skutečnosti vztahující se k investicím vynaloženým na předmětné nemovitosti,
b) vůči žalobci nelze zohlednit v tomto řízení investice, které byly učiněny před tím, než se stal vlastníkem spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech.
Žalovaný 3) však v dovolání důvod ad a), na základě kterého byla také zamítnuta žaloba na zaplacení částek představujících investice do společné věci, žádným způsobem nenapadá (i když i na tomto důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, protože nebyly-li prokázány okolnosti vztahující se ke všem investicím tvrzeným žalovaným, je již nadbytečné zabývat se otázkou, zda byly provedeny před okamžikem, kdy žalobce nabyl spoluvlastnický podíl, či po něm – a důsledky z toho plynoucími). Žalovaný 3) se v dovolání pouze vymezuje vůči důvodu ad b), na základě kterého byla vzájemná žaloba žalovaného 3) vůči žalobci zamítnuta, a má za to, že v této souvislosti spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na právní otázce, která nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu konstantně plyne, že je-li zamítnutí žaloby postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15, dostupné na nalus.usoud.cz).
Jelikož žalovaný 3) v dovolání nijak nezpochybnil závěry odvolacího soudu o zamítnutí žaloby na tzv. širší vypořádání spoluvlastnictví (vypořádání investic do předmětných nemovitostí) z důvodu, že relevantní skutečnosti nebyly v řízení prokázány, nemohou přípustnost dovolání založit ani námitky žalovaného 3) směřující do závěru, že nelze vypořádat investice učiněné před tím, než se žalobce stal vlastníkem spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech, na základě kterých odvolací soud také rozhodl o zamítnutí žaloby. Dovolací soud se tak touto námitkou žalovaného 3) blíže nezabýval, protože její posouzení není způsobilé zvrátit závěr o věcné správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4039/2019).
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného 3) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání žalovaného 3) odmítl, zamítl pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to v tomto rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný 3) povinnost uloženou mu tímto usnesením může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 4. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu