ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1015.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1015/2023-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, proti žalované G. , zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 10, Šrobárova 2002/40, o zaplacení 2 813 364 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 95/2022, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2022, č. j. 36 Co 386/2022-49, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 11. 8. 2022, č. j. 17 C 95/2022-33, zamítl návrh, aby soud prominul žalované zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 4. 2022, č. j. 17 C 95/2022-5 (výrok I), a rovněž zamítl žádost žalované o odklad vykonatelnosti platebního rozkazu do právní moci rozhodnutí o jejím návrhu na prominutí zmeškání lhůty (výrok II).
K odvolání žalované proti výroku I usnesení soudu prvního stupně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním (podle obsahu směřujícím jen proti části výroku I, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty pro podání odporu), jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a též v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Navrhla změnit napadené rozhodnutí tak, že se žalované promíjí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud neshledal skutečnosti tvrzené žalovanou za omluvitelný důvod pro prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá námitka žalované, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4459/2015 (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ) při řešení otázky „omluvitelnosti zmeškání úkonu v případě trvalejšího (postupného a subjektivně nevnímaného nástupu) překážky – oční vady odpovědného pracovníka“ tím, že tento důvod zmeškání lhůty pro podání odporu podle jeho názoru nelze kvalifikovat jako omluvitelný.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. například usnesení ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod č. 63/2016 Sb. rozh. obč., ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015, a ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1573/2020) za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba ve smyslu §58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat – zejména s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou. Účelem (smyslem) institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníku řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal lhůtu „z omluvitelného důvodu“. Po účastníku řízení nelze spravedlivě požadovat, aby nesl následky zmeškání lhůty, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu zabrání provést procesní úkon včas. Tato překážka nebo jiná okolnost – má-li být důvodem k prominutí zmeškání lhůty – musí představovat „omluvitelný důvod“; příčina toho, proč účastník zmeškal lhůtu k úkonu, tedy musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti, tj. toho, co lze v dané situaci omluvit. Vždy je však nutno mít na zřeteli, že jde o opatření výjimečné, protože zasahuje do právní jistoty ostatních účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3449/2020).
Judikatura Nejvyššího soudu se rovněž ustálila v závěru, že trvale nepříznivý zdravotní stav účastníka, jenž se v průběhu trvání lhůty k podání odvolání nezměnil, nelze považovat za omluvitelný důvod pro prominutí zmeškání lhůty a že omluvitelným důvodem jsou zpravidla takové skutečnosti objektivní i subjektivní povahy, jež nastanou v průběhu lhůty k učinění úkonu (např. náhlá nemoc nebo úraz), po jejichž odpadnutí je účastník schopen zmeškaný úkon učinit (srov. usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1650/2015, uveřejněné pod č. 99/2016 Sb. rozh. obč., či ze dne 14. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 976/2017). Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda byly splněny podmínky aplikace ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř., přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
V posuzované věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého oční vada, pro níž podle svého tvrzení jednatel žalované přehlédl v systému datových schránek již dříve doručenou datovou zprávu obsahující platební rozkaz (datová zpráva byla jakožto přečtená zpráva zašedlá), nezasáhla jednatele žalované nečekaně v průběhu plynutí lhůty k podání odporu. Z jejího charakteru bylo patrné, že nastupovala pozvolna a byla trvalého rázu a bylo na jednateli žalované, aby dbal zvýšené opatrnosti při vyzvedávání pošty, přičemž uvedené zdravotní vady jednatele žalované z provedení úkonu zcela nevyloučily, pouze mu ztížily orientaci v dané situaci. Odvolací soud souhlasil též se závěrem soudu prvního stupně, že tyto žalovanou tvrzené důvody nepředstavují překážku zákonem předvídanou, tj. omluvitelný důvod zmeškání podání odporu proti platebnímu rozkazu (současně dovodil, že nesvědčí o včasnosti podaného návrhu). Své rozhodnutí pak založil (s odkazem na zásadu vigilantibus iura scripta sunt ) též na úvaze, že i v rozhodovací praxi Ústavního soudu je kladen důraz na důsledný systém pravidelné kontroly datových schránek a do nich doručovaných datových zpráv se závěrem, že neodpovědným se nepromíjí a že na straně žalované zejména existovalo zásadní pochybení, jehož důsledky nelze přenášet na stranu žalující, spočívající v tom, že platební rozkaz jí byl doručen dne 6. 5. 2022 tím, že se do datové schránky přihlásila osoba s právem přístupu ke zprávě, která však nesdělila jednateli žalované ani jiné odpovědné osobě, že byl do datové schránky doručen platební rozkaz. Zdůraznil též, že při rozhodování o prominutí zmeškání lhůty je třeba mít na zřeteli, že jde o opatření výjimečné, protože zasahuje do právní jistoty ostatních účastníků řízení.
Při posouzení otázky omluvitelnosti důvodu zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu se odvolací soud od výše citované judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud žalovanou tvrzenou oční vadu jejího jednatele (již déle existující) za výše popsaných okolností doručení platebního rozkazu žalované nepovažoval za omluvitelný důvod ve smyslu §58 odst. 1 o. s. ř. Jeho úvahy neshledal dovolací soud zjevně nepřiměřenými. Příčina toho, proč žalovaná zmeškala lhůtu k podání odporu, neměla aspekt ospravedlnitelnosti, pokud vyplývala především z vnitřního nastavení přístupu k datovým zprávám doručovaným žalované, které umožňovalo přijetí zprávy osobou odlišnou od jednatele žalované. Při takovém nastavení následné přehlédnutí již dříve doručené datové zprávy jednatelem žalované, k němuž přispěla též jeho oční vada, nelze považovat za nepředvídatelnou a závažnou okolnost, jež by mohla ospravedlnit zmeškání lhůty k podání odporu.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka „prominutí lhůty pro případ zjištění – žalobcem (státem) zamlčeného – aktivního přístupu žalovaného proti pohledávce – dominance přirozenoprávního (materiálního) přístupu k procesu“, kterou žalovaná považuje za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Takto formulovanou otázku odvolací soud neřešil (na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo). Jejím prostřednictvím žalovaná fakticky opětovně zpochybňuje řešení otázky omluvitelnosti důvodu zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu tím, že zdůrazňuje další okolnost případu, tj. svůj aktivní přístup před podáním žaloby. Jak bylo uvedeno již výše, odvolací soud se však při posouzení otázky omluvitelnosti důvodu zmeškání lhůty od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud ( implicite i s přihlédnutím k tvrzení žalované o její aktivitě před podáním žaloby, která byla žalovanou uplatněna v odvolání a byla odvolacím soudem též zmíněna) s ohledem na další zjištěné okolnosti případu dospěl k závěru, že v daném případě o omluvitelný důvod nešlo.
Nejvyšší soud k tomu dodává, že odkazy žalované na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, ze dne 9. 7. 1998, sp. zn. III. ÚS 86/98, či ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 41/05 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ), jsou nepřípadné, neboť v nich byly posuzovány otázky zcela odlišné od otázky prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu. Nepřípadnou je i argumentace žalované ohledně zneužití práva ze strany žalobce podáním žaloby s návrhem na vydání platebního rozkazu a formalistického a nespravedlivého postupu ze strany soudu v situaci, kdy žalovaná již před jejím podáním žalobci sdělovala důvody, pro které nesouhlasí s později v řízení uplatněním nárokem. Již z §172 o. s. ř. vyplývá, že soud vydá platební rozkaz i bez výslovné žádosti žalobce, pokud jsou splněny podmínky pro jeho vydání spočívající v tom, že v žalobě je uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, které vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem. Stanoví-li zákon k podání odporu proti platebnímu rozkazu patnáctidenní lhůtu, je zcela v dispozici žalovaného, aby této lhůty stanovené ve prospěch ochrany jeho práv využil.
Namítá-li žalovaná, že se odvolací soud nijak nevypořádal s její argumentací ohledně omluvitelnosti selhání pracovníků a s obdobným případem samotného soudu, který měl v jiné věci přehlédnout podané odvolání účastníka, pak ani tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání, neboť jde o námitky vady řízení (toto tvrzení žalované neobsahuje žádnou právní otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí). K případné existenci vad řízení by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud se vypořádal s argumentací žalované týkající se omluvitelnosti pochybení pracovníka žalované, který vybral datovou zprávu obsahující platební rozkaz (srov. body 17 až 20 napadeného rozhodnutí). Navíc povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument, pokud tento není ani pro řešení věci relevantní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, a unesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013). Odvolací soud přitom ve svých úvahách zjevně nevycházel z názoru, že by snad mělo být omluvitelným případné pochybení soudu (v jiné věci) spočívající v tvrzeném přehlédnutí podání účastníka, ze kterého žalovaná ve své argumentaci vychází, odkazuje-li na obdobný případ pochybení soudu s tím, že vzhledem k němu mělo být hodnoceno jako omluvitelné též její pochybení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. 12. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu