ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1050.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1050/2022-176
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. F. , narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 6, Stavitelská 1099/6, proti žalované 1) M. K. , narozené dne XY, bytem v XY, a žalovanému 2) A. P. , narozenému dne XY, bytem v XY oběma zastoupeným Mgr. Michalem Žibřidem, advokátem se sídlem v Táboře, Údolní 2997, o zaplacení částky 160 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 10 C 89/2021, o dovolání 1. žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, č. j. 24 Co 221/2021-144, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, č. j. 24 Co 221/2021-144, v části výroku I, v níž byl ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a V, a v části výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a 1. žalovanou, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 4. 8. 2021, č. j. 10 C 89/2021-108, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 8. 2021, č. j. 10 C 89/2021-114, ve výroku I a v části výroku V o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a 1. žalovanou, se zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení na žalovaných, zavázaných rovným dílem, domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 160 500 Kč s příslušenstvím podle kupní smlouvy ze dne 4. 11. 2020, neboť žalovaní včas nesplnili svou povinnost zajistit výmaz zástavního práva a výmaz zákazu zcizení a zatížení váznoucích na prodávaných nemovitostech z katastru nemovitostí.
2. Okresní soud v Berouně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 8. 2021, č. j. 10 C 89/2021-108, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 8. 2021, č. j. 10 C 89/2021-114, dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, uložil 1. žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 80 250 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od 26. 1. 2021 do zaplacení (výrok I), uložil 2. žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 80 250 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od 22. 1. 2021 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně na 1. žalované domáhala zaplacení úroku z prodlení z částky 80 250 Kč za dobu od 29. 11. 2020 do 25. 1. 2021 (výrok III), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně na 2. žalovaném domáhala zaplacení úroku z prodlení z částky 80 250 Kč od 29. 11. 2020 do 21. 1. 2021 (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V).
3. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a V (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých žalobkyně jako kupující a žalovaní jako prodávající uzavřeli dne 4. 11. 2020 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej nemovitostí žalovaných za kupní cenu 3 210 000 Kč. Žalovaní se v této smlouvě zavázali, že zajistí výmaz právních vad (zástavního práva, zákazu zcizení a zatížení nemovitostí) váznoucích na prodávaných nemovitostech z katastru nemovitostí nejpozději do 15 dnů poté, co bude společnosti Wüstenrot hypoteční banka a.s. (identifikační číslo osoby 26747154) vyplacena částka 1 457 947,51 Kč, resp. nejpozději do dvou měsíců od uzavření kupní smlouvy, tj. do 4. 1. 2021. Pro případ nesplnění tohoto závazku se žalovaní zavázali zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 5 % z kupní ceny nemovitých věcí. K výmazu zástavního práva a zákazu zcizení nemovitostí z katastru nemovitostí došlo až ke dni 25. 1. 2021.
5. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že smluvní pokuta byla účastníky sjednána dostatečně určitě (a nikoli vnitřně rozporně, jak namítali žalovaní), neboť výkladem ujednání bylo možno dospět k tomu, že lhůta 15 dnů od vyplacení peněžních prostředků bance byla sjednána pouze pro případ, že by k zániku zástavního práva nedošlo ve lhůtě dvou měsíců od uzavření kupní smlouvy. Odvolací soud rovněž přisvědčil soudu prvního stupně, že ujednání o smluvní pokutě nebylo v posuzovaném případě v rozporu s dobrými mravy, neboť odpovídalo významu zajištěné povinnosti pro žalobkyni a kupní smlouva obsahovala také ujednání o smluvní pokutě zajišťující splnění povinnosti žalobkyně. Podle odvolacího soudu nadto – posuzováno podle okolností, které zde byly v době sjednání předmětného závazku – nebylo možno považovat výši smluvní pokuty za nepřiměřenou, a proto nedošlo k naplnění podmínek pro její moderaci. Jelikož odvolací soud neshledal ani žádné procesní pochybení soudu prvního stupně, označil jeho závěr, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení požadované smluvní pokuty, za věcně správný.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu obou jeho výroků) napadli žalovaní včasným dovoláním, jež považovali za přípustné, neboť napadené rozhodnutí je podle nich vystavěno na třech právních otázkách, které v rozhodování dovolacího soudu – dle jejich názoru – dosud nebyly vyřešeny. Odvolací soud podle žalovaných 1) nesprávně zaměnil skutkové tvrzení za právní posouzení, čímž překročil „působnost civilního soudu“, 2) nesprávně posoudil předmětnou smluvní pokutu jako platně sjednanou a 3) nepřistoupil k moderaci výše této smluvní pokuty, neboť nezohlednil všechny relevantní okolnosti. Žalovaní proto navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I, II a V ruší, a nově rozhodl tak, že žaloba se v celém rozsahu zamítá a žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení.
7. Žalobkyně v podaném vyjádření k dovolání odmítla dovolací argumentaci žalovaných, označila jejich dovolání za nepřípustné a navrhla Nejvyššímu soudu, aby dovolání odmítl, případně aby je zamítl.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 3. 2022, č. j. 10 C 89/2021-166, zastavil dovolací řízení mezi žalobkyní a 2. žalovaným pro nezaplacení soudního poplatku za podané dovolání (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi těmito účastníky (výrok II).
10. Dovolací řízení tak nadále probíhalo pouze mezi žalobkyní a 1. žalovanou (dále jen „žalovanou“).
11. Dovolání bylo žalovanou podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou (§241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
12. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Žalovaná v dovolání namítá, že ujednání o smluvní pokutě je nutno považovat za neplatné pro neurčitost, neboť vznik práva na smluvní pokutu byl spojen s porušením povinnosti (zajistit výmaz zástavního práva a výmaz zákazu zcizení a zatížení váznoucí na prodávaných nemovitostech), pro kterou byly ve smlouvě stanoveny dvě rozdílné lhůty (dva měsíce od uzavření smlouvy, resp. patnáct dnů od zaplacení kupní ceny). Jelikož z ujednání o smluvní pokutě nebylo zřejmé, ve které z těchto lhůt měli žalovaní svou povinnost splnit, šlo o neurčité ujednání a – protože jeho neurčitost nelze odstranit výkladem – odvolací soud k němu (v souladu s §555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) neměl podle žalované přihlížet.
15. Odvolací soud ovšem v projednávané věci na základě výkladu relevantních ustanovení kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dospěl k závěru, že patnáctidenní lhůta ke splnění povinnosti žalovaných (zajistit výmaz zástavního práva a výmaz zákazu zcizení a zatížení váznoucí na prodávaných nemovitostech) byla sjednána pouze pro případ, jestliže by k výmazu předmětných zatížení v katastru nemovitostí nedošlo ve lhůtě dvou měsíců od uzavření kupní smlouvy. Jinak řečeno, dle závěru odvolacího soudu z ujednání o smluvní pokutě bylo možno zjistit, v jaké lhůtě mají žalovaní splnit svou povinnost, a proto byla smluvní pokuta sjednána dostatečně určitě (srov. body 8-13 odůvodnění napadeného rozsudku).
16. Žalovaná tak uvedenou námitkou ve skutečnosti zpochybňuje odvolacím soudem vyložený obsah projevu vůle účastníků (ujednání o smluvní pokutě). Výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), však není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3011/2021). O takový případ se však ve zde projednávané věci nejedná (a žalovaná takové pochybení odvolacímu soudu ani nevytýkala).
17. Dovolání však je přípustné pro posouzení otázky moderace smluvní pokuty, neboť jde o otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle §2048 odst. 1 věty první o. z. platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.
20. Podle §2051 o. z. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.
21. Rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, se Nejvyšší soud odklonil od své dřívější rozhodovací praxe (představované např. usneseními ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1121/2020, a ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2578/2019, či rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3249/2019) a uzavřel, že postup soudu při moderaci smluvní pokuty podle §2051 o. z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v §555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto ) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.
22. V citovaném rozhodnutí velkého senátu Nejvyšší soud rovněž vyslovil, že závěr soudu o (ne)přiměřenosti nároku na smluvní pokutu je přitom výsledkem uvážení soudu při zkoumání těch okolností, které jsou v jednotlivém případě relevantní. Úvahy o přiměřenosti a úvahy o míře snížení nároku na smluvní pokutu jsou vnitřně propojeny natolik, že v obou krocích se fakticky přihlíží ke stejným okolnostem. Zjišťuje-li totiž soud, jaký nárok je nepřiměřeným, zjevně musí vycházet z určité představy o tom, jaký nárok za přiměřený považovat lze. Z podstaty volného uvážení, které nepřipouští tzv. jediné správné řešení, pak vyplývá, že soud ve svém uvážení pochybí pouze tehdy, jsou-li jeho úvahy zjevně nepřiměřené, tj. nedbá-li v rozporu se zjištěnou funkcí smluvní pokuty okolností, kterých dbát má, nebo vice versa dbá-li okolností, kterých dbát nemá.
23. V projednávané věci se odvolací soud ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který při posuzování přiměřenosti předmětné smluvní pokuty blíže (za využití interpretačních pravidel) nezkoumal, jakou funkci měla smluvní pokuta v daném případě plnit, a nadto se zabýval toliko okolnostmi, které byly mezi účastníky dány v okamžiku jejího sjednání, aniž by přihlédl k relevantním okolnostem, jež nastaly později, tj. v průběhu a po porušení smluvní povinnosti žalovanou. Za daných okolností proto nelze než uzavřít, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (vedle shora citovaného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1491/2020) a dovolání je z tohoto hlediska přípustné i důvodné.
24. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že již v usnesení ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, vyslovil, že přípustnost změny dosavadní judikatury s účinky pro již probíhající řízení, vyplývá přímo ze zákona. Podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), totiž platí, že dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu; při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní. Toto ustanovení nelze vyložit jinak než tak, že je-li zachován předepsaný postup, je možno změnit judikaturu i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně rozhodnuta podle překonávané judikatury. Je tak zjevné, že zákon se změnou judikatury s účinky pro probíhající řízení počítá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 2698/18, jakož i další v něm citovanou judikaturu).
25. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovými vadami zatíženo nebylo.
26. Z obsahu spisu nevyplývá, že by soudy nižších stupňů překročily „působnost civilního soudu“ tím, že nesprávně rozlišily skutková a právní tvrzení žalobkyně a přiznaly žalobkyni plnění nad rámec jí žalobou uplatněného nároku, jak v dovolání tvrdila žalovaná.
27. Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4072/2011, uveřejněném pod číslem 90/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 1229/13, vyslovil, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou dispoziční a projednací; je tedy věcí žalobce, co učiní předmětem řízení a jaké skutkové okolnosti vnese do řízení. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 328/02). Právní kvalifikací předmětu řízení učiněnou žalobcem naopak soud vázán není (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 12. 1972, sp. zn. 5 Cz 30/72, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný po číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3162/2011, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3681/2017).
28. V projednávané věci byl žalobkyní předmět řízení vymezen určitou částkou, kterou žalobkyně na žalovaných požadovala zaplatit na základě konkrétně tvrzených skutečností o tom, že porušili povinnost z kupní smlouvy, jež byla utvrzena sjednanou smluvní pokutou. Jestliže soudy nižších stupňů rozhodovaly o takto vymezeném předmětu řízení, svou „působnost civilních soudů“ nijak nepřekročily, neboť rozhodovaly v mezích žalobkyní uplatněného nároku.
V. Závěr
29. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v té části výroku I, v níž byl ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a V, a ve výroku II napadeného rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení, podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, v rozsahu výroku I včetně navazujícího výroku V o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
30. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu