ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1188.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1188/2022-379
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně V. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Tejkalem, advokátem se sídlem v Brně, Helfertova 2040/13, PSČ 613 00, proti žalovaným 1) M. M. , nar. XY, 2) B. M. , nar. XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Františkem Pazderou, advokátem se sídlem v Praze 4, Dobronická 1256, PSČ 148 00, a 3) obci Ústí , se sídlem v Ústí 88, 588 42 Větrný Jeníkov, zastoupené Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, PSČ 602 00, o určení vlastnictví k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 C 310/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 12. 12. 2019, č. j. 72 Co 357/2019-282, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 348 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit třetí žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 936 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 18. 1. 2016, č. j. 9 C 310/2013-118, zamítl žalobu na určení, že třetí žalovaná je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II, III a IV).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 12. 1. 2017, č. j. 54 Co 360/2016-153, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod body II, III a IV).
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, č. j. 30 Cdo 3890/2017-173, zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 9 C 310/2013-237, opět zamítl žalobu na určení, že třetí žalovaná je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II, III a IV).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaní 1) a 2) požádali dne 18. 2. 2013 třetí žalovanou o prodej pozemku uvedeného ve výroku rozsudku za jakoukoliv cenu, na níž se zastupitelstvo obce usnese. Zastupitelstvo třetí žalované schválilo záměr tohoto prodeje na zasedání dne 12. 3. 2013. V období od 18. 3. do 28. 4. 2013 byl záměr tohoto prodeje vyvěšen na úřední desce třetí žalované s tím, že kupní cena byla uvedena ve výši 150 Kč/m 2 a že občané mohou vznášet písemné připomínky k prodeji od 19. 3. do 4. 4. 2013. Dne 4. 4. 2013 obdržela třetí žalovaná nabídku manželů S. na odkup pozemku za cenu 150 Kč/m 2 a nabídku žalobkyně na odkup pozemku za cenu 170 Kč/m 2 . K ústnímu dotazu sdělil dne 8. 4. 2013 starosta třetí žalované žalovaným 1) a 2), že k záměru prodeje nebyly podány připomínky a byly podány dvě nabídky na odkup ve výši 150 Kč/m 2 a 170 Kč/m 2 . Na to žalovaní 1) a 2) reagovali dopisem s tím, že jsou připraveni akceptovat i vyšší než v záměru uvedenou cenu. Dne 16. 5. 2013 se konalo zasedání zastupitelstva třetí žalované, na němž byl projednáván prodej pozemku žalovaným 1) a 2), přičemž zastupitelé byli informováni o tom, že o odkup pozemku měla zájem i žalobkyně za cenu 170 Kč/m 2 a manželé S. za cenu 150 Kč/m 2 a že žalovaní 1) a 2) byli informováni o navržené a schválené ceně 170 Kč/m 2 a třetí žalované sdělili, že jsou ochotni zaplatit navýšenou částku. Prodej pozemku žalovaným 1) a 2) zastupitelstvo schválilo. Dne 20. 5. 2013 byla podepsána kupní smlouva. K podnětu žalobkyně převod šetřilo Ministerstvo vnitra, které shledalo postup obce jako diskriminační. Třetí žalovaná nicméně k nápravě nepřistoupila a ministerstvo nebylo úspěšné ani ve správním soudnictví, kde se domáhalo zrušení usnesení zastupitelstva třetí žalované o prodeji předmětného pozemku.
Soud prvního stupně v této souvislosti zjistil, že Ministerstvo vnitra se správní žalobou domáhalo vůči třetí žalované zrušení usnesení zastupitelstva ze dne 16. 5. 2013, jímž byl schválen prodej předmětného pozemku žalovaným 1) a 2). Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 62 A 94/2013-84, žalobu Ministerstva vnitra zamítl s odůvodněním, že v procesu kontraktace a stanovení kupní ceny nespatřuje motiv vyloučit jiné zájemce stanovením diskriminačního kritéria či umělým zvyšováním kupní ceny. Ačkoliv učinění nabídky převyšující představu obce o kupní ceně vedlo ještě ke zvýšení kupní ceny, nestalo se tak účelově s cílem třetí žalované zvýšit ještě více kupní cenu. V situaci, kdy žalovaní 1) a 2) byli vážnými zájemci, kteří o koupi opakovaně usilovali, bylo korektní, že je třetí žalovaná o výši nabídek informovala. Povinností obce nebylo v takovém případě zveřejnit pozměněný záměr s novou kupní cenou. Na základě zveřejněného záměru nebyl nikdo omezen v právu se o koupi pozemku ucházet a o nabídkách se na obecním úřadě informovat. Vybrala-li si třetí žalovaná jako kontrahenty žalované 1) a 2), jednalo se o projev vůle třetí žalované, jenž je součástí jejího práva na samosprávu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podalo Ministerstvo vnitra kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2015, č. j. 4 As 223/2015-43, kasační stížnost zamítl. V odůvodnění uvedl, že v posuzované věci nebylo vyhlášeno a neprobíhalo žádné výběrové řízení s předem stanovenými podmínkami a nejednalo se o žádnou soutěž. Třetí žalovaná pouze vybrala kupce svého pozemku, který jakožto úzký pruh zarostlý náletovými dřevinami pro ni nebyl využitelný, a zohlednila všechny jí učiněné nabídky odkupu. Vyhlášení formalizovaného výběrového řízení při dispozici s nemovitým majetkem dle §39 odst. 1 obecního zřízení není zákonnou povinností obce, jakkoliv jej lze považovat za vhodný a doporučeníhodný způsob výběru kupce. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že prodej za cenu vyšší než uvedenou v záměru nepovažuje za rozpor se záměrem, který by zapříčinil nezákonnost celého prodeje. Veškeré úkony třetí žalované související s prodejem pozemku byly transparentní, účelné a veřejnosti přístupné, všichni potenciální zájemci měli rovnou příležitost svůj zájem efektivně uplatnit, jelikož třetí žalovaná řádným vyvěšením záměru informovala veřejnost o tom, že hodlá určitým způsobem naložit se svým majetkem. Požadavek na nové zveřejnění změněného záměru (s vyšší cenou) označil Nejvyšší správní soud za formalistický.
Soud prvního stupně aplikoval ustanovení §38 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném od 1. 9. 2012 do 31. 12. 2013 (dále též jen „obecní zřízení“), podle něhož musí být majetek obce využíván účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti. Obec je povinna pečovat o zachování a rozvoj svého majetku.
Dále aplikoval ustanovení §39 odst. 1 a 2 obecního zřízení, podle něhož obec zveřejní svůj záměr prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní jednání neplatné. Nemovitost se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona platného ke dni zveřejnění záměru. Při úplatném převodu majetku se cena sjednává zpravidla ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá, nejde-li o cenu regulovanou státem. Odchylka od ceny obvyklé musí být zdůvodněna.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k porušení obecního zřízení ze strany třetí žalované nedošlo. Třetí žalovaná postupovala zcela v souladu s ustanoveními §38 odst. 1 a §39 odst. 1 a 2 obecního zřízení, když záměr prodeje zveřejnila, řádně v něm označila pozemek, dodržela zákonem požadovanou lhůtu 15 dnů mezi zveřejněním záměru a rozhodnutím o prodeji a poté o prodeji rozhodla k tomu příslušným orgánem (zastupitelstvem). Překročení kupní ceny uvedené ve zveřejněném záměru soud nepovažuje za rozporné se zákonem; naopak se jedná o postup žádoucí z hlediska hospodárnosti a účelnosti využití majetku ve smyslu §38 odst. 1 obecního zřízení. Nedošlo přitom k jakémukoliv nepřípustnému zvýhodnění žalovaných 1) a 2) a diskriminaci žalobkyně. V situaci, kdy měla třetí žalovaná k dispozici dvě rovnocenné nabídky na odkup pozemku za cenu 170 Kč/m 2 , bylo na její svobodné vůli, jež je součástí jejího práva na samosprávu, komu pozemek prodá. Nabídka na odkup pozemku nebyla ani ze strany žalovaných 1) a 2) učiněna opožděně či mimo stanovenou lhůtu. Obecní zřízení požaduje zveřejnění záměru po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Tuto lhůtu ovšem nelze považovat za nepřekročitelnou pro podání nabídek na odkup nemovitého majetku, neboť se jedná pouze o minimální lhůtu, po níž musí být záměr zveřejněn na úřední desce. Nabídky na odkup majetku obce tak mohou být obci předloženy až do doby, kdy je o prodeji rozhodováno orgánem obce.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, č. j. 72 Co 357/2019-282, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod body II, III a IV).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal v žádné fázi procesu převodu předmětného pozemku okolnosti, jež by signalizovaly zjevně netransparentní proces při nakládání s obecním majetkem, který by měl přivodit neplatnost následně uzavřené převodní smlouvy mezi žalovanými 1) a 2) a třetí žalovanou. Uvedený závěr je rovněž v souladu s judikaturou, na níž odkázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 5. 2018, č. j. 30 Cdo 3890/2017-173, včetně nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1167/11, zdůrazňujícího smluvní volnost obce v procesu uzavírání kupní smlouvy za současného splnění podmínky, že nabídkové řízení musí probíhat v souladu s dobrými mravy a principy slušnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. v tom, že jde o vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Důvodnost dovolání dovolatelka spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Toto nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka v tom, že:
1. ze zápisu (ze zasedání zastupitelstva třetí žalované) není seznatelné, proč se třetí žalovaná rozhodla pro prodej pozemku žalovaným 1) a 2);
2. žádný ze zastupitelů nevypověděl jediný smysluplný objektivní důvod, který by opodstatňoval důvod favorizace nabídky žalovaných 1) a 2) a s tím související důvod, proč třetí žalovaná rozhodla pro prodej pozemku žalovaným 1) a 2);
3. zastupitelé se neshodli na objektivním důvodu, proč hlasovali pro prodej pozemku žalovaným 1) a 2) a výpovědi zastupitelů se liší;
4. třetí žalovaná netransparentním způsobem komunikovala s žalovanými 1) a 2) ve věci podaných nabídek;
5. třetí žalovaná akceptovala opožděnou nabídku žalovaných 1) a 2)
6. třetí žalovaná při projednávání prodeje předmětného pozemku zcela opomněla, že pozemek byl dlouhodobým předmětem sporu mezi žalobkyní, manželi S. a žalovanými 1) a 2);
7. Ministerstvo vnitra dospělo k závěru, že postup třetí žalované nebyl v souladu se zákonem o obcích.
Dovolatelka namítla, že dovolací soud v bodě 26 rozsudku (ze dne 16. 5. 2018, č. j. 30 Cdo 3890/2017-173) shrnul, že z rozhodovacího procesu zastupitelstva třetí žalované musí být – v zájmu zachování transparentnosti nakládání s obecním majetkem – zřejmé (alespoň v základních obrysech), proč obecní zastupitelstvo rozhodlo (favorizovalo) jednu ze dvou či více stejných (rovnocenných) nabídek uchazečů o koupi nabízeného obecního majetku, přičemž takový vhled povětšinou vyplývá ze zápisu o průběhu zasedání zastupitelstva obce. Žalobkyně dodala, že proč tak zastupitelstvo rozhodlo, není zřejmé ani z ostatních důkazů.
Dále namítla, že dovolací soud v bodě 27 rozsudku dovolacího soudu konstatoval, že pokud nebude splněna podmínka podle bodu 26 tohoto rozsudku, pak je nutné zkoumat ostatní okolnosti případu, ve spojení s kterými může absence odůvodnění rozhodnutí zastupitelstva neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi třetí žalovanou a žalovanými 1) a 2) přivodit. Za zcela zásadní a nejdůležitější okolnost považuje žalobkyně sdělení obsahu nabídek žalovaným 1) a 2) ještě před rozhodováním zastupitelstva o podaných námitkách a dále skutečnost, že zastupitelé byli informováni, že v zákonné době byly podány nabídky dvě, ale zastupitelstvo rozhodovalo o nabídkách třech.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení nebo aby postupoval podle §243d písm. b) o. s. ř. a ve věci sám rozhodl.
Žalovaní 1) a 2) ve vyjádření k dovolání uvedli, že soud prvního stupně i odvolací soud v dalším řízení po zrušení jejich rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3890/2017, splnili všechny pokyny v rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedené a rozhodly v souladu s relevantními právními předpisy a judikaturou Nejvyššího soudu. Nejpodstatnější otázkou celého sporu bylo, zda zastupitelstvo třetí žalované postupovalo v souladu se zákonem o obcích při rozhodnutí o prodeji předmětného pozemku žalovaným 1) a 2). Tuto otázku posuzovaly soudy v soudním řízení správním, které bylo ukončeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 4 As 94/2013. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost Ministerstva vnitra proti rozsudku Krajského soudu v Brně, když neshledal žádné pochybení obce Ústí a nevyhověl tak návrhu na zrušení usnesení zastupitelstva obce ze dne 16. 5. 2013, kterým byl schválen prodej předmětného pozemku žalovaným 1) a 2).
Žalovaní 1) a 2) uvedli, že věc byla posuzována téměř všemi příslušnými soudy, jak ve správním soudnictví, tak i v civilním řízení. Jedinou výhradu ve svém rozsudku vznesl Nejvyšší soud ve svém zrušovacím rozsudku ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3890/2017, podle něhož v usnesení ze zasedání zastupitelstva třetí žalované nebyly uvedeny osoby, jimž má být pozemek prodán. V průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalobkyně založila do spisu pouze anonymizovanou verzi usnesení, přičemž originál usnesení obsahuje plná jména a adresy žalovaných 1) a 2). Žalovaní 1) a 2) navrhli, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, případě aby bylo zamítnuto.
Třetí žalovaná ve vyjádření k dovolání zpochybnila, zda žalobkyně v dovolání řádně vymezila, v čem má spočívat přípustnost dovolání. Uvedla, že rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu odkazují na ustálenou judikaturu dovolacího soudu a jsou v ní v souladu (např. rozsudek ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 796/2013, usnesení ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3890/2017), dále odkazují např. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1167/11. Třetí žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2020, č. j. 24 Cdo 1198/2020-309, změnil rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 6. 2019, č. j. 9 C 310/2013-237, v meritorním výroku pod bodem I, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že třetí žalovaná je vlastnicí označeného pozemku, mění tak, že se určuje, že třetí žalovaná je vlastnicí pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY. Ve výroku pod bodem II zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod body II až IV o náhradě nákladů řízení a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II až IV o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud spatřoval vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v dovolání žalobkyně v tom, že odvolací soud nepostupoval zcela v intencích kasačního rozsudku Nejvyššího soudu. V tomto směru dovolatelka poukázala na bod 26 odůvodnění kasačního rozsudku, v němž dovolací soud shrnul, že z následujícího rozhodovacího procesu zastupitelstva třetí žalované musí být – v zájmu zachování transparentnosti nakládání s obecním majetkem – zřejmé (alespoň v základních obrysech), proč nakonec předmětné obecní zastupitelstvo rozhodlo (favorizovalo) jednu ze dvou či více stejných (rovnocenných) nabídek uchazečů o koupi nabízeného obecního majetku, přičemž takový vhled povětšinou vyplývá ze zápisu o průběhu zasedání zastupitelstva obce. V návaznosti na to pak dovolatelka poukazuje na bod 27 odůvodnění téhož rozsudku, v němž dovolací soud zdůrazňuje, že pokud z předmětného zápisu o průběhu zasedání zastupitelstva takový vhled nebude vyplývat, pak sama tato okolnost sice bez dalšího zpravidla nebude zakládat (rozuměno v podmínkách právního režimu případů obdobných této věci) důvod pro zneplatnění následně uzavřené převodní smlouvy mezi obcí a úspěšným zájemcem o koupi obecního majetku, avšak ve spojitosti s jinými okolnostmi případu může v konečném důsledku takovou neplatnost (pro zjevně netransparentní proces při nakládání s obecním majetkem) přivodit; je pak na daném soudu, aby při rozhodování přihlédl k jedinečným skutkovým okolnostem jím posuzovaného případu a svá učiněná skutková zjištění posléze zohlednil při právním posouzení věci.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že okolnosti rozhodování zastupitelstva obce o prodeji předmětného pozemku byly netransparentní. Z postupu třetí žalované lze vyvodit, že v daném případě sledovala vyhovět žádosti žalovaných 1) a 2) o koupi předmětného pozemku a zbylým účastníkům nabídkového řízení nevytvořila stejné podmínky přístupu, jako u žalovaných 1) a 2). Ze skutkových zjištění obou soudů vyplývá, že obecní zastupitelstvo třetí žalované (obce) rozhodovalo pouze o učiněné nabídce ke koupi pozemku žalovanými 1) a 2), nikoliv též o učiněných nabídkách ke koupi pozemku žalobkyní a manželů S., přičemž před tímto rozhodováním zastupitelstvo třetí žalované o dalších nabídkách vůbec nediskutovalo, jakoby zbylé dvě nabídky vůbec učiněny nebyly. Takový postup rozhodování obecního zastupitelstva o majetkoprávní dispozici s obecním majetkem není souladný s obecním zřízením. Zatímco manželé S. a žalobkyně ve lhůtě stanovené v publikovaném záměru podali žalované nabídky ke koupi uvedeného pozemku v termínu stanoveném v publikovaném záměru, žalovaní 1) a 2) v této lhůtě tak neučinili, nýbrž učinili tak až po doručení dopisu starosty třetí žalované, který žalované 1) a 2) informoval, že dosud na ohlášený záměr byly učiněny dvě nabídky. Přesto právě nejpozději žalovanými 1) a 2) učiněná cenová nabídka byla třetí žalovanou brána jako primární, o které také výhradně její zastupitelstvo na předmětném zasedání rozhodovalo.
Obec tedy postupovala nezákonně a kupní smlouva uzavřená mezi obcí a žalovanými 1) a 2) je absolutně neplatná. Nejvyšší soud pro úplnost podotkl, že v kupní smlouvě se odkazuje na usnesení zastupitelstva ze dne 15. 3. 2013, přičemž však zasedání zastupitelstva se konalo o den později. S rozhodnutím Nejvyššího správního soudu označujícím usnesení zastupitelstva třetí žalované o prodeji pozemku žalovaným 1) a 2) za zákonné se Nejvyšší soud vypořádal konstatováním, že věc posoudil z pohledu též civilně právní úpravy a zohlednil též správními soudy (zejména s ohledem na povahu soudního řízení správního) nezohledněné okolnosti.
K ústavní stížnosti žalovaných Ústavní soud nálezem ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 2765/20, rozhodl, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2020, č. j. 24 Cdo 1198/2020-309, byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování vyplývající z článku 1 odst. 1 Ústavy, a tedy i základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku bylo porušeno i ústavně zaručené právo na samosprávu obce Ústí dle článku 8, článku 100 odst. 1 a článku 101 odst. 4 Ústavy a základní právo na ochranu vlastnictví M. M. a B. M. dle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (výrok pod bodem I). Toto rozhodnutí proto zrušil (výrok pod bodem II).
Ústavní soud nepřisvědčil námitkám žalovaných, že žalobkyně v dovolání dostatečně nevymezila důvody jeho přípustnosti.
Ústavní soud nicméně dovodil, že rozhodne-li civilní soud o předběžné otázce jinak (opačně), než jak to dříve ve výroku pravomocného rozsudku učinil soud správní, porušuje svým rozhodnutím závisejícím na posouzení dané předběžné otázky princip předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany legitimního očekávání účastníků, a tím i jejich ústavně chráněné právo na spravedlivý proces. Pokud je v důsledku tohoto protiústavního rozhodnutí civilního soudu zneplatněno autonomní nakládání s majetkem obce, které správní soud dříve označil za zákonné a nikoliv pochybné, a tedy zasluhující soudní ochranu, představuje takový postup zároveň i porušení ústavně zaručeného práva dané obce na samosprávu a porušení základního práva na ochranu vlastnictví toho, jemuž se obec legálně a legitimně rozhodla určitý majetek prodat a jehož vlastnictví k tomuto majetku bylo protiústavním rozhodnutím civilního soudu popřeno.
Zdůraznil, že v projednávaném případě taková situace nastala. Nejvyšší soud totiž, aniž by respektoval v kasačním přezkumu stvrzený závěr správního soudu, že usnesení zastupitelstva obce Ústí schvalující prodej určitého pozemku manželům M. nelze pro nezákonnost zrušit (respektive že toto usnesení je zákonné), označil kupní smlouvu uzavřenou mezi manžely M. a obcí Ústí za absolutně neplatnou, a to z důvodu Nejvyšším soudem samotným dovozené nezákonnosti usnesení obce Ústí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14, či ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 1346/15, dostupná na webových stránkách Nejvyššího a Ústavního soudu).
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky „která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena“, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. opět usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. v tom, že jde o vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Tím však dovolatelka ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. řádně nevymezila, v čem má spočívat přípustnost dovolání. Jde o dva vzájemně se vylučující případy přípustnosti dovolání, přičemž dovolatelka neupřesnila, u kterých otázek má jít o dosud nevyřešenou otázku a u kterých otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z obsahu dovolání se však nicméně podává, že dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud postupoval v rozporu s body 26 a 27 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2018, č. j. 30 Cdo 3890/2017-173, jímž Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně v této věci a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka tedy namítá, že se odvolací soud v důsledku této skutečnosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Tato námitka však přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud ve shora uvedeném rozsudku soud prvního stupně, resp. odvolací soud zavázal, aby posoudil, zda rozhodování zastupitelstva o prodeji předmětného pozemku bylo transparentní a tudíž zákonné.
Krajský soud v Brně a Nejvyšší správní soud však ve správním soudnictví k žalobě Ministerstva vnitra dospěly k závěru, že usnesení zastupitelstva třetí žalované o prodeji předmětného pozemku bylo učiněno v souladu se zákonem o obcích.
Ústavní soud pak v nálezu ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 2765/20, jímž zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2020, č. j. 24 Cdo 1198/2020-309, dovodil, že civilní soud je vázán výrokem pravomocného rozsudku soudu ve správním soudnictví, jímž bylo rozhodnuto o předběžné otázce, kterou soud posuzuje v občanském soudním řízení. Ústavní soud konkrétně v této věci uzavřel, že soud je v občanském soudním řízení vázán závěrem Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu, že usnesení zastupitelstva třetí žalované o prodeji předmětného pozemku žalovaným 1) a 2) je zákonné. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přitom závazná pro všechny orgány i osoby (článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky).
Odvolací soud se tudíž při řešení právní otázky, zda usnesení zastupitelstva třetí žalované bylo vydáno v souladu s obecním zřízením, na níž záviselo jeho rozhodnutí, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17, dovodil, že pakliže je dovolání přípustné v případě, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tím spíše bude tento předpoklad přípustnosti splněn v případě, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Ústavní soud tedy na roveň ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu postavil ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu. Přitom, jak shora uvedeno, vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Jestliže je tedy právní závěr odvolacího soudu, že v daném případě nedošlo k porušení obecního zřízení, v souladu se závěrem Ústavního soudu, nelze než dovodit, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tedy není přípustné.
Nejvyšší soud proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 druhá věta o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. 5. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu