ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1361.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1361/2022-139
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobce J. S., narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 2056/3, proti žalovanému P. V. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Rudolfem Postlem, advokátem se sídlem v Podbořanech, Masarykovo náměstí 14, o určení vlastnického práva a vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 75/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2021, č. j. 15 Co 231/2021-121, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2021, č. j. 15 Co 231/2021-121, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. 6. 2021, č. j. 15 C 75/2019-95, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení žalobou ze dne 15. 3. 2019 domáhal určení vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba – rodinný dům č. p. XY, v obci XY, k. ú. XY (dále jen „předmětná nemovitost“), z titulu vrácení daru podle výzev učiněných žalobcem ve dnech 14. 6. 2018 a 14. 2. 2019.
2. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 15 C 75/2019-95 (v pořadí již druhým ve věci), rozhodl, že se určuje, že žalobce je vlastníkem předmětné nemovitosti (výrok I), a uložil žalovanému povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce darovací smlouvou ze dne 20. 4. 2003 daroval předmětnou nemovitost žalovanému. V dubnu 2007 uzavřel žalobce manželství s matkou žalovaného. Na základě smlouvy o zřízení věcného břemene formou notářského zápisu ze dne 7. 8. 2012 bylo zřízeno ve prospěch žalobce a matky žalovaného věcné břemeno užívání předmětné nemovitosti a pozemku parc. č. XY. Žalobce zaslal žalovanému výzvu k vrácení daru dne 14. 6. 2018 (v níž bylo jako důvod vrácení daru uvedeno napadení žalobce žalovaným, k němuž mělo dojít dne 8. 4. 2018). Manželství žalobce a matky žalovaného bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 11. 2018, který nabyl právní moci dne 4. 12. 2018. Žalovaný dne 7. 12. 2018 vyzval žalobce k vyklizení předmětné nemovitosti a dne 25. 1. 2019 podal u Okresního soudu v Karlových Varech proti žalobci žalobu na vyklizení předmětné nemovitosti, kterou vzal následně zpět (po vyjádření žalobce vystupujícího ve věci žaloby o vyklizení v postavení žalovaného) a usnesením zmíněného soudu ze dne 7. 3. 2019 bylo řízení o žalobě na vyklizení zastaveno. Žalobce vyzval žalovaného k vrácení daru dále dopisem ze dne 14. 2. 2019, v němž odkázal na důvody uvedené ve výzvě ze dne 14. 6. 2018 a jako další důvod pro vrácení uvedl, že žalovaný jej vyzval k vyklizení nemovitosti a následně jej u soudu žaloval o vyklizení nemovitosti bez ohledu na zápis věcného práva užívání, které žalobci svědčí. Dne 13. 3. 2019 zaslal žalovaný žalobci dopis, ve kterém se mu omlouval za podání žaloby na vystěhování s tím, že se tak stalo velkým omylem, a žádal, respektive prosil, aby žalobce jeho omluvu přijal. V dopise dále žalovaný jako omluvu nabízel provedení prací, které bude žalobce potřebovat.
4. Podle soudu prvního stupně nebylo v řízení prokázáno chování žalovaného tvrzené ve výzvě žalobce ze dne 14. 6. 2018. Ohledně důvodu vrácení daru spočívajícího v zaslání výzvy žalobci k vyklizení nemovitosti a v následném podání žaloby na vyklizení měl soud prvního stupně za zjištěné psychické rozpoložení, v jakém se žalobce po uvedených úkonech žalovaného nacházel. Uvedené jednání žalovaného podle soudu prvního stupně mohlo vzbudit a rovněž tak i vzbudilo u žalobce obavy o jeho budoucí bydlení i pocit určitého nevděku ze strany obdarovaného, tedy žalovaného. S ohledem na věk žalobce i jeho dosažené vzdělání měl soud prvního stupně za to, že nebylo v jeho možnostech posoudit možný úspěch či neúspěch vyklizovací žaloby podané žalovaným. Samotná výzva k vyklizení nemovitosti i následná žaloba podaná obdarovaným proti dárci se soudu prvního stupně jevila jako dostačující pro závěr, že toto jednání žalovaného dosáhlo takového stupně intenzity a váhy, že jej lze hodnotit jako hrubé porušení dobrých mravů opravňující dárce požadovat vrácení daru podle §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), přestože následně došlo ke zpětvzetí žaloby měsíc po jejím podání a k zastavení řízení. Na uvedeném závěru pak podle soudu prvního stupně nic nemění ani omluvný dopis žalovaného, neboť nelze připustit jeho obranu, že žaloba na vyklizení byla podána omylem.
5. Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně. Vytkl mu, že účastníkům poskytl poučení pouze podle §118b o. s. ř. a že i přes výslovný pokyn odvolacího soudu uvedený v předchozím zrušujícím usnesení nepoučil žalobce podle §118a o. s. ř. a nevyzval jej k prokázání tvrzení o jeho fyzickém napadení ze strany žalovaného (tj. k důvodům pro vrácení daru uvedeným ve výzvě žalobce ze dne 14. 6. 2018). Závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce neprokázal tato tvrzení, proto považoval za nesprávný. Nepovažoval však za nezbytné poučit žalobce podle §118a o. s. ř. a vyzvat jej k prokázání tvrzeného skutku, neboť měl za to, že ve věci je možno rozhodnout i na základě výsledků dokazování, které se vztahovaly k druhé výzvě na vrácení daru ze dne 14. 2. 2019, kterou žalobce učinil v důsledku podání žaloby na vyklizení nemovitostí. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud konstatoval, že vzhledem k okolnostem konkrétního případu lze jako hrubé porušení dobrých mravů kvalifikovat jednání žalovaného, který podal na žalobce žalobu o vyklizení nemovitosti, přestože ji následně vzal zpět a žalobci se omluvil. Podle odvolacího soudu bylo třeba vzít v úvahu, že žalobce darováním nemovitosti poskytl žalovanému značnou hospodářskou výhodu a poté právem očekával, že se k němu žalovaný bude chovat slušně. Místo toho ale docházelo k zhoršování vzájemných vztahů, které vyústilo právě až v podání vyklizovací žaloby. Tato postupná eskalace vztahu a devastující vliv podané žaloby na žalobcovu psychiku byla, zejména se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu, podle odvolacího soudu relevantním důvodem pro vrácení daru. Odvolací soud uzavřel, že uvedené jednání žalovaného bylo popsáno ve výzvě ze dne 14. 2. 2019, takže byly splněny formální i materiální podmínky pro vrácení daru ve smyslu §630 obč. zák.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podal žalovaný včasné dovolání, v němž co do přípustnosti uvedl, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda samotné podání žaloby o vyklizení nemovitosti je či není s přihlédnutím k dalším okolnostem hrubým porušením dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák., které opravňuje dárce žádat o vrácení daru. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1302/2007 (která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí, na https://www.nsoud.cz – poznámka Nejvyššího soudu), s tím, že odvolací soud se od těchto rozhodnutí odchýlil. Odvolacímu soudu dále vytkl, že nesprávně dospěl k závěru, že samotné podání vyklizovací žaloby je hrubým porušením dobrých mravů, přičemž ohledně okolností, které toto jednání doprovázely, zohlednil jen subjektivní pocity žalobce. Namítl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil.
8. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
10. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, jimiž bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
12. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení předložené otázky posouzení uvedeného jednání jako hrubě rozporného s dobrými mravy podle §630 obč. zák., neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
13. Dovolání je důvodné.
14. Podle §630 obč. zák., dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
15. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že §630 obč. zák. představuje tzv. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvahy nalézacího soudu o aplikovatelnosti §630 obč. zák. (o intenzitě rozporu jednání obdarovaného s dobrými mravy) se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností každého jednotlivého případu a Nejvyšší soud je může přezkoumat, jen kdyby byly zjevně nepřiměřené (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3074/2020, či ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3077/2021, jakož i důvody usnesení ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
16. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce podle §630 obč. zák. jen takové chování obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky §630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2248/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1302/2007).
17. V rozsudku ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2248/2011, Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že pro vrácení daru nestačí jen chování odporující dobrým mravům, nýbrž musí jít o kvalitativně takové chování obdarovaného, které hrubě porušuje dobré mravy. Poukázal přitom na svou ustálenou judikaturu, podle které nebylo hrubé porušení dobrých mravů shledáno v chování žalované, která ve čtyřech případech podala na žalobce oznámení pro podezření ze spáchání přestupků proti občanskému soužití, v nichž tvrdila, že ji žalobce verbálně i fyzicky napadl, přičemž ani v jednom z těchto případů nebyl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku (srov. rozsudek ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 113/2016); ani v jednání spočívajícím v podání žaloby o zrušení věcného břemene práva dárce bydlet v darované bytové jednotce po dobu 30 let, která byla zdůvodněna neshodami mezi dárcem a obdarovaným, přestože žaloba obdarovaného byla zamítnuta (rozsudek ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012). V posledně zmíněném rozsudku Nejvyšší soud také uzavřel, že vedením soudního sporu obdarovaným proti dárci o zrušení věcného břemene, navíc ve spojení s dalším popsaným závadným jednáním (zcizením části darovaného pozemku a nevybudováním samostatného bytu v prvním patře domu) nebyla naplněna podmiňující skutková část (hypotéza) ustanovení §630 obč. zák., a takové jednání není chováním hrubě porušujícím dobré mravy, pro které by se dárce mohl úspěšně domáhat vrácení daru. Nejvyšší soud v posledně citovaném rozhodnutí dále vyslovil názor, že „domáhat se ochrany ohroženého nebo porušeného subjektivního práva u soudu je – bez ohledu na výsledek řízení – legitimní jednání (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, §4 obč. zák.); podání žaloby o zrušení věcného břemene proto nemůže být samo o sobě chováním v rozporu s dobrými mravy“.
18. Vyložené závěry lze mutatis mutandis aplikovat i na poměry projednávané věci, v níž odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) shledal hrubé porušení dobrých mravů v jednání obdarovaného, který podal na žalobce žalobu o vyklizení nemovitosti, přestože ji následně žalovaný vzal zpět a žalobci se omluvil, přičemž vzal v úvahu též očekávání žalobce o slušném chování žalovaného jako obdarovaného, postupné zhoršování vzájemných vztahů, které vyústilo v podání vyklizovací žaloby, a devastující vliv podané žaloby na žalobcovu psychiku.
19. Úvahy odvolacího soudu zakládající závěr o hrubém porušení dobrých mravů též na subjektivních pocitech dárce (tj. na tom, jaké chování od žalovaného očekával a jak pociťoval podání žaloby ve své psychické sféře), lze považovat za zjevně nepřiměřené, neboť podle výše citovaných judikaturních závěrů, je nutné stupeň závažnosti jednání hodnotit podle objektivních kritérií a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce. Odvolací soud ve svých úvahách též nezohlednil shora popsané závěry ustálené rozhodovací praxe, podle nichž samotné podání žaloby u soudu (tj. domáhání se ochrany ohroženého nebo porušeného subjektivního práva) bez dalšího nelze považovat za chování, které by bylo v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud přitom kromě závěru o obecném zhoršování vzájemných vztahů účastníků, které zjevně nepřisuzoval výlučně chování žalovaného, sám nezmínil žádné další konkrétní objektivní (nikoliv subjektivně žalobcem vnímané) okolnosti, z nichž by se mělo podávat, že podání žaloby na vyklizení předmětných nemovitostí vůči žalobci za takových okolností dosahovalo intenzity jednání hrubě porušujícího dobré mravy. Ačkoliv podání žaloby o vyklizení předmětné nemovitosti obdarovaným (žalovaným) proti dárci (žalobci) učiněné po výzvě k vyklizení za situace, kdy žalobci svědčilo věcné břemeno užívání předmětné nemovitosti (tyto skutečnosti měl za zjištěné soud prvního stupně, z jehož skutkových závěrů odvolací soud též vycházel), lze považovat za nevhodné chování obdarovaného vůči dárci (za projev nevděku), nenaplňuje takové jednání znaky hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák.
20. Odvolací soud se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při posouzení, zda jednání žalovaného spočívající v podání žaloby na vyklizení nemovitosti žalobcem bylo v hrubém rozporu s dobrými mravy ve smyslu §630 obč. zák. a jeho právní posouzení je nesprávné.
21. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Byť odvolací soud považoval za nesprávný závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce neprokázal tvrzení o jeho fyzickém napadení žalovaným dne 8. 4. 2018 (tj. k prokázání tvrzení o důvodu pro vrácení daru uvedeném ve výzvě žalobce ze dne 14. 6. 2018 a zopakovaném též v jeho výzvě ze dne 14. 2. 2019), z důvodu, že soud prvního stupně žalobce nepoučil podle §118a o. s. ř., sám takové poučení žalobci neposkytl veden nesprávným právním posouzením týkajícím se druhého z důvodů, pro které se žalobce domáhal vrácení daru výzvou ze dne 14. 2. 2019 (tj. důvodu spočívajícího v podání žaloby na vyklizení nemovitosti po výzvě k vyklizení nemovitosti). Neposkytnutí poučení žalobci podle §118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti prokázat svá tvrzení o fyzickém napadení žalovaného, je za této situace (kdy nemůže obstát právní závěr odvolacího soudu o dalším z tvrzených důvodů pro vrácení věci) vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
22. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
23. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
24. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 2. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu