ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1608.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1608/2022-396
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně stavby-hradec s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Staré Město, Rybná 716/24, identifikační číslo osoby 02692031, zastoupené JUDr. Josefem Seifertem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Šimkova 1224/2, proti žalovanému M. K. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení 720 040 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 12 C313/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2022, č. j. 47 Co 205/2021-380, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhala zaplacení částky 720 040 Kč s příslušenstvím jako doplatku ceny díla, které provedla pro žalovaného.
Okresní soud v Rychnově na Kněžnou jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 8. 2021, č. j. 12 C 313/2018-269, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 720 040 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozhodnutí), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II napadeného rozhodnutí).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v rozsahu výroku I dovoláním, ve kterém namítl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3512/2018), pokud dospěl k závěru, že dílo bylo řádně dokončeno, přestože část díla (zděný plot) vykazovala vady, pro které jej není možné užívat. Dle žalovaného toto dílo přitom nemůže být ani aktivně nijak využíváno. S ohledem na to dle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu závisí na posouzení dovolacím soudem dosud neřešené otázky, jak lze ve smyslu §2605 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, předvést způsobilost takového předmětu plnění sloužit svému účelu. Současně žalovaný namítl, že odvolací soud rozhodl v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, když bez řádného odůvodnění neprovedl jím navržené důkazy. Nadto žalovaný namítl, že tyto důkazy označil v reakci na výzvu odvolacího soudu dle §118 a odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání je dle žalovaného proto dále dána pro posouzení dovolacím dosud neřešené otázky procesního práva, za jakých okolností je soud oprávněn odmítnout provedení takto označených důkazů. Konečně žalovaný namítl, že se odvolací soud v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20, nevypořádal s jeho námitkou, že nezaplacenou část ceny díla zadržel na úhradu jeho nároku na slevu z ceny díla ve smyslu §2108 o. z.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, za jakých okolností lze považovat dílo za provedené, jestliže „dílo z povahy věci není nijak užíváno a objednatel k němu nezaujímá žádný aktivní postoj“, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť závěr, že předmětné dílo (jehož součástí byla rovněž výstavba zdi z betonových tvarovek) není z povahy věci nijak užíváno a žalovaný k němu nezaujímá žádný aktivní postoj, ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá. Žalovaný tak ve skutečnosti svou námitkou zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu (že dílo bylo provedeno) na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu s rozhodovací praxi dovolacího soudu, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Vzhledem k tomu výše uvedená otázka žalovaného, již zpochybňuje závěr soudů nižších stupňů o provedení díla, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Ani námitka žalovaného, že za provedené ve smyslu ustanovení §2604 a §2605 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nemůže být považováno dílo, které trpí vadami, jež brání dílu sloužit svému účelu, nemůže založit přípustnost odvolání podle §237 o. s. ř., neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž založil své rozhodnutí (ve shodě se soudem prvního stupně) v posuzované věci na právním závěru, že dílo bylo provedeno dne 30. 9. 2015, kdy došlo k jeho dokončení a předání, přičemž nebyly shledány žádné vady díla, jež by bránily tomu, aby dílo sloužilo svému účelu (srov. bod 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Námitka, že se odvolací soud opomněl vyrovnat s argumentací žalovaného, že nezaplacenou část ceny díla zadržel na úhradu jeho nároku na slevu z ceny díla ve smyslu §2108 o. z., přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se míjí s vlastním posouzením věci odvolacím soudem, který dospěl k závěru, že žalobkyně za vadu díla spočívající v postavení zdi z nevhodného materiálu neodpovídá. Vzhledem k tomuto závěru žalovanému nemohlo ani vzniknout právo na slevu z ceny díla, na jehož základě by mohl žalovaný zadržet částku, kterou měl uhradit žalobkyni. Uvedená námitka žalovaného proto přípustnost dovolání nemůže založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2115/2021).
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné ani ohledně otázky, za jakých okolností je soud oprávněn odmítnout provedení důkazů navržených účastníkem poté, co byl vyzván soudem postupem podle §118a odst. 3 o. s. ř. k jejich označení.
Nejvyšší soud v dané souvislosti připomíná nálezovou judikaturu Ústavního soudu, podle které důkazní návrh účastníka řízení mohou soudy „odmítnout“, s náležitým odůvodněním, toliko ze tří důvodů: 1. skutečnost, kterou má důkaz prokázat, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2. není-li důkaz způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost a 3. je nadbytečný, tedy argument, podle něhož byla-li by skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navržen, již s potřebnou mírou jistoty prokázána či vyvrácena (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nebo ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Uvedená hlediska, na jejichž základě lze důkazní návrh účastníka odmítnout, aplikuje ve své rozhodovací praxi rovněž Nejvyšší soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 818/2021).
V projednávané věci odvolací soud poté, co část důkazů označených žalovaným v reakci na výzvu podle §118a odst. 3 o. s. ř. zopakoval, další část důkazního návrhu žalovaného „odmítl“ s odůvodněním, že s ohledem na v řízení zjištěný skutkový stav a na jeho základě učiněné právní závěry, nepokládá provedení této části důkazního návrhu „za potřebné“ (srov. bod 29 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Z uvedeného je ovšem zřejmé, že v dané věci odvolací soud dospěl po zopakování části provedeného dokazování k hodnocení, že skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení byl důkaz navržen, již s potřebnou mírou jistoty byla prokázána či vyvrácena, a je proto nadbytečné provádět k ní další dokazování. Skutečnost, že v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud nepoužil formulaci, že důkazy odmítl jako „nadbytečné“, nýbrž že „je nepokládal za potřebné“, nemůže nic změnit na tom, že se odvolací soud v této otázce procesního práva od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
S ohledem na právě vyložené není přiléhavá ani námitka, že odvolací soud rozhodl v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, neboť v napadeném rozhodnutí neprovedení části důkazního návrhu žalovaného ve skutečnosti odůvodnil. Nadto nelze přehlédnout, že žalovaný uvedenou námitkou odvolacímu soudu ve své podstatě vytýká vadu řízení, spočívající v nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014), k čemuž navíc v projednávané věci nedošlo.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu