ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1671.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1671/2023-635
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně CzechBond, a. s. , se sídlem v Praze 7, Holešovice, Plynární 1617/10, identifikační číslo osoby 28965302, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 690/15, proti žalované Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, identifikační číslo osoby 63998530, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, o zaplacení 500 001 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 57/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2023, č. j. 62 Co 387/2022-607, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 874 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení pojistného plnění představovaného částkou 500 001 Kč s příslušenstvím. Dne 5. 4. 2014 se vozidlo žalobkyně Jaguar XF3.0D řízené statutárním ředitelem žalobkyně stalo účastníkem dopravní nehody, když vozidlo Audi A6 4F pojištěné u žalované a řízené M. R. nabouralo do vozidla žalobkyně. Žalovaná odmítla pojistné plnění poskytnout, neboť poškození obou vozidel neodpovídalo popsanému nehodovému ději.
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 30 C 57/2016-554, zamítl žalobu o zaplacení částky 500 001 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok II) a mezi účastníky řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozhodnutí) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozhodnutí).
Proti tomuto rozsudku (výslovně v celém jeho rozsahu) podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalovaná v podaném vyjádření k dovolání označila dovolání žalobkyně za nedůvodné a upozornila, že žalobkyně v dovolání toliko polemizuje se zjištěným skutkovým stavem a hodnocením důkazů; žalovaná se dále ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně předně vytýká odvolacímu soudu, že ve věci vycházel toliko z nepřímých důkazů, čímž se měl odchýlit od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013. Uvedená námitka však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na požadavku odchylného hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale není případ projednávané věci.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že podle žalobkyní citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, lze skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost). Jestliže se tak v projednávané věci odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, který na základě všech provedených důkazů dospěl k jednoznačnému závěru, že předmětná nehoda ze dne 5. 4. 2014 nepředstavovala událost nahodilou, nýbrž byla záměrná a plánovaná (srov. bod 54 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), od závěrů citovaného rozhodnutí dovolacího soudu se svým postupem neodchýlil.
Žalobkyně dále předkládá dovolacímu soudu otázku, zda lze nepřiznat pojistné plnění v případě, že nehoda sice byla způsobena jedním z řidičů úmyslně, avšak druhý z řidičů (v projednávané věci tehdejší statutární ředitel žalobkyně) ji úmyslně nezavinil. Soudy nižších stupňů však v projednávané věci dospěly k závěru, že předmětný střet vozidel proběhl za součinnosti obou řidičů, neboť tehdejší statutární ředitel žalobkyně vozidlo Jaguar před střetem s vozidlem Audi manuálně zabrzdil a vystoupil z něj, aby se vyhnul případným zraněním (srov. bod 51 odůvodnění rozsudku prvního stupně). Žalobkyně tak ve skutečnosti svou námitkou zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci (že šlo o nahodilou událost), odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Ani tato námitka žalobkyně, jíž zpochybňuje správnost skutkového zjištění soudů nižších stupňů o plánovanosti předmětné srážky vozidel, tak nemůže přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit.
Z téhož důvodu přípustnost dovolání žalobkyně nezakládá ani otázka dělení důkazního břemene ohledně skutečnosti, že předmětná nehoda byla plánovaná, neboť také touto otázkou žalobkyně předkládá dovolacímu soudu vlastní verzi skutkového stavu věci, podle níž daná skutečnost nebyla prokázána. Jak již Nejvyšší soud uvedl shora, při posuzování přípustnosti dovolání vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, přičemž v projednávané věci odvolací soud dospěl ke zmiňovanému závěru, že v řízení byla prokázána nejen skutečnost, že předmětná náhoda byla plánovaná, ale také to, že se na jejím provedení podílel rovněž tehdejší statutární ředitel žalobkyně.
Konečně vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že opomenul provést dostupné přímé důkazy, namítá tím vadu řízení, ke které by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). V případě navrhovaného svědka R. se navíc nejednalo o opomenutý důkaz, neboť odvolací soud řádně vysvětlil, proč výslech svědka nemohl být proveden (srov. bod 13 odůvodnění napadeného rozsudku) a rovněž uvedl, o jaké konkrétní důkazy (zejména znalecké posudky) svá skutková zjištění opřel (srov. bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu