ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1834.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1834/2023-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce D. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, Šrobárova 2002/40, proti žalované AIRMEDIA a.s ., se sídlem v Praze 10, Strašnice, Korytná 1538/4, identifikační číslo osoby 29184037, zastoupené Mgr. Janem Seidelem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dělnická 213/12, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 49 C 19/2022, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2023, č. j. 70 Co 66/2023-143, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhá nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o koupi nemovitostí, a to na základě smlouvy o smlouvě budoucí, kterou bylo žalobci a žalované založeno právo opce ke koupi a prodeji bytových jednotek nacházejících se v hlavním městě Praze, k. ú. XY.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 1. 2023, č. j. 49 C 19/2022-103, zamítl námitku, jíž se žalovaná domáhala vyslovení jeho místní nepříslušnosti.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud se ztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně, když shledal, že je s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu v projednávané věci dána výlučná místní příslušnost soudu prvního stupně podle §88 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“. Vzhledem k charakteru výlučné místní příslušnosti nelze dle odvolacího soudu v takovém případě aplikovat úpravu obsaženou v §§84 až 87 o. s. ř. Pokud by se řízení o nahrazení projevu vůle uzavřít kupní smlouvu týkalo i nemovitostí spadajících do obvodu jiných soudů, musela by být řízení týkající se takových nemovitostí vyloučena k samostatnému projednání a postoupena k soudům výlučně místně příslušným. Odvolací soud však uzavřel, že to není případ této věci, neboť předmětem změny vlastnických vztahů v daném řízení jsou výlučně nemovitosti nacházející se v obvodu jediného soudu, a to soudu prvního stupně.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje ve skutečnosti, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to na otázce posouzení místní příslušnosti v řízení o nahrazení projevu vůle na základě smlouvy o smlouvě budoucí v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, týkající se nemovitostí nacházejících se v obvodech více výlučně místně příslušných soudů. Dále žalovaná namítá, že se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně např. od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1109/2018, ze dne 27. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 72/2021, a ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008), ze kterých má vyplývat nemožnost ingerence soudu do projevené vůle stran ohledně obsahu budoucí smlouvy. Z toho vyvozuje žalovaná závěr o nedělitelnosti předmětu koupě, a tedy nemožnost aplikace pravidel výlučné místní příslušnosti.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů. Navrhl, aby dovolací soud zamítnul dovolání žalované a aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a čl. XII. zákona č. 286/2021 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná předně dovolacímu soudu předkládá otázku posouzení místní příslušnosti v řízení o nahrazení projevu vůle na základě smlouvy o smlouvě budoucí v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, týkající se nemovitostí nacházejících se v obvodech více výlučně místně příslušných soudů.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu má výlučná místní příslušnost v případech vypočtených v §88 o. s. ř. vždy přednost před příslušností obecnou nebo na výběr danou, použití obecné nebo na výběr dané místní příslušnosti je v takovém případě vyloučeno. Soud podle polohy nemovitosti ( forum rei sitae ) je výlučně příslušným tehdy, jestliže se řízení týká práv k těmto nemovitostem, tj. práva vlastnického, spoluvlastnického, práva držby, práva z věcného břemene a práva nájemního, a to pouze tehdy, kdy v řízení jde o existenci takového práva, jeho trvání a zánik, nikoliv pouze o práva a povinnosti z toho plynoucí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5502/2015, uveřejněné pod číslem 15/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1583/2018 nebo ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2972/2020).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dospěl rovněž k závěru, že se řízení o nahrazení projevu vůle uzavřít kupní smlouvu, jejímž předmětem je nemovitost, týká práva k nemovitosti, neboť pravomocným rozhodnutím soudu je v souladu s §161 odst. 3 o. s. ř. uzavřena kupní smlouva, v jejímž důsledku dochází ke změně vlastníka nemovitosti, a proto je i v řízení o nahrazení projevu vůle žalované takovou smlouvu uzavřít dána výlučná místní příslušnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2480/2018).
Ve vztahu k otázce posouzení místní příslušnosti, týká-li se řízení práv k nemovitým věcem, které se nacházejí v obvodu různých výlučně místně příslušných soudů prvního stupně, dovodil dovolací soud výchozí pravidlo, podle kterého platí, že každý jednotlivý nárok týkající se nemovitosti má být projednán soudem, v jehož obvodu se dotčená nemovitost nachází (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3801/2018). Ustanovení §11 odst. 2 o. s. ř. přitom na výlučnou příslušnost podle ustanovení §88 o. s. ř. (i s ohledem na ustanovení §89 o. s. ř.) nedopadá (srovnej Novotný, Z. In Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 67). Soustředění veškerých sporů u jednoho ze soudů řešících některý z návrhů žalobců by tak bylo možno docílit toliko eventuálním využitím institutu delegace vhodné ve smyslu §12 odst. 2 o. s. ř. (ke striktním podmínkám delegace vhodné v případech existence výlučné místní příslušnosti ve smyslu §88 o. s. ř. srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 3 Nd 316/2001, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Nd 89/2013, a ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 33 Nd 37/2017).
Nelze tedy přisvědčit názoru dovolatelky, že by jí předestřená otázka představovala otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou. Ačkoliv byly závěry ohledně výlučné místní příslušnosti ve vztahu k nemovitostem nacházejícím se v obvodech více soudů učiněny v kontextu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nemá dovolací soud důvod se od své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit, a i v projednávané věci se tak uplatní shora citované judikaturní závěry. Závěr odvolacího soudu, podle kterého je v daném případě založena výlučná místní příslušnost, byl s těmito závěry v souladu, a námitka dovolatelky tak přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit ani nepřípadné odkazy dovolatelky na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1109/2018, ze dne 27. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 72/2021, a ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008, neboť v žádném z těchto rozhodnutí nebyla dovolacím soudem řešena otázka aplikace pravidel výlučné místní příslušnosti. Od zmíněných rozhodnutí se tak odvolací soud nemohl odchýlit při řešení dovolatelkou předkládané otázky (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2835/2020). Nejvyšší soud ve své judikatuře již vysvětlil, že k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí skutečně v rozporu (vedle již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2835/2020, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2190/2020).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 7. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu