ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1897.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1897/2023-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně JUDr. Mileny Bódiové , se sídlem v Ostravě, Jurečkova 1860/4, identifikační číslo osoby 66251737, insolvenční správkyně dlužníka Ing. Pavla Čížka, nar. 1. 3. 1952, se sídlem v Ostravě, Hlavní třída 1020/59, identifikační číslo osoby 16629051, zastoupené Mgr. Michalem Pleskačem, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 34/30, proti žalovanému P. Č. , zastoupenému Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1719/5, o zaplacení částky 580.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 C 174/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2022, č. j. 57 Co 182/2022-233, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.213,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2022, č. j. 21 C 174/2021-203, zamítl žalobu o zaplacení částky 580.000 Kč do majetkové podstaty dlužníka (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2022, č. j. 57 Co 182/2022-233, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit do majetkové podstaty dlužníka 580.000 Kč (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V konkrétnosti dovolatel předkládá dovolacímu soudu k posouzení tyto otázky:
a) zda lze za simulovaný právní úkon považovat smlouvu, na základě které prodávající úplatně převedl vlastnické právo k motorovým vozidlům a kupující (dovolatel) uhradil řádně a včas celou kupní cenu, kdy tato kupní cena byla bez vědomí a součinnosti kupujícího použita na úhradu hypotečního úvěru prodávajícího vůči úvěrující bance, čímž mělo dojít na straně kupujícího k bezdůvodnému obohacení,
b) která právní úprava má být aplikována na právní jednání učiněné dne 16. 12. 2013 (tj. za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964), jestliže si smluvní strany výslovně ujednaly, že se právní vztah a práva a povinnosti z něj vyplývající budou řídit jinou právní úpravou, konkrétně dle §2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“),
c) zda je v pravomoci soudů a v souladu s právem na spravedlivý proces a základními zásadami soukromého práva zasáhnout svévolně do autonomie vůle smluvních stran, a i přes výslovné písemné ujednání, kterou právní úpravou se má smluvní vztah řídit, aplikovat jinou právní úpravu, která byla účinná v době uskutečnění právního jednání smluvních stran,
d) zda v případě, že lze danou situaci posoudit jako závazek z bezdůvodného obohacení a současně jako závazek stižený vadou relativní neúčinnosti, resp. odporovatelnosti, upřednostnit a aplikovat subsidiární institut bezdůvodného obohacení.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se dle obsahu spisu k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel předně odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil kupní smlouvu ze dne 16. 12. 2013 jako zastřené právní jednání, které je v poměrech právní úpravy zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), stiženo absolutní neplatností dle §37 odst. 1 obč. zák.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí – viz např. rozsudky ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008, a ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017 – v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 formuloval a odůvodnil závěr, že právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. Jedná-li někdo tzv. naoko a jednáním míní (navenek) docílit určité právní následky, pak se taková vůle jednající osoby objektivně rozchází s jejím vnějším projevem (např. obsaženým v konkrétní písemné smlouvě), neboť k perfekci právního úkonu je mj. zapotřebí, aby vůle jednající osoby byla nejen svobodná, ale i vážná, což znamená, že úmysl účastníků právního vztahu musí skutečně směřovat k vyvolání právních účinků, které jsou s jejím projevem spojeny. Simuluje-li se právní úkon, pak se pouze ve vnější formě takový právní úkon předstírá; k perfekci právního úkonu však chybí vážnost vůle, v důsledku čehož stíhá takto simulovaný právní úkon podle §37 odst. 1 obč. zák. absolutní neplatnost. Za účinnosti nového občanského zákoníku (od 1. 1. 2014) pak podle §552 o. z. simulované jednání představuje pouze zdánlivé právní jednání [viz např. dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, uveřejněný pod číslem 3/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 3/2021“)].
Od těchto závěrů se odvolací soud oproti tvrzení dovolatele neodchýlil. Odvolací soud při svém právním posouzení z těchto závěrů vychází. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že úmyslem stran nebylo dne 16. 12. 2013 uzavřít kupní smlouvu ohledně předmětných vozidel, ale pravým důvodem platby 1.200.000 Kč byl společný úmysl žalovaného a dlužníka splatit úvěr ve výši 1.220.000 Kč, který byl dlužníkovi poskytnut Českou spořitelnou, a. s. úvěrovou smlouvou č. 0379492459 ze dne 23. 10. 2013. Nelze tak přisvědčit dovolací námitce ohledně „absentujícího právního posouzení“.
Právní posouzení prezentované dovolatelem tato skutková zjištění pomíjí, když prezentuje závěr opačný. Takto formulovaná právní otázka nemůže zakládat přípustnost dovolání, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro projednávanou věc není přiléhavý odkaz dovolatele na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2216/2007 (či dále shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3278/2019,
a ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4242/2011), které řeší vztah zastírajícího (simulovaného) a zastřeného (disimulovaného) právního úkonu a neplatnosti těchto právních úkonů, a to u simulovaného úkonu z důvodu, že neodpovídá vůli účastníků a u disimulovaného úkonu z důvodu nedodržení jeho zákonem požadované formy. O takový případ ve věci zde vedené se však zřejmě nejedná, kdy důvod neplatnosti není v zastřeném jednání ohledně ceny, nýbrž v samotném účelu poskytnuté platby.
Vzhledem ke skutečnosti, že dovolateli se nepodařilo zpochybnit závěr dovolacího soudu o neplatnosti smluvního ujednání mezi účastníky ze dne 16. 12. 2013, nemůže přípustnost dovolání zakládat dovolací námitka [shora označená písm. b)] o tom, že odvolací soud nesprávně posoudil ujednání stran, že se jejich práva a povinnosti z této smlouvy budou řídit zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve smyslu §3028 odst. 3 o. z. ad fine, neboť se dovolává ujednání neplatné smlouvy. Nelze nadto přehlédnout, že s ohledem na závěry shora citovaného R 3/2021 by se i v takovém případě jednalo o zdánlivé právní jednání (§552 o. z.), kdy ke zdánlivosti (nicotnosti) právního jednání soud přihlíží z úřední povinnosti, vyjde-li zdánlivost v řízení najevo.
Obdobně za této situace přípustnost dovolání nemůže zakládat ani dovolací námitka, že odvolací soud měl aplikovat pouze právní úpravu obsaženou v §42a obč. zák. [shora označená písm. d)], neboť dle rozhodovací praxe dovolacího soudu odporovatelnost právního úkonu, který je neplatný, nelze vyslovit (srov. např. závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, či ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1262/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5200/2008).
Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani tvrzení dovolatele o zásahu do práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [viz shora písm. c)]. Dovolatel zde obsahově nevymezuje jinou otázku, než shora probranou otázku platnosti posuzované smlouvy ze dne 16. 12. 2013. Přitom však samotné porušení ústavně zaručených práv může být předmětem dovolacího přezkumu jen pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Tak dovolatel nečiní. Pokud dovolatel cituje nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 392/20, či ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 34/17, pak ani toto samo o sobě jako vymezení, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nepostačuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, zejm. odst. 14 in fine), když z dovolání není zřejmé, od jaké judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu