ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2093.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2093/2022-726
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně R. F. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, proti žalovanému P. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Zdenkem Poštulkou, advokátem se sídlem v České Třebové, U Javorky 976, o zaplacení částky 141 917 Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu o zaplacení částky 71 173 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 142/2005, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 12. 2021, č. j. 27 Co 191/2021-668, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalovaného se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 080 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
V řízení se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 210 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení na základě smlouvy o dílo ze dne 26. 7. 2004, jejímž předmětem bylo provedení stavebních a dalších prací při rekonstrukci domu v XY, č. p. XY, od níž odstoupila, s tvrzením, že došlo k rozšíření původně sjednaného rozsahu prací a že jako objednatelka zaplatila žalovanému celkem částku 430 000 Kč, byť hodnota provedených prací činila cca 220 000 Kč. Žalovaný v průběhu řízení požadoval vzájemným návrhem po žalobkyni zaplacení částky 71 173 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku ceny díla a dodaného materiálu. O nároku žalobkyně ve výši 68 083 Kč s příslušenstvím bylo rozhodnuto zamítavým výrokem rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 9. 2012, č. j. 14 C 142/2005-283, který nabyl právní moci dne 11. 9. 2013, a předmětem řízení o žalobě zůstal nárok žalobkyně na zaplacení částky 141 917 Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (v pořadí již čtvrtým) rozsudkem ze dne 8. 4. 2021, č. j. 14 C 142/2005-620, zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 141 917 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit mu částku 71 173 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalovanému (výrok III) i České republice (výrok IV) a žalovanému uložil povinnost nahradit náklady řízení České republice (výrok V).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k odvolání žalobkyně i žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaný.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K dovolání žalobkyně
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v obou jeho výrocích. Podle obsahu dovolání však brojila jen proti druhému výroku a proti té části prvního výroku, kterou bylo rozhodováno o zamítnutí její žaloby a o její povinnosti k náhradě nákladů řízení. Navrhla zrušení napadeného rozsudku v obou výrocích a též zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalovaný navrhl dovolání žalobkyně odmítnout jako nepřípustné, neboť jsou v něm tvrzeny skutečnosti, které nebyly v řízení prokázány. Dovolání měl též za nedůvodné.
V posuzované věci se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, podle nichž nebylo postupováno podle původně uzavřené smlouvy o dílo, jehož provádění účastníci dohodou ukončili a nadále postupovali ve shodě, kdy byly žalobkyní ústně zadávány práce, ty byly žalovaným prováděny, žalobkyní byly placeny platby (i zálohově), byť cena prací nebyla konkrétně sjednána. Na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že docházelo k postupnému uzavírání nových ústních smluv o dílo a že žalobkyně byla povinna žalovanému zaplatit za práce podle nich provedené cenu přiměřenou v souladu s §634 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a nikoliv nároky vyplývající z §451 a násl. obč. zák.
Pokud žalobkyně v dovolání namítala, že nemělo dojít k vypořádání vzájemných práv mezi ní a žalovaným z titulu uzavřené smlouvy o dílo, ale z titulu bezdůvodného obohacení, neboť původní smlouva o dílo zanikla a ohledně provedení jiných prací nedošlo mezi ní a žalovaným k dohodě o jejich rozsahu, ceně či způsobu jejího určení, ve skutečnosti tím nezpochybňovala správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů o tom, že práce byly prováděny na základě dohody účastníků, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. však nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 4/2014“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016; tato rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ].
Namítla-li žalobkyně odklon od zprávy občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, Cpj 34/74, uveřejněné pod číslem 26/1975 Sb. rozh. obč., a od judikatury Nejvyššího soudu (rozsudků ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 756/2012, a ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1164/2013) v otázce určení výše bezdůvodného obohacení při provedení stavebních prací s tvrzením, že výši bezdůvodného obohacení představuje obvyklá hodnota zhodnocení věci, nikoliv obvyklá cena stavebních prací, pak takovou právní otázku odvolací soud neřešil (neměl důvod řešit) v situaci, kdy podle jeho závěrů žalovaný prováděl práce pro žalobkyni podle ústně uzavřených smluv o dílo (neměl důvod určovat výši jejího bezdůvodného obohacení). Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Z téhož důvodu nemůže založit přípustnost dovolání ani námitka, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 396/2020, která je založená na argumentaci, že zjištěné bezdůvodné obohacení nelze navyšovat o daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). Otázku zvýšení bezdůvodného obohacení o DPH odvolací soud neposuzoval, pokud ve vztahu ke stavebním pracím vycházel ze zjištění, že byly žalovaným prováděny na základě ústně uzavíraných smluv o dílo (zjišťoval přiměřenou cenu díla, nikoliv výši bezdůvodného obohacení). Ve vztahu k materiálu, který zůstal na stavbě a ohledně nějž nebylo zjištěno uzavření smlouvy mezi účastníky, soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, sice uzavřel, že ponecháním materiálu se žalobkyně bezdůvodně obohatila, a při určení výše bezdůvodného obohacení vycházel z obvyklé ceny tohoto materiálu 85 542 Kč zahrnující 5% daň z přidané hodnoty (tj. DPH činila 4 073 Kč). Otázka navýšení bezdůvodného obohacení o takovou DPH však nebyla určující pro napadené rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby z důvodu, že žalobkyně zaplatila žalovanému celkem 430 000 Kč, byť mu měla zaplatit minimálně o 55 154 Kč více (399 612 Kč na ceně za provedená díla podle smluv a 85 542 Kč za bezdůvodné obohacení o dodaný materiál), a tedy že žalovaný není povinen jí cokoliv vracet. I kdyby byla výše bezdůvodného obohacení žalobkyně za materiál nižší o DPH (tj. o 4 073 Kč), jak v dovolání tvrdí žalobkyně, na závěr o nedůvodnosti její žaloby by to nemělo žádný vliv.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu obou jeho výroků, tedy i v té části prvního výroku a ve výroku druhém, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
K dovolání žalovaného
Žalovaný dovoláním brojil proti druhému výroku napadeného rozhodnutí a proti té části výroku prvního, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně zamítající vzájemný návrh žalovaného a jíž bylo rozhodováno o nákladech řízení. Navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že bude vzájemnému návrhu vyhověno, bude mu přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 100 % a nebude zavázán povinností k náhradě nákladů řízení státu, případně navrhl vrácení věci odvolacímu soudu k novému rozhodnutí o vzájemném návrhu a o nákladech řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“).
Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka (první), „zdali je možné přičítat k tíži žalovaného postup soudu, který neprovedl po zásilce žádné relevantní pátrání, tedy zdali je třeba v takovém případě pohlížet na podání jako řádně doručené a z této presumpce doručení vycházet“, již jen proto, že při její formulaci žalovaný vychází z tvrzení, že soud ve věci neprovedl relevantní pátrání po zásilce, která byla podána žalovaným u provozovatele poštovních služeb dne 28. 8. 2007 a která měla obsahovat vzájemný návrh žalovaného datovaný dnem 27. 8. 2007. Odvolací soud však vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, jenž prováděl odpovídající šetření k tomu, zda mu skutečně byla taková zásilka v roce 2007 doručena (její podání doporučenou zásilkou u provozovatele poštovních služeb měl za prokázané), nicméně vzhledem ke skartování knihy došlé pošty v roce 2015 neměl za prokázané její doručení soudu a vycházel z toho, že podání datované dnem 27. 8. 2007 bylo soudu doručeno až dne 13. 7. 2011, kdy bylo založeno do spisu na základě osobního předložení jeho znění žalovaným. Otázku formulovanou žalovaným tedy odvolací soud neřešil.
Odkazoval-li nadto žalovaný na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zřejmě s přesvědčením, že se z ní podává presumpce doručení podání jím učiněného prostřednictvím provozovatele poštovních služeb v situaci, kdy se nepodařilo takové podání na soudu dohledat, přehlíží, že takový závěr v uvedených rozhodnutích obsažen není. Tato rozhodnutí řešila procesně odlišnou otázku včasnosti procesních podání v případě, kdy tato podání byla prokazatelně soudu doručena, byť nebyla v soudní evidenci dohledána, a otázku presumpce obsahu takových zásilek. V rozsudku ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3999/2007, Nejvyšší soud posuzoval situaci, kdy nebylo dohledáno podání předané k poštovní přepravě, které bylo soudu doručeno, a které mělo obsahovat vyjádření k žalobě k výzvě soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř., a dovodil, že za této situace je nutné vycházet z presumpce, že obsahem předmětné zásilky bylo účastníkem tvrzené a předložené podání. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2595/2013, v případě posuzování zásilky, jež měla obsahovat návrh na zastavení exekuce, při řešení otázky, zda lze po účastníkovi požadovat, aby dokazoval obsah jím odeslaných zásilek, pokud byly prokazatelně doručeny exekučnímu úřadu. Obdobný závěr učinil Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 674/04 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ), v situaci, kdy byl podán v zákonné lhůtě k poštovní přepravě odpor jako doporučená zásilka, která byla soudu doručena, avšak na soudu nebyla dohledána. V nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 329/2000, pak šlo o faxové podání obsahující dovolání účastníka, u kterého nebylo dohledáno jeho dojití soudu, byť účastník doložil uskutečnění faxového přenosu (tj. i jeho přijetí soudem), a Ústavní soud uzavřel, že je nutno za této situace, jsou-li pro to dostatečné důvody, vycházet z presumpce, že (s přihlédnutím k běhu lhůty a k předložení originálu) bylo dovolání podáno včas.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají ani obdobné otázky (druhá, třetí a čtvrtá), „zdali je právní názor OS a KS vycházející v daném případě z presumpce nedoručení poštovního podání vzájemného návrhu konsistentní s právním názorem ÚS o přednostní aplikaci presumpce doručení“, „zdali je právní názor OS a KS vycházející v daném případě z presumpce nedoručení konsistentní s rozhodovací praxí ESLP o aplikaci presumpce včasného doručení, pokud je soudu předložen doklad o doporučeném odeslání zásilky“, a „zdali je právní názor OS a KS ohledně toho, že je třeba prokázat nejen odeslání, ale i doručení doporučené zásilky konsistentní s právním názorem ESLP ohledně jeho názoru, že doručenka je spolehlivým dokladem o tom, že návrh byl podán dnem vyznačeným na podacím lístku.“ Přes jejich nepřesnou formulaci je zřejmé, že prostřednictvím těchto otázek vyjadřuje žalovaný své přesvědčení, že odvolací soud (též soud prvního stupně) se odchýlil od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu, Ústavního soudu a od rozsudku ESLP ze dne 6. 12. 2005, Horáček proti Slovensku, č. 65575/01 (který je veřejnosti dostupný v anglickém jazyce na https://hudoc.echr.coe.int ), v otázce prokázání doručení podání obsahujícího jeho vzájemný návrh soudu před uplynutím promlčecí lhůty, pokud nevycházel z presumpce doručení takové zásilky soudu na základě zjištění, že byla řádně podána k poštovní přepravě (odeslána soudu doporučenou zásilkou) s tím, že doručenka je spolehlivým dokladem o tom, že návrh byl podán dnem vyznačeným na podacím lístku.
Ve všech žalovaným označovaných rozhodnutích (včetně rozsudku ESLP, ve kterém šlo o posouzení včasnosti podání odporu proti platebnímu rozkazu a v němž ESLP s odkazem na praxi Nejvyššího soudu Slovenské republiky dovodil, že doručenka je považována za spolehlivý doklad toho, že opravný prostředek byl podán dnem na ní uvedeném) šlo o včasnost uskutečnění procesních podání, tj. podání, u kterých pro zachování lhůty postačí, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (srov. §57 odst. 3 o. s. ř.). V případě procesních podání rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3744/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 751/06) vychází ze závěru, že dává-li zákon účastníku řízení možnost, aby procesní úkony činil prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (a zejména – co do zachování lhůty – s účinky, jakoby bylo podání učiněno přímo u soudu), pak není materiálně myslitelné, aby případné poruchy uvnitř doručovacího mechanismu provozovatele poštovních služeb šly na jeho vrub. Účastník se podle práva – a „právem“ – spoléhá na to, že jemu zákonem umožněný režim učinit procesní úkon zajistí, že důsledky jeho podání reálně nastanou, resp. že jeho procesní odpovědnost nebude spojována s ničím jiným než s tím, co je schopen reálně ovlivnit (řádně zásilku na poště podat a zajistit, aby byl schopen podání zásilky doložit).
Z těchto závěrů však nelze vycházet, jde-li o úkony účastníka, jež sice procesní právo rovněž předjímá, avšak jsou jimi uplatňována subjektivní hmotná práva. Tam, kde zákon vymezuje příslušné osobě lhůtu k uplatnění subjektivního hmotného práva u soudu žalobou, jejíž zmeškání právo „oslabuje“ (promlčecí lhůty), jde o posuzování včasnosti lhůty svou povahou hmotněprávní, jejíž dodržení (včasnost uplatnění) se pojí (až) se dnem, kdy úkon (žaloba) dojde soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 29 ICdo 148/2020). V případě, kdy zákon pojí účinky až se dnem, kdy podání dojde soudu (srov. též §82 odst. 1 o. s. ř. ohledně návrhu na zahájení řízení), nelze vycházet z legitimního očekávání účastníka, že odevzdání zásilky k poštovní přepravě samo o sobě zaručí, že podání bude platně učiněno (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 854/20). Uvedené přitom nepochybně platí i pro vzájemný návrh, na který se podle §97 odst. 3 o. s. ř. použije přiměřeně ustanovení o návrhu na zahájení řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 33 Odo 140/2005). Odvolací soud se tedy neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (ani Ústavního soudu), pokud v případě posuzování včasnosti vzájemného návrhu (jeho uplatnění u soudu v promlčecí lhůtě) vycházel z toho, že žalovaný neprokázal, že by jeho podání (datované dnem 27. 8. 2007) odeslané soudu doporučeně prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 28. 8. 2007 bylo soudu doručeno, účinky uplatnění vzájemného návrhu žalovaným u soudu přisoudil až podání datovanému dnem 27. 8. 2007 předloženému soudu osobně žalovaným (a založenému do spisu) dne 13. 7. 2011 a pokud nevycházel z presumpce doručení na základě předloženého dokladu o odeslání předchozí zásilky, u níž nebylo zjištěno, že soudu došla (žalovaný se až do 13. 7. 2011 nezajímal o to, zda jeho zásilka soudu došla, ani neuplatnil vůči poskytovateli poštovních služeb reklamaci).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2390/2012, s tvrzením, že přípustnost dovolání je dána i tehdy, pokud pro rozhodnutí není opora v provedeném dokazování, a v této souvislosti uplatňovaná otázka (pátá) „zdali závěr soudu o tom, že jsme učinili podání o vzájemném návrhu až dne 13. 7. 2011, není v rozporu s provedenými procesními důkazy, když žádné podání tohoto data se ve spisu nenachází a ze spisu ani z přednesu žalovaného nelze dovodit žádnou vůli podávat dne 13. 7. 2011 jakékoliv podání,“ tedy otázka „zdali projev právního zástupce žalovaného dne 13. 7. 2011 je vzájemným návrhem a zdali doporučené podání žalovaného dne 28. 8. 2007 vzájemným návrhem není.“ Žalovaný zřejmě přehlédl, že citované rozhodnutí bylo vydáno v dovolacím řízení podléhajícím procesní úpravě účinné do 31. 12. 2012, v jejímž režimu se dovolací soud mohl zabývat tím, zda rozhodnutí odvolacího soudu nevychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [srov. §241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012]. V procesním režimu, v němž probíhá toto dovolací řízení, je však dovolacím důvodem pouze nesprávné právní posouzení věci a dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolacím důvodem upraveným v §241a odst. 1 o. s. ř. nelze napadnout samotné hodnocení důkazů soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Tím spíše pak námitky skutkové povahy nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017).
Pátá otázka je nadto založena na mylném předpokladu žalovaného, že odvolací soud posuzoval jako vzájemný návrh jeho podání datované dnem 13. 7. 2011, které žalovaný neučinil. Odvolací soud však zjevně považoval za vzájemný návrh podání žalovaného (datované již dnem 27. 8. 2007 a založené na čl. 257 spisu), které bylo do spisu založeno dne 13. 7. 2011, s tím, že dřívější doručení podání téhož znění soudu prokázáno nebylo, a proto až z tohoto data vycházel jako z data, kdy nastaly účinky podání vzájemného návrhu (podle §82 odst. 1 o. s. ř.). Otázku pátou, jak byla žalovaným formulována v dovolání, tedy neřešil.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně i v té jeho části, jíž bylo rozhodováno o nákladech řízení, byť proti výrokům o nákladech řízení dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jak bylo uvedeno již výše.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. též dovolání žalovaného.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §146 odst. 3 o. s. ř. za použití §243c odst. 3 věty první a §224 odst. 1 o. s. ř., přičemž při rozhodování o náhradě nákladů řízení samostatně posuzoval věc uplatněnou žalobou a věc uplatněnou vzájemným návrhem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4609/2017). Jelikož bylo dovolání žalobkyně odmítnuto, je povinna nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení účelně vynaložil v souvislosti s dovoláním žalobkyně, které sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem ve výši 6 780 Kč podle §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (tarifní hodnota byla stanovena ve výši 141 917 Kč podle výše nároku uplatněného žalobou, který byl předmětem dovolacího řízení), a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání žalobkyně) podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Ve vztahu k dovolání žalovaného (o nároku jím uplatněném vzájemným návrhem), které bylo také odmítnuto, žalobkyni podle obsahu spisu nevznikly žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které by jí měl žalovaný nahradit. Tudíž v konečném důsledku je pouze žalobkyně povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši celkem 7 080 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta (§160 odst. 1 a §149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 1. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu