ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2104.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2104/2022-135
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců a) V. V. , narozeného XY, bytem ve XY, a b) J. B. , narozené XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Janem Kotíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, proti žalovanému V. B. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Davidem Chrbjátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, za účasti Generali České pojišťovny, a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, zastoupené JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1388/6, o zaplacení 585 949,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 70/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021, č. j. 55 Co 270/2021-98, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021, č. j. 55 Co 270/2021-98, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 4. 2021, č. j. 18 C 70/2019-62, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci se žalobou podanou dne 17. 5. 2019 domáhali po žalovaném náhrady škody ve výši 585 949,20 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že žalovaný jim jako advokát zajišťoval koupi městského bytu od Městské části Praha 5 (dále jen „prodávající“), byl jimi pověřen k přijetí závazné nabídky od prodávajícího, přičemž tento pokyn žalobců řádně nesplnil a závaznou nabídku nepřijal ve lhůtě 60 dnů od jejího doručení. V důsledku porušení povinnosti advokáta měla žalobcům vzniknout škoda v žalobou uplatňované výši spočívající v tom, že jim nebyla po uplynutí doby 5 let od uzavření kupní smlouvy poskytnuta dodatečná sleva ve výši 10 % z kupní ceny bytu, neboť jednou z kumulativních podmínek stanovených prodejcem pro její poskytnutí bylo přijetí závazné nabídky do 60 dnů ode dne doručení.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 4. 2021, č. j. 18 C 70/2019-62, zamítl žalobu o zaplacení 585 949,20 Kč s příslušenstvím a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovanému a vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 32 880 Kč a ve výši 39 784,80 Kč.
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci dne 6. 8. 2012 uzavřeli se žalovaným příkazní smlouvu, jejímž předmětem bylo mimo jiné zastoupení žalobců při nakládání s předmětným bytem, přičemž společně s touto smlouvou byla žalovanému též předána závazná nabídka prodávajícího na odkoupení bytu ze dne 3. 8. 2012 a Zásady pro prodej bytů prodávajícím. V těchto dokumentech byly uvedeny čtyři podmínky, za jejichž kumulativního splnění měla být žalobcům poskytnuta sleva ve výši 10 % z celkové kupní ceny, přičemž mezi těmito podmínkami bylo též uskutečnění závazného přijetí nabídky do 60 dnů ode dne jejího doručení a dodržení závazku nepřevést vlastnictví k bytu po dobu 5 let. Sleva měla být poskytnuta až dodatečně po uplynutí doby pro zákaz převodu vlastnictví. Prohlášení o přijetí nabídky bylo žalobci doručeno společnosti CENTRA a.s. (která byla prodávajícím pověřena přípravou prodeje bytu) dne 9. 1. 2013, přičemž v tomto prohlášení bylo uvedeno, žezávaznou nabídku žalobci osobně převzali dne 24. 8. 2012. Smlouva o převodu vlastnictví bytu byla žalobci podepsána dne 4. 3. 2013, zástupcem prodávajícího pak dne 12. 3. 2013, kupní cena činila 5 859 492 Kč. V bodech 9.1 a 9.2 kupní smlouvy bylo uvedeno, že žalobcům nebude poskytnuta sleva ve výši 10 %, protože nebyly splněny všechny podmínky pro její poskytnutí, když nabídka byla závazně přijata po lhůtě 60 dnů ode dne jejího doručení. Dne 25. 5. 2015 bylo žalobcům na základě jejich telefonické žádosti prodávajícím potvrzeno, že jakožto kupující nesplnili podmínku akceptace nabídky do 60 dnů od jejího převzetí a z tohoto důvodu přišli o možnost zpětného vyplacení 10 % slevy z kupní ceny. Ke dni 26. 2. 2019 byli žalobci stále vlastníky bytu, splnili proto podmínku jeho nepřevedení po dobu 5 let od nabytí. Dne 2. 4. 2019 byla žalovanému zaslána předžalobní výzva, která mu byla doručena dne 4. 4. 2019.
4. Po právní stránce shledal soud prvního stupně jako důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným. Zdůraznil, že pro poskytnutí slevy byly stanoveny čtyři kumulativní podmínky, tudíž za situace, kdy by jen jediná z nich nebyla splněna, nárok na poskytnutí slevy by žalobci neměli i přes splnění všech ostatních. Je sice pravdou, že nárok na tuto slevu bylo možno uplatnit až po splnění poslední podmínky vyžadující, aby po dobu 5 let nepřevedli vlastnictví bytu na třetí osobu, a tedy za situace, kdy by splnili všechny podmínky, by skutečně neměli nárok na zpětné poskytnutí slevy až do března 2018. Taková situace však nenastala, neboť žalobci nesplnili hned první ze čtyř kumulativních podmínek, a proto již nesplněním této podmínky možnost slevy ztratili (bez ohledu na to, zda by ostatní podmínky splnili, či nikoli). V kupní smlouvě bylo jasně uvedeno, že žalobcům sleva z důvodu nesplnění jedné z podmínek poskytnuta nebude. Za takového stavu nebylo na místě čekat 5 let na splnění podmínek ostatních, neboť toto by nemohlo mít vliv na poskytnutí či neposkytnutí slevy. Žalobci současně podle zjištěných okolností věci nemohli ani důvodně očekávat, že jim prodávající nesplnění podmínky odpustí a jejich pozdější žádost bude vyhodnocena odlišně. O vzniku škody se tak dozvěděli nejpozději dne 4. 3. 2013, kdy podepsali kupní smlouvu, která jasně uváděla, že jim sleva poskytnuta nebude pro nepřijetí nabídky ve lhůtě 60 dnů od jejího doručení, přičemž se dozvěděli jak konkrétní výši škody, tak kdo je za ni odpovědný, a od té doby jim také začala plynout subjektivní promlčecí lhůta v délce 2 let podle §106 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), a která uplynula dnem 4. 3. 2015. Právo uplatněné u soudu dne 17. 5. 2019 tak měl za promlčené.
5. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobcům povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a neměl výhrady ani proti jeho právním závěrům. Dodal, že z hlediska počátku běhu promlčecí doby ve smyslu §101 obč. zák. je zásadní skutečností, že obecně určeným objektivním počátkem běhu promlčecí doby je den, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Za takový den se považuje den, kdy právo mohlo být poprvé uplatněno u soudu, přičemž právo na soudní uplatnění pohledávky ze závazku vzniká zásadně okamžikem, kdy se pohledávka stane splatnou. Soudní žalobu lze proto podat dnem, kdy dlužník měl povinnost poprvé splnit dluh. Podle odvolacího soudu lze v případě odpovědnosti za škodu podat žalobu poprvé dnem, kdy škůdce porušil svoji právní povinnost a znemožnil poškozeným dosáhnout na plnění a současně s tím poškozeným vznikla újma. Ve shodě se soudem prvního stupně i odvolací soud za tento den považoval den 4. 3. 2013, kdy žalobci podepsali kupní smlouvu ohledně bytové jednotky, neboť již tohoto dne bylo zřejmé, že jim sleva být poskytnuta nemůže, neboť nesplnili první podmínku spočívající v tom, že nepřijali nabídku ve stanovené lhůtě 60 dnů od doručení návrhu smlouvy. Za této situace bylo podle odvolacího soudu zcela evidentní, že bez ohledu na další podmínky žalobci na slevu z kupní ceny nedosáhnou, přičemž současně s tím věděli, jaká je výše škody a že za ni odpovídá žalovaný v pozici advokáta, který nesplnil jejich pokyn. Odvolací soud neshledal za důvodnou ani argumentaci žalobců o uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v rozsahu jeho výroků I a II) podali žalobci včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovali v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky určení počátku běhu promlčecí doby. Navrhli změnu napadeného rozhodnutí tak, aby dovolací soud žalobě vyhověl.
8. Podle žalobců je právní posouzení odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně například s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1990, sp. zn. 1 Cz 20/90, podle kterého pojem událost, z níž škoda vznikla, ve smyslu ustanovení §106 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné. Mají za to, že v této věci sice došlo k události vedoucí ke vzniku (budoucí) škody v roce 2013, ale samotný vznik škody nastal teprve poté, co dovolatelům nevznikla pohledávka na vrácení části kupní ceny ve formě slevy v roce 2018, kdy měla být splněna poslední podmínka k poskytnutí slevy – uplynutí pěti let vlastnictví bytové jednotky, které nastalo dne 27. 3. 2018.
9. Žalobci poukazují též na to, že odvolací soud posuzoval počátek běhu promlčecí doby podle §101 obč. zák., přičemž podle nich vůbec nevzal v potaz splatnost pohledávky představující škodu žalobců. Zdůraznili, že do splnění poslední z podmínek pro poskytnutí slevy z kupní ceny bytu nárok žalobců nebyl dospělý (splatnost pohledávky mohla nastat nejdříve 28. 3. 2018). Pokud by měli podat žalobu ihned po uzavření kupní smlouvy, tj. v situaci kdy by nebyly splněny všechny nutné podmínky k dospělosti nároku na poskytnutí slevy z kupní ceny, bylo by nutné takovou žalobu považovat za předčasnou a tedy nedůvodnou, neboť by nebylo vůbec jisté, že by nárok na poskytnutí slevy skutečně vznikl nebo nezanikl z důvodu jednání žalobců.
10. Vedlejší účastnice na straně žalovaného ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí. Podmínky stanovené prodávajícím byly podle ní podmínkami odkládajícími, a pokud se stalo jistým, že nedošlo ke splnění podmínky, stalo se rovněž jistým, že očekávané právní následky nenastanou, tj. závazek poskytnout slevu z kupní ceny nenabyl účinnosti a nelze se zabývat jeho splatností. Pokud nebyla splněna první podmínka pro poskytnutí slevy z kupní ceny, pak splnění dalších odkládacích podmínek již nemělo na poskytnutí slevy žádný vliv. Škoda podle ní vznikla již nesplněním první z podmínek.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
12. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
14. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky určení počátku běhu promlčecí doby, neboť při jejím řešení se odvolací soud vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
15. Dovolání je důvodné.
16. Podle §106 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odst. 1). Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odst. 2).
17. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že u práva na náhradu škody je stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba (subjektivní – §106 odst. 1 obč. zák., a objektivní – §106 odst. 2 obč. zák.), jejichž počátek je stanoven odlišně, na sobě jsou nezávislé co do svého běhu, jeho počátku i konce, a skončí-li běh některé z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1463/2000, který je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ). Počátek běhu objektivní promlčecí doby je vázán na událost, z níž škoda vznikla, čímž se míní nejen protiprávní úkon, který vedl ke vzniku škody, nýbrž i vznik škody samotné (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 415/2007, ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 490/2006, a ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2193/2014, které vychází ze závěrů rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1990, sp. zn. 1 Cz 20/90, na něž odkazovali žalobci v dovolání). Počátek subjektivní promlčecí doby se váže k okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl jak o odpovědném subjektu, tak i o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody se vyžaduje skutečná (prokázaná), a nikoliv jen předpokládaná vědomost poškozeného o protiprávním úkonu nebo události, kterou byla škoda způsobena, ale i o tom, že vznikla majetková újma určitého rozsahu, kterou je možné natolik objektivně vyjádřit (vyčíslit) v penězích, aby poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu, a dále vědomost o tom, kdo za ni odpovídá. Běh subjektivní promlčecí doby však nemůže započít dříve než běh objektivní promlčecí doby, tj. dříve, než škoda vznikla (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2232/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2554/2017).
18. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se rovněž podává, že za okamžik vzniku škody spočívající v ušlém zisku [ušlém majetkovém prospěchu, který spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno – nebýt škodné události – důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí] je nutno považovat moment, kdy mělo dojít k navýšení majetku poškozeného, avšak v důsledku jednání škůdce k tomu nedošlo (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 3 Tdo 559/2009, obdobně pak též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004, či ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2193/2014). Oproti tomu, spočívá-li škoda ve ztrátě pohledávky za dlužníkem (v její nedobytnosti), dochází ke vzniku škody, jakmile je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že (již existující splatná) pohledávka je definitivně nevymahatelná (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, uveřejněný pod č. 77/2008 Sb. rozh. obč. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2024/2012).
19. V projednávané věci odvolací soud ztotožnil okamžik počátku běhu promlčecí doby práva žalobců na náhradu škody se dnem 4. 3. 2013, kdy žalobci podepsali kupní smlouvu, ze které bylo zřejmé, že jim nemůže být poskytnuta sleva z kupní ceny pro nesplnění již první z kumulativně stanovených podmínek nároku na slevu. Vyšel tedy ze závěru, že žalobcům vznikla škoda spočívající v tom, že neobdrželi slevu z kupní ceny (právě náhrady takové škody se žalobci v řízení domáhali), již v době, kdy bylo postaveno na jisto, že jim nárok na poskytnutí slevy z kupní ceny nevznikne. V projednávané věci přitom měl žalobcům vzniknout nárok na poskytnutí slevy z kupní ceny až v budoucnu naplněním poslední podmínky (tj. v roce 2018 splněním podmínky, že žalobci nepřevedou vlastnické právo k bytu na jinou osobu po dobu 5 let). V dané věci tedy nešlo o škodu spočívající ve ztrátě již existující peněžité pohledávky žalobců vůči prodávajícímu na zaplacení slevy z kupní ceny, neboť i v době podpisu kupní smlouvy šlo stále o pohledávku budoucí, tj. o pohledávku, jež měla vzniknout teprve v budoucnu po splnění všech podmínek. Škoda spočívající v ušlém zisku žalobců (tj. v tom, že se jejich majetek nerozmnožil o částku odpovídající 10 % z kupní ceny) tedy s ohledem na výše citované judikaturní závěry mohla vzniknout teprve v březnu roku 2018, kdy nejdříve mohlo dojít k navýšení majetku žalobců o tuto částku. Závěry odvolacího soudu spojující vznik škody (ušlého zisku) k dřívějšímu okamžiku (tj. k okamžiku, kdy se majetek žalobců podle pravidelného běhu věcí objektivně ještě nemohl zvýšit, ani pokud by škodná událost nenastala) tedy jsou v rozporu se shora uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné je tedy i jeho právní posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby práva na náhradu škody, neboť promlčecí doba práva žalobců na náhradu žalobou uplatněné škody nemohla začít běžet dříve, než škoda vznikla (tj. dříve než v březnu 2018).
20. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady žalobci netvrdili a dovolací soud je ani z obsahu spisu nezjistil.
21. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] podle §243e odst. 1 o. s. ř., zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
22. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozsudku.
23. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 7. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu