ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2159.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2159/2022-325
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně lv & vf s.r.o. , se sídlem v Praze 8, Libeň, Primátorská 296/38, identifikační číslo osoby 24701921, zastoupené JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 792/40, proti žalované obci Březůvky , se sídlem v Březůvkách 1, identifikační číslo osoby 00283843, zastoupené JUDr. Naděždou Dědkovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Dr. Kolaříka 3201, o zaplacení 165 903,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 98/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, ze dne 16. 3. 2022, č. j. 59 Co 195/2021-290, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 040 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 165 903,39 Kč s příslušenstvím na základě smluv o sdružených dodávkách elektřiny a plynu uzavřených dne 2. 11. 2015 (dále jen „smlouvy o dodávkách elektřiny a plynu“), na jejichž základě dodala do odběrných míst žalované elektřinu a plyn. Žalovaná uplatněný nárok neuznala, neboť namítala, že tyto smlouvy jejím jménem uzavřela společnost Energie pod kontrolou, obecně prospěšná spole čnost, identifikační číslo osoby 00283843 (dále také „zmocněnec“), která tímto překročila rozsah svého zástupčího oprávnění.
Okresní soud ve Zlíně jako soud prvního stupně v pořadí prvním rozsudkem ze dne 14. 7. 2020, č. j. 11 C 98/2020-128, zamítl žalobu o zaplacení 167 103,39 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení v částce 24 360 Kč (výrok II).
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací napadené rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením ze dne 27. 10. 2020, č. j. 59 Co 226/2020-148, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Zlíně svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 29. 6. 2021, č. j. 11 C 98/2020-214, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 165 903,39 Kč s příslušenstvím (výrok I) a nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 102 159,51 Kč (výrok II).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba o zaplacení částky 167 103,39 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 72 616 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém namítala, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah plné moci a potvrzení o právních vztazích ze dne 26. 6. 2013 (dále jen „plná moc“), a na základě toho dospěl k (podle žalobkyně) nesprávnému závěru, že společnost Energie pod kontrolou, obecně prospěšná spole čnost, při uzavírání smluv o dodávkách elektřiny a plynu jménem žalované překročila rozsah zástupčího oprávnění uvedeného v plné moci. Při svém rozhodování se odvolací soud dle žalobkyně rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované rozsudky ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4385/2007, ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4445/2010, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1355/2015.
Žalobkyně dále namítala, že odvolací soud nerespektoval právní názor vyjádřený v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 931/2002-174, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3575/2011, 26. 6. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3262/2017, a ze dne ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 990/2019, neboť neposoudil nárok žalobkyně jako nárok na náhradu škody za neoprávněný odběr energií dle §51 odst. 1 písm. a) a plynu dle §74 odst. 1 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Náhrady škody se žalobkyně domáhá vůči žalované i přesto, že ze strany zmocněnce byl při sjednávání smluv o dodávkách elektřiny a plynu překročen rozsah zástupčího oprávnění, neboť odpovědnost odběratele je v energetickém zákoně konstruována jako objektivní.
V souvislosti s touto námitkou žalobkyně považuje dovolání za přípustné i pro řešení právních otázek dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešených, a sice zda je zmocnitel v situaci, kdy byl ze strany zmocněnce při sjednávání smluv o dodávkách elektřiny a plynu překročen rozsah zástupčího oprávnění, povinen uhradit dodavateli cenu dodávek energií, došlo-li v odběrných místech zmocnitele k jejich odebrání bez uzavřené smlouvy, a dále otázky, zda smlouva uzavřená mezi zprostředkovatelem dodávek energií a zmocněncem, který při uzavírání této smlouvy překročil rozsah zástupčího oprávnění, je absolutně neplatná pro nemožnost plnění, nedisponuje-li zprostředkovatel odběrnými místy uvedenými ve smlouvě.
Konečně žalobkyně v dovolání namítala , že odvolací soud nesprávně právně posoudil smlouvu o energetickém poradenství, když uvedl, že se jedná o komisionářskou smlouvu. V případě smlouvy o energetickém poradenství se dle žalobkyně jedná o nepojmenovanou smlouvu ve smyslu §491 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), nikoliv o smlouvu komisionářskou.
Žalobkyně proto s ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek tak, že zcela vyhoví nároku žalobkyně, nebo aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s posouzením věci provedeným odvolacím soudem. Podle ní odvolací soud na skutkové závěry aplikoval správnou právní úpravu a vyřešil z hlediska hmotně právního správně jak otázku překročení rozsahu zástupčího oprávnění, tak i otázku platnosti uzavřených smluv. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Ve vztahu k námitce, že odvolací soud nesprávně právně posoudil smlouvu o energetickém poradenství jako smlouvu komisionářskou, není v dovolání vymezen žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Žalobkyně sice v rámci vymezení přípustnosti dovolání uvedla, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pro uvedenou otázku však již nevymezila, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se při řešení dané otázky odvolací soud odchýlil.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní dosud judikaturně neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Samotné vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, či ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).
V projednávané věci žalobkyně v té části dovolání, jež se týkala námitky nesprávného právního posouzení smlouvy o energetickém poradenství, shora uvedeným požadavkům nedostála. V této části proto dovolání trpí vadami, které nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání ohledně zbývajících žalobkyní vymezených námitek.
Žalobkyně v dovolání namítala, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah plné moci, a na základě tohoto výkladu dospěl k nesprávnému závěru, že společnost Energie pod kontrolou, obecně prospěšná spole čnost, při uzavírání smluv o dodávkách elektřiny a plynu jménem žalované překročila rozsah zástupčího oprávnění uvedeného v plné moci.
Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je třeba právní úkony, na které dopadá právní úprava účinná do 31. 12. 2013, vykládat podle pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 obč. zák., a v případě obchodních závazkových vztahů speciálně za použití výkladových pravidel zakotvených v §266 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“. Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. O právních úkonech učiněných v rámci obchodních závazkových vztahů platí, že se vykládají podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (§266 odst. 1 obch. zák.). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (§266 odst. 2 obch. zák.). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (§266 odst. 3 obch. zák.) (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 30/1999, dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4533/2016 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3442/2017 ).
V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že neexistují žádné pochybnosti o tom, že v případě uzavírání smluv o dodávkách elektřiny a plynu do odběrných míst žalované měla být novým odběratelem (zákazníkem) společnost Energie pod kontrolou, obecně prospěšná spole čnost, k čemuž směřovala vůle žalované uvedená v plné moci. K tomuto závěru dospěl výkladem plné moci, kterou odvolací soud zkoumal v souladu s výkladovými pravidly obsaženými v §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák, tedy s použitím jazykového, systematického a logického výkladu, přičemž zohlednil také §2 odst. 2. písm. a) bod 17 a §2 odst. 2 písm. b) bodem 26 energetického zákona, které připouští, aby zákazníkem odebírajícím elektřinu a plyn do příslušného odběrného místa byla třetí osoba odlišná od vlastníka odběrného místa, která nakoupenou elektřinu nebo plyn přeúčtovává (srov. body 38 a 39 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Odvolací soud rovněž přihlédl k následnému jednání žalované, která dle skutkových zjištění bez zbytečného odkladu poté, co překročení rozsahu zástupčího oprávnění zmocněncem zjistila, informovala jak zmocněnce, tak právní předchůdkyni žalobkyně, společnost Energie Pro s.r.o., identifikační číslo osoby 24701921 , že uzavřením smluv o dodávkách elektřiny a plynu zmocněncem došlo k překročení zástupčího oprávnění. Postup odvolacího soudu je tedy s citovanou judikaturou v souladu a námitka žalobkyně ve vztahu k otázce výkladu plné moci přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Pro úplnost lze dodat, že judikatura uvedená žalobkyní v dovolání ( rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4385/2007, ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4445/2010, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1355/2015 ) není na danou věc přiléhavá, neboť je v ní konstatováno, že pro vymezení rozsahu oprávnění zmocněnce jednat za zmocnitele je rozhodující obsah plné moci a nikoli pokyny a omezení do plné moci nezahrnuté. V předmětné věci však odvolací soud při výkladu plné moci z takových pokynů či omezení nevycházel, naopak uvedl, že to, v jakém rozsahu byla společnost za žalovanou oprávněna jednat, vyplývá z obsahu plné moci (srov. bod 41 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Ani tato námitka žalobkyně proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014), což ovšem není případ této věci.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka žalobkyně, že její nárok vůči žalované měl být odvolacím soudem posouzen jako nárok z titulu náhrady škody za neoprávněný odběr energií dle §51 odst. 1 písm. a) a plynu dle §74 odst. 1 písm. a) energetického zákona, neboť v odběrných místech žalované k odebrání elektřiny a plynu skutečně došlo. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1165/2018, vyložil, že pro posouzení, zda došlo k odběru elektřiny bez právního důvodu ve smyslu §51 odst. 1 písm. a) energetického zákona, je rozhodující zjištění, že odběr byl v rozhodné době na daném odběrném místě skutečně realizován, a dále absence smlouvy, jejímž předmětem by byla dodávka elektřiny v daném odběrném místě, přičemž vědomost žalované (či dokonce její zavinění) je při posuzování tohoto právního stavu nerozhodná.
V posuzovaném případě dospěl odvolací soud na základě výkladu obsahu plné moci k závěru, že mezi žalobkyní a společností Energie pod kontrolou, obecně prospěšná společnost, byly smlouvy o dodávkách elektřiny a plynu do odběrných míst žalované uzavřeny platně a společnost Energie pod kontrolou, obecně prospěšná společnost, je jimi dle §440 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vázána. Nemůže se proto jednat o neoprávněný odběr bez právního důvodu, neboť právní důvod byl dán a tudíž nebyly naplněny znaky skutkových podstat §51 odst. 1 písm. a) a §74 odst. 1 písm. a) energetického zákona. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že za zaplacení odebrané elektřiny či plynu do předmětných odběrných míst je odpovědný ten, kdo je smlouvami o dodávkách elektřiny a plynu vázán , od shora citovaných závěrů judikatury Nejvyššího soudu se neodchýlil.
Na tom nemůže ničeho změnit ani odkaz žalobkyně na rozsudky Nejvyššího soudu z e dne 29. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 931/2002-174, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3575/2011, 26. 6. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3262/2017, a ze dne ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 990/2019, v nichž je konstatováno, že právní vztahy týkající se odběru elektřiny jsou upraveny zvláštním právním předpisem (energetický zákon), který je ve vztahu k občanskému zákoníku normou speciální a jehož aplikace se podřizuje zásadě lex specialis derogat legi generali, nebo že v případě nároku na peněžní plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, je soud povinen uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoli. V projednávané věci se odvolací soud námitkami žalobkyně na aplikovatelnost ustanovení energetického zákona v odůvodnění zabýval (srov. bod 50 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a svým závěrem, že žalovaná v odběrném místě neodebírala elektřinu a plyn bez právního důvodu, se od žalobkyní citované judikatury neodchýlil.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. pak nezakládá ani otázka, zda je zmocnitel v situaci, kdy byl ze strany zmocněnce při sjednávání smluv o dodávkách elektřiny a plynu překročen rozsah zástupčího oprávnění, povinen uhradit dodavateli cenu dodávek, došlo-li v odběrných místech zmocnitele k odebrání elektřiny a plynu bez uzavřené smlouvy. Skutečnost, že v odběrných místech žalované došlo k odběru elektřiny a plynu bez uzavřené smlouvy, ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá (srov. bod 49 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žalobkyně touto otázkou pouze zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno (srov. shora zmiňovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3011/2021).
Konečně také otázka žalobkyně, zda smlouva uzavřená mezi zprostředkovatelem dodávek energií a zmocněncem, který při uzavírání této smlouvy překročil rozsah zástupčího oprávnění, ačkoli nedisponuje odběrnými místy uvedenými ve smlouvě, je absolutně neplatná pro nemožnost plnění, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Skutečnost, že zmocněnec nenakládal s odběrnými místy uvedenými ve smlouvě, popřípadě že s nimi nakládat nemohl, ze skutkových zjištění odvolacího soudu taktéž nevyplývá. Žalobkyně touto otázkou zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno (srov. již zmiňovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3011/2021).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 1. 3. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu