ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2575.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2575/2022-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Mirel Vratimov a.s. , se sídlem Mourová 114/7, 739 32 Vratimov, IČO 25912020, zastoupené Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem Opletalova 1525/39, 110 00 Praha 1, proti žalovanému J. S. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupený Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Sokolská třída 936/21, 702 00 Ostrava, o zaplacení 287 610 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 150/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2022, č. j. 15 Co 61/2022-198, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 15 Co 61/2022-198, v pořadí druhým rozsudkem, kdy rozhodoval již jen ohledně částky 187 413 Kč, výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 12. 2021, č. j. 30 C 150/2018-167, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 187 413 Kč, a kterým bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou žalobkyně o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Vyšel s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015, a rozsudek ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3176/2020) ze závěru, že i když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu uplatněného opravného prostředku na újmu práv účastníků řízení, a to tehdy, pokud nebrání účastníku, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a pokud zároveň tyto případné nedostatky odůvodnění nebrání soudu rozhodujícím o opravném prostředku zaujmout názor na věc. Ve smyslu těchto judikatorních závěrů odvolací soud nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, jako důvodu pro zrušení napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §219a odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pak v daném případě neshledal.
Odvolací soud při přezkoumávání napadeného rozsudku soudu prvního stupně vyšel z obsahu žalobních tvrzení, podle nichž žalobkyně uplatnila vůči žalovanému nárok na náhradu škody, která ji měla vzniknout v důsledku pochybení žalovaného při výkonu advokacie sepisem neurčitého, tudíž absolutně neplatného zápočtu ze dne 29. 4. 2011, jenž bylo příčinou ztráty sporu vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 141 C 19/2015. Podle odvolacího soudu tím žalobkyně jednoznačně a zcela určitě vymezila skutkový děj, jímž byl soud nadále vázán. Ve vztahu k tvrzení o pochybení, tj. o protiprávním jednání žalovaného, nastala tak podle odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. koncentrace řízení, když žalobkyně na výzvu soudu reagovala podáním ze dne 20. 8. 2019 tak, že vytýkané pochybení žalovaného spočívalo v sepisu neurčitého, tj. absolutně neplatného zápočtu ze dne 29. 4. 2011, čímž jednoznačně a zcela určitě vymezila skutkový děj, kterým je soud vázán, a ve vztahu k tomuto tvrzení o protiprávním jednání žalovaného tedy nastala ve smyslu ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. koncentrace řízení již ke dni 22. 8. 2019. Pokud v průběhu řízení odvolací soud v pořadí první rozhodnutí okresního soudu ze dne 22. 8. 2019, č. j. 30 C 150/2018-33, co do částky 187 413 Kč zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil se závazným právním názorem soudu prvního stupně k dalšímu řízení, zůstala novému tvrzení a dokazování otevřena již pouze otázka vzniku, existence a způsobilosti k započtení pohledávek uplatněných v neplatném zápočtu ze dne 29. 4. 2011, nikoliv již otázka dalšího vytýkaného pochybení žalovaného při zastupování žalobkyně. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu v intencích závěrů odvolacího soudu správně pak vyzval žalobkyni usnesením ze dne 4. 2. 2021, č. j. 30 C 150/2018-98, k doplnění tvrzení o obsahu smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobkyní a společností PRODECOM s. r. o. dne 26. 1. 2009, z níž tvrzené pohledávky žalobkyně vznikly, o nesplnění této smlouvy, o vzniku započítávaných pohledávek, jejich výši a splatnosti; jen tyto nově tvrzené skutečnosti mohly být předmětem dalšího dokazování soudu. Odvolací soud ve svém rozsudku dále zdůvodnil, že pokud žalobkyně až v závěrečném návrhu v pořadí druhém řízení před soudem prvního stupně tvrdila další profesní pochybení žalovaného, ze kterých jí měla uplatňovaná škoda vzniknout, jednalo se jednoznačně o tvrzení nová, ke kterým nemohl soud prvního stupně přihlížet a která ze stejného důvodu nemohla být předmětem posouzení ani ze strany odvolacího soudu, aniž by pro jejich uplatnění svědčila výjimka z koncentrace řízení uvedená v ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř., neboť těmito tvrzeními neměla být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků; tvrzené skutečnosti nenastaly až po koncentraci řízení, které by žalobkyně bez své viny nemohla uvést včas, ani které by byly tvrzeny po výzvě soudu podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř.
Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně se prokázáním pochybení žalovaného sepisem neurčitého zápočtu zde dne 29. 4. 2011 zabýval v souladu s pokynem odvolacího soudu a po zopakování rozhodujících důkazů dospěl k závěru, že pohledávky z titulu smluvní pokuty a náhrady škody, použité k zápočtu ze dne 29. 4. 2011 nebyly splatné, tudíž ani pokud by se žalovaný nedopustil profesního pochybení sepisem neurčitého, tj. absolutně neplatného zápočtu, nemohl by tento zápočet přivodit zánik pohledávky společnosti PRODECOM s. r. o. na doplatek ceny díla, později uplatněný v řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 141 C 19/2015, a vyloučit tak povinnost žalobkyně zaplatit jak tuto pohledávku, tak i její příslušenství ve formě úroků z prodlení a náhrady nákladů řízení. Soud prvního stupně tedy nepochybil, jestliže žalobě nevyhověl, neboť mezi tvrzenou škodou vzniklou na straně žalobkyně a v řízení vytýkaným pochybením žalovaného ve formě sepisu neurčitého zápočtu nebyla naplněna příčinná souvislost, jakožto podmínka nároku žalobkyně na náhradu škody proti žalovanému, jako jejímu zástupci. Odvolací soud na podporu svého závěru odkázal na právní názory vyjádřené v judikatuře Nejvyššího soudu – rozsudek ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1682/2013. Námitku žalobkyně, týkající se principu poctivosti, zakotveného v §6 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), založené na tvrzení, že žalovaný se dopustil dalších profesních pochybení, mimo samotný sepis neurčitého zápočtu, která ve svém důsledku vedla ke vzniku škody na straně žalobkyně, neshledal odvolací soud za odůvodněnou, když k nepřípustně novému tvrzení žalobkyně nemohl přihlížet. Navíc poukázal na to, že v řízení nebylo tvrzeno a ani zjištěno, že by žalovaný při zastupování žalobkyně ve vztahu ke společnosti PRODECOM s. r. o. sledoval nepoctivý úmysl, s cílem žalobkyni poškodit.
Odvolací soud s ohledem na uvedené proto rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o částce 187 400 Kč, jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění předpokladů obsažených v §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího názoru závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1170/2001, při řešení otázky prolomení koncentrace řízení. Dovolatelka namítá, že pochybení žalovaného, spočívající v absenci výzvy, která by zesplatnila započítávané pohledávky žalobkyně, tvrdila ještě před vydáním v pořadí druhém rozsudku soudu prvního stupně, ale že soud prvního stupně se k těmto jejím námitkám nijak nevyjádřil, a odvolací soud odmítl k těmto dalším pochybením žalovaného přihlížet s odůvodněním, že k jejich tvrzení došlo až po koncentraci řízení. Dovolatelka má za to, že v dané věci byly ale naplněny podmínky pro prolomení koncentrace řízení, neboť nemohla bez své viny včas uvést další pochybení žalovaného, kterého se měl žalovaný, jako její bývalý advokát, dopustit, byl-li prvním rozsudkem soudu prvního stupně žalobkyni přiznán ve věci úspěch, a až následně při dokazování, které provedl soud prvního stupně po vrácení věci odvolacím soudem, vyšly najevo další pochybení žalovaného. Dovolatelka má rovněž za to, že soudy pochybily, jestliže nepřistoupily k poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř., neboť oproti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně přistoupily k odlišnému právnímu posouzení. Absenci takového poučení lze však akceptovat jen v případě, že ve vztahu k danému právnímu posouzení byl skutkový stav již plně objasněn, k čemuž ale podle dovolatelky v daném případě nedošlo. Oba soudy postupovaly podle názoru žalobkyně též v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, podle něhož v případě, že nebylo účastníku poskytnuto poučení podle §118a o. s. ř., nebrání ustanovení §118b o. s. ř., aby účastník skutkové okolnosti vylíčil i ve vztahu k dalším pochybením právního zástupce žalobkyně.
Dovolatelka s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010), Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva poukazuje na význam důvěrnosti vztahu mezi klientem a advokátem, zahrnující i důvěru v odbornost advokáta, a proto má za to, že pokud obecně nemají klienti pohlížet na kroky svých právních zástupců podezíravě jako na potencionální hrozbu vytváření okolností, které ve svém důsledku způsobí neodpovědnost advokáta za škodu způsobenou svým klientům, je nutné přistoupit k prolomení koncentrace řízení z důvodu ochrany práva klientů na spravedlivý proces, a v tomto ohledu se podle dovolatelky jedná o otázku možnosti prolomení koncentrace řízení, která rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Podle dovolatelky postup odvolacího soudu ji krátil na jejím právu na spravedlivý proces, když nevzal v úvahu i její tvrzení o dalších pochybeních žalovaného, a zároveň jeho postupem došlo k porušení jejího práva na zákonného soudce, jestliže z důvodu nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí soudu takové rozhodnutí nezrušil a nevrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 nebo ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3219/2018).
Dovolatelka s ohledem na výše uvedené proto navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu a i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání žalobkyně přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné pro dovolatelkou namítané nesprávné posouzení otázky koncentrace řízení, při jejímž řešení se měl odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit. Dovolatelkou uváděná judikatura Nejvyššího soudu na řešení dané otázky nedopadá, řeší otázku obnovy řízení. Nejvyšší soud ale konstantně judikuje, že poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení, účastníci nemohou uvádět další rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, nejde-li o výjimky stanovené zákonem. Soud smí přihlížet jen k těm tvrzením a důkazním návrhům, které účastník na základě poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. učinil do uplynutí lhůty, která byla účastníku soudem pro tento účel poskytnuta (srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 98/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4368/2016, dostupným na www.nsoud.cz ). Vyplývá-li z napadeného rozhodnutí, že žalobkyně na výzvu soudu k doplnění tvrzení o porušení konkrétní povinnosti žalovaného, jímž ji měla být způsobena škoda, reagovala podáním ze dne 20. 8. 2019 tak, že vytýkané pochybení žalovaného spočívalo v sepisu neurčitého, tj. absolutně neplatného zápočtu ze dne 29. 4. 2011, a že ve vztahu k tomuto tvrzení o protiprávním jednání žalovaného tak nastala ve smyslu ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. koncentrace řízení již ke dni 22. 8. 2019, nelze dovodit, že by odvolací soud řešil otázku koncentrace řízení v rozporu s uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Koncentrace řízení nebyla prolomena ani tím, že následně odvolací soud v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 22. 8. 2019, č. j. 30 C 150/2018-33, co do částky 187 413 Kč, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil se závazným právním názorem okresnímu soudu k dalšímu řízení, neboť novému tvrzení a dokazování zůstala otevřena již pouze otázka vzniku, existence a způsobilosti k započtení pohledávek uplatněných v neplatném zápočtu ze dne 29. 4. 2011, nikoliv již otázka dalšího vytýkaného pochybení žalovaného při zastupování žalobkyně, jak odvolací soud správně dovodil. Závěr odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť tvrzení o pochybení žalovaného spočívající v neučinění výzvy, která by zesplatnila započítávané pohledávky žalobkyně, není novou skutečností, která by nastala až v průběhu řízení, a to ani poté, co došlo k dalšímu projednávání věci po vrácení věci soudu prvního stupně odvolacím soudem.
Vyplývá-li z obsahu dovolání, že dovolatelka má s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil a nevrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, je její námitka založena na jejím vlastním závěru, k jakému však odvolací soud nedospěl. Odvolací soud se námitkou žalobkyně o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně zabýval a po podrobném rozboru s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015, a rozsudek ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3176/2020) uzavřel, že nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, jako důvodu pro zrušení napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. neshledal, když případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele. Nelze tedy dospět k závěru, že by se tímto závěrem odvolací soud odchýlil od uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která zastává názor, že i když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně podle §237 o. s. ř. přípustným, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu