ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.26.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 26/2023-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Profisídla.cz s. r. o. , se sídlem v Praze, Rybná 732/25, identifikační číslo osoby 24798169, proti žalovaným 1) ENNROLENNEMA Company s.r.o. v likvidaci , ke dni 13. 6. 2022 vymazána z obchodního rejstříku, posledně sídlem v Praze, Tržiště 372/1, identifikační číslo osoby 01753851, a 2) M. M. , nar. XY, bytem XY, Slovenská republika, o zaplacení 115.125 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 186/2021, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2022, č. j. 39 Co 94/2022-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 12. 2021, č. j. 25 C 186/2021-69, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení částky 115.125 Kč spolu s příslušenství tak, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost plnit druhého žalovaného (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 6. 2022, č. j. 39 Co 94/2022-105, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), ve vztahu k druhému žalovanému výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 115.125 Kč s příslušenstvím, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (třetí výrok a čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání v takovém rozsahu, že „ podává dovolání vůči II. výroku Napadeného rozhodnutí v části povinnosti úhrady jistiny, a to ve výši 34 000 Kč a v části, kterou byl žalovaný 2/ zavázán zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 72 000 Kč od 1. 9. 2021 do zaplacení“, s tím, že jej považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel odkazuje na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2480/2007. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatel ve skutečnosti, že odvolací soud nesprávně posoudil námitku promlčení smluvní pokuty.
V konkrétnosti namítá, že „jelikož se právo žalobkyně domáhat se splnění uvedené nepeněžité povinnosti od žalované 1/ promlčelo dne 4. 9. 2019, tak jí od uvedeného data již nemohla být vůči žalované 1/ a stejně ani vůči žalovanému 2/ jako ručiteli soudem přiznána smluvní pokuta jako peněžitá sankce za porušení zabezpečené povinnosti žalované 1/ (a zrcadlově práva žalobkyně), která již byla promlčená a tím nevymahatelná. Žalobkyně si žalobou nárokovala zaplacení smluvní pokuty za období od března roku 2018 do března roku 2021 (včetně), tj. za období před podáním žaloby, celkově tedy za 36 měsíců. S poukázáním na žalovaným 2/ vznesenou námitkou promlčení nebylo podle mínění žalovaného 2/ možné žalobkyni přiznat smluvní pokutu i za období po uplynutí promlčecí lhůty, tzn. od 4. 9. 2019. Žalobkyni tak bylo možné přisoudit peněžité plnění titulem povinnosti úhrady smluvní pokuty pouze za měsíce 03/2018 až 09/2019 (včetně), tzn. v celkovém počtu 19 měsíců. Účastníci smlouvy si sjednali sankci ve výši 2.000 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení se splněním povinnosti žalované 1/ zajistit výmaz adresy sídla žalované 1/. Nepromlčený a soudně vymahatelný nárok žalobkyně na uhrazení smluvní pokuty tak představuje celkovou částku 38.000 Kč (19 x 2.000 Kč) a ne 72.000 Kč. V souvislosti s tím je pak i soudní výrok v části týkající se úroku z prodlení z částky přiznané výše smluvní pokuty nesprávný, protože má být vypočten z jistiny ve výši 38.000 Kč“.
Na tomto základě dovolatel navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu ve druhém výroku tak, že „ve vztahu k žalovanému 2 se výrok I. rozsudku soudu prvního stupně mění tak, že žalovaný 2 je povinen zaplatit žalobkyni částku 81.125 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 14.375 Kč od 4. 8. 2018 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14.375 Kč od 4. 8. 2019 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14.375 Kč od 4. 8. 2020 do zaplacení a s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky 38.000 Kč od 1. 9. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak se rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrzuje“.
Žalobkyně se k dovolání dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §238 odst. 2 o. s. ř. u opětujícího se peněžitého plnění je pro závěr, zda rozhodnutí obsahující dovoláním napadený výrok bylo vydáno v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč [odstavec 1 písm. c)], rozhodný součet všech opětujících se plnění; jde-li však o peněžité plnění na dobu života, na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší než 5 let, je rozhodný pouze pětinásobek výše ročního plnění.
Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud přijal výklad §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dle kterého za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jenž mimo jiné nově formuloval §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v písmenu c) odst. 1 důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50.000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50.000 Kč, nevylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit“. Z citované důvodové zprávy nutno dovodit, že znění §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné od 30. 9. 2017 znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018). Ústavní soud se k této rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přihlásil v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18, kde shledal ústavně konformním postup Nejvyššího soudu i v případě štěpení nároku, tj. kdy „podstatná není částka, o níž odvolací soud rozhodl, ale výše peněžitého plnění, do níž je podáno dovolání“ (blíže srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 599/2019, či v obdobné souvislosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2789/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3666/2018, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018).
V poměrech projednávané věci dovolatel podává dovolání jen do té části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 34.000 Kč s příslušenstvím blíže určeným. Uvedené vyplývá jak z výslovné formulace rozsahu dovolání, v jakém je napadáno rozhodnutí odvolacího soudu (§241a odst. 2 o. s. ř.), z formulace dovolacího petitu, tak z obsahu dovolacích námitek, jež směřují toliko k důvodnosti přiznané smluvní pokuty po 4. 9. 2019, kdy dovolatel uvádí , že „nepromlčený a soudně vymahatelný nárok žalobkyně na uhrazení smluvní pokuty tak představuje celkovou částku 38.000 Kč (19 x 2.000 Kč) a ne 72.000 Kč “.
Dovolací soud proto uzavírá, že byl-li dovoláním napaden výrok v částce 34.000 Kč, není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Na tom nic nemění ani skutečnost, že předmětem odvolacího řízení bylo zaplacení celkové částky 115.125 Kč s příslušenstvím, jež se skládá z přisouzené jistiny 43.125 Kč (3x14.375 Kč) s příslušenstvím a smluvní pokuty 72.000 Kč s příslušenstvím.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání druhého žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu