ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2626.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2626/2022-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Diesel S.P.A. , se sídlem v Breganze, Via dell´Industria 4/6, Itálie, zastoupené JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem v Praze 9, Místecká 567, proti žalované BRASTY GROUP s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Lípová 511/15, identifikační číslo osoby 24276821, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Olomouci, Wellnerova 1322/3c, o určení, že bylo porušeno právo k duševnímu vlastnictví, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 29/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2022, sp. zn. 3 Cmo 54/2021-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně se žalobou domáhala, aby soud určil, že zboží, zadržené dne 11. 10. 2017 Celním úřadem pro Olomoucký kraj, specifikované jako 97 kusů náramkových hodinek DIESEL, je zbožím, jímž jsou porušena práva žalobkyně k jejím ochranným známkám.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, č. j. 41 Cm 29/2017-98, určil, že 97 náramkových hodinek označených značkou DIESEL, blíže specifikovaných ve výroku, zadržených Celním úřadem pro Olomoucký kraj je zbožím, kterým jsou porušována práva duševního vlastnictví žalobkyně k její ochranné známce Evropské unie č. 583708 a mezinárodní ochranné známce č. 608499 (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně je vlastníkem ochranné známky EU č. 583708 a mezinárodní ochranné známky č. 608499 s designací pro Českou republiku a že celním úřadem zadržené zboží bylo označeno ochrannými známkami žalobkyně, jež s užitím svých ochranných známek na tomto zboží neudělila souhlas. Zadržené zboží odpovídalo definici padělků podle zákona č. 355/2014 Sb., o působnosti orgánů Celní správy České republiky v souvislosti s vymáháním práv duševního vlastnictví, a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 608/2013 ze dne 12. června 2013 o vymáhání práv duševního vlastnictví celními orgány a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1383/2003. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán na základě uvedených právních předpisů.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., pro řešení jí vymezených otázek hmotného a procesního práva, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolacím soudem dosud nebyla dle žalované vyřešena otázka, zda je žalobce (majitel ochranné známky), který se domáhá určení podle §15 odst. 3 zákona č. 355/2014 Sb., že výrobky zajištěné celním orgánem porušují právo duševního vlastnictví, povinen v žalobě jasně a určitě vymezit, v čem spočívá tvrzené porušení práva, tj. tvrdit, zda se jedná o padělky nebo výrobky nedovoleného paralelního dovozu, a to vždy u každého kusu výrobku či zda je možné se obecně dovolávat doktríny neudělení souhlasu s užitím ochranné známky.
Dále se žalovaná táže, zda je možné v daném řízení postupovat procesně stejným způsobem, spočívá-li tvrzení porušení práva v distribuci výrobků, které jsou padělky, a v případě výrobků, které jsou předmětem nedovoleného paralelního dovozu.
Dle žalované nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena ani otázka, zda je pro přijetí závěru, že žalobce splnil břemeno tvrzení a důkazní, tedy zda je i pro přijetí rozhodnutí o tom, zda se žalovaný dopustil porušení práva k ochranné známce, dostačující, pokud žalobce pouze tvrdí a dokládá, že na daných výrobcích jsou vyobrazeny ochranné známky v jeho vlastnictví a dále již pouze učiní prohlášení o tom, že dané výrobky nebyly opatřeny ochrannou známkou s jeho souhlasem, aniž by však toto své tvrzení důkazně doložil.
Žalovaná se dále táže, zda je přípustné veškeré výrobky bez dalšího prohlásit (rozhodnout o všech výrobcích) za výrobky porušující práva majitele ochranné známky (padělky), aniž by žalobce všechny tyto výrobky podrobil přezkumu, a to na základě užití §133b o. s. ř.
Konečně poslední otázkou, kterou žalovaná považuje na neřešenou v rozhodování dovolacího soudu, je, zdali lze oprávněné užití ochranné známky ze strany žalovaného důkazně doložit pouze předložením nepřerušeného dodavatelského řetězce vedoucího od majitele ochranné známky po žalovaného, nebo jiným způsobem, např. znaleckým zkoumáním.
Žalovaná dále namítá, že odvolací soud se ve vztahu ke způsobu, kterým se vypořádal s jejími stěžejními argumenty, odchýlil od jí citované rozhodovací praxe Ústavního soudu.
Žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že napadené rozhodnutí považuje za správné, a navrhla, aby je dovolací soud jako nepřípustné odmítl, případně aby bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nezakládají otázky dovolatelky, kterými se v různé podobě téže na procesní problematiku povinnosti stran tvrdit a prokazovat v poměrech projednávané věci rozhodující skutečnosti a z ní vyplývajících důsledků v podobě institutu břemene tvrzení a břemene důkazního, ať již na straně žalobkyně, tak na straně žalované, neboť na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSCR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, popř. srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 ve věci sp. zn. III. ÚS 10/06).
Dovolací soud ve svém rozhodování uvedl, že břemenem tvrzení a břemenem důkazním se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení jsou vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti jím uplatněného nároku či obrany proti tomuto nároku a tato tvrzení byla prokázána, tj. nesplní-li účastník povinnosti vyplývající z ustanovení §101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem těchto břemen je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v tzv. skutkové (důkazní) nouzi, tedy v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka nebo vůbec (objektivně vzato) nebyla tvrzena a prokázána, takže výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. obdobně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, nebo ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2027/2020).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že zadržené zboží odpovídalo definici padělků podle nařízení č. 608/2013. Proto rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k obraně dovolatelky, že některé zadržené výrobky nemusely být padělky, nýbrž se mohlo jednat o originální zboží uvedené na trh EU bez souhlasu žalobkyně v rámci tzv. nedovoleného paralelního dovozu (na něž se úprava stanovená v zákoně č. 355/2014 Sb. nevztahuje), není ve skutečnosti založeno na stavu tzv. skutkové (důkazní) nouze, a tudíž ani na existenci podmínek pro rozhodování o věci na základě břemene tvrzení a břemene důkazního, k nimž dovolatelka své námitky vztahuje.
Dovolatelce lze přisvědčit, že odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že prokázání existence souhlasu žalobkyně s užitím ochranných známek nebo jiných skutkových okolností bylo důkazní povinností žalované a nebylo na žalobkyni, aby činila skutková tvrzení a předkládala důkazy ve prospěch žalované. Tato úvaha odvolacího soudu však nic nemění na tom, že odvolací soud při svém právním posouzení důvodnosti žalobkyní uplatněného nároku vyšel ze zjištění, že předmětné výrobky byly padělky, a tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení otázky procesního práva rozvržení břemene tvrzení a břemene důkazního, nýbrž je založeno na (pozitivním) skutkovém zjištění soudu o této skutečnosti na základě provedeného dokazování.
Dovolací soud ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím spíše pak takové dovolání nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017).
Dovolací soud přitom ve svém rozhodování opakovaně dospěl k závěru, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto přípustnost dovolání nezakládá ani otázka dovolatelky, zda lze oprávněné užití ochranné známky ze strany žalovaného důkazně doložit pouze předložením nepřerušeného dodavatelského řetězce vedoucího od majitele ochranné známky po žalovaného či jiným způsobem, neboť touto otázkou žalovaná ve skutečnosti zpochybňuje zjištění odvolacího soudu o tom, že předmětné zboží jsou padělky.
Přitom tyto skutkové závěry odvolacího soudu v sobě neobsahují žádný extrémní nesoulad s provedenými důkazy, resp. není zde takový nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Nelze totiž pominout, že v řízení byl proveden důkaz prohlášením příslušné pracovnice centra posuzování žalobkyně, z něhož vyplývá, na základě jakých skutečností (odlišný vzhled výrobků či jejich sériová čísla), má žalobkyně za to, že předmětné výrobky jsou padělky, přičemž tento listinný důkaz neměl soud prvního stupně důvod zpochybňovat, a to i vzhledem k tomu, že žalovaná nenabídla takovou skutkovou variantu, která by věrohodnost provedeného důkazu mohla zpochybnit.
Dovolatelka proto svojí námitkou, jejímž prostřednictvím vytýká soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
Rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na zodpovězení dovolatelkou formulované otázky výkladu §133b o. s. ř., neboť soudy nezaložily své rozhodnutí na skutkovém závěru o zjištění existence padělků pouze ve vztahu k přiměřenému vzorku předmětného zboží a pro zbytek tohoto zboží uplatnily pravidlo vyplývající z §133b o. s. ř., nýbrž po provedeném dokazování vyšly ze skutkového zjištění, že veškeré předmětné výrobky jsou padělky. Ustanovení §133b o. s. ř. tudíž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ve svém rozhodování nepoužil a na jeho výkladu proto rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jejími stěžejními argumenty, uplatňuje tím vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Dovolatelka tím nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
Pro úplnost lze uvést, že dovolací soud přihlédl k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozhodnutí dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně proti tomuto výroku by dovolání nebylo podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu