ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2657.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2657/2023-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně PROFI AUTO CZ a.s. , se sídlem v Říčanech, Kolovratská 1367, identifikační číslo osoby 26178559, zastoupené Mgr. Irenou Zelenkovou, advokátkou se soudem v Praze 3, Korunní 2206/127, proti žalované NEEDEMARK s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Za Zámečkem 745/17, identifikační číslo osoby 46578781, zastoupené Mgr. Václavem Píchou, advokátem se sídlem v Jičíně, Sladkovského 51, o zaplacení 651 376,88 Kč s příslušenstvím a o vzájemném nároku 31 063,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 206/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 12. 2022, č. j. 21 C 206/2021-177, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2023, č. j. 70 Co 84/2023-209, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 12. 2022, č. j. 21 C 206/2021-177, se zastavuje .
II. Dovolání se odmítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 746 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 20. 12. 2022, č. j. 21 C 206/2021-177, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 651 376,88 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl vzájemný návrh žalované na uložení povinnosti žalobkyni zaplatit žalované částku 31 063,12 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 176 716,30 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 27 491,20 Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně (v celém jejich rozsahu) podala žalovaná včasné dovolání, v němž navrhla obě napadená rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítla nesprávné právní posouzení věci soudy obou stupňů.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalované proti rozsudku soudu prvního stupně podle §243b o. s. ř. ve spojení s §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč., jež je veřejnosti též dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalované v rozsahu, v němž směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud již opakovaně zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014).
Žalovaná předložila k dovolacímu přezkumu níže uvedené otázky hmotného práva, při jejichž řešení se podle jejího mínění odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2327/2011, ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2999/2008, a ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 33 Cdo 387/2018), případně též jako otázky, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu (ve vztahu k právní úpravě uvedené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“), vyřešeny, a to otázky:
- „zda neplatnosti ujednání o splatnosti nároku, který je zjevně rozporný s poctivým obchodním stykem, obchodními zvyklostmi a je neodůvodněně nespravedlivý vůči smluvní straně, které nárok vznikl, je možné se dovolat prostřednictvím ust. §1964 NOZ, případně zda je dané striktně omezeno na dodání zboží nebo služeb za úplatu potažmo, resp. Co lze považovat za úplatnou službu a zda se daná ochrana vztahuje i na projednávanou inominátní smlouvu blížící se smlouvě o obchodním zprostředkování a bonusu za zprostředkovaný obchod“;
- zda „je stanovení splatnosti Bonusů dovozované nalézacím i odvolacím soudem v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu ohledně určitosti ujednání smluvních stran, resp. je zdánlivým ujednáním pro svou neurčitost“;
- zda „je stanovení splatnosti Bonusů dovozované nalézacím i odvolacím soudem v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu ohledně platnosti ujednání, které je zjevně neodůvodněně zvýhodňující dlužníka na úkor věřitele, kdy splatnost dlužníkova závazku nenastane bez vlastní vůle dlužníka“;
- zda „je stanovení splatnosti Bonusů dovozované nalézacím i odvolacím soudem v souladu s právní úpravou zakotvující splatnost závazků z obchodní činnosti mezi podnikateli, nebo je dané neplatné s ohledem na rozpor se zásadami poctivého obchodního styku, rozpor s dobrými mravy, rozpor se zákonem i z důvodu zneužití pro účely vyhnutí se plnění vlastní povinnosti dlužníkem, resp. odepření plnění smluvní odměny za již obdržené protiplnění od žalované“;
- „případně, zda spadá závazek z Dohody (závazek žalované odebírat vozidla jen a pouze od žalobkyně a závazek žalobkyně za danou podnikatelskou výhodu a omezení rizik konkurenčního prostředí hradit žalované Bonus) do rámce obchodní činnosti podnikatelů dle ust. §1963, §1964 NOZ“.
Takové otázky však odvolací soud neřešil a jeho rozhodnutí na jejich řešení nezáviselo (jejich řešení nebylo pro posouzení věci určující). Odvolací soud při posouzení obrany žalované (a též důvodnosti jejího vzájemného návrhu) spočívající v započtení žalovanou tvrzeného nároku na zaplacení bonusů (provize) vůči nároku žalobkyně na zaplacení žalobou požadované kupní ceny vozidla Fiat Ducato Maxi vycházel ze zjištění, že žalobkyně se dne 21. 3. 2018 v rámci obchodní spolupráce účastníků, při níž žalovaná opakovaně nakupovala od žalobkyně motorová vozidla, ústně zavázala dát žalované k bezplatnému užívání vozidlo Fiat Fullback, což učinila, a poskytnout jí provizi za každé odebrané vozidlo ve výši 6 000 Kč tím způsobem, že po odebrání objednaných vozidel bude při převodu žalovanou užívaného vozidla Fiat Fullback do jejího vlastnictví celková výše provizí odečtena od kupní ceny tohoto konkrétního vozidla. Na základě těchto zjištění o obsahu dohody účastníků dovodil, že možnost zápočtu provize byla sjednána pouze ve vztahu ke kupní ceně vozidla Fiat Fullback v rámci jeho přislíbeného prodeje žalované (k němuž však nedošlo pro nesouhlas žalované se způsobem určení konečné částky za tento převod ze strany žalobkyně, který byl podle žalované v rozporu s dohodou) a neměla se dotknout vlastní obchodní činnosti účastníků, tj. takto dohodnutou provizi nebylo možné započítat na úhradu závazků vyplývajících z vlastní obchodní činnosti účastníků, neboť nepředstavovala slevu z ceny vozidel kupovaných v rámci obchodních závazků, ale pouhý benefit v hodnotě 6 000 Kč za každý kus odebraného zboží. Jeho funkcí bylo poskytnutí vedlejších výhod žalované, představujících bezplatné užívání vozidla Fiat Fullback a možnost jeho následného odkoupení za cenu zvýhodněnou o výši provize, to vše s cílem udržet si ji jako dobrého zákazníka. Uzavřel, že žalované proto nemohlo vzniknout právo započtením provize uhradit její obchodní závazek, ani právo domáhat se vyplacení rozdílu mezi provizí a kupní cenou předmětného vozidla (Fiat Ducato Maxi), a tudíž nemohla vzniknout ani možnost uplatnit splatnost provize podle §1963 o. z., jak tvrdila žalovaná. Jinak řečeno odvolací soud shora popsanou dohodu účastníků o tzv. „provizích“ posoudil jako dohodu o poskytnutí budoucí slevy z kupní ceny (výlučně) vozidla (Fiat Fullback), které bylo dáno žalované do užívání, při jeho prodeji žalované, jenž byl předpokládán. Odvolací soud shora popsané ujednání účastníků zjevně nepovažoval za ujednání, kterým by žalované vůči žalobkyni vůbec vzniklo (žalovanou tvrzené) právo na zaplacení finančního plnění (bonusů), ani za dohodu o „stanovení splatnosti“ takové pohledávky, jak předpokládá žalovaná při formulací jí předkládaných otázek. Odvolací soud tedy neměl důvod posuzovat otázky předkládané žalovanou týkající se splatnosti jí tvrzené (avšak neexistující) pohledávky.
Odvolací soud se tudíž nezabýval (neměl důvod zabývat) ani výkladem §1963 o. z. o splatnosti ceny za dodání zboží nebo poskytnutí služby za úplatu a §1964 o. z. o ujednání o času plnění. Za této situace Nejvyšší soud neshledal opodstatněným návrh žalované na podání předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“), odůvodněný tím, že §1963 a 1964 o. z. je transpozicí směrnice Evropské unie. Je nadbytečné zjišťovat výklad těchto ustanovení položením předběžné otázky k SDEU, neboť jejich výklad nebyl pro vydání rozhodnutí v řešené věci určující.
Dovolací argumentace žalované je založena na tvrzení, že mezi stranami byla sjednána možnost budoucího zápočtu bonusů proti libovolné budoucí pohledávce žalobkyně vůči žalované. Tím však žalovaná ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž správnost skutkových závěrů o obsahu dohody, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu (pouhé vymezení dovolacího důvodu) ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, a ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Pokud žalovaná v dovolání dále namítala, že obsah dohody zjištěný soudy je v rozporu s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem, pak ve vztahu k této námitce (která je prostou polemikou se závěry odvolacího soudu) řádně nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání (tj. konkrétní právní otázku a vymezení jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených §237 o. s. ř. ve vztahu k ní). Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
Žalovaná též namítá vady řízení a odvolacímu soudu vytýká nedostatečné vypořádání s jejími námitkami a nesprávné hodnocení důkazů. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalované o procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud se námitkami žalované zabýval a ozřejmil, z jakého důvodu nejsou podstatné pro posouzení sporu, v němž nebyl řešen převod vozidla Fiat Fullback, ve vztahu k němuž byla tzv. provize sjednána.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i tu část jeho prvního výroku, kterou bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a druhý výrok, kterým bylo rozhodováno o nákladech odvolacího řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost (zčásti též pro vady).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu