ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2686.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2686/2023-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce Jaroslav Špaček , se sídlem v Ostravě, Stará Bělá, Blanická 834/140, PSČ 724 00, IČO 12471933, zastoupeného Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou se sídlem v Praze, Štěpánská 643/39, PSČ 110 00, proti žalované ČEZ Prodej, a. s. , se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, PSČ 140 53, IČO 27232433, o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 464/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2023, č. j. 15 Co 64/2023-117, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 12. 2022, č. j. 16 C 464/2021-77, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna žalobci poskytovat služby dle smlouvy, tedy že společnost ČEZ Prodej, s.r.o., se sídlem Duhová 1/425, 140 53 Praha 4, IČ: 27232433, je povinna dodávat zákazníkovi Jaroslav Špaček – TEPELNÉ IZOLACE, se sídlem Blanická 834, 724 00 Ostrava, IČ: 12471933 do OM (EAN: 859182400509633117 na adrese Pavlovova 3167/40b, 700 30 Ostrava – Zábřeh) sjednané množství silové elektřiny, jakož i zajistit distribuci elektřiny a systémových služeb tak, jak je ujednáno ve Smlouvě o sdružených službách dodávky elektřiny ze sítí VVN a VN č. 12471933/509633117, tedy dle sazby B12 resp. její následnice smluvené pod jménem PŘÍMOTOP BUSINESS pro přímé el. vytápění, rozlišující časové pásmo 20/4 nízký tarif pro topení Po-Pá 7–8h, 9–17h, 18–19h, 20–6h, So Ne 8–11h, 12–18h, 19–22h, 23h–7h, s podmínkou blokovat topné elektrické spotřebiče ve vysokém tarifu. Rezervovaný příkon dle smlouvy 30 kW. Rezervovaná kapacita, předpokládaný odběr v následujícím období, cena bude sjednávána dle smlouvy nejpozději 1 měsíc před začátkem dalšího kalendářního roku; a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I). Soud prvního stupně rovněž rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 5. 2023, č. j. 15 Co 64/2023-117, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného práva, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny. První otázka se týkala toho, zda veřejný zápis v obchodním rejstříku je zřejmý údaj, který osvědčuje práva nezaměnitelné osoby identifikované také datem narození, resp. ověřuje legitimitu úkonu osoby v dané době. Druhou otázkou se dovolatel tázal, zda veřejný zápis v obchodním rejstříku je zřejmý údaj, který poplatně zprošťuje práva nezaměnitelné osoby identifikované datem narození, resp. nelegitimuje její úkony v dané době. Poslední otázka se týkala toho, zda jednostranné sdělení jiného subjektu (společnosti CZ IZOLACE s. r. o.) ze dne 28. 11. 2008 ve věci změny fakturační adresy podané žalované vyvolává právní důsledky pro žalobce, který sdělení nenapsal ani nepodal, resp. odmítá jeho dnešní interpretaci ze strany žalované proti zájmu žalobce, kterou soud potvrdil. Konkrétně dovolatel namítal, že dopis společnosti CZ IZOLACE s. r. o. ze dne 28. 11. 2008 nepodala označená „kontaktní osoba“ uvedená ve smlouvě uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 29. 12. 2005, neboť již dne 21. 10. 2008 byla tato osoba (Jaroslav Špaček, narozen 11. 6. 1947) vymazána z obchodního rejstříku z funkce jednatele společnosti CZ IZOLACE; podavatelem dopisu ze dne 28. 11. 2008 byl nový jednatel téhož jména Jaroslav Špaček, narozen 16. 7. 1979, zapsaný do obchodního rejstříku dne 21. 10. 2008.
S argumentací žalobce v dovolání se ztotožnila a odkázala na něj jeho soudem ustanovená advokátka. Zároveň dovolání doplnila argumentací v tom smyslu, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe týkající se posouzení obsahu právního jednání a dopadu na platnost smluv, a odkázala na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud odchýlit. Namítala, že v řízení nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, především týkající se tvrzení žalobce, že jiný právní subjekt s jiným statutárním orgánem nemůže zrušit smlouvu uzavřenou s jiným subjektem. Stejně jako žalobce poukázala na to, že předmětný dopis ze dne 28. 11. 2008 učinil jako jednatel společnosti CZ IZOLACE Jaroslav Špaček mladší, narozen 16. 7. 1979, ačkoli smlouvu se žalovanou uzavřel Jaroslav Špaček starší, narozen 11. 6. 1947. Závěrem navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
První dvě otázky dovolatele se týkaly ve své podstatě obě téhož, a to vlivu zápisu určité osoby jako jednatele společnosti v obchodním rejstříku na její oprávnění jednat. K těmto otázkám dovolatel konkrétně argumentoval tím, že dopis ze dne 28. 11. 2008 nepodala „kontaktní osoba“ uvedená ve smlouvě ze dne 29. 12. 2005 (tedy Jaroslav Špaček starší, narozen 11. 6. 1947), neboť v obchodním rejstříku v té době (tj. 28. 11. 2008) již byl jako jednatel společnosti zapsán Jaroslav Špaček mladší, narozen 16. 7. 1979. Dovolací soud k tomu uzavírá, že první dvě otázky nemohou založit přípustnost dovolání, neboť dovolatel ve své argumentaci k nim vycházel z vlastního (a v řízení neprokázaného) tvrzení, že „kontaktní osobou“ podle smlouvy ze dne 29. 12. 2005 byl Jaroslav Špaček, narozen 11. 6. 1947. Ze skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud (viz bod 11 napadeného rozsudku), ovšem vyplývá, že jako „kontaktní osoba“ v příloze smlouvy ze dne 29. 12. 2005 byl uveden Jaroslav Špaček, blíže charakterizován toliko adresou Blanická 834/140, Ostrava, PSČ 724 00, nikoli však datem narození. Ze skutkových zjištění soudů vyplynula totožná adresa obou mužů – Jaroslava Špačka staršího i mladšího. Z uvedených skutečností tak nelze dovodit, že by jedinou kontaktní osobou oprávněnou jednat ve věcech smlouvy ze dne 29. 12. 2005 byl Jaroslav Špaček, narozen 11. 6. 1947, jak tvrdí dovolatel. Ze shrnutých skutkových zjištění je také zřejmé, že je rovněž irelevantní námitka týkající se toho, že soudy nezjišťovaly skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda jednala oprávněná osoba.
K výše uvedenému dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, a nenáleží mu přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá přímo z §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. K námitkám dovolatele, které založil na vlastních skutkových tvrzeních, dovolací soud uvádí, že zpochybnění právního hodnocení věci, které vychází z jiného skutkového stavu, než z toho, který byl zjištěn v předchozím řízení a který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, není způsobilým dovolacím důvodem. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ve třetí otázce dovolatel kromě zopakování námitky, že nejednala kontaktní osoba podle smlouvy, brojil proti interpretaci právního úkonu – dopisu ze dne 28. 11. 2008 – provedené odvolacím soudem, který jej interpretoval jako sdělení o tom, že zákazník nemá na dalším trvání smlouvy zájem. Nejvyšší soud přitom ve vztahu k přezkumu závěrů odvolacího soudu, které byly výsledkem interpretace právního úkonu, opakovaně vychází z toho, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, či v usnesení ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019. Obdobně pak platí, že výsledek výkladu právního jednání není (nemůže být) řešením otázky hmotného či procesního práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1684/2018, ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2631/2021, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2954/2021).
V nyní projednávané věci odvolací soud provedl výklad předmětného dopisu ze dne 28. 11. 2008 za užití §266 odst. 1 a 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále také jen „obch. zák.“), a dospěl k závěru o tom, že projev vůle a následné chování zákazníka nemohlo v žalované vzbuzovat žádnou pochybnost o tom, že zákazník hodlal ukončit vztah založený smlouvou ze dne 29. 12. 2005. Dovolací soud uzavírá, že v kontextu výše citované judikatury mu nepřísluší přezkoumávat výsledek interpretace projevu vůle, pokud nebyl vadný postup, kterým k takovému výsledku odvolací soud dospěl. V řešené věci odvolací soud postupoval podle výkladových pravidel a jeho úvaha není zatížena chybou v logice. Nadto nelze odhlédnout od toho, že dovolatel nesouhlasil toliko s výsledkem intepretace právního úkonu provedeného odvolacím soudem, aniž by rozporoval postup, jakým k němu odvolací soud dospěl. Jestliže pak v doplnění dovolání zástupkyně žalobce odkazovala na konkrétní judikáty Nejvyššího soudu týkající se posouzení obsahu právního úkonu, nelze než uzavřít, že žádné z odkazovaných rozhodnutí nelze na nyní projednávanou věc vztáhnout; odvolací soud se tak od nich nemohl v nyní řešené věci odchýlit.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné, neboť žádná z otázek formulovaných v dovolání nebyla způsobilá založit jeho přípustnost. Nejvyšší soud proto dovolání v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu