ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2741.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2741/2023-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně SG-SANACE s.r.o. , se sídlem v Mostu, Obchodní 3, identifikační číslo osoby 25490834, zastoupené Mgr. Jiřím Filípkem, advokátem se sídlem v Mostu, Čsl. Armády 2112/56, proti žalované JIPAKU s.r.o. , se sídlem v Dubí, Novosedlická 312, identifikační číslo osoby 25441256, zastoupené JUDr. Lucií Kýčkovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Dubská 356/2, o zaplacení 522 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 113 C 10/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 13. 1. 2022, č. j. 113 C 10/2017-273, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2023, č. j. 17 Co 75/2022-306, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 13. 1. 2022, č. j. 113 C 10/2017-273, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2023, č. j. 17 Co 75/2022-306, se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 971 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozhodnutím (již třetím v pořadí) potvrdil rozsudek ze dne 13. 1. 2022, č. j. 113 C 10/2017-273, kterým Okresní soud v Teplicích zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 522 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 223 712 Kč (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 20 980,58 Kč (výrok II).
Proti v záhlaví označeným rozsudkům a též proti předchozímu zrušujícímu usnesení Krajského soudu v Ústí na Labem ze dne 8. 6. 2021, č. j. 17 Co 176/2020-237, podala žalobkyně dovolání (podle jeho obsahu brojila pouze proti výrokům rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé). Jeho přípustnost spatřovala v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Navrhla všechna rozhodnutí zrušit.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl pro absenci řádného vymezení předpokladu jeho přípustnosti, případně aby jej zamítl jako nedůvodné.
Dovolání v rozsahu, v jakém směřovalo proti usnesení Krajského soudu v Ústí na Labem ze dne 8. 6. 2021, č. j. 17 Co 176/2020-237, bylo odmítnuto jako opožděné usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 113 C 10/2017-326.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu (též jeho předchozí zrušující usnesení), ale i rozsudek soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně podle §243b o. s. ř. ve spojení s §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč., jež je veřejnosti též dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013). Z dovolání, jehož přípustnost má být založena na posledním ze čtyř předpokladů uvedených v §237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, pak musí být zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a od kterého svého (dřívějšího) rozhodnutí se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud (nyní) odklonit, neboť tento předpoklad přípustnosti dovolání míří na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud nyní odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sb. rozh. obč.).
Těmto požadavkům žalobkyně v posuzované věci nedostála, pokud co do přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. uvedla, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, a dodala, že „odvolává-li se Krajský soud v Ústí nad Labem na rozhodnutí NS ČR: sp. zn. 23 Cdo 799/2009, 32 Cdo 707/2007 a 32 Cdo 358/2012, pak je nesporně naplněna podmínka existence otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak.“ V dovolání však nevymezila žádnou konkrétní otázku procesního práva, k níž by polemizovala se správností jejího řešení již přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu a nedožadovala se, aby se od tohoto svého řešení dovolací soud v nyní projednávané věci odklonil. Ač žalobkyně v dovolání zmínila výše uvedené tři rozsudky Nejvyššího soudu, z její argumentace nevyplývá, že by odkazem na ně požadovala, aby Nejvyšší soud v nyní projednávané věci jinak posoudil závěry v těchto rozhodnutích uvedené, podle kterých sjednají-li si smluvní strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedení předmětného díla (na něž zákon váže vznik práva na zaplacení ceny díla) může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě (byl-li tedy podmínkou předání a převzetí díla podpis protokolu o předání a převzetí díla v písemné formě, tvoří existence takového protokolu hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla), nikoli postupem a způsobem jiným, tedy ani fakticky. Tyto judikaturní závěry přijaté Nejvyšším soudem ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeném ke dni 1. 1. 2014 (a převzaté Nejvyšším soudem též ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – srov. například rozsudek ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3345/2018, uveřejněný pod č. 61/2021 Sb. rozh. obč., od níž nemá dovolací soud důvod se odchylovat), žalobkyně v dovolání nezpochybňuje (polemizuje jen se správností samotného závěru odvolacího soudu, že nedošlo k předání a převzetí díla dohodnutým způsobem). Navíc otázka řešená v těchto rozhodnutích dovolacího soudu je otázkou hmotného práva a nemůže proto zjevně jít o žalobkyní avizovanou otázku práva procesního.
Pokud snad žalobkyně použitím formulace „má být dovolacím soudem posouzena jinak“, měla na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud, pak také nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Pro úplnost lze dodat k námitce žalobkyně, že „nemůže existovat možnost použití procesního nástroje tak, aby byl změněn hmotněprávní prvek reality“, ohledně níž požadovala, aby byla podrobena dovolacímu přezkumu (zřejmě jako avizovaná otázka procesního práva, která podle ní „má být dovolacím soudem posouzena jinak“, ač k ní žádnou dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu neuvedla), že takovou námitku (otázku) odvolací soud neřešil a na jejím posouzení napadené rozhodnutí nezáviselo. Nejvyšší soud přitom již opakovaně zdůraznil, že dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné, jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Z dovolání je patrno, že žalobkyně v něm fakticky zpochybňuje správnost výkladu pojmu „protokol o předání a převzetí stavby“, resp. „zápis o odevzdání a převzetí dokončené stavby (předávací protokol)“ použitého ve smlouvě o dílo, a zejména výklad listiny ze dne 21. 9. 2016 označené jako „Zápis o předání stavby/dokončení díla“, jak jej učinil odvolací soud, pokud namítá, že není přípustné, aby soudy „používaly definice a výklady pojmů, které v daný okamžik jsou vyloženy jedním způsobem a významem, ale v druhý okamžik, protože se pravděpodobně nehodí, jsou pojmy použity ve významu zcela odlišném“, že soud „nemůže ‚posouvat význam použitých pojmů‘ až do té míry, že ve skutečnosti nebudou znamenat to, co znamenají“, a argumentuje ve prospěch názoru, že ze zápisu ze dne 21. 9. 2016 (předávací protokol) lze zcela jistě dovodit vůli účastnic dílo předat a převzít. K právní otázce postupu soudu při výkladu právních jednání však v dovolání řádně nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost této části dovolání.
Pokud žalobkyně namítala též porušení práva na spravedlivý proces s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3321/15 (správně zřejmě sp. zn. I. ÚS 3324/15 – poznámka Nejvyššího soudu), jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz , podle kterého lze v dovolání jako dovolací důvod uplatnit porušení práva na spravedlivý proces, pak ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání. Ve vztahu k této námitce žalobkyně výslovně nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, je způsobilým dovolacím důvodem, což však nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit i ve vztahu k takové námitce některý z předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a to mimo jiné například tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (či Nejvyššího soudu), od níž se podle jeho přesvědčení odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel v dovolání též vymezit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18).
I kdyby snad z odkazu žalobkyně na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020, Tempel proti České republice, č. 44151/12, bylo možno usuzovat na to, že žalobkyně se domnívá, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces v rozporu s tímto rozhodnutím, pak odkaz na něj pro nepřiléhavost není způsobilý přípustnost dovolání založit. V tam posuzované věci totiž šlo o otázku, která zjevně nebyla předmětem posuzování v nyní projednávané věci, tj. o otázku přiměřenosti délky trestního řízení pro účely určení výše nemajetkové újmy utrpěné v souvislosti s porušením práv stěžovatele při opakovaném vracení věci k novému projednání.
Žalobkyně v dovolání namítala též existenci vady řízení spočívající v tom, že odvolací soud se měl nedostatečně vypořádat s její odvolací argumentací (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1336/2006, podle kterého skutečnost, že se odvolací soud nezabýval argumentem odvolatele, způsobuje vadu řízení) a tvrdila nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobkyně o údajných procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). Nadto rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné považovat nelze, neboť jeho odůvodnění dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalobkyni v možnosti uplatnění odvolacích či dovolacích důvodů (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč). Z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud na podkladě zjištěného skutkového stavu (po částečném zopakování dokazování) řádně uvedl, z jakého důvodu (a při aplikaci jakých právních norem) měl rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný, a vypořádal se i s odvolací argumentací žalobkyně, pokud k jejím námitkám podrobně vysvětlil, na základě jakých skutečností a úvah dovodil, že projevená vůle účastnic (zejména žalované) při podpisu listiny ze dne 21. 9. 2016 označené jako „Zápis o předání stavby/dokončení díla“ nesměřovala k předání a převzetí díla a že tak nedošlo k předání a převzetí díla způsobem mezi účastnicemi dohodnutým (srov. body 46 až 49 napadeného rozsudku).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady (zčásti též pro nepřípustnost).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu