ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2838.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2838/2022-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Kofroněm, advokátem se sídlem v Praze 5, Lidická 66/43, proti žalované Alza.cz a.s. , se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1522/53, Holešovice, identifikační číslo osoby 27082440, zastoupené Mgr. Pavlem Steinwichtem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Pergamenky 1522/2, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 46/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2022, č. j. 3 Cmo 120/2021-68, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, č. j. 1 Cm 46/2019-37, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se nabízení pojistného produktu pod označením „prodloužená záruka“ a odstranit její nabídku z internetových stránek žalované (výrok I), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 3 220 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobce odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem odmítl dovolání žalobce proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Své rozhodnutí ve věci samé odvolací soud odůvodnil tím, že nabízením pojistného produktu pod označením „prodloužená záruka“ se žalovaná nedopouští nekalé soutěže podle §2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), neboť se nejedná o jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže způsobilé přivodit újmu jiný soutěžitelům nebo zákazníkům. Tvrzení žalobce, že jde o označení klamavé, je třeba dle odvolacího soudu posoudit z hlediska průměrného spotřebitele, jenž je dostatečně informovaný a v rozumné míře pozorný a opatrný. Žalovaná při nabízení předmětného produktu zřetelně informuje, že se jedná o nabídku pojištění vad zakoupené věci, tyto informace jsou v rámci nabídky opakovaně předkládány a zákazník je až do ukončení kontraktačního procesu řádně informován o tom, že se jedná o pojistný produkt a že podmínky plnění odpovídají plněním dle pojistných podmínek. Ztotožnil se též se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého je průměrnému spotřebiteli zřejmé, že po uplynutí zákonné záruky se pravidla pro uplatnění reklamace mohou řídit pouze sjednanými smluvními podmínkami, s nimiž je nezbytné se seznámit. Navíc se jedná o produkt soutěžiteli běžně používaný na trhu internetových obchodů s elektronikou. Pokud se žalobce s podmínkami produktu před jeho zakoupením neseznámil, nedostál tak požadavku dostatečné míry pozornosti a opatrnosti průměrného spotřebitele, což nelze klást k tíži žalované.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a navrhuje je odmítnout, popřípadě zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Dle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud předznamenává, že ačkoli dovolatel ohlašuje, že svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, ve skutečnosti svými důvody brojí pouze proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu v části, ve které potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud tak posoudil rozsah dovolání s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti zbývající části rozsudku odvolacího soudu dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť v tomto rozsahu postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by v tomto rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. e) a h) o. s. ř. přípustné.
Pro řešení dovolatelem předložených otázek, kterými napadá správnost posouzení označování služby žalované z hlediska souladu s dobrými mravy soutěže, není dovolání přípustné, neboť odovolací soud se při řešení těchto otázek od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nedochýlil.
Dovolací soud ve svém rozhodování uvedl, že podmínkou nekalé soutěže spočívající v klamání zákazníků je, že v souvislosti s výrobkem či službou je soutěžitelem uváděn takový (klamný) údaj, který je způsobilý v zákazníkovi vyvolat představu, jež neodpovídá v daném údaji popsané skutečnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, resp. na základě obsahově obdobné úpravy v obchodním zákoníku účinné do 31. 12. 2013 srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 428/2003).
Pravdivý údaj je klamavý tehdy, jestliže vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl učiněn, může uvést zákazníka v omyl (srov. §2979 odst. 1 o. z., výkladově dle předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 1318/2004, či ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1267/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 536/2013).
Klamavost reklamy může spočívat i v opomenutí soutěžitele uvést důležitý údaj, jenž s přihlédnutím ke všem okolnostem lze po soutěžiteli spravedlivě požadovat. Za opomenutí se považuje též uvedení důležitého údaje nesrozumitelným nebo nejednoznačným způsobem (srov. na základě obsahově obdobné úpravy v obchodním zákoníku účinné do 31. 12. 2013 např. usnesení Nejvyššího soud ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2205/2012).
Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je třeba otázku klamavosti jednání soutěžitele posuzovat z hlediska průměrného spotřebitele.
Základem vymezení kritéria průměrného spotřebitele se stal rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 7. 1998, ve věci Gut Springenheide, R. T. proti Oberkreisdirektor des Kreises Steinfurt - Amt für Lebensmittelüberwachtung, C-210/96, v němž bylo konstatováno, že při posuzování, zda je určité označení schopno klamat, se musí brát v úvahu pravděpodobné očekávání přiměřeně informovaného, pozorného a rozumného průměrného spotřebitele. Dále srov. např. rozsudky Soudního dvora ze dne 8. 4. 2003 ve věci Pippig Augenoptik GmbH & Co. KG proti Hartlauer Handelsgesellschaft mbH a Verlassenschaft nach dem verstorbenen Franz Josef Hartlauer, C-44/01, ze dne 19. 9. 2006, ve věci Lidl Belgium GmbH & Co. KG proti Etablissementen Franz Colruyt NV, C-356/04, nebo ze dne 12. 5. 2011 ve věci Konsumentombudsmannen proti Ving Sverige AB, C-122/10.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1757/2012, bere hledisko průměrného spotřebitele v úvahu spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory (jak je vykládáno Soudním dvorem). Obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2325/2010, a ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3199/2007.
Žádný důkaz týkající se hlediska průměrného spotřebitele nemusí být v řízení proveden, tuto otázku posuzuje výhradně soud (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3845/2012).
Zároveň dovolací soud ve svém rozhodování dovodil, že posouzení, zda určité jednání naplňuje znaky generální klauzule nekalé soutěže podle §2976 odst. 1 o. z., a tudíž je zakázaným jednáním v hospodářské soutěži, je třeba vždy učinit na základě individuálního posouzení a s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, uveřejněný pod číslem 61/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo obdobně na základě právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1125/2006, uveřejněný pod číslem 96/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud v souladu s těmito závěry hodnotil nekalosoutěžní důsledky vytýkaného označení služby žalované individuálně a s dostatečným přihlédnutím k relevantním okolnostem projednávané věci. Odvolací soud vzal při posouzení klamavosti namítaného označení služby žalované správně v úvahu hledisko průměrného zákazníka (spotřebitele), který má dostatek informací a u něhož se předpokládá rozumná míra pozornosti a opatrnosti. Proto jeho závěr, že průměrný zákazník (spotřebitel), v dané věci kupující elektronického zboží online, se s podmínkami služby poskytované nad rámec zákonné úpravy odpovědnosti za vady, tedy služby poskytované pouze na základě obsahu konkrétního smluvního ujednání a pouze za podmínek určených v daném smluvním ujednání a v rozsahu tam uvedeném, a s obsahem jím uzavíraného smluvního ujednání (minimálně) v základních parametrech seznámí dříve, než k němu přistoupí, zvláště je-li soutěžitelem při uzavírání smlouvy zřetelně informován o povaze nabízené služby, tyto informace jsou mu v rámci nabídky opakovaně předkládány a zákazník je až do ukončení kontraktačního procesu o obsahu nabídky řádně informován, je tudíž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Odkaz dovolatele na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009, není přiléhavý, neboť v citované věci byla řešena odlišná právní problematika (otázka zaměnitelnosti ochranných známek). Kromě toho, jak uvedeno již shora, posouzení, zda určité jednání naplňuje znaky generální klauzule nekalé soutěže podle §2976 odst. 1 o. z., je třeba vždy učinit na základě individuálního posouzení a s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem věci. Sama možnost, že žalovaná mohla svoji službu označit odlišným způsobem, bez dalšího nezpůsobuje, že by žalovaná vzhledem ke konkrétním okolnostem věci nabízela a poskytovala svoji službu klamavým způsobem v rozporu s dobrými mravy soutěže.
Pro posouzení věci nejsou určující ani dovolatelem citovaná rozhodnutí soudů ve správním soudnictví. Jednak skutkové okolnosti v citovaných věcech byly posuzovány podle odlišné právní úpravy, jednak v individuálních poměrech projednávané věci nebylo zjištěno, že by žalovaná ohledně jí nabízené služby poskytovala informace s takovým obsahem a takovým způsobem, že by mohly průměrného spotřebitele uvést v omyl o podstatných náležitostech poskytované služby. Jak uvedeno shora, nabídka žalované směřovala zřetelně k poskytnutí služby nad rámec zákonné úpravy odpovědnosti za vady, tedy služby založené touto svojí povahou na obsahu konkrétního smluvního ujednání, proto lze po průměrném spotřebiteli požadovat seznámení se (minimálně) se základními rysy nabízené služby. Zároveň bylo v řízení zjištěno, že předmětné označení služby je běžně používáno na trhu internetových obchodů s elektronikou, a tudíž nelze ani uzavřít, že by žalovaná nekalým způsobem zneužila ustáleně používaného (resp. zaužívaného) označení určité služby na daném trhu pro poskytnutí služby svým zákazníkům s odlišným obsahem.
Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, namítá tím nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu ve specifikovaných částech pro nedostatek důvodů. Dovolatel tím však nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
Kromě toho otázka, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena a rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015).
Kromě toho Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
Z obsahu dovolacích důvodů formulovaných dovolatelem vyplývá, že mu bylo zřejmé, na základě jakých důvodů dospěl odvolací soud k závěru o souladu jednání žalované s dobrými mravy soutěže. Proto ani nemohlo být v tomto směru dotčeno ústavní právo dovolatele na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ostatně namítá-li v této souvislosti dovolatel, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, aniž by z jeho námitek vyplývala otázka hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, resp. záviselo, není námitka, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, „sama o sobě“ způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. Tvrzený zásah do ústavně zaručeného práva je způsobilý založit přípustnost dovolání, pouze pokud jej dovolatel prováže s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu §237 o. s. ř., což se v daném případě nestalo (k tomu srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 1. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu