ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3391.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3391/2022-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, zastoupeného Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 7, Plynární 1617/10, proti žalovaným 1) městu Nymburk , se sídlem v Nymburce, Náměstí Přemyslovců 163, identifikační číslo osoby 00239500, zastoupenému Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem se sídlem v Nymburce, Náměstí Přemyslovců 15/10, a 2) 5B Real s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Strašnice, Věšínova 190/10, identifikační číslo osoby 28398718, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 181/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2022, č. j. 21 Co 146/2022-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v obci a katastrálním území XY (dále jen „pozemek XY“ a „pozemek XY“), jež žalovaní 1) a 2) nabyli od P. B. a společnosti T. (dříve P., identifikační číslo osoby XY), dále jen „právní předchůdci žalovaných“, kteří je získali od restituentů K. Š. a K. S., dále jen „restituenti“. Ti nabyli pozemek XY, ze kterého následně nechali oddělit pozemek 436/107, na základě rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, č. j. 23 Co 238/2018-760, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 2. 2019, č. j. 23 Co 238/2018-767, dále jen „rozsudek Krajského soudu v Praze“, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. 6. 2018, č. j. 7 C 81/2015-695; tato soudní rozhodnutí však byla následně zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, č. j. 28 Cdo 2824/2019-812.
Okresní soud v Nymburce jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 3. 2022, č. j. 12 C 181/2021-154, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku XY (výrok I), zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku XY (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včas podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalovaná 2) v podaném vyjádření k dovolání odmítla dovolací argumentaci žalobce. Upozornila především na skutečnost, že zatímco právní účinky převodu předmětných pozemků na právní předchůdce žalovaných nastaly ke dni 17. 4. 2019, žalobce podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze teprve dne 13. 5. 2019. Právní předchůdci žalovaných tak nemovitosti nabyli v dobré víře ohledně toho, že vlastnictví předmětných pozemků svědčí restituentům, neboť v okamžiku jejich převodu nebylo žalobcem dovolání dosud podáno. Žalovaná 2) dále zdůrazňuje, že v rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 7. 2020, č. j. 7 C 81/2015-892, daný soud v rámci nového posouzení věci opět dospěl k závěru, podle něhož restituční nárok restituentů byl po právu; skutečnost, že tímto novým rozsudkem Okresní soud v Nymburce zamítl jejich žalobu, byla pouze důsledkem toho, že žalobce (v tomto řízení v postavení žalovaného) již předmětnými pozemky (v důsledku jejich převodu na restituenty) nedisponoval, což potvrzuje jak odůvodnění tohoto rozhodnutí, tak i odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021, č. j. 23 Co 250/2020-936, jímž Krajský soud v Praze zčásti odmítl a zčásti zamítl odvolání žalobce proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Nymburce. Žalovaná 2) se neztotožnila ani se zbylými dovolacími námitkami žalobce, a proto navrhla, aby dovolací soud jeho dovolání odmítl jako nepřípustné.
Žalovaný 1) se k podanému dovolání nevyjádřil.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce v dovolání v prvé řadě namítá, že právní předchůdci žalovaných nabyli vlastnictví k předmětným pozemkům na základě smlouvy, která byla z důvodu počáteční nemožnosti plnění absolutně neplatná. Restituenti totiž (vzhledem k ex tunc účinkům kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019) nikdy nedisponovali řádným nabývacím titulem k pozemku 436/13, a nikdy se tak nestali vlastníky daných pozemků. Kupní smlouvy, jimiž byly tyto nemovitosti převedeny na právní předchůdce žalovaných a následně na samotné žalované, tak jsou (v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1206/2001, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 713/2004) absolutně neplatné. Jestliže odvolací soud dospěl k odlišnému závěru, odchýlil se podle názoru žalobce od citované judikatury Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud však připomíná závěry své ustálené rozhodovací praxe týkající se výkladu §243g odst. 2 o. s. ř., podle níž, pokud třetí osoba nabude vlastnické právo na základě smlouvy, která je vadná jen pro případný nedostatek práva předchůdce, od neoprávněného, kterému svědčí pravomocné soudní rozhodnutí, pak právo, které její předchůdce ve skutečnosti neměl, nabude originárním způsobem, a na jeho existenci nemůže mít vliv to, že později bylo pravomocné rozhodnutí v dovolacím řízení zrušeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, uveřejněný pod číslem 55/2007 Sb. rozh. obč., a ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2178/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 476/2022).
O takový případ se přitom jedná i v projednávané věci, jelikož právní předchůdci žalovaných jako třetí osoby nabyli předmětné pozemky od restituentů, kterým (v době převodu) svědčilo pravomocné soudní rozhodnutí, přičemž jediným v řízení prokázaným nedostatkem této kupní smlouvy byl právě nedostatek práva předchůdce (v důsledku zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. 6. 2018, č. j. 7 C 81/2015-695). Za situace, kdy kupní smlouva uzavřená mezi právními předchůdci žalovaných a žalovanými nebyla odvolacím soudem shledána neplatnou pro rozpor s dobrými mravy či pro obcházení zákona, nepostupoval odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, pokud přiznal žalovaným ochranu podle §243g odst. 2 o. s. a uvedená námitka žalobce (či jím uváděné odkazy na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu) přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Žalobce v dovolání dále brojí proti závěru o aplikovatelnosti ustanovení §984 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, neboť odvolací soud podle dovolatele k uvedenému závěru dospěl, aniž by provedl dostatečné dokazování ve vztahu k dobré víře restituentů, právních předchůdců žalovaných a samotných žalovaných při jednotlivých převodech předmětných nemovitostí. Odvolací soud napadené rozhodnutí založil na závěru, že právní předchůdci uzavřeli kupní smlouvu ze dne 16. 4. 2019 v dobré víře ohledně vlastnického práva restituentů, neboť jim svědčil pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze, jímž byla nahrazena vůle žalobce (v tomto souběžném řízení v postavení žalovaného) o převodu daných nemovitostí, a k tomuto datu dosud žalobce nepodal proti rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání. Pokud žalobce považuje závěr odvolacího soudu o dobré víře právních předchůdců žalovaných za nedostatečně podložený, staví tím svou dovolací argumentaci na kritice správnosti (úplnosti) skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů. Tu však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2022 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž žalovaná k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Namítá-li dále žalobce, že soudy nižších stupňů neprovedly jím navržené důkazy a nedaly mu poučení ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že žalobce v řízení neunáší důkazní břemeno, vytýká tím ve skutečnosti vady řízení, ke kterým by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není.
Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018). Z uvedeného důvodu tak přípustnost dovolání nemohou založit ani odkazy žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2736/19, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1567/2019.
Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud dodává, že již v minulosti opakovaně vyjádřil názor, podle něhož poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005).
V projednávané věci však odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil na závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, neboť vycházel ze zjištění, že dobrá víra právních předchůdců žalovaných ohledně existence vlastnického práva restituentů k předmětným nemovitostem byla (s ohledem na to, že datum uzavření kupní smlouvy předcházelo datu, kdy žalobce podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze, jakož i s ohledem na presumpci dobré víry zakotvenou ustanovením §7 o. z.) prokázána (srov. bod 26 odůvodnění napadeného rozhodnutí, resp. bod 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Žádnému soudu nižšího stupně tak nevznikla povinnost dát žalobci poučení ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že by neunášel důkazní břemeno ohledně svých tvrzení.
Konečně ve vztahu k námitce žalobce, že soudy nižších stupňů neprovedly jím navržené důkazy, pak Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že odvolací soud se v poměrech projednávané věci nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011, a ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4265/2014, v nichž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého soud v občanském soudním řízení není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení zvážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Uvedeným judikatorním požadavkům soudy nižších stupňů dostály, jestliže soud prvního stupně zdůvodnil, že důkaz navržený žalobcem neprovedl z důvodu jeho nadbytečnosti (srov. body 18 a 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a odvolací soud neshledal, že by se v tomto ohledu soud prvního stupně dopustil jakéhokoliv pochybení (srov. body 29-31 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Přípustnost dovolání tak nemůže založit ani tvrzený zásah do základního práva žalobce (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15), neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by k takovému zásahu došlo.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti výroku I napadeného rozsudku podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná 2) domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu