ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.344.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 344/2023-853
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. Milana Endelmanna , se sídlem Petržílkova 2707/38, 158 00 Praha 10, IČO 66455189, insolvenčního správce dlužníka EKOFIDAS, spol. s r.o., se sídlem Soumarská 972, 104 00 Praha 10, IČO 17047048, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem sídlem Ovenecká 78/33, 170 00 Praha 7, proti žalovaným 1) Československé obchodní bance , a. s. , se sídlem Radlická 333/150, 150 57 Praha 5, IČO 00001350, a 2) P. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem náměstí Václava Hanky 828, 544 01 Dvůr Králové nad Labem, o zaplacení částky 5 007 969,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 280/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2022, č. j. 91 Co 65/2022-735, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 7. 2022, č. j. 91 Co 65/2022-735, výrokem I potvrdil rozsudek Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též „soud prvního stupně“) ve výroku I., kterým byla žaloba o zaplacení 5 007 969,05 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a ve výroku II., jímž bylo žalobci uloženo zaplatit žalované 1) náhradu nákladů řízení ve výši 4 500 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; výrokem II změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. jen ve výši částky náhrady nákladů řízení, které je žalobce povinen zaplatit žalovanému 2) na účet jeho zástupce, a to na částku 286 431,20 Kč; výroky III a IV rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení žalované 1) a žalovanému 2).
Odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně o návrhu žalobce na přiznání náhrady škody, která mu měla být způsobena převedením finančních prostředků dlužníka EKOFIDAS, spol. s r.o. (dále jen „dlužník“) žalovaným 2) z bankovního účtu dlužníka, vedeného u žalované 1) do advokátní úschovy dne 25. 6. 2012, kdy žalovaní svým jednáním měli podle žalobce porušit obecnou povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí [§415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), s ohledem na ustanovení §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)], a to tím, že žalovaný 2) dne 25. 6. 2012 předložil žalované 1) notářský zápis, dle žalobkyně, s nepravdivými údaji a dal pokyn k převodu předmětných finančních prostředků do advokátní úschovy Mgr. Jana Blažka, čímž měl být dlužník zbaven možnosti s tímto majetkem podle své vůle svobodně nakládat, a žalovaná 1) tím, že převedla předmětné finanční prostředky na účet advokáta Mgr. Jana Blažka, čímž měla porušit svou povinnost odborné péče a obezřetnosti a rovněž i právní předpisy. Odvolací soud s ohledem na ustanovení §420 obč. zák. o předpokladech vzniku občanskoprávní odpovědnosti ve shodě soudem prvního stupně uzavřel, že tak, jak byl vymezen předmětný skutek žalobcem v tomto řízení, nelze dospět k jinému závěru, než že žalobci nebyla způsobena škoda, jestliže finanční prostředky byly převedeny z účtů žalobce na účet advokátní úschovy, ovšem ovládané žalobcem, a nebylo ani tvrzeno, že by finanční prostředky byly dále vyváděny jednáním žalovaných z advokátní úschovy. Pokud byly určité finanční prostředky z advokátní úschovy odčerpány, bylo to z titulu prováděné exekuce, přičemž na povinnosti splnit povinnosti v exekučním řízení nemůže ničeho změnit to, zda jsou postižené finanční prostředky na účtu žalobce nebo v advokátní úschově v jeho prospěch. Odvolací soud zdůraznil, že v průběhu celého soudního řízení žalobce nikdy nevymezil skutek jinak, než jak byl vymezen od počátku v žalobě. Pokud žalobce namítal nedostatek poučení podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “o. s. ř.“), pak toto bylo podle závěru odvolacího soudu žalobci soudem prvního stupně řádně dáno při jednání dne 22. 6. 2021. Odvolací soud vzal v úvahu, že žalobce sice v podání ze dne 13. 7. 2021 naznačil, že žalovaný 2) měl využít konstrukce nezákonné exekuce, což ale nijak konkrétně nepopsal tak, aby základní vymezení skutku bylo návrhem na změnu žaloby a procesní postup podle §95 odst. 1, 2 o. s. ř.
Odvolací soud proto ve věci samé potvrdil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, neboť má za to, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jelikož směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, a rozhodnutí spočívá na řešení právních otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené právní otázky považuje:
1) Zda platí, že pokud je v souběžně běžícím řízením rozhodováno o nicotnosti rozhodnutí o volbě statutárního orgánu akciové společnosti, jako předpokladu následné nicotnosti veškerých právních úkonů/právních jednání nicotně zvoleného statutárního orgánu akciové společnosti, kdy se na všechny tyto právní úkony/právní jednání nicotně zvoleného statutárního orgánu pohlíží, jakoby se nikdy nestaly se všemi z toho plynoucími hmotněprávními, případně i procesněprávními důsledky, potom mají obecné soudy zákonnou povinnost obligatorně přerušit všechna souběžně probíhající řízení, která jsou takovou nicotností dotčena podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. do doby pravomocného rozhodnutí v uvedené statusové věci.
2) Zda v souladu se zásadou kontradiktornosti platí, že pokud soud vyzval žalovaného, aby se k věci písemně vyjádřil, má žalobce právo reagovat replikou na vyjádření žalovaného buď ve lhůtě stanovené soudem, nebo pokud soud lhůtu nestanoví, ve lhůtě dle svého uvážení, a zda byl soud prvního stupně oprávněn odmítnout obsažené skutečnosti a důkazy v těchto vyjádřeních s odkazem na koncentraci řízení.
Dovolatel má za to, že oba soudy porušily ustanovení §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., nepřerušily-li řízení v dané věci, a to ani na opakované výzvy žalobce, jestliže z rozhodnutí soudu v jiném řízení, byť nepravomocně skončeném (rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 13 Cm 614/2012), a z odůvodnění jiného rozhodnutí nalézacího soudu (rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 16 C 280/2014), potvrzeného odvolacím soudem, věděly o spornosti toho, zda byl žalovaný 2) v rozhodném období statutárním orgánem dlužníka a zda na jeho veškeré učiněné právní úkony není třeba hledět jako na nicotné.
Podle dovolatele nebyl soud prvního stupně oprávněn odmítnout tvrzení a důkazy uváděné v rámci replik k vyjádření žalovaných, přednesená nejpozději na posledním jednání soudu před vyhlášením rozsudku, s odkazem na koncentraci řízení, a pokud odvolací soud takový závadný stav nenapravil, zasáhl do práv dovolatele na spravedlivý proces. Dovolatel v dané souvislosti odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010.
Dovolatel spatřuje uplatněnou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. i v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neodstranil-li pochybení soudu prvního stupně, který (podle dovolatele) řádně nesplnil poučovací povinnost vůči žalobci podle §118a o. s. ř. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3826/2009, ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3007/2009, a ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3410/2009, poukázal na povinnost soudce vysvětlit účastníku, že jej poučuje podle §118a odst. 2 o. s. ř. pro případ možné jiné právní kvalifikace, uvést právně významné skutečnosti a uvést k tomu důkazy. Dovolatel namítá, že absence takového poučení přitom má vést k závěru, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zruší, a pokud tak odvolací soud neučinil, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení.
Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i v otázce koncentrace řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010) a v otázce způsobu hodnocení důkazů, jestliže nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 658/2008, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 198/2013, a ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3219/2018).
Dovolatel má rovněž za to, že i jiné vady řízení před soudy obou stupňů mohly mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Tyto vady spatřuje v tom, že odvolací soud neučinil nápravu odnětí možnosti žalobci jednat před soudem prvního stupně a možnost vykonat procesní práva, která mu byla před soudem prvního stupně odňata (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 55/2004), a i v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně jsou částečně nepřezkoumatelná.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že k doplnění dovolání, jež žalobkyně učinila podáním ze dne 3. 5. 2023, tedy po uplynutí lhůty k podání dovolání, podle §242 odst. 4 o. s. ř. nepřihlížel. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ve kterém mimo jiné dovolací soud uvedl, že doplnil-li dovolatel své dovolání po uplynutí dovolací lhůty tak, že jiným způsobem vyložil (třebaže své dovolání „jen“ dovysvětlil), v čem spočívá nesprávnost napadeného právního posouzení, nelze k jeho podání vůbec přihlížet. Ostatně opačný závěr by vedl k tomu, že někteří účastníci by byli zvýhodnění delší lhůtou k „upřesňování“ dovolacích důvodů (přičemž hranice mezi upřesněním bez obsahové změny dovolání a doplněním je jen stěží poznatelná) díky nahodilé skutečnosti, jakou je délka doby od podání dovolání do rozhodnutí o tomto dovolání. Také Ústavní soud „nepovažuje za nezbytné, aby Nejvyšší soud měl za povinnost (v některých případech velmi složitě) u každé z námitek porovnávat, zda jde o ‚novou‘ námitku, či nikoliv, zvlášť jestliže občanský soudní řád vcelku jasně stanovuje pravidlo (v němž se prosazuje princip právní jistoty), že dovolání musí být podáno ‚kompletní‘ v zákonem stanovené lhůtě, jejíž délka je ostatně pro tento účel více než dostatečná“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20 odůvodnění).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Nejprve je nutno konstatovat, že i když dovolatel podal dovolání výslovně do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, z obsahu dovolání vyplývá, že dovolání je podáno jen do výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Nejvyšší soud se proto výroky o nákladech řízení nezabýval, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení není dovolání bez dalšího přípustné [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
K dovolatelem uplatněné přípustnosti dovolání pro řešení právních otázek, které podle dovolatele nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny a které měl odvolací soud řešit nesprávně, je třeba konstatovat, že na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci není založeno. Odvolací soud na základě žalobního požadavku řešil otázku nároku na náhradu škody, která měla být způsobena žalobkyni protiprávním jednáním žalovaných, posuzoval, zda byly naplněny předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu. Rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení procesních otázek týkajících se přerušení řízení a otázek spojených s řešením náležitostí dokazování a koncentrací řízení. Nejvyšší soud se přitom již opakovaně vyjádřil k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1683/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 658/2020 – všech veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), kdy přijal závěr, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Dovolatelem formulované právní otázky, jakožto otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, jsou ve skutečnosti námitkami představujícími výtky k procesnímu postupu odvolacího soudu, směřující do vad řízení, nezahrnují však otázku procesního práva, kterou by odvolací soud řešil. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud přitom již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil. Přípustnost dovolání nemohou založit samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu. Stejný závěr se týká i námitek dovolatele k nedostatkům dokazování, jeho neúplnosti, spojené s kritikou soudu, že neprovedl některé navržené důkazy, a i ostatním namítaným vadám řízení směřujícím k přezkumu rozsudku soudu prvního stupně z pohledu právně významných odvolacích námitek a částečné nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně (srovnej např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, ze dne 13. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4290/2018 nebo ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4044/2018, či ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3164/2021, anebo ze dne 4. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 331/2022 – dostupných na www.nsoud.cz ).
K žalobcem uplatněné přípustnosti dovolání pro řešení právních otázek týkajících se poučovací povinnosti soudu podle §118a o. s. ř. a koncentrace řízení, které měl odvolací soud podle dovolatele řešit v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010), je namístě konstatovat, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nezměnil základní vymezení skutku, jak jej popsal v žalobě. Žalobcem navržené důkazy by vyžadovaly změnu žaloby, k čemuž však nedošlo, přičemž dovolatel tento závěr v dovolání ani nenapadá. Nelze proto dovodit, že by se odvolací soud od závěrů uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu odchýlil.
Nejvyšší soud nadto neshledal, že by odvolací soud zatížil své rozhodnutí takovou vadou, která by porušovala právo dovolatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, jak dovolatel namítá. Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze („Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu.“) [srov. např. nález ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07, či nález ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1796/11]. Uvedl též, že v tomto ohledu lze tedy konstatovat, že nikoliv každé nedostatky v průběhu procesu dokazování v podobě „opomenutí“ či nedostatečné vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení ze strany obecných soudů dosahují ústavněprávní intenzity, odůvodňující kasační zásah, obzvláště pokud se lze v praxi setkat i s důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Odvolací soud ve smyslu uvedených závěrů Ústavního soudu v rozhodnutí zdůvodnil, z jakého důvodu bylo při posouzení věci přihlédnuto jen k tvrzením a důkazům vztahujícím se k vymezení skutku, jak byl vylíčen v žalobě.
K dovolatelem tvrzené přípustnosti dovolání pro řešení právní otázky týkající se způsobu hodnocení důkazů, kterou měl odvolací soud podle dovolatele též řešit v rozporu s označenou judikaturou Nejvyššího soudu, je nutno konstatovat, že námitky k hodnocení důkazů odvolacím soudem, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jeho dovolání proto odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 5. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu