ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.417.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 417/2022-231
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně BAŤA, akciová společnost, se sídlem ve Zlíně, Dlouhá 130, PSČ 762 22, IČO 44268050, zastoupené JUDr. Stanislavem Knotkem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Kvítková 1569/56, PSČ 760 01, proti žalované ARCUS – Růžička, spol. s r.o. , sídlem v Praze 9, Hloubětín, Českobrodská 1091/38a, PSČ 190 00, IČO 48535834 zastoupené Mgr. Michalem Vaňhou, advokátem, se sídlem v Praze, V Olšinách 2300/75, PSČ 100 00, o zaplacení částky 106 786 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 273/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021, č. j. 53 Co 68/2020-215, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 5. 12. 2019, č. j. 98 C 273/2018-131, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 3. 2020, č. j. 98 C 273/2018-157, zamítl žalobu o zaplacení částky 106 786 Kč a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 34 995 Kč od 19. 9. 2017 do zaplacení a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 71 791 Kč od 19. 9. 2017 do zaplacení (výrok pod bodem I), uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni smluvní úrok z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 34 995 Kč od 16. 2. 2017 do 18. 9. 2017 a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 71 791 Kč od 16. 2. 2017 do 18. 9. 2017 a částku 1 200 Kč (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení dlužného nájemného ve výši 34 995 Kč za měsíc leden 2017 a ve výši 71 791 Kč za měsíc únor 2017 z titulu uzavřené smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 6. 5. 1992. Podle žalované nárok žalobkyně na zaplacení předmětných nájmů zanikl zápočtem ze dne 12. 9. 2017. Žalovaná žalobkyni vyúčtovala škodu v celkové výši 106 786, 60 Kč se splatností 14. 3. 2017. Tato částka má původ v poruše vodovodní přípojky do pronajaté nemovitosti, v jejímž důsledku došlo ke zbytečnému úniku vody, a sestává se z částky ve výši 95 983,60 Kč za nadměrný odběr vody a částky ve výši 10 803 Kč za vynaložení nákladů na práce nezbytné se zajištěním poruchy. Soud prvního stupně zjistil, že se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni za uvedené měsíce nájem ve výši 71 791 Kč a stranami sjednaný úrok ve výši 0,05 % denně, tedy 18,25 % ročně. Podle soudu prvního stupně žalovaná dílčí úhradou části lednového nájmu a následným započtením své pohledávky požadované nájemné nezpochybňovala a jeho výši uznala. V souvislosti s tvrzenou existencí škody soud prvního stupně zjistil, že na přelomu let 2015 a 2016 došlo k havárii vodovodního potrubí s masivním únikem vody do vodoměrné šachty, žalovaná zajistila její likvidaci vytvořením náhradního rozvodu vody v budově a zaplatila instalatérské, bourací a zednické práce a zaplatila objem marně uniklé vody. Soud prvního stupně konkrétně zjistil, že v důsledku havarijního stavu areálu došlo k havárii prasknutím vodovodní trubky uložené v zemi s náklady ve výši 106 786,60 Kč, představující náklady účelně vynaložené na její likvidaci, které představovaly nejen nejlepší, ale jediné možné řešení nastalé situace. Žalobkyně nejméně od roku 2015 věděla, že stavební stav pronajatého areálu je velmi nepříznivý, v podstatě chátrá, a nepřistoupila k nápravě. Soud prvního stupně věc posoudil podle §2908 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2021, č. j. 53 Co 68/2020-215, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, ve výroku pod bodem II ohledně úroků z prodlení ze dobu od 15. 3. 2017 do 18. 9. 2017 jej změnil tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud v souvislosti s pohledávkou uplatněnou žalobkyní označil skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za správné a bez výhrad na ně odkázal. Dále uvedl, že zákonná úprava obsažená v §2205 písm. b) o. z. a v §2207 odst. 1 o. z. nájemci zjevně ukládá pouze běžnou údržbu věci, k jakémukoliv dalšímu jednání je zapotřebí jeho výslovného závazku, podle této úpravy je také všechny opravy povinen zajišťovat pronajímatel. Je proto nerozhodné, že se žalovaná (správně žalobkyně) zavázala pouze k „zajištění a hrazení generálních a jiných obdobných oprav“ předmětu nájmu; právní úprava jí ukládá zajištění oprav veškerých, vyjma těch, k nimž se výslovně zaváže nájemce. Z článku 4. 2 smlouvy lze podle odvolacího soudu dovodit pouze tolik, že se žalovaná jako nájemce vedle obvyklé údržby zavázala také pouze k obvyklým opravám. Odvolací soud nemá pochyb, že údržba potrubí uloženého více než jeden metr pod povrchem země nemůže být za běžnou či obvyklou údržbu považována, za běžné a obvyklé nemohou být považovány ani jeho opravy. Podle odvolacího soudu byla k údržbě a opravám vodovodního potrubí předmětu nájmu uloženého v zemi podle zákonné úpravy i podle smlouvy povinna žalobkyně, podle §2207 odst. 1 o. z. bylo zároveň její povinností zajistit pro předmět nájmu z hlediska funkčnosti potrubí i dodávku vody. Je tak správný závěr soudu prvního stupně, že ve smyslu §2908 o. z. žalovaná vynaložením nákladů na instalatérské, vrtací a zednické práce odvracela hrozící újmu a má právo na to, aby jí takto účelně vynaložené náklady byly uhrazeny. Odvolací soud přisvědčil žalobkyni, že únik vody způsobený až odhalením poškozeného potrubí nemůže mít charakter zabraňovacích nákladů ve vztahu k vzniku škody další, nicméně v tomto směru právě smluvní i zákonná odpovědnost žalobkyně za stav a údržbu vodovodního potrubí, které porušila, zakládají její povinnost k náhradě škody žalované. Odvolací soud aplikoval ustanovení §2910 o. z., §2911 o. z. a §2913 o. z. K námitce žalobkyně, že výše částky, kterou žalovaná uhradila dodavateli vody za nadměrný odběr, není dostatečně správně zjištěna, nemá odvolací soud její námitky za důvodné s odkazem na správná skutková zjištění soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Podle žalobkyně spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věcí. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky odpovědnosti žalobkyně za škodu. Podle žalobkyně soud nezkoumal předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, čímž se odchýlil od závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3387/2012, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2745/2017, ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 749/2009, a rozsudku ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1818/2009. Žalobkyně odvolacímu soudu vytkla, že nezjišťoval existenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením povinnosti žalobkyně. Dále vyslovil nesouhlas se zjišťováním vzniku škody ze strany odvolacího soudu, který škodu pouze ztotožnil s úhradou provedenou žalovanou dodavateli vody. Neobstojí samotný výpočet objemu uniklé vody, neboť jím nebylo určeno skutečné množství uniklé vody, současně nelze vyloučit, že voda nemohla být spotřebována jiným způsobem. Závěry odvolacího soudu ohledně náhrady škody jsou podle žalobkyně vzhledem k absenci zjištění potřebných předpokladů odpovědnosti za škodu nepřezkoumatelné, což je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, např. rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010.
Žalobkyně dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že porušila svou povinnost ve vztahu k údržbě vodovodního potrubí. Závěr soudu o tom, že žalovaná měla provádět pouze obvyklou údržbu a opravy, nekoresponduje se zněním nájemní smlouvy. Podle smlouvy byla k opravě a údržbě předmětné části vodovodního potrubí smluvně zavázána žalovaná, přičemž smluvní ujednání mají přednost před zákonnou úpravou. Žalobkyně dále nesouhlasí se závěrem, že ostatní pohledávky žalované – tzn. vyjma úhrady dodavateli vody – jsou účelně vynaloženými náklady při odvrácení hrozící újmy ve smyslu §2908 o. z. Tento závěr je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu týkající se zabraňovacích nákladů. Podle dovolatelky žádné z vyúčtovaných prací (instalatérské práce, vybourání otvoru ve zdi budovy a vodoměrné šachty pro trubku, zednické práce na dozdění zdiva budovy a vodoměrné šachty) nemohou být nákladem na odvrácení hrozící újmy, když k tomu stačilo pouhé zastavení dodávky vody.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle odsavce. 2 dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že i když žalobkyně ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze výrok pod bodem I rozsudku odvolacího soudu; výrokem, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se proto dovolací soud nezabýval.
Nejvyšší soud současně připomíná, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Tomuto požadavku žalobkyně dostála pouze v souvislosti s vymezením otázky naplnění předpokladů odpovědnosti žalobkyně za škodu, konkrétně zda byla dána příčinná souvislosti mezi porušením povinnosti žalobkyně a vznikem škody na straně žalované. Pouze v souvislosti s touto otázkou totiž uvedla, od jaké rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se měl odvolací soud podle žalobkyně odchýlit.
Nejvyšší soud v žalobkyní citovaném rozsudku ze dne 30. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1818/2009, vyložil, že „existence příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem a vznikem škody je jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu. V každém konkrétním případě je nutno zkoumat, zda mezi protiprávním úkonem a škodou existuje vztah příčiny a následku. Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny. Musí jít o přímou (nikoli zprostředkovanou) příčinu“.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se odvolací soud judikaturou formulovanými kritérii (předpoklady odpovědnosti za škodu) zabýval, byť nikoli výslovně právě otázkou příčinné souvislosti.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který zjistil, že v důsledku havarijního stavu areálu došlo k havárii prasknutím vodovodní trubky uložené v zemi. Žalovaná účelně vynaložila náklady na likvidaci této havárie ve výši 106 786,60 Kč. Postup žalované podle zjištění soudu prvního stupně představoval nejen nejlepší, ale jediné možné řešení nastalé situace. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí předeslal, že základem sporu o zánik pohledávek účastníků započtením bylo hodnocení toho, kdo byl či nebyl povinen hradit náklady, z nichž započítávaná pohledávka sestává, případně kdo byl za jejich vznik odpovědný. Následně odvolací soud dovodil, že to byla žalobkyně, které měla smluvní i zákonnou povinnost k údržbě a opravám vodovodního potrubí v předmětu nájmu. Tyto povinnosti porušila. Povinnost k náhradě škody žalované tak zakládá smluvní i zákonná povinnost žalobkyně za stav a údržbu vodovodního potrubí. Jak bylo uvedeno výše, v řízení bylo postaveno najisto, že k havárii vodovodního potrubí došlo v důsledku havarijního stavu areálu, o němž žalobkyně nejpozději v roce 2015 věděla a že v důsledku porušení povinnosti žalobkyně vynaložila žalovaná částku ve výši 95 983,60 Kč za uniklou vodu prasklinou v trubce, částku ve výši 4 403 Kč za instalatérské práce, částku ve výši 4 360 Kč za bourací práce a částku ve výši 2 040 Kč za zednické práce.
Lze tudíž uzavřít, že odvolací soud implicitně dovodil, že příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalobkyně spočívající v nedostatečné údržbě a opravách vodovodního potrubí předmětu nájmu a vznikem škody na straně žalované, která uhradila náklady za nadměrný odběr vody způsobený právě poškozeným potrubím, je dána.
Nejvyšší soud dále sděluje, že námitky žalobkyně ohledně nesprávného výpočtu objemu uniklé vody a námitky, že závěr odvolacího soudu, že uhrazené množství vody je množstvím uniknuvším v důsledku havárie na vodovodním potrubí, nemá oporu v provedeném dokazování, směřují do zjišťování skutkového stavu.
Nejvyšší soud v této souvislosti již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu. Vázanost Nejvyššího soudu skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, vyplývá nejen ze samotné povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, ale také ze samotného znění §241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Dovolacímu soudu tedy nepřísluší přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, a skutkové námitky dovolatele tak nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Skutková polemika dovolatele je proto v dovolání právně bezpředmětná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 979/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1234/2015).
Námitky žalobkyně o tom, že závěry odvolacího soudu nejsou řádně odůvodněny a jsou nepřezkoumatelné, směřují do vad řízení, k nimž je dovolací soud oprávněn přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu