ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.726.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 726/2023-1915
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce E. S. , narozeného XY, bytem XY, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobce Letiště Příbram s.r.o. , se sídlem v Drásově, Skalka 39, identifikační číslo osoby 27421821, obou zastoupených JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Komenského náměstí 289, proti žalovaným 1) České republice - Ministerstvu obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, a 2) AIR STATION s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Žitavského 496, identifikační číslo osoby 28410513, zastoupené Mgr. Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 807/64, o určení vlastnického práva, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 23/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 10. 2021, č. j. 12 C 23/2014-1690, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, č. j. 23 Co 42/2022-1736, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 10. 2021, č. j. 12 C 23/2014-1690, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, č. j. 23 Co 42/2022-1736, se odmítá.
III. Žalobce a vedlejší účastnice na straně žalobce jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Žalobce a vedlejší účastnice na straně žalobce jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2022, č. j. 23 Co 42/2022-1736, potvrdil usnesení ze dne 25. 10. 2021, č. j. 12 C 23/2014-1690, kterým Okresní soud v Příbrami zamítl žalobu pro zmatečnost podanou žalobcem proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2020, č. j. 23 Co 213/2019-1416, a zavázal žalobce a vedlejší účastnici na jeho straně k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně žalované 1) a žalované 2) náhradu nákladů řízení (výrok I), a uložil žalobci a vedlejší účastnici na jeho straně povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení žalované 1) [výrok II] a žalované 2) [výrok III].
Usnesení odvolacího soudu a výslovně i usnesení soudu prvního stupně (v celém jejich rozsahu) napadl žalobce (za podpory vedlejší účastnice) včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval (doslova) v tom, že „na rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí závisí vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.“ Namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu, které považovala za věcně správné, navrhla odmítnutí dovolání a současně uvedla, že dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně zákon nepřipouští.
Žalovaná 2) navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout. Žalobce podle ní řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání a žádná z jeho námitek nevede k závěru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovoláním výslovně napadá nejen usnesení odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalobce proti usnesení soudu prvního stupně podle §243b o. s. ř. ve spojení s §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč., jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu
– na https://www.nsoud.cz ).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou (dostatečně určitě a srozumitelně formulovanou) otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ).
Z dovolání je zřejmé (i přes ne zcela srozumitelnou formulaci obsaženou v části IV dovolání), že žalobce patrně spatřoval předpoklad jeho přípustnosti v tom, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V dalším obsahu (rozsáhlého) dovolání však žalobce výslovně neformuloval žádnou konkrétní právní otázku (ať již hmotného či procesního práva), kterou má za dosud judikaturně neřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž též pro futuro , při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 554/2019). Ve své argumentaci rekapituloval genezi projednávané věci, polemizoval se závěry jednotlivých rozhodnutí a uvedl, v čem považuje právní posouzení věci za nesprávné (pochybení při aplikaci §14 o. s. ř.), tj. vymezil dovolací důvod.
Pokud by snad bylo lze usuzovat z obsahu části VI dovolání, v níž žalobce nejprve rozsáhle popsal genezi konkrétního postupu soudců v jiné věci (ve které vystupovali stejní žalovaní a která se týkala se určení vlastnického práva k nemovitostem a určení neplatnosti stejné kupní smlouvy, o jakou šlo ve věci žalobce) a v níž poté v bodě 7 ve vztahu k argumentaci o úmyslném podvodném jednání soudce s odkazem na §14 odst. 1 a 4 o. s. ř. uvedl, že „se shora popsaným jednáním soudců zcela nepochybně zákonodárce nepočítal a dovolatel je přesvědčen, že ani Nejvyšší soud obdobnou situaci ve své rozhodovací praxi ještě neřešil“, že za dosud judikaturně neřešenou má žalobce otázku, zda je dán důvod pro vyloučení soudce, který se dopustil úmyslného podvodného jednání, pak na řešení takové právní otázky napadené rozhodnutí nezáviselo.
Odvolací soud při posouzení otázky, zda byl dán důvod pochybovat o nepodjatosti soudců Krajského soudu v Praze JUDr. Tomáše Kučery a JUDr. Gordany Burianové ve smyslu §14 odst. 1 o. s. ř. totiž neměl za zjištěnou existenci jejich „úmyslného podvodného jednání“ a jejich aktivní spolupráce v jiné věci ve vztahu k žalovanému 2) a jeho právnímu zástupci, tj. existenci vztahu těchto soudců k žalovanému 2) a jeho právnímu zástupci, jaký byl prezentován v dovolací argumentaci žalobce ve vztahu k uvedené otázce. Vycházel ze zjištění, že tito soudci v jiném řízení (v němž vystupovali stejní žalovaní) vydali opravné usnesení, jímž nesprávně došlo ke změně věcného obsahu rozsudku, ačkoliv pro vydání opravného usnesení nebyly splněny podmínky podle §164 o. s. ř., a že takový postup byl následně shledán vadným Nejvyšším soudem. Tento nesprávný procesní postup soudců v uvedeném řízení podle odvolacího soudu sám o sobě nezakládal důvod pochybovat o nepodjatosti těchto soudců, přičemž odvolací soud současně neměl za prokázané, že by uvedení soudci měli mít osobní vztah k účastníkům řízení či k jejich právním zástupcům (tvrzení žalobce o tomto vztahu zůstaly v rovině nepodložených spekulací a domněnek), případně k věci samé. Otázku, kterou v dovolání (zřejmě) žalobce považoval za dosud judikaturně neřešenou, tedy odvolací soud neposuzoval.
Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Uvedená otázka proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda byl dán důvod pochybovat o nepodjatosti zmíněných soudců, pokud (zjevně s odkazem na §14 odst. 4 o. s. ř.) uzavřel, že jejich podjatost nezakládá sám o sobě jejich procesní postup (byť nesprávný a vadný), resp. jejich rozhodování v jiné věci, tj. skutečnost, že v jiné věci nesprávně vydali opravné usnesení v situaci, kdy nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho vydání (k předpokladům aplikace §14 odst. 1 o. s. ř. a k výkladu §14 odst. 4 o. s. ř. srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod č. 85/2012 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 29 Nd 311/2007, ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 29 ICdo 7/2017, ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 32 Nd 275/2017, a ze dne 12. 6.2019, sp. zn. 29 Nd 266/2019).
Žalobce napadl usnesení odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, tedy i v té části výroku I a ve výrocích II a III, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce a vedlejší účastnice dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se žalované domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. 5. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu