ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.77.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 77/2023-452
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně INTENERG, s.r.o. , se sídlem v Jeseníku, Horská 1259/1, identifikační číslo osoby 27496538, zastoupené JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Jana Koziny 1295/2a, proti žalované ELGAS, s.r.o. , se sídlem v Pardubicích, Ohrazenice, Semtínská 211, identifikační číslo osoby 47469978, zastoupené JUDr. Terezou Jelínkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, o zaplacení částky 3 463 891,18 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 128/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 14. 9. 2022, č. j. 27 Co 139/2022-374, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27 200,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 3 463 891,18 Kč s příslušenstvím jako provize podle smlouvy o obchodním zastoupení, uzavřené s žalovanou dne 25. 5. 2011. Žalobkyně na základě této smlouvy vyvíjela činnost směřující k vítězství žalované v tendru vyhlášeném společností PGAS SOLUTION, jehož předmětem byla dodávka výrobků na indonéský trh na dobu pěti let; žalobkyně podanou žalobou požadovala provize za obchody uzavřené v období od 1. 6. 2012 do 31. 12. 2016 mezi žalovanou a společností PGAS SOLUTION.
Okresní soud v Pardubicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 3. 2022, č. j. 18 C 128/2016-326, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 463 891,18 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Proti tomuto rozsudku žalovaná podala dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobkyně v podaném vyjádření k dovolání označila dovolání žalované za nepřípustné a navrhla dovolacímu soudu, aby je odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání ze dne 17. 10. 2022, doplněné – přes chybnou výzvu soudu prvního stupně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. I. ÚS 1636/20) – podáním došlým soudu dne 6. 12. 2022, bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud dále posuzoval, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Žalovaná v dovolání zpochybňuje závěr soudů nižších stupňů, podle něhož k uzavření a realizaci obchodů žalované na indonéském trhu v rozhodném období došlo v důsledku vítězství žalované v tendru společnosti PGAS SOLUTION zajištěného činností žalobkyně jako obchodního zástupce, a vytýká odvolacímu soudu „procesní pochybení“ spočívající v rozporuplnosti napadeného rozhodnutí s rozsudkem soudu prvního stupně ohledně otázky uzavření rámcové smlouvy, nevypořádání se s námitkami žalované a absenci poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř.; k uvedeným námitkám však žalovaná nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a naplnění těchto předpokladů nevyplývá ani z obsahu samotné dovolací argumentace (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní dosud judikaturně neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Samotné vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, či ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).
V projednávané věci žalovaná v té části dovolání, jež se týkala příčinné souvislosti mezi činností žalobkyně a uzavřením smluv v rozhodném období a procesních pochybení soudů nižších stupňů, shora uvedeným požadavkům nedostála. V této části proto dovolání trpí vadami, které nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání ohledně zbývajících žalovanou vymezených otázek.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná namítá, že rámcová smlouva uzavřená mezi žalovanou a společností PGAS SOLUTION na základě předmětného tendru nebyla (kromě ujednání o dodání konkrétních výrobků, za které již žalobkyně provizi obdržela) smlouvou realizační; v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 936/2012, tak nezakládala žádná práva či povinnosti stran a její uzavření nemohlo založit právo žalobkyně na provizi. V řízení přitom nebylo tvrzeno ani dokazováno uzavření žádné dílčí realizační smlouvy, která by měla svůj původ v této smlouvě rámcové a za jejíž uzavření by žalobkyni náležela provize.
Uvedená námitka se však míjí s právním posouzením věci odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který své rozhodnutí nezaložil na závěru, že by v projednávané věci z rámcové smlouvy smluvním stranám vyplývala konkrétní práva či povinnosti. Odvolací soud vycházel z úvahy, podle níž pro posouzení žalovaného nároku bylo podstatné pouze to, že žalovaná v důsledku činnosti žalobkyně, prováděné na základě smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 25. 5. 2011, vyhrála předmětný tendr a jeho vítězství bylo nutnou podmínkou a předpokladem toho, aby zadavatel tendru (společnost PGAS SOLUTION) po dobu následujících pěti let výrobky žalované odebíral. Na důvodnosti žaloby naopak neměla podle odvolacího soudu žádný vliv skutečnost, že k uzavření rámcové smlouvy nakonec z důvodů na straně žalované nedošlo, ani to, jakým způsobem, příp. přes jaké prostředníky byly výrobky společnosti PGAS SOLUTION dodány (srov. bod 20 odůvodnění napadeného rozsudku). Citovaná námitka proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Žalovaná dále předkládá dovolacímu soudu v jeho rozhodování údajně dosud neřešenou otázku, zda obchodnímu zástupci náleží odměna za uzavření kontraktu, který „mohl (a také vůbec nemusel)“ mít dopad na budoucí uzavírané smlouvy, o jejichž uzavření se však již obchodní zástupce nijak osobně nezapříčinil. Také tato námitka se však míjí s právním posouzením věci odvolacího soudu (srov. shora již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97). Ten totiž vycházel z již uvedeného závěru, že dodávka předmětných výrobků společnosti PGAS SOLUTION v rozhodném období byla žalovanou učiněna v příčinné souvislosti s činností žalobkyně jako obchodního zástupce na základě uzavřené smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 25. 5. 2011.
Zpochybňuje-li žalovaná samotný závěr odvolacího soudu o příčinné souvislosti mezi činností žalobkyně (vedoucí k vítězství žalované v tendru) a následným obchodováním žalované se společností PGAS SOLUTION, zakládá tím ve skutečnosti svou námitkou kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Ani tato námitka tak nemůže přípustnost dovolání žalované podle §237 o. s. ř. založit.
Závěrem dovolací soud dodává, že k žalovanou namítaným vadám řízení (rozporuplnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, nevypořádané námitky, absence poučení) by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě přípustnosti dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.); tyto vady však nejsou samy o sobě způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení skutečně dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Žalovaná spolu s dovoláním podala rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, podle něhož jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalované nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 5. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu