ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.963.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 963/2023-839
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a. s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, IČO 61860069, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, PSČ 186 00, proti žalované Cleverlance Enterprise Solutions s. r. o. se sídlem v Praze 8, Libeň, Voctářova 2500/20a, PSČ 180 00, IČO 27408787, zastoupené Mgr. Tomášem Roubíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Voctářova 2500/20, PSČ 180 00, o zaplacení 5 237 122 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 46/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2022, č. j. 28 Co 266/2022-808, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 35 768 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 15 C 46/2017-755, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 10. 2022, č. j. 28 Co 266/2022-808, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení několika otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítala, že soudy směšovaly dva různé zákonné důvody odstoupení tím, že argumentovaly neexistencí relevantních vad díla (resp. tím, že žalobkyně žádné vady nereklamovala). Poukázala na to, že odstoupení bylo z důvodu prodlení žalované s plněním závazku, nikoli z důvodu vad, proto pro posouzení platnosti a důvodnosti odstoupení nebylo relevantní, zda žalobkyně prokázala, že reklamovala vady. Dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011., sp. zn. 32 Cdo 1154/2011, od něhož se odvolací soud podle jejího názoru odchýlil. Dále dovolatelka namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku důkazního břemene, neboť důkazní břemeno k prokázání tvrzení o dokončení díla nese žalovaná. Dovolatelka v tomto směru namítala odklon od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1237/2005. Otázku důkazního břemene soudy posoudily dle názoru dovolatelky nesprávně opět z toho důvodu, že smísily důvody pro odstoupení od smlouvy. K argumentaci soudů o tom, že skutečným důvodem odstoupení žalobkyně bylo to, že už nový informační systém nepotřebovala, poukázala dovolatelka na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které skutečný důvod odstoupení nemá vliv na platnost odstoupení. U otázky, zda žalobkyně postupovala v rozporu s ústními dohodami o změně díla souladnými s obchodními zvyklostmi, dovolatelka namítala, že se odvolací soud odchýlil od řady rozhodnutí Nejvyššího soudu. Odvolací soud se podle ní dovolával obchodních zvyklostí, aniž by byly konkretizovány či v řízení prokazovány. Poukázala na to, že ve smlouvě byla dohodnuta pouze písemná možnost změny, písemně bylo sjednáno 13 dodatků ke smlouvě, z čehož dle dovolatelky nelze dovodit zavedenou praxi nepísemných úprav smlouvy. Dodatky č. 14 až 16 tak podle ní nebyly uzavřeny v požadované formě. Odkázala na rozpor s judikaturou, podle které má přednost ujednání smlouvy souladné s obchodním zákoníkem před obchodními zvyklostmi. Ohledně sporných dodatků č. 14 až 16 dovolatelka rovněž namítala, že jimi nemohla být ujednána změna předmětu díla, neboť požadovaná změna předmětu díla v nich byla vymezena jen obecně a měla být dostatečně precizována. V tomto směru namítala odklon od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, podle něhož za označení určitého díla není možno považovat určení díla tak, že je vymezeno jen obecně.
Dovolatelka dále formulovala několik námitek týkajících se dokazování znaleckými posudky a hodnocení těchto důkazů soudy. Konkrétně uvedla, že odvolací soud se nevyjádřil k odvolacím námitkám směřovaným proti způsobu hodnocení znaleckých posudků soudem prvního stupně; že nekriticky přejal závěry soudu prvního stupně, pokud jde o přezkum a hodnocení důkazů znaleckými posudky. Dále namítala, že se odvolací soud při hodnocení důkazů znaleckými posudky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2755/2019, neboť nepřistoupil k zadání revizního znaleckého posudku a závěry vypracovaného znaleckého posudku zpochybnil tím, že využil odborného stanoviska Ing. Zdeňka Lokaje, Ph.D., které nebylo znaleckým posudkem. Poslední námitka dovolatelky směřovala proti závěru odvolacího soudu, že předmětem řízení nebylo vzájemné vypořádání bezdůvodného obohacení obou stran. Uvedla, že odvolací soud měl posuzovat její nárok na vydání bezdůvodného obohacení v kontextu toho, že od smlouvy odstoupila i žalovaná. Poukázala na konkrétní judikaturu, podle níž odstoupením od smlouvy vzniká vzájemná povinnost obou stran vrátit si poskytnutá plnění. Dovolatelka závěrem navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání k argumentaci dovolatelky ohledně toho, že soudy směšují dva důvody pro odstoupení, uvedla, že v kontextu celé věci je úvaha o vadách díla jen doplňující argumentací. Poukázala na to, že ze závěrů soudů je zřejmé, že dílo bylo dodáno, žalobkyně jej testovala a k dokončení testování a nasazení do provozu nedošlo výhradně z důvodů na straně žalobkyně. U otázky týkající se důkazního břemene žalovaná poukázala na to, že dovolatelka pomíjí skutečnost, že v řízení bylo prokázáno dodání díla. K argumentaci týkající se obchodních zvyklostí žalovaná uvedla, že tato polemika je irelevantní, neboť žalovaná plnila vzájemnou dohodu stran, jejíž obsah byl prokázán. K dovolatelčině námitce, že odvolací soud nenechal v rozporu s judikaturou zpracovat revizní znalecký posudek, žalovaná uvedla, že dovolatelka z judikatury dovozuje závěry, které z ní nevyplývají. Podle žalované tak dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí neodporuje judikatuře Nejvyššího soudu. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl z důvodu správnosti napadeného rozsudku a aby jí přiznal náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
První otázka dovolatelky týkající se důvodů odstoupení, konkrétně toho, že odvolací soud směšoval dva různé důvody odstoupení, ačkoli žalobkyně odstoupila od smlouvy o dílo z důvodu prodlení žalované s dodáním díla, nezaloží přípustnost dovolání. Na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Ze skutkových zjištění soudů totiž vyplývá, že dílo bylo žalobkyni dodáno. Soudy obou stupňů tak vycházely z toho, že dílo bylo dodáno, a následně se zabývaly tím, zda vykazovalo vady či nikoli. Výtka dovolatelky, že soudy směšovaly dva různé důvody odstoupení, když se zabývaly existencí vad díla za situace, kdy žalobkyně odstoupila pro prodlení žalované s dodáním díla, je proto v kontextu zjištěného skutkového stavu irelevantní. K nezbytnosti formulovat právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013. Ze stejného důvodu pak nezaloží přípustnost dovolání ani druhá otázka týkající se důkazního břemene. I tuto otázku dovolatelka postavila na tom, že soudy směšovaly dva různé důvody pro odstoupení a že důkazní břemeno ohledně dokončení díla leželo na žalované. Ani na této otázce napadené rozhodnutí nespočívá, neboť ze skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy obou stupňů vyplývá, že dodání díla bylo prokázáno.
Přípustnost dovolání nezaloží ani argumentace dovolatelky, že na platnost odstoupení nemá vliv skutečný důvod odstoupení a že tak soudy neměly poukazovat na to, že skutečným důvodem odstoupení žalobkyně bylo to, že už nový informační systém nepotřebovala. Odvolací soud se totiž nijak neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 616/2005, na který dovolatelka odkazovala a podle kterého skutečný důvod odstoupení nemá vliv na jeho platnost. Soudy sice poukázaly na to, co bylo podle jejich mínění skutečným důvodem odstoupení žalobkyně, avšak tento důvod pro ně nebyl rozhodující při posuzování platnosti odstoupení. Ani na této otázce tedy napadené rozhodnutí nespočívá.
Dovolatelka dále namítala, že odvolací soud při posuzování sporných dodatků č. 14 až 16 vycházel z obchodních zvyklostí, aniž by je konkretizoval či aniž by byly v řízení prokazovány. Ani na řešení této otázky nezávisí napadené rozhodnutí. Dovolatelka svoji argumentaci postavila na tom, že uvedené dodatky jsou neplatné pro nedostatek formy a že je odvolací soud považoval za platné s odkazem na obchodní zvyklosti. Odvolací soud ovšem ke sporným dodatků přihlížel primárně z toho důvodu, že jednání žalobkyně, která dodatky rozporovala (ačkoli bylo prokázáno, že o nich strany jednaly a že podle nich již žalovaná postupovala), vyhodnotil jako rozporné s §6 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“), podle něhož má každý v právním styku postupovat poctivě. Z uvedeného plyne, že odvolací soud svůj závěr postavil na posuzování souladu jednání žalobkyně se zásadou poctivosti. Odvolací soud v odůvodnění sice uvedl, že rovněž přihlédl k tomu, že se žalovaná chovala podle obchodních zvyklostí, ovšem šlo spíše o okrajový argument, na němž nepostavil svůj závěr ohledně sporných dodatků.
Argument, že spornými dodatky nemohla být ujednána změna předmětu díla, neboť v něm byl předmět díla vymezen pouze obecně, dovolatelka uplatnila až v dovolacím řízení. K tomu dovolací soud připomíná, že pokud dovolatelka námitku nedostatečné specifikace předmětu díla v dodatcích č. 14 až 16 neuplatnila před nalézacím soudem ani soudem odvolacím, a odvolací soud se jí tudíž nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li s touto námitkou až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014, či usnesení ze dne 24. 5. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2282/2020).
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani dovolatelčina námitka, že se odvolací soud při hodnocení znaleckých posudků odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2755/2019, neboť nepřistoupil k zadání revizního znaleckého posudku a závěry znaleckého posudku předloženého žalobkyní zpochybnil tím, že využil odborného stanoviska Ing. Zdeňka Lokaje, Ph.D., které nebylo znaleckým posudkem. Uvedená námitka představuje námitku nesprávného hodnocení důkazů, jakožto činnosti soudu vedoucí ke zjištění skutkového stavu, kterým je dovolací soud vázán a nenáleží mu jeho přezkum. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že dovolatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2755/2019, není přiléhavý, neboť v něm byly řešeny podmínky, za jakých soud může nechat zpracovat revizní znalecký posudek, a to v případě existence dvou vzájemně si odporujících znaleckých posudků. V řešené věci však o takovou situaci nešlo. Soudy měly k dispozici jeden znalecký posudek předložený žalobkyní a dále odborné stanovisko, které nebylo znaleckým posudkem, jak ostatně podotkla sama dovolatelka.
Jestliže dovolatelka dále namítala, že se odvolací soud nevyjádřil k odvolacím námitkám směřovaným proti způsobu hodnocení znaleckých posudků soudem prvního stupně a že v tomto ohledu nekriticky přejal závěry soudu prvního stupně, jedná se o námitky vad řízení, které samy o sobě nezaloží přípustnost dovolání. K vadám řízení totiž dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Poslední námitkou dovolatelky bylo, že odvolací soud měl posuzovat její nárok na vydání bezdůvodného obohacení v kontextu toho, že od smlouvy odstoupila i žalovaná, přičemž tvrdila, že se odvolací soud odchýlil od judikatury, podle které odstoupením od smlouvy vzniká vzájemná povinnost obou stran vrátit si poskytnutá plnění. Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání. Odvolací soud totiž tuto otázku řešil, když dospěl k závěru, že vyhověním požadavku žalobkyně by vzniklo na její straně bezdůvodné obohacení. V posuzovaném případě žalobkyně odstoupila z důvodu, že dílo podle jejího tvrzení mělo vady, tudíž podle ustálené judikatury dovolacího soudu k §554 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jímž se daný vztah řídí, nebylo řádně dokončeno a tudíž provedeno a žalovaná tak byla v prodlení (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008 sp. zn. 32 Odo 1751/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2552/2010). Žalobkyně žalobou uplatnila nárok na vrácení rozdílu mezi zaplacenou cenou díla a hodnotou dodaných částí díla s vadami. Žalobkyně neprojevila vůli vrátit žalované vadné dílo oproti vrácení zaplacené ceně díla. V řízení však bylo zjištěno, že žalovaná plnila dílo bez vad a v době odstoupení od smlouvy nebyla žalovaná v prodlení s provedením díla. Odstoupení žalobkyně od smlouvy tak bylo neplatné. Zaplacená cena díla odpovídala hodnotě dodaného díla. Žalovaná z titulu svého odstoupení od smlouvy vůči žalobkyni neuplatňuje žádný nárok. Právní závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se aplikace §548 odst. 2 obch. zák., podle něhož odstoupil-li zhotovitel od smlouvy pro prodlení objednatele a nespočívá-li překážka pro splnění povinnosti objednatele v okolnostech vylučujících odpovědnost (§374), náleží zhotoviteli cena, na kterou má nárok na základě smlouvy. Od této ceny se však odečte to, co zhotovitel ušetřil neprovedením díla v plném rozsahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 372/2004, ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 32 Cdo 712/2009, ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1630/2018, ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3880/2011, a usnesení ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 21 Cdo 178/2023). Ani tato námitka tedy nezakládá přípustnost dovolání.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť žádná z otázek formulovaných v dovolání nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 11. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu