ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.997.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 997/2023-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Porsche Inter Auto CZ spol. s r.o. , se sídlem Vrchlického 31/18, 158 00 Praha 5, IČO 47124652, zastoupené JUDr. Tomášem Machem, advokátem sídlem Viktora Huga 377/4, 150 00 Praha, proti žalovanému M. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem Sokolovská 5/49, 186 00 Praha, s adresou pro doručování Malé náměstí 124, 500 03 Hradec Králové, o zaplacení 70 023,06 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 198/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2022, č. j. 47 Co 179/2022-174, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 130 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2022, č. j. 47 Co 179/2022-174, výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 26. 7. 2022, č. j. 10 C 198/2020-140, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 70 023,06 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 11. 4. 2019 do zaplacení a náklady řízení; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zhodnotil provedené důkazy, když vyšel ze skutkového závěru, že objednatelem opravy havarovaného vozidla žalovaného značky XY po havárii 6. 2. 2019 byl žalovaný, který s žalobkyní jednal částečně sám a částečně prostřednictvím svého zaměstnance, a že mezi žalovaným a žalobkyní byla uzavřena smlouva o opravě vozidla za cenu stanovenou odhadem v rozsahu předpokládaných prací, přibližně ve výši 70 000 Kč - podle předpokládané výše plnění pojišťovnou, jelikož žalovaný si nebyl jist, zda dostane za škodu způsobenou havárií pojistné plnění od pojišťovny. Za správný tak považoval odvolací soud právní závěr soudu prvního stupně, že žalovaný, jako objednatel, uzavřel s žalobkyní, jako zhotovitelkou, platnou smlouvu o dílo podle §1726 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), o opravě havarovaného vozidla žalovaného za cenu stanovenou odhadem. V souvislosti s trvající námitkou žalovaného, že smlouvu o opravě vozidla neuzavřel, odvolací soud uvedl, že bylo namístě přihlédnout ke skutečnosti, že žalovaný v průběhu celého řízení ani neoznačil osobu, která by měla s žalobkyní smlouvu o dílo uzavřít. Běžné životní zkušenosti přitom neodpovídá, že by nevlastník automobilu nechal automobil na svůj náklad opravit, aniž by o tom vlastník vozidla dokonce věděl. Odvolací soud dále vyšel ze skutkového závěru soudu prvního stupně, že dílo bylo provedeno řádně, žalovaný převzetí funkčního díla akceptoval, což je patrno i z následného jeho chování, kdy předmětný automobil po opravě užíval až do další dopravní nehody, po níž bylo vozidlo zlikvidováno. Odvolací soud neshledal žádné pochybení soudu prvního stupně při provádění důkazů a jejich hodnocení a nepřisvědčil ani námitce žalovaného, že soud prvního stupně pochybil, když zamítl návrh žalovaného na provedení důkazu jeho vlastním výslechem, byl-li uvedený návrh podán až po marném uplynutí lhůty, kterou žalovaný ve smyslu §118b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) měl. Za nepodloženou považoval rovněž námitku žalovaného, že soud prvního stupně nerespektoval pokyny odvolacího soudu obsažené v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí. Odvolací soud uzavřel, že pokud žalovaný neuhradil část ceny řádně provedeného díla a dostal se s plněním do prodlení, soud prvního stupně rozhodl správně, uložil-li žalovanému ve smyslu §2610 o. z. zaplatit žalobkyni žalobou požadovanou částku společně s úroky z prodlení. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku pasivní legitimace žalovaného, jelikož žalovaný nebyl osobou, která by si u žalobkyně objednala opravu předmětného automobilu, a která by od žalobkyně opravený automobil převzala a byla povinna uhradit cenu opravy. Odvolací soud se podle dovolatele při posouzení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když jeho závěr o potvrzení vyhovujícího rozsudku soudu prvního stupně je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními vyplývajícími z provedených důkazů, z nichž je zřejmé, že žalovaný vozidlo do opravy nedovezl, nepodepsal zakázkový list a ani doklad o převzetí vozidla. Dovolatel především namítá, že se soudy nezabývaly dostatečně věrohodností výpovědi svědka XY, který byl zaměstnancem žalobkyně. Dovolatel zpochybnil skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaný s tímto svědkem, jako zástupcem žalobkyně, ústně (telefonicky) jednal o provádění opravy havarovaného automobilu, jednou i při osobním jednání, a jednal s ním i o vydání opraveného vozidla jeho zaměstnanci, který měl za žalovaného podepsat i zakázkový list k opravě vozidla. Dovolatel namítá, že soud vůbec nevzal v úvahu, že dotyčná třetí osoba neměla od žalovaného podepsanou plnou moc, a že svědek XY pouze využil plné moci z předchozí zakázky žalovaného. Zdůraznil zároveň, že z provedených důkazů naopak nevyplývá, kdo jsou strany smlouvy o opravě vozidla a jaký je konkrétní předmět smlouvy, když svědek XY sám uvedl, že nebylo jasné, co bude potřeba opravit, a v průběhu opravy byl předmět opravy několikrát měněn. Rovněž cena opravy nebyla podle žalovaného sjednána dostatečně určitě. Za rozpor se spravedlivým procesem považuje procesní postup soudu, který neprovedl žalovaným navržené důkazy k prokázání nepravdivosti výpovědi svědka. Dovolatel poukazuje na to, že i kdyby byl objednatelem opravy, nemohla by žalobkyně, jako obchodník ve vztahu ke spotřebiteli, bez vůle žalovaného doplňovat smlouvu a účtovat objednateli vícepráce opravy (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4276/2010, a ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005, ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2959/2013, ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1224/2019). Nelze ani argumentovat tím, že zhotovitel, ačkoliv na základě objednávky třetí osoby, opravil věc přímo vlastníku vozidla, čímž věc vlastníka zhodnotil, že by měl mít pohledávku z titulu takového zhodnocení za vlastníkem vozidla. Zhotovitel jednal na základě právního důvodu (smlouvy) a nejedná se proto ani o bezdůvodné obohacení, které by měl žalovaný žalobkyni vydat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 26 Odo 1288/2005, a ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 17/2008). Dovolatel dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002, s tím, že pouhé předání díla v sobě nezahrnuje jeho řádné ukončení. Nebylo-li dílo zhotovitelem objednateli předáno, nebylo provedeno, a nevzniká pak nárok na zaplacení ceny díla (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1156/2019). Dovolatel má tedy s ohledem na uvedenou judikaturu za to, že je důvod pro zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a též v rozporu se spravedlivým procesem.
K dovolání žalovaného podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto pro jeho nepřípustnost, neboť dovolatel ve vztahu k vymezené otázce, týkající se nesprávného právního posouzení pasivní legitimace, kterou měl odvolací soud podle dovolatele posoudit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, žalovaný neuvedl, od jakých konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl podle jeho názoru odvolací soud při posouzení této otázky odchýlit. Namítá-li dovolatel, že právní posouzení odvolacího soudu je nesprávné, jelikož skutkové závěry obou soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, žalobkyně poukazuje na to, že v dovolacím řízení není soud povolán k přezkoumání skutkového stavu věci. V dovolání uváděná judikatura Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, se vztahuje k otázce změny ceny díla v návaznosti na rozšíření či změnu předmětu díla, a námitky k právnímu posouzení věci dovolatel zároveň staví na vlastních skutkových závěrech, k nimž však odvolací soud nedospěl.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud musí nejprve připomenout, že z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je známo, že dovolací soud je vázán skutkovými závěry odvolacího soudu a že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastním hodnocení provedených důkazů a na vlastních skutkových závěrech dovolatele. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Námitky dovolatele ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, respektive námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci nejsou tedy způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3484/2018, a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – dostupných na www.nsoud.cz ).
V dané věci oba soudy vyšly ze skutkového závěru, že mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva o opravě vozidla za cenu 70 000 Kč, oprava byla žalobkyní řádně provedena a žalovaný své auto po opravě převzal. Dovolatel však zakládá přípustnost dovolání o nesprávném právním posouzení otázky pasivní legitimace žalovaného v daném sporu na zpochybnění uvedených skutkových závěrů, respektive na vlastním skutkovém závěru, že žalovaný objednatelem opravy havarovaného vozidla značky XY po havárii 6. 2. 2019 nebyl, a ani toto vozidlo od žalobkyně po opravě nepřevzal. Za této situace, jak výše odůvodněno, nemohou námitky dovolatele k právnímu posouzení věci, založené na vlastních skutkových závěrech dovolatele, k nimž však odvolací soud nedospěl, založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Mimoto dovolatelem uvedená judikatura Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud podle jeho názoru odchýlit, se týká bezdůvodného obohacení, ale na řešení otázky nároku na plnění z titulu bezdůvodného obohacení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, jestliže oba soudy shodně ze skutkových zjištění učinily závěr, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o opravě předmětného vozidla. Nejvyšší soud přitom již mnohokrát judikoval, že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 - dostupných na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li žalovaný přípustnost svého dovolání rovněž v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky změny smlouvy, je třeba zdůraznit, že dovolatel v souvislosti se svými námitkami ohledně odsouhlasení změn smlouvy opětovně vychází z vlastního hodnocení provedených důkazů a z vlastního skutkového závěru, že žalovaný nebyl smluvní stranou smlouvy opravě předmětného vozidla, a že v uzavřené smlouvě o dílo nebyl ani dostatečně určen předmět díla, který měl být několikrát měněn, a nebyla určitě sjednána ani cena díla. Na těchto skutkových závěrech není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, proto ani v souvislosti s námitkami dovolatele o odchýlení se odvolacího soudu při posouzení otázky změny smlouvy od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je namístě učinit závěr, že dovolání žalovaného není pro řešení této otázky podle §237 o. s. ř. přípustné.
Není-li tedy dovolání žalovaného podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud nemohl učinit jiný závěr, než toto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu